18 March, 2017 04:17

OBSAH

Na skok v ráji 11

Annette Broadricková

Nevzpomínej a žij 120

Stella Bagwellová

Co se stalo pod jmelím 217

Kathie DeNoskyová

PROLOG

„Prosíme cestující o pozornost. S politováním oznamujeme, že všechny lety z O’Hareova mezinárodního letiště byly zrušeny v důsledku sněhové bouře, která se během uplynulé hodiny prudce zhoršila. Jakmile se podaří uvést přistávací dráhy znovu do provozu, budeme vás informovat.“

Lidé, shromáždění v hale společnosti American Airlines na chicagském letišti, jako jeden muž zasténali. Do Vánoc chyběly pouhé tři dny a terminály přetékaly lidmi, putujícími na svátky.

Cestující, nedobrovolně uvízlí na letišti, reagovali podle své nátury. Někteří se pustili do melancholického a bezcílného bloumání sem tam po hale, jiní se začali vzrušeně dohadovat s personálem u přepážek, jako by úředníci byli osobně odpovědní za nešťastný vývoj počasí. Většina lidí si vyhledala místo k sezení a možná dlouhému nedobrovolnému nicnedělání.

V jedné řadě sedadel nedaleko od sebe se náhodně sešly tři mladé pohledné ženy – jedna z nich s malým dítětem – a rezignovaně vyhlížely velikými prosklenými okny ven na padající sníh.

Konečně se jedna z nich obrátila k ostatním a prohodila: „To nám ty svátky dobře začínají, co?“

Zbývající se obrátily a podívaly se na ni.

Žena z jejich výrazu zaznamenala, že se nudí stejně jako ona a že by si možná rády popovídaly. Pokračovala tedy přátelským tónem: „Ahoj, já jsem Megan Bennettová. Žiju ve Springfieldu v Illinois a ráda bych se dostala do Knoxvillu v Tennessee. Mám srub ve Smoky Mountains a říkala jsem si, že by nebylo špatné strávit tam letos svátky.“ Podívala se na ženu, která seděla po její levé ruce, a usmála se na ni. „A kam cestujete vy?“

Tmavovlasá žena úsměv opětovala. Nenechala se dvakrát pobízet a spustila: „Já se jmenuju Kayla Parkerová a bydlím v Salemu v Oregonu. Naplánovala jsem si pár dnů prázdnin v St. Croix na Panenských ostrovech. Vlastně to pro mě zařídil jeden blízký člověk, se kterým se znám už od školy. Máme se tam spolu sejít.“ Podívala se na hodinky a povzdechla si. „To zdržení mi udělalo pěknou čáru přes rozpočet. Na dnešek večer jsem měla rezervovaný hotel v Miami. Na ostrovy mi to odlétá brzo ráno. Nechtěla bych ten let zmeškat.“

Nakonec se ozvala žena, která seděla na druhé straně od Megan. Vypadala o něco starší a v náruči kolébala roztomilou blonďatou holčičku: „A já jsem Greta Barstowová a tohle je moje dcera Lilly,“ řekla a usmála se na dítě. „Bydlíme v Kennebunku v Maine. Letíme do Houstonu navštívit Lillyiny prarodiče.“

Malá Lilly ožila a hned se přidala k hovoru: „Hmm, protože už jsme tam moc dlouho nebyly. Od té doby, co umřel tatínek.“

Megan a Kayla se na Gretu podívaly s účastí.

„Vánoce pro vás musí být dost smutná doba. Je to dlouho, co zemřel?“ zeptala se Kayla, ale hned se zarazila a chtěla se za svou zvědavost omluvit.

Greta ale zavrtěla hlavou, aby naznačila, že jí otázka nevadila, a odpověděla: „Tři roky. Přišlo to úplně nečekaně. Bylo mu teprve osmatřicet let. Oběma nám moc chybí,“ vzdychla si. „Ani nevím, jestli se do Houstonu vůbec těším. Trochu se bojím setkat se s jeho rodiči. Bylo to pro mě dost těžké už posledně, když za námi přijeli hned pár měsíců po jeho smrti. Mám špatné svědomí, že jsem čekala tak dlouho, než jsem se konečně odhodlala vzít Lilly a rozjet se za nimi.“ Vyhlédla z okna. „A jak je vidět, ani to počasí nám nepřeje.“

Kayla se podívala na hodinky.

„Sice se neznáme, ale docela ráda bych se zašla někam posadit a najíst se. Když jsem přicházela, viděla jsem tu několik restaurací. Určitě tam najdeme nějaké lepší místo na sezení než tady přímo u přepážky. Nechtěly byste jít se mnou?“ navrhla a usmála se na své společnice.

Megan se rozzářila a hned se začala zvedat. „To mi připadá jako dobrý nápad. Pojďme. Můžeme si dát aspoň něco k pití. Bude to lepší než dřepět tady a pozorovat, jak se venku žení všichni čerti.“

Uplynulo několik hodin a nad Chicagem ještě pořád zuřila sněhová bouře. Trojice žen s dívenkou seděla v hale, kterou aerolinie otevřely pro cestující s odloženými lety, a čekaly.

Do té doby se už natolik spřátelily, že se toho o sobě navzájem spoustu dozvěděly. Připadalo jim, jako by se znaly dlouho.

Kayla se zeptala Megan: „Bude na tebe v Knoxvillu čekat někdo z rodiny?“

Megan upila ze šálku kávy a pak odpověděla: „Nemá kdo. Ten srub si postavil můj děda, a když zemřel, odkázal ho mně, takže tam budu sama.“ Povzdechla si. „Chci zkrátka na chvíli vypadnout ze Springfieldu. Připadá mi, že se mi život za posledních pár měsíců úplně rozpadl na kousky. Před několika týdny jsem přišla o práci v cestovní kanceláři a můžu vám říct, že v téhle roční době se nové zaměstnání nehledá moc lehko. Musím si vlastně teprve v klidu rozmyslet, co budu dělat dál.“

Její společnice účastně pokývaly hlavou. Megan se na ně podívala a dodala: „A to ještě není všechno. Nedávno jsem se rozešla s přítelem. Chodili jsme spolu dva roky. Nebudu tvrdit, že mi to zrovna zlomilo srdce, ale musím přiznat, že z toho mám trošku pochroumané sebevědomí.“

Změřila si Kaylu. „A co ty, ta stará známost ze školy je nějaký kluk, se kterým jsi chodila?“

Kayla se zasmála. „Ani nápad. Nejedu na prázdniny s klukem, ale s holkou. Známe se s Karyn už od třetí třídy, byly jsme jako dvě sestry. Když jsme dokončily střední školu, přestěhovala se s rodinou na východ, ale od té doby si pořád telefonujeme a mailujeme. Párkrát jsem za ní taky zajela na návštěvu. Karyn si našla zajímavou práci na Manhattanu, úplně se do New Yorku zbláznila. Jsme sice pořád v kontaktu, ale osobně jsem ji neviděla…“ odmlčela se a zauvažovala, „…no, už to budou skoro dva roky. Dovedete si představit, kolik toho spolu musíme probrat.“

Greta se usmála. „Docela ti závidím, že máš takovou životní přítelkyni,“ poznamenala trochu posmutněle. „To já jsem asi o něco přišla. Vdala jsem se a narodila se mi Lilly a to mě tak zaměstnalo, že jsem s většinou kamarádek z vysoké úplně ztratila kontakt.“

„Ty máš taky výšku?“ zeptala se Megan Kayly.

„Ještě ji dělám. Zrovna jsem dokončila první semestr na právech. Někdy si připadám, že ze mě bude věčný student.“

Než se Megan, Kayla a Greta dočkaly spásného hlášení, že dráhy letiště byly částečně zprovozněny, cítily se už jako opravdové přítelkyně. Všem se jim trochu ulevilo, když se mohly vypovídat a svěřit se se svým životem, zklamáními a strachy ženám, s nimiž se nejspíš už nikdy neuvidí. Připadalo jim, jako by na letišti odložily nějakou nepříjemnou zátěž.

Pak ale Kayla dostala nápad a navrhla: „Víte co, už jsme si přece řekly, že se všechny vracíme domů zase přes Chicago. Co kdybychom se domluvily, že se tu na cestě domů sejdeme a povíme si, jaké jsme měly svátky? Myslím, že by to mohlo být docela zajímavé.“

Megan se na ni podívala trochu skepticky. „No, já ti můžu prozradit hned, jaké budou moje svátky. Celou dobu tam v horách hodlám jenom tak přežívat jako medvěd v zimě. Možná, že dokonce usnu zimním spánkem a nevylezu dřív než na jaře!“

Kayla se podívala na Gretu. „A co ty? Nechtěly byste se s Lilly se mnou sejít, až se budete vracet?“

Malá Lilly zpozorněla, když uslyšela svoje jméno, a zatahala mámu za rukáv. „Ano, mami? Uvidíme zase tetu Kaylu?“ – „To bych ráda,“ usmála se Greta. „Moc by mě zajímalo, jaké to je v St. Croix.“

„Mě vlastně taky,“ přidala se Megan. „Na takové místo se nejspíš v životě nepodívám. Takže se mnou počítej, sejdeme se zase tady. Byla bych ráda, kdyby si aspoň někdo ty svátky užil.“

V tu chvíli se ozvalo další hlášení letištního rozhlasu. Bouře se konečně utišila a těžkým mechanismům se venku podařilo odklidit sníh z ranvejí. Cestující se zanedlouho dočkají svých odložených letů.

Lidé ožili, hala se rázem znovu proměnila v obří neklidné mraveniště. Tři ženy a jedna dívenka posbíraly svoje zavazadla a vydaly se na konec haly, kde na prostor se sedadly pro cestující navazovalo několik přepážek s příchody k letadlům. Všechny se objaly a popřály si veselé a spokojené Vánoce. Pak se rozešly ke svým letům.

Vánoční prázdniny jim mohly doopravdy začít.

NA SKOK V RÁJI

Annette Broadricková

PRVNÍ KAPITOLA

Když Kayla konečně doletěla do Miami, neměla už čas zamířit do hotelu a před další cestou se vyspat. Nakonec byla vlastně ráda, že letadlo do St. Croix vůbec stihla. Strávila na nohou už víc než čtyřiadvacet hodin a připadala si vymačkaná jako citron. Pokoušela se sice usnout během letu, ale vyčerpaný organismus odmítal vypnout. Vadilo mu neustálé hučení a vibrace motorů a Kayle se podařilo jenom několikrát si na chvíli zdřímnout.

Ale nebylo to nakonec jedno? Aspoň že stihla přípoj, přestože se v Chicagu tak dlouho zdržela. Co záleží na tom, jestli přišla o pár hodin spánku? Zdržení a nevyspání jsou jenom malá cena za to, co ji čeká – návštěva exotického ostrova a setkání s Karyn.

Kayla se protáhla na sedadle a jen tak pro sebe se usmála. Ještě nikdy předtím v tropech nebyla. Moc se těšila na všechno, co ji tam o prázdninách čeká. Současná chladná a vlhká oregonská zima dodávala vidině slunečné oblohy a teplého moře ještě větší půvab. Oproti těm davům lidí, které viděla v Miami na letišti, si Kayla připadala nesmírně bledá. Pořádné opálení bude skvělý suvenýr z prázdnin uprostřed zimy.

A nejlepší na tom bylo, že to všechno zažije s člověkem, kterého měla tolik ráda. S Karyn Stevensonovou se znaly už od dětství a brzo se z nich staly nejlepší kamarádky. Vyrostly v Salemu a bydlely jenom pár bloků od sebe. Oba Kaylini rodiče vyučovali na univerzitě Willamette. Tam také Kayla nastoupila na vysokou a nyní studovala prvním rokem práva.

Kayla sice Karyn párkrát navštívila na Manhattanu, ale kamarádka zastávala náročné místo v reklamní firmě, které jí nedovolovalo příliš cestovat. Proto se také Karyn od střední školy do Oregonu nevrátila.

Jak Karyn prohlásila během jejich posledního telefonického rozhovoru před týdnem, obě dvě si zaslouží trochu volna. Užijí si spolu těch pár dní, oddechnou si, načerpají sluneční paprsky a teplo a zase si jednou pořádně popovídají.

Letadlo se hnalo na jih nad rozlehlým Atlantským oceánem. Nedalo se dělat nic než odpočívat, čekat a těšit se. Kayla se pohodlně opřela do sedadla a hlavou jí zvolna probíhaly vzpomínky na dětství…

„Mami, tohle je moje nová kamarádka,“ řekla osmiletá Karyn Janice Stevensonové. „Jmenuje se Kayla Parkerová. Její maminka a tatínek učí na univerzitě.“

Janice se na Kaylu přívětivě usmála a řekla:

„Ráda tě poznávám, Kaylo. Karyn o tobě poslední dobou často mluvila. Jsem moc ráda, že ti rodiče dovolili přijít k nám dneska na návštěvu.“

Ten den si Kayla pamatovala, jako by to bylo včera. Spolužačka ji tehdy po škole poprvé pozvala k sobě domů. Tehdy zjistila, jak moc se její život liší od Karynina – kamarádčina maminka a táta se o své děti zajímali mnohem víc než rodiče o ni. Pan a paní Stevensonovi pro svou Karyn a Marka žili a snažili se zapojovat do jejich dětských aktivit a her všeho druhu. Nedělali to z povinnosti, na nic si nehráli. Měli k dětem přirozeně blízko a se zájmem jim naslouchali, když se jim svěřovaly s tím, co za celý den zažily.

Kayla dobře věděla, že ji máma s tátou mají taky rádi. Rozhodně ale nepovažovali rodičovství za smysl svého života a dlouho s ním ani nepočítali. To, že se jim narodí dítě, byla ta poslední věc, kterou čekali. V té době už měli navíc čtyřicítku dávno za sebou a Kayla vstoupila do jejich zaběhaného způsobu života jako trochu rušivý živel. Matka o Kayle někdy z legrace mluvila jako o „našem malém překvapeníčku“.

Oba rodiče byli až po krk ponořeni do práce a do četných aktivit na fakultě. To byl jejich svět, tam byli doma. Na rodinný život a malé dítě jim už tolik nadšení nezbývalo. Ani jeden z nich si nedokázal najít čas a trpělivost na dívenku, kterou všechno zajímalo a která měla neustále na jazyku milion otázek.

Kayla se postupně seznámila se zbytkem Karyniny rodiny a se závistí zjistila, že má staršího bratra. Jednou se kamarádky zeptala: „Kolik je tvému bratrovi?“

„Dvanáct.“

„Páni. Kéž bych tak měla taky bratra,“ řekla Kayla toužebně. „Nelíbí se mi být jedináček.“

„Mark je docela fajn, myslím,“ připustila Karyn velkomyslně, „teda na kluka. Víš, kdybys chtěla, mohl by být i tvůj brácha.“

„Vážně? Ale to by ses pak se mnou o něho musela dělit,“ vyhrkla Kayla. Karyn na ni nejprve vykulila oči a pak se obě dvě rozřehtaly.

Domácnost Stevensonů se časem stala Kayliným druhým domovem. Janice zjistila, že se Kayla vrací každý den ze školy do prázdného domova, a tak navrhla, aby u nich zůstávala, dokud se Parkerovi nevrátí z práce.

Kayliným rodičům to vyhovovalo, věděli, že bude o dcerku dobře postaráno. Kayla tak mohla překročit to, co považovala za magický vnitřní kruh rodinného života v domácnosti Stevensonů.

Bývaly to krásné časy. Každý den byl pro Kaylu jako malé dobrodružství. Někdy si děvčata hrála s Markem a jeho otcem na dvorku na honěnou, nebo si s nimi házely na koš na příjezdové cestě před domem. Jindy paní Stevensonová zaměstnala děvčata v kuchyni, učila je péct koláče a jiné dobroty. Oba rodiče byli vždycky k dispozici, měla-li některá z dívek problémy s domácími úkoly, a ochotně jim pomáhali.

Karyn se jednou svěřila Markovi, že by si Kayla přála bratra a on že je horkým kandidátem. Starší chlapec se hlouposti malých holek zasmál, ale pak velkomyslně slíbil, že se bude snažit.

Mark byl dobrý ve všem, co dělal… ať už hrál fotbal nebo basketbal, baseball, nebo běhal. Přistupoval k tomu vždycky s upřímným nadšením. Měl prostě rád život a dovedl si ho užívat. Tu vlastnost na něm Kayla obdivovala a někdy mu ji i záviděla.

Stávalo se, že si Kayla přála, aby se víc podobala Stevensonovým, povahou i vzhledem. Všichni to byli pohlední lidé, příjemní a přirození, vyrovnaní sami se sebou i s jinými. Kayla si vždycky připadala trochu méněcenná a hodně nesmělá, když s nimi někam šla. Jim ale vůbec nevadilo, jak vypadá. To pro ni byla velká úleva a zpočátku i nezvyk, protože Kaylina matka na dceřině vzhledu pokaždé objevila nějakou vadu.

Karyn byla půvabné dítě, odjakživa smělé a výřečné, z něhož vyrostl temperamentní teenager. Nemotorné stadium dospívání jako by se jí úplně vyhnulo. Na střední škole ji měli všichni rádi a poslední rok ji spolužáci zvolili královnou plesu.

S Kaylou to bylo přesně naopak. Žádná kráska se z ní v pubertě nevyklubala. Odmalička byla hubené dítě s jemnými vlásky, což matku nesmírně rozčilovalo. Snažila se dceru donutit, aby víc jedla a přibrala na váze, a stěžovala si na její vlasy, neustále rozcuchané jako vrabčí hnízdo. Kayla brzy pochopila, že jsou příliš husté a jemné a jakýkoli pokus o jejich úpravu je okamžitě odsouzen k nezdaru. Účesy nedržely a všechny kloboučky a barety jí klouzaly z hlavy, jakmile si je nasadila.

Jako by to ještě nestačilo, trpěla krátkozrakostí a musela nosit brýle. Připadalo jí, že je k nim odsouzena navěky – k silným, nehezkým okulárům, za nimiž její oči vypadaly podivně zapadlé. Když dorostla do puberty, byla ještě pořád hubená jako tyčka, samá ruka, samá noha. Rodiče navíc trvali na tom, aby si nechala srovnat zuby. Kayla téměř dva roky nosila na zubech rovnátka a styděla se mezi lidmi otevřít pusu. Postupně se smiřovala s tím, že si jí většina vrstevníků ani nevšimne.

Mark byl jediný kluk, kterého její vzhled neodradil. Jednal s ní úplně stejně jako s Karyn – s potěšením je obě popichoval a zlobil a roli velkého bratra hrál jen tak mimochodem a příležitostně.

Kaylu vůbec nepřekvapilo, že v něm začala vidět svého hrdinu. Ve dvanácti letech už do něj byla až po uši tajně zamilovaná, ale raději by byla zemřela, než by to někomu prozradila. Nechtěla se s tím svěřit dokonce ani Karyn, měla strach, že by se jí kamarádka smála.

Marka stejně jako Karyn spolužáci milovali. Poslední rok na střední škole byl kapitánem mužstva amerického fotbalu, prezidentem studentské rady a členem prestižní National Honor Society.

Chodil s nejpopulárnějšími děvčaty na škole a provázela ho pověst mírného proutníka. S potěšením střídal romantické vztahy a dívky, s nimiž chodil, byly všechny do jedné krásné a chytré.

To druhé sice Kayla taky splňovala, ale tím to končilo. Moc dobře si uvědomovala, že by v ní Mark Stevenson nemohl nikdy vidět nic jiného než sestřinu kamarádku. Ano, trávil s ní hodně času, naslouchal jí, bral ji vážně, respektoval ji jako sobě rovnou. Dokonce se s ní pouštěl do diskusí na jakékoli téma, ať už to byla historie, literatura nebo filozofie, a vypadalo to, že se těmi jejich spory upřímně baví. Ale Kayla věděla, že to všechno je jenom v rámci kamarádství.

Vážila si toho času, který s ním mohla být, protože věděla, že i tohle je úžasné. Mark ji považoval za osobnost, ne za úplnou nulu, které si není třeba všímat, jako se na ni díval zbytek chlapců ze školy. Rád ji provokoval, aby před ním musela obhajovat své názory, a dokázal se s ní energicky přít.

Mark ji nutil přemýšlet o tom, co se naučila ve škole, a uvažovat, jak se ty znalosti vztahují k dennímu životu. K jejím zvlášť oblíbeným předmětům patřily současné události. Ty ji vždycky dokázaly fascinovat. I Mark měl o dění ve světě přehled, celé hodiny s ním mohla debatovat o tom, co ji tolik zajímalo.

Není divu, že když došlo na volbu povolání, oba dva si zvolili kariéru právníka.

Když Kayla s Karyn nastoupily na střední školu, Mark už byl v posledním ročníku a maturoval, takže se s ním tolik nevídala. Pak odjel na východ studovat na Harvardu a domů se vracel jenom na prázdniny.

Kayla s Karyn si zůstaly blízké i na střední škole, přestože měly rozdílné zájmy a aktivity.

Možná, že je nějakým způsobem spojovaly právě ty rozdíly. Karyn milovala lidi. Byla společenská, příjemná a veselá. Naproti tomu Kayla se mezi cizími nikdy necítila dobře a návštěva večírku pro ni vždycky znamenala utrpení. Bylo jí trapné pokoušet se o nezávazný rozhovor s lidmi, které dobře neznala.

Tom a Janice Stevensonovi byli na své děti právem pyšní. Kaylu bralo za srdce, že jsou stejně pyšní i na ni a na její úspěchy, jak jí často zdůrazňovali.

Zjara poslední rok na střední škole se Kayle přihodil zázrak. Bylo to něco tak úžasného, že to přimělo spolužáky, aby ji najednou viděli v jiném světle, a nesmělé dívce to poskytlo tolik potřebnou sebedůvěru.

Jednoho večera jí zničehonic zavolal Mark. Brzy měl končit další ročník na Harvardu a byl už přijat na právnickou specializaci.

Sotva se ohlásila do telefonu, spustil: „Čau, Kaylo. Jak se máš? Už jsme spolu dlouho nemluvili.“

V šoku křečovitě sevřela sluchátko. „Marku? Bože můj. Nechce se mi věřit, že mi voláš!“ Bylo to vůbec poprvé, co jí zatelefonoval.

Rozesmál se, ale jí to nevadilo. „No vidíš, už jsem tak šikovný, že dokážu vyťukat pár čísel na telefonu. Tak jak ses pořád měla?“

Srdce jí bušilo jako zvon, třásla se a tajně lapala po dechu. To mu samozřejmě nemohla říct! Musí hrát svou obvyklou roli staré dobré kamarádky. „Fajn,“ podařilo se jí nakonec ze sebe vypravit.

„Těšíš se na konec roku?“

„To ano. A ty?“

„No jasně. Už počítám dny. Ještě pár zkoušek a budu mít konečně volno.“ „Hm.“

Na chvíli zavládlo ticho a Kayla si připadala nesmírně trapně. Nebyla zvyklá vést s někým rozhovory po telefonu – s výjimkou Karyn, samozřejmě. Musela si připomínat, že je to přece starý známý Mark a že byla odjakživa zvyklá se s ním bavit.

Napadlo ji, jestli by ho ještě bavilo probírat s ní současné události.

Konečně Mark řekl: „Tak co, kdo je ten šťastlivec, který tě vezme na maturitní ples?“

Žaludek se jí sevřel.

„Víš,“ řekla a doufala, že to zní dostatečně nenucené a uvolněně, „já o tyhle věci ani moc nestojím. Nemám důvod se někomu mstít a šlapat mu celý večer po nohách.“

„To jsem teda zdrcen.“

Celá popletená se zeptala: „O čem to mluvíš?“

„No, tak trochu jsem doufal, že na ten ples ještě žádného partnera nemáš a že mě poprosíš, abych šel s tebou. A ty mě zatím hned pošleš do háje a ani mi nedáš šanci,“ zasmál se Mark.

Proboha!

Tváře se jí rozhořely. Mark ji chce vzít na maturitní ples? To není možné.

Předstírala smích a doufala, že na druhém konci drátu nebude slyšet její roztřesený dech. „Tak ven s tím, přiznej se. Kdo tě navedl, abys mi zavolal, máma nebo Karyn?“ zeptala se podezíravě.

„Páni, to mě ranilo, že by sis mohla myslet takovou věc,“ odpověděl.

Slyšela v jeho hlase pobavení a musela se pousmát.

„A jak jsi teda věděl, že ten ples bude?“

„Protože bývá každý rok, proto. Je to posvátná školní tradice a ty ji nemůžeš ignorovat. Tak co říkáš? Můžu tě na tu slávu doprovodit? Moc rád bych se šel mrknout do své staré školy. S tebou.“

Těžce polkla a v břiše se jí začali vznášet motýli. „To je od tebe hezké, žes mi to nabídl, Marku, jsem fakt celá naměkko,“ řekla. „Ale já bych pro tebe byla mizerná partnerka.“

Nikdy by to Markovi nepřiznala, ale popravdě řečeno ještě na žádném rande nebyla. Chodila s několika spolužáky do studijního kroužku, který občas končil tím, že se zašlo na pizzu, ale sama si ještě nikdy s žádným chlapcem nevyrazila.

„To není pravda. A ty to víš, Kaylo. Co mám říct, abych tě přesvědčil, že tam s tebou vážně chci jít?“ naléhal Mark, jako by mu na tom bůhvíjak záleželo.

Moci jít na maturitní ples s Markem by byla naprosto úžasná věc. Mark Stevenson, ten pohledný vysokoškolák – tolik oblíbený student – který s ní jde na její první rande – nic menšího než maturitní ples! – byla fantazie, kterou si ani nedokázala představit.

Po tvářích se jí rozlily slzy. „Marku, ty jsi ten nejlepší velký bratr, jakého si holka může přát,“ podařilo se jí ze sebe vypravit.

„Jistěže jsem, ne abys na to zapomněla,“ řekl pyšně. „Tak koukej, tento víkend přijedu domů a domluvíme se. Kdy má být ten ples, za pár týdnů?“

„Ano,“ řekla slabě.

„Tak se mnou počítej. Ne abys to slíbila nějakému týpkovi ze třídy,“ varoval ji.

Musela se v duchu usmát. Představa, že by ji na ples pozval ještě někdo jiný, ji vážně pobavila. Do sluchátka ale řekla vážně: „Děkuju ti, Marku. Ani nevíš, jak moc si toho tvého gesta vážím.“

Odpověděl jí škádlivým tónem: „Podívej se, Kaylo, ty jsi jedna z nejchytřejších a nejsympatičtějších holek, které znám. Považuju to za velkou poctu, moct s tebou jít na ten ples.“

„Takže domluveno,“ řekla tiše.

„Fajn. Uvidíme se.“

„Ahoj, Marku.“

Zavěsila a teprve potom se celá rozklepala.

Radost v ní bojovala se strachem a obavami. Nebude se za ni Mark stydět? Neumí ani pořádně tancovat! A co si proboha vezme na sebe? Neměla žádné společenské šaty, dosud je nepotřebovala. Ani netušila, jak se chodí takové šaty nakupovat.

Co bude dělat?

Nakonec udělala to, co dělala vždycky, když potřebovala radu. Zavolala Karyn.

Kamarádka jako obvykle nezklamala. Kayla se plně svěřila do její péče a nelitovala toho. Při nakupování s Karyn a její mámou se vždycky bavila a vybírat šaty na ples nebyla výjimka.

Kaylini rodiče byli překvapení, když se jim pochlubila, že dostala pozvání. Dali jí dost peněz na to, aby si koupila, co potřebuje, a tím pro ně záležitost skončila.

Karyn si pořídila šaty už přede dvěma měsíci, hned potom, kdy ji na ples pozval spolužák, jedno z největších es ze třídy. Věděla, do kterých obchodů zajít, a spolu s matkou objevily pro Kaylu perfektní šaty.

Často se na ně pak chodila dívat do skříně a občas, když nebyl nikdo doma, se do nich oblékla a pozorovala se v zrcadle. Kriticky hodnotila svůj vzhled a pokoušela se na sebe dívat Markovýma očima.

Byla ráda, že se zbavila rovnátek, ale s brýlemi se nedalo dělat nic. Už nějakou dobu si sice pohrávala s myšlenkou, že začne nosit kontaktní čočky, ale až dosud ji k tomu nic nepřimělo. A teď před plesem neměla naneštěstí dost času na to, aby si na ně stačila zvyknout.

Kromě toho, proč by to vlastně dělala? Se svou vysokou, hubenou postavou stejně neudělá žádnou díru do světa. A Mark ji přece dobře zná a ví, jak vypadá. Před ním si nebude muset na nic hrát. Touto myšlenkou obvykle končila všechny své kritické úvahy. Vždycky se jí trochu ulevilo.

V ten večer, kdy se konal ples, ji Mark přijel vyzvednout a přivezl jí orchidej na šaty. Měl na sobě černý oblek, který jeho už tak příjemný vzhled dotáhl k dokonalosti.

Působil dospěleji, zkušeněji a připadal jí ještě mnohem hezčí, než když se s ním viděla posledně. Pozdravil se s Kaylinými rodiči, pak se obrátil k ní a vyhrkl překvapeně: „Páni. Vypadáš nádherně!“

Kaylina máma poznamenala: „Podle mě jí ta barva moc nesedí. Je v ní taková bledá, já sama bych jí byla vybrala něco jasnějšího.“

Šaty měly tlumenou zlatavou barvu, která jí pěkně slušela.

Zašla si ke kadeřnici a nechala si vyčesat vlasy do drdolu na temeni hlavy, z nějž jí na krk a kolem uší padaly prstýnky kadeří. Spotřebovala se na to taková spousta laku na vlasy, až to Kayle připadalo jako krusta, ale zároveň byla ráda, že jí účes vydrží.

„Líbilo by se mi, kdyby jí ty prameny tak nevisely dolů… Ty její vlasy pro mě byly odjakživa hrůza, když jsem je musela česat,“ pokračovala matka a měřila si dceru pochybovačným pohledem. Kayla přemýšlela, jakou vadu na ní ještě objeví. Nelíbilo se jí, že takhle Marka upozorňuje na její nedostatky. Jistě si jich všimne sám.

Mark vzal Kaylu za ruku, tajně se na ni zašklebil a řekl jí: „Já si myslím, že vypadáš úplně dokonale. Podívej, připnu ti ještě orchidej.“

Na ten večer Kayla nikdy nezapomene. Připadalo jí, jako by se ocitla v pohádce. Mark jí tak lichotil, tak vyzdvihoval její vzhled, že se brzy zbavila rozpaků z neznámé situace a spousty lidí kolem. Byl dokonalý společník. Pořád se kolem ní točil, opustil ji nanejvýš na chvíli, aby přinesl nový punč, a skoro pořád tancoval jen s ní. Buď byli na parketu, nebo pozorovali ostatní a oddychovali.

Díky Markovi si připadala jako opravdová princezna… nebo Popelka, vystrojená na bál.

Tu noc byl Mark její princ.

Bavil ji a díky němu zapomněla na to, že neumí moc tancovat. Nakonec si celý maturitní ples nesmírně užila. Všechna děvčata po ní pokukovala a záviděla jí pohledného vysokoškoláka po boku. Zachytila dokonce několik uznalých pohledů od chlapců ze třídy.

Mark vůbec netušil, jaký nádherný dar jí ten večer věnoval. Ještě celé týdny potom se vznášela v oblacích. Vzpomínala na ples, v duchu si ho znovu prožívala a mazlila se s každou chvilkou. Na žebříčku oblíbenosti ve třídě postoupila o několik stupínků výš.

A pak došlo k události, která ji zasáhla jako blesk z čistého nebe. Tom Stevenson oznámil, že dostal pracovní nabídku od jedné firmy na východním pobřeží a že se tam celá rodina v létě přestěhuje.

Kayla byla zničená. Její bezpečný malý svět, který si budovala celé dětství, byl v troskách. Nedalo se s tím nic dělat, nemohla to nijak ovlivnit. Nebude spolu s Karyn studovat na univerzitě Willamette, nebudou se spolu dál denně scházet. Stejně bolavé bylo, že přijde o láskyplnou podporu jejích rodičů.

Trvalo dlouho, než se s tou ztrátou smířila.

Kayla otevřela oči a vyhlédla z okénka na rozlehlé modré vody dole.

Díkybohu za email. Zůstala tak s Karyn v kontaktu, ale dala si dobrý pozor a nikdy se jí nevyptávala na Marka. Měla strach, že by ji Karyn mohla začít podezírat. Možná by přišla na to, že k němu Kayla ještě pořád chová hlubší city, než by byla ochotna přiznat. Karyn se o bratrovi sama zmínila jen občas, ale Kayla každou tu zprávu dychtivě hltala.

Dozvěděla se, že Mark získal po promoci lukrativní místo u vlivné právnické firmy ve Washingtonu. Karyn to k němu měla z New Yorku poměrně blízko a navštěvovala ho, kdykoli se mohla utrhnout z práce. Po návratu si ale Kayle pokaždé stěžovala na způsob života, jaký bratr v hlavním městě vede. Zvlášť jí vadily ženy, se kterými se scházel.

„Jde mu jenom o slupku, ne o jádro,“ svěřila se jí jednou. „Buď jsou ty ženské ctižádostivé a využívají ho, aby se dostaly k nějakým obchodním stykům, nebo jsou hloupé jako poleno. A to mě fakt dopaluje. Nedokážu si představit, co na nich vidí.“

Kayla se zasmála. „Možná, že bys to pochopila, kdybys byla chlap.“

Karyn se také rozesmála. „To určitě. Já vím, že bych si o něj neměla dělat takové starosti, ale nemůžu si pomoct. Žije a pracuje v rychlém pruhu – ve všem jede na doraz, moc si zahrává a moc tlačí na pilu.“ „To musí bolet.“

„No jo, dobře. Já vím, že to trochu přeháním. Je to můj jediný bratr a já si o něj prostě musím dělat starosti,“ vzdychla si Karyn.

Kayla poslouchala a soucítila se svou kamarádkou. Sama věděla, že bude mít vždycky pro Marka slabost. Tím to ale končilo, teď už pro ni patřil do minulosti. Snů o Markovi se vzdala spolu s jinými suvenýry z dětství.

Když měla čas a chuť, tu a tam se sešla s nějakým mužem, ale ještě nepotkala nikoho, kvůli komu by byla ochotna vzdát se hodin studia. Flirtování šlo úplně mimo ni a po několika zkušenostech usoudila, že muži, kteří ji zvou na schůzku, jsou většinou až moc sebevědomí. Připadalo jí, že je dokáže odhadnout předem. Mluvili jenom o sobě, chtěli na ni zapůsobit tím, co dokázali, chtěli ji ohromit svými plány do budoucna.

A nemohli se dočkat, až ji dostanou do postele. Jakmile zjistili, že nemá zájem – poslouchat jejich řeči, ani se s nimi vyspat – už jí nezavolali.

To jí nijak nevadilo. Měla před sebou ještě dva a půl roku školy a společenský život si na žebříčku jejích priorit nestál moc vysoko.

V uplynulých několika letech se jí podařilo dopracovat se jistých změn. Na vysoké škole získala sebevědomí a už se tolik nestyděla lidí. Byla upřímná a občas i trochu prostořeká, nedokázala mít trpělivost s těmi, kterým to myslelo trochu pomaleji.

I její vzhled zaznamenal jisté změny. Matka se tentokrát nemýlila. Jak vždycky předpovídala, Kayla rozkvetla až později.

Pořídila si kontaktní čočky a naučila se, jak si poradit s vlasy. Od té doby, co se s Karyn viděly naposled, se jí dokonce povedlo trochu přibrat.

Spolu s tím konečně získala ženské křivky, takže už nevypadala jako neohrabaná vyhublá postavička z dětských kreseb. S výškou sice nemohla nadělat nic a pořád byla útlá, ale příjemným a svůdným způsobem. Šaty do tropů, které si s sebou vezla, rozhodně její nově získané tvary dokážou zdůraznit. Těšila se, až do nich bude moci konečně vklouznout.

Kayla se protáhla na sedadle. Páni, život je vážně fajn. Ceká ji pár příjemných dní bez učebnic, bez předvánočního shonu a v té nejlepší společnosti. Kayle se pokaždé nadšeně rozbušilo srdce, když si vzpomněla, že se za pár hodin setká s Karyn. Předvídala, že si hned sednou a budou si povídat až do ochraptění. Bude to něco jako týdenní dámský pyžamový večírek.

Kayla se podívala na hodinky, už potřetí za čtvrt hodiny. Blížili se na přistání v St. Croix a ona už byla celá žhavá, až se konečně rozloučí s letadly.

Cítila příšernou únavu, byla celá rozlámaná a toužila po posteli, v níž by se mohla pár hodin prospat. Karyn si to zařídila prozíravěji. Dorazila na místo už předchozí večer, aby si v noci pořádně odpočinula. Navíc nemusela zdolat čtyři časová pásma, než se sem dostala.

Po přistání si Kayla rychle sehnala dopravu do letoviska. Během cesty se rozhlížela z okénka, snažila se uvidět z ostrova, co se dalo. Taxi nemělo klimatizaci a ani žádnou nepotřebovalo, od vody vál lehký příjemný vánek. A to, co pozorovala kolem, bylo ještě krásnější než na fotkách z internetu.

Když řidič zabočil na cestu vedoucí k hotelu, zalapala Kayla po dechu. Ohromilo ji, jak luxusní středisko Karyn pro jejich pobyt vybrala. Věnovala ty prázdniny Kayle jako dárek k Vánocům. Ta by si vzhledem ke svému omezenému rozpočtu a výdajům na školu nemohla dovolit ani letenku, natož bydlení na takovém přepychovém místě.

Jediná věc, kterou za to kamarádce k Vánocům vezla, byla drobná ručně vyřezávaná baletka ze vzácného myrtového dřeva, které rostlo u nich v Oregonu. Doufala, že je Karyn ještě pořád sbírá.

Recepce střediska se nacházela v hlavní budově, kde byl i snack bar, kavárna a luxusní restaurace. Napadlo ji, že přestože už dlouho nejedla, nemá na jídlo ani pomyšlení, natolik byla po cestě vyčerpaná. Věřila ale, že ji setkání s Karyn rychle probere.

Úředník u přepážky jí dal mapu a vyznačil jí na ní malý domek s doškovou střechou, kde bude ubytována. Jeden ze zaměstnanců hotelu, hezký mladík tmavé pleti, která se ve slunci zvláštně leskla, jí vzal zavazadlo a nabídl se, že ji tam zavede.

Společně vykročili od recepce. Pofukoval mírný teplý větřík a Kayla cítila, jak se jí skrz vlněné šaty propaluje sluneční žár. Nemohla se už dočkat, až se jich konečně zbaví. Celý příští týden měla v plánu oblékat si jen to nejnutnější.

Blížili se k moři a Kayla se přistihla, jak i přes únavu zrychluje krok. Nejradši by se rozběhla. Jenom chvilku a uvidí se se starou kamarádkou!

Domek stál prakticky na pláži. Byl postaven na mohutných sloupech, což vzhledem k blízkosti vody chápala. Schody byly široké a bytelné a na verandě stála pohodlná křesla. V těch se bude příjemně sedět a poslouchat vlny, valící se k pobřeží.

Kayla napůl čekala, že Karyn bude čekat v domku, až dorazí, ale dveře byly zamčeny. Odemkla je a vešla dovnitř, zatímco její průvodce složil zavazadla u předních dveří. Poděkovala mu, odměnila ho několika mincemi a pak zavřela dveře a rozhlédla se.

Přední pokoj byl prostorný a vzdušný, zařízený bílým proutěným nábytkem a vyzdobený v tropickém stylu. Na stěnách visela zrcadla lemovaná mušlemi a fotografie místních scenérií a pohovku zdobily pestré polštáře. Vypadalo to nesmírně útulně.

Zadní kout pokoje zabírala kuchyňka a snídaňový bar. Z protějších stran obýváku vedly dvoje dveře. Nakoukla do jedněch a objevila za nimi ložnici. Postel nebyla ustlaná, pokoj si zřejmě už zabrala Karyn.

Kayla si odnesla zavazadla do druhé ložnice. Když byla uvnitř, oddechla si radostí. Okna tvořily jen laťkové okenice, které propouštěly dovnitř mírný větřík. Ze stropu visela na postel moskytiéra. Síť byla upevněna do rohů postele.

Nahlédla do koupelny a potěšilo ji, jak je veliká a moderně vybavená.

Všechno vypadalo úplně perfektně. K dokonalosti tu chybělo jediné – Karyn. Kayla se usmála. Kamarádka zřejmě leží někde na pláži, opéká se a zapomněla na čas. Nemohla jí to vyčítat. Kdyby nebyla tak unavená, převlékla by se a šla by se po ní podívat. Neviděly se ale už hodně dlouho, takže to klidně vydrží ještě hodinku nebo dvě.

Postel k ní vysílala lákavé vibrace, jimž Kayla nedokázala odolat.

Neobtěžovala se vybalováním, na to už jí nezbývaly síly. Místo toho se jenom narychlo osprchovala, umyla si hlavu, a když se jakžtakž osušila, zabalila se do jednoho z obrovských nadýchaných ručníků, které čekaly v koupelně. V ložnici si hned vklouzla do postele a s úlevným povzdechem se protáhla. Leželo se jí úžasně.

Až se Karyn vrátí, uslyší ji. Do té doby si dopřeje trochu tolik potřebného odpočinku. Potřebuje si jenom na chviličku zdřímnout…

„Kdo sakra jste a co tady děláte?“

Zdál se jí zrovna krásný sen o tropickém ostrově s měsícem v úplňku, který pozlacoval všechno, nač dopadlo jeho světlo. Pak do toho snu najednou vpadl jakýsi hlasitý vzteklý mužský hlas.

Přinutila se otevřít oči a zjistila, že v pokoji je šero. Musela prospat celé hodiny!

Kde je Karyn? A kdo je ten hulvát, jehož hlas ji vytrhl z hlubokého spánku? Jediné, co bez kontaktních čoček viděla, byl temný obrys postavy, která se rýsovala ve dveřích její ložnice.

Co tady ten chlap dělá a jak to, že na ni křičí, když ona bezpečně ví, že je ve správném domku?

A jak se vůbec dostal dovnitř? Že by zapomněla zamknout dveře?

Zareagovala automaticky a prudce se posadila. Teprve potom jí došlo, že na sobě nic nemá. Popadla přikrývku a vytáhla si ji k bradě.

Byla pořádně vylekaná a roztřesená, ale usoudila, že by jí moc neprospělo, kdyby to dala najevo. A tak se ovládla a pronesla ledovým hlasem: „Po tom vám nic není, kdo já jsem. Stačí vám vědět, že jsem si s kamarádkou na týden pronajala tenhle domek. Nevím, jak se vám podařilo dostat se dovnitř, ale jestli okamžitě neodejdete, zavolám bezpečnostní službu.“

„Jenom si poslužte,“ vyštěkl na ni ten muž. „Budu moc rád, když v tom hned uděláme pořádek.“

„Taky že to udělám, hned jak vypadnete z mého pokoje, abych se mohla obléct, vy burane.“

Nepohnul se hned a Kayla se snažila zahnat pomyšlení na to, že je v domku sama a nemá ani zbraň, kterou by se bránila. Vztekle na něho hleděla a doufala, že se nedovtípí, jak zranitelná si připadá.

Chlapík nakonec pokrčil rameny a odvrátil se. „Neztrácejme čas. Chci, abyste vypadla. Oblečte se, seberte si svoje věci a zmizte. Okamžitě.“

Vyšel z pokoje, ale dveře za sebou nezavřel. To je ale kretén, pomyslela si vztekle. Pátrala v pokrývkách po svém ručníku, našla ho, omotala si ho kolem sebe a vstala z postele. I když měla nutkání neudělat to, nakonec za ním přece jen tiše zavřela dveře, pro jistotu je zamkla a šla do koupelny.

Ze všeho nejdřív si nasadila kontaktní čočky. Pak přistoupila ke svému zavazadlu, otevřela ho a rychle hledala něco, co by si oblékla. Popadla první věc, kterou uviděla, šaty s odhalenými zády a rameny a s nabíranou sukní, která při chůzi vířila kolem kolen.

Když se oblékla, vrátila se do koupelny. Podívala se do zrcadla a znechuceně zasténala. Usnula a ani si nevysušila vlasy. Proto teď vypadala, jako by vrazila prst do elektrické zástrčky. No, ten chlápek zkrátka bude muset počkat, než se trochu namaluje, navlhčí si vlasy a sčeše si je dozadu.

Schválně si dala trochu na čas. Když s tím byla hotova, zkontrolovala se Kayla v zrcadle. Vypadalo to mnohem lépe. Hrdě svému odrazu oznámila, že je připravena vytáhnout do boje za právo zůstat v domku. Stačila se už dokonale probrat a dostat na toho neznámého vetřelce pořádný vztek. Umínila si ale, že se s ním nebude dohadovat a radši hned popadne telefon a zavolá bezpečnostní službu. Ta se už o toho protivu postará. A pokud došlo k nějakému omylu při ubytovávání, no, to ať si vyřeší na recepci. Ona to zvládne s chladnou hlavou. Vyšla z ložnice.

A kde je vlastně Karyn, proboha?

Našla toho cizího člověka, jak dlouhými kroky přechází v šeru mezi vstupními dveřmi a kuchyňkou. Ještě stále na něj pořádně neviděla, jediné světlo v pokoji bylo to nad kuchyňským dřezem.

Jakmile se dveře její ložnice otevřely, prudce se k nim obrátil.

Poznala na něm, jak moc se snaží udržet svůj vztek na uzdě. Prohlásil pevně: „Podívejte se, vážená, pokud si hned sbalíte věci a vypadnete odtud, můžeme zapomenout, že se to stalo. Kdybych měl zájem o nějakou ženskou, tak si ji přivedu sám.“

Kayla ztuhla. „Chcete naznačit -“ Nevěřícně na něj zírala, šokovaná tím, co jeho slova měla znamenat. Vztekle vyštěkla: „Fajn. Tak jo. Zmizte odtud. A hned.“ Rozhlédla se kolem po telefonu.

Založil si ruce na prsou a opřel se o kuchyňský pult. Tam mu poprvé na tvář dopadlo světlo a poskytlo jí jasný výhled na nezvaného návštěvníka.

Srdce se jí rozbušilo.

Ne.

To není možné. Po tolika letech… Srdce ho okamžitě poznalo, zatímco rozum se ji snažil přesvědčit, že to nemůže být pravda.

„Mark Stevenson?“ zeptala se celá ohromená.

Napřímil se a zamračil se ještě víc. „Jak můžete vědět, jak se jmenuju? No jo, už to mám. Podívala jste se na seznam u recepce. Pardon, dámo, ale jestli patříte k hotelovým službám, tak se mnou jenom ztrácíte čas, protože já o tyhle věci nemám zájem.“

Snažila se ignorovat jeho slova a zároveň nějak zvládnout otřes nad tím, že Mark Stevenson skutečně stojí tady v pokoji s ní. Nedalo se čekat, že by ho hned poznala, choval se přece tak protivně. Navíc to bylo poslední místo na světě, kde by ho byla čekala.

„Stalo se něco Karyn?“ přešla raději hned k jádru věci. Dorazil sem snad Mark proto, aby jí přinesl nějakou hroznou zprávu?

Vykročil k ní. „No dobře. Přestaneme si hrát. Kdo sakra jste, že znáte moji sestru?“

„Jsem Kayla Parkerová a ty jsi hrozně neurvalý, Marku. Nebo si na mě nevzpomínáš?“

Její slova ho zastihla v půlce kroku. Málem zakopl, než se před ní zastavil.

„Kayla Parkerová?“ opakoval nevěřícně a s nedůvěrou si ji prohlížel. „To není možné!“

Nemusel by se tvářit tak šokované, proboha, jako by koukal na dvouhlavé tele.

„No,“ řekla odměřeně. „Je to možné a je to tak. Smiř se s tím.“

Obešel ji a pak řekl: „Páni, Kaylo, jsi to vážně ty? Nechce se mi tomu věřit. Co se stalo s tou holkou, kterou jsem znával?“

„Dospěla jsem,“ odsekla. „Kdežto tobě se to zřejmě ještě nepovedlo!“ Založila si ruce na prsou a připadala si dost rozpačitě, jak si ji Mark prohlížel a hodnotil změny, které se s ní staly.

„Omlouvám se ti, ano?“ řekl konečně. „Ale to byla ta poslední věc, kterou bych tu čekal. Jenom si to představ. Přijdu k sobě do domku a najdu tu spát ženskou, kterou neznám!“

„Jako Sněhurku.“ Rozhlédla se kolem sebe a už se chtěla zeptat, kde je Karyn, když Mark řekl: „Pořád se s tím nedokážu vyrovnat. Vypadáš teď úplně jinak, než když jsem tě viděl naposled. Jsi teď tak nějak… vážně dospělejší. Kdyby ses mi nepředstavila, možná bych tě ani nepoznal.“ Dotkl se jejího ramene a lehce ho stiskl. „Mimochodem, je bezva, že tě zase vidím.“ Ustoupil od ní a uznale se usmál. „Takže… co tady vlastně děláš?“

Jeho úsměv jí pořád dokázal rozklepat kolena. Karynin bratr se za posledních pár let změnil jenom k lepšímu. Byl přitažlivější než dřív, i když by si to ještě před hodinou ani nedokázala představit.

„Karyn ti to neřekla?“

Podíval se na ni a místo odpovědi jen zvedl obočí.

„Přijela jsem sem strávit pár dnů s ní.“ Rozhlédla se po pokoji. „Přitom mě napadá, kde vlastně je? Rozhodl ses, že přijedeš taky? Jestli ano, tak se omlouvám, že jsem si zabrala tvoji ložnici. Samozřejmě se nastěhuju ke Karyn a budeme moct -“

„Karyn tady není.“

Ještě chvilku nervózně klábosila, než jí došlo, co vlastně řekl.

„Aha.“ Zhluboka se nadechla. „No, to vidím, že v domku není, ale kam šla?“

Mark se na ni zadíval přivřenýma očima. „Chci říct, že vůbec není v St. Croix.“

Kayla na něj popleteně zírala.

„Mám dojem, že ti nerozumím, Marku. Naplánovaly jsme si tenhle výlet už před několika měsíci. Karyn mi vlastně letenku a ten pobyt darovala k Vánocům.“

Zvedl obočí. „Vážně? To je zvláštní,“ řekl a založil si ruce na prsou. „Docela by mě zajímalo, o co tady vlastně jde.“ Obrátil se a přistoupil k velkému oknu, vedoucímu na pláž. Ruce si opřel na bocích.

Když nic víc neříkal, zeptala se: „Chceš říct, že sem vůbec nepřijede?“

Rozrušilo ji, když hned neodpověděl. Co se to vlastně děje? uvažovala horečně.

Konečně se Mark obrátil a podíval se na ni. „Je to přesně tak, jak říkám, Kaylo. Karyn nepřijede.“ Čekala nějaké vysvětlení, ale místo toho jen zkontroloval čas na hodinkách a poznamenal: „Zrovna jsem se vrátil do domku, abych se osprchoval a převlékl na večeři. Nevím jak ty, ale já mám hlad. Co kdybychom zašli do restaurace a probrali to u jídla?“

V hlavě jí sem a tam vířily myšlenky, které nedokázala pochopit. Všechno bylo přece dohodnuto tak dlouho předem! Vzpomínala si na útržky vyměněných mailů a telefonických rozhovorů, na úmluvu, že se tu s kamarádkou setkají, na plány, co budou celý týden společně dělat. Proč Karyn nedorazila?

Nakonec přikývla. „Dobře,“ řekla. „Ráda bych zjistila, co se to vlastně děje.“

Mark se vydal do svého pokoje a po cestě poznamenal: „Tak to jsme dva.“

DRUHÁ KAPITOLA

Mark seděl naproti Kayle v tlumeně osvětlené restauraci a přál si, aby se dokázal udržet a neustále na ni nezíral, protože viděl, že ji tím znervózňuje. Nemohl si ale pomoci, přitahovala jeho oči jako magnet. Ještě pořád byl celý vedle z toho, že tahle krásná mladá žena naproti němu je táž hubená a rozpačitá dívenka, kterou poznal tehdy dávno jako dítě.

Nikdy předtím si nevšiml, že její oči mají zvláštní barvu modrošedého kouře. Vypadala její pleť vždycky tak jemná a krémová? Měla odjakživa takový svůdný úsměv? A k tomu ty úžasné vlasy. Rámovaly jí obličej v měkkých vlnách a Markovi se chtělo natáhnout se k ní a projet ty hedvábné pramínky rukou.

Odkašlala si a trochu rozpačitě se rozhlédla po okolních stolech.

Zase na ni zíral!

„Omlouvám se, ale nedokážu z tebe spustit oči,“ pokusil se jí to vysvětlit. „Pořád mám problémy to pochopit. Nedokážu si spojit obrázek té holky, co jsem znával, s tebou teď. Nepoznal bych tě. Když na to přijde, vlastně jsem tě tam v domku vážně nepoznal. Jak je to dlouho, co jsme se viděli naposled?“

Pokrčila rameny. „Někdy v té době, kdy jsme s Karyn maturovaly. Tehdy jsme přece spolu byli na mém školním plese. A to bude v květnu pět let.“

„Páni, už je to tak dlouho. Nechce se mi tomu věřit,“ zamumlal.

Tlustá svíčka ve skleněném chránítku uprostřed stolu vysílala na její tvář mihotavé světlo. Kayla se zadívala oknem ven na ztemnělou pláž. Stále se trochu červenala, uvědomovala si, jak si ji Mark před chvílí měřil. Ne že by jí to nebylo příjemné, jen z toho byla trochu v rozpacích. Díval se na ni, jako by se o ni… zajímal.

Po chvíli ticha, která se trochu protáhla, se Kayla vrátila pohledem k Markovi. „Řekneš mi konečně, proč tady Karyn není, Marku?“

„Já vlastně sám nevím, jak si to vysvětlit. Řekla mi jenom to, že si ten pobyt rezervovala před několika týdny a pak zjistila, že nebude schopna se uvolnit – kvůli nějaké inzertní kampani, na které právě pracuje,“ pokrčil rameny. „Zavolala mi a ptala se, jestli bych nemohl jet místo ní, protože je to už všechno zaplaceno a takhle na poslední chvíli se to nedá odvolat, nevrátili by jí peníze. Vůbec se nezmínila o tom, že tady budeš taky. Musím uznat, že mi připadalo trochu divné, jak se chová,“ dodal zamyšleně.

Kayla si zkřížila ruce na stole a zeptala se: „Kdy ti to vlastně nabídla?“

Chvíli pátral v paměti.

„Bude to několik týdnů. Proč se ptáš?“

„Protože jsem s ní mluvila v sobotu a ona dělala, jako by se žádné plány nezměnily. Ještě jsme se domlouvaly, co si zabalíme s sebou a kdy přesně sem dorazíme. Loučila se se slovy: ,Uvidíme se příští týden.’“

Zamračil se. „Vůbec nevím, co ti na to mám říct. Asi se jí budeš muset zeptat sama. Musí to mít nějaký důvod, proč ti neprozradila, že tady nebude.“

Promnula si čelo a přitiskla si ruce na vrásky, které se jí vytvořily mezi obočím. Bylo vidět, že je z toho všeho pořádně vykolejená, a Mark neměl tušení, jak se s touhle situací vyrovnat.

Ulevilo se mu, když se objevil číšník s jídlem. Nedokázal si představit, co měla Karyn za lubem, když se kamarádce se změnou plánu nesvěřila. Bála se snad, že by sem Kayla nepřijela?

Ostatně, proč se sestra ani jemu nezmínila o Kayle? Bavili se spolu dost dlouho, probrali spoustu věcí, a přesto ji za celou tu dobu ani nenapadlo připravit ho na to, že tady nebude sám.

„No, ať měla v plánu, co chtěla, jsem jednou tady a zpátky se mi rozhodně nechce,“ řekla Kayla trochu unaveně. „Až to dojíme, promluvím si s vedoucím hotelu, aby mi dal jiný pokoj.“

„To ne! Chci říct, proč bys to dělala? V tom domku je přece spousta místa a Karyn zdá se měla v plánu, abys tu byla se mnou. Koneckonců jsou tam dvě ložnice, budeš mít soukromí,“ namítl Mark.

Zavrtěla hlavou. „Předtím jsi přece tak důrazně prohlašoval, žes sem přijel, abys tu byl sám. Tomu já rozumím a respektuju to. Já jsem naopak přijela hlavně proto, abych se setkala s Karyn, popovídala si s ní a pobavila se. A to se mi očividně nepovede. Takže není důvod, abych zůstala u tebe v domku.“

„Víš, Kaylo, omlouvám se ti za to, co jsem řekl předtím,“ řekl Mark rozpačitě. „Trochu jsem to přehnal. Nečekal jsem společnost a nebyl jsem na to připravený, ale ty jsi výjimka. Vzpomínáš si, jak jsme spolu vždycky dobře vycházeli? Vážně bych byl docela rád, abys tu zůstala. Moc rád strávím těch pár dní s tebou.“ Znělo to, jako by to myslel vážně.

Kayla si povzdechla. Byla příliš unavena a mozek jí vypovídal poslušnost. Nenapadalo ji žádné vysvětlení, které by znělo aspoň trochu logicky.

Najednou se zarazila.

Proboha!

Co když ji Karyn chce dát dohromady s Markem? Dovtípila se snad nějak, jak posedlá byla jejím bratrem celé ty roky? Dávala si dobrý pozor, aby před kamarádkou nikdy nedala najevo, co k němu cítí. Na druhé straně ji Karyn znala lépe než kdokoli jiný a možná, že její tajemství uhodla sama od sebe.

„Nebo máš strach, že bych nějak zneužil situace?“ zeptal se jí, když mu chvíli neodpovídala. Přiměl ji zase se začervenat.

„Jistěže ne,“ zajíkla se a honem dodala: „Dobře, zůstanu teda v domku. Myslím, že by to mohlo klidně fungovat. Koneckonců, nemusíme si přece dělat žádné společné plány. Ty si můžeš užívat té svojí samoty a já si budu v klidu odpočívat.“

„A taky se můžeme společně porozhlídnout po ostrově.“ Podal číšníkovi kreditní kartu a navrhl: „Je ještě brzo. Co kdybychom se šli chvilku projít po pláži? Večer je tu vážně nádherně.“

„Díky, ale myslím, že se vrátím zpátky a půjdu se prospat,“ zavrtěla hlavou Kayla. „Ještě jsem se úplně nevzpamatovala z té cesty a navíc mám stejně spánkový dluh. Celé týdny jsem studovala a teprve před pár dny jsem konečně složila zkoušky.“

Nenuceně ji vzal za ruku, a když odcházeli z restaurace, propletl její prsty se svými. Ruku měl teplou a pevnou. Kayle připadalo, že se v ní při tom doteku rozlévá zvláštní klid.

„Zmínila ses o zkouškách. Jak se ti líbí na právech?“ zeptal se, když byli venku.

„Zatím dobře. Víš přece sám, jaké to je. Někteří profesoři jsou vynikající učitelé a od těch je lehké předmět pochopit. Těm ostatním se někdy povede, že si člověk z jejich komplikovaných výkladů připadá jako dokonalý idiot.“ V místě, kde se lehce dotýkala jeho dlaně, ji začínala pálit ruka. Kráčeli po pěšině, vinoucí se mezi stromy směrem k pláži. Lehký voňavý vítr, který vál od moře, ji příjemně laskal na kůži.

„Rodiče jsou určitě rádi, že ses rozhodla dál studovat, viď?“

„Kdo ví? Možná si nepředstavovali, že ze mě jednou bude právnička.“ Musela se hodně snažit, aby se dokázala soustředit na obsah rozhovoru. Všechny smysly se v ní upnuly na Marka -vnímala teplo jeho ruky, stopy jeho vody po holení, prolnuté s jeho vlastní mužnou vůní. „Mluví, jako by odjakživa čekali, že budu jednoho dne učit na univerzitě Willamette.“

„Chápu dobře, že si chceš zařídit vlastní praxi, až vyjdeš ze školy?“

„Chci se věnovat právu, to ano. Ale nijak zvlášť se netoužím postavit na vlastní nohy. Líbila by se mi nějaká středně veliká firma. Ale ještě pořád toho mám spoustu před sebou, než si budu moci začít dělat takovéhle plány,“ pokrčila rameny.

Během rozhovoru dorazili k domku a vyšli po schodech na verandu. Mark jí otevřel dveře. „Takže se uvidíme ráno. Pěkně se na ten nový den vyspi. Já se půjdu ještě na chvilku projít.“

Kayla se za ním ještě dívala, jak se obrací, bere schody po dvou a mizí ve tmě. Pak vešla do domku a namířila si to do své ložnice.

Praštila sebou na postel a přitiskla si dlaň na rozpálené čelo.

Tomu se říká přetížení smyslů. Všechny plány na zábavu a odpočinkové prázdniny s Karyn vzaly prudký obrat. Jaksi si nedokázala představit Marka a sebe, jak s ním po večerech klábosí a oživuje staré společné časy, jako by to byl nějaký pyžamový večírek.

Karynin podvod ji vážně bolel. Proč řekla Markovi jedno a Kayle něco úplně jiného?

Hrála si snad Karyn takhle na osud? Chtěla dát svou starou kamarádku a bratra dohromady? Upřímně doufala, že by takovou hloupost neudělala, protože Mark odjakživa byl a navždycky bude mimo její ligu. Jaká trapná situace se z toho všeho ještě může vyvinout?

V tuto chvíli věděla jenom to, že je moc unavená na to, aby dokázala přemýšlet. Ten krátký spánek během dne ji jen celou popletl. Možná, že když si v noci pořádně odpočine, dokáže se pak se vším lépe srovnat.

Mark kráčel po pláži s rukama v kapsách. Široko daleko byl klid, společnost mu dělalo jen dotírající moře. Ze všech stran na něj útočila tropická tma a spolu s ní vlastní neodbytné myšlenky. Měsíce byl jenom kousek a na obloze zářilo nekonečné množství hvězd.

Co to měla Karyn za lubem? Znal svou sestru dobře a tahle situace nesla všechny znaky pečlivě naplánované kampaně. Ale čeho chtěla dosáhnout?

Připomněl si rozhovor, který spolu vedli o víkendu na Den práce, když byli posledně v Connecticutu navštívit rodiče. Seděli spolu u bazénku u stolu pod slunečníkem. Tu noc se po dlouhé době pořádně vyspal a cítil se odpočinutý tak, jak už dávno ne. Právě proto ho Karynina poznámka trochu vyvedla z míry.

„Víš, Marku, vypadáš docela unavený. Co se to s tebou teď děje?“

Prohrábl si vlasy a pokrčil rameny. „Mám dost práce. Od mladšího společníka firmy se čeká, že bude dřít, než se vypracuje. Tak to zkrátka je.“

„Máš rád tu firmu, u které jsi?“

„Řekl bych, že ano.“ Nevěděl, kam sestra se svými otázkami směřuje, a nebylo mu to moc příjemné. Začínal si připadat jako u výslechu.

„Neříkáš to moc nadšeně. To mě dost překvapuje. Vzpomínám si, jak jsi složil závěrečné zkoušky. Tehdy jsi mi hned volal a chlubil ses, že ti nabídli práci. Byl jsi z toho celý vedle a já jsem si myslela, že se ti splnil sen. Co se změnilo?“

„Víš, Karyn, já o tom teď nijak zvlášť neuvažuju. Ale máš pravdu. Nejspíš jsem už o trochu toho svého počátečního nadšení přišel.“

„Proč?“

Povzdechl si. „Nevím. Chci říct, právům se rozhodně chci věnovat a ty dlouhé hodiny práce mi nevadí. Jenom mě asi trochu vykolejilo, když jsem viděl, jak se ostatní společníci přetahují o pozice. Uvědomil jsem si, že takovéhle chování je ve velké firmě běžné. Jenže to prostě není můj styl, podlézat a snažit se udělat co nejlepší dojem na šéfy. Vlastně mě to docela rozčiluje. Chtěl bych, aby za mě mluvila moje práce, ne to, jak dobře vycházím se staršími partnery,“ povzdechl si.

Karyn si ho zamyšleně měřila. Připadalo mu, jako by se ocitl pod rentgenem.

„Asi nejsem to, čemu se říká týmový hráč,“ pokrčil rameny. „Chci udělat svoji práci a potom jít domů. Netoužím trávit každý večer klábosením s kolegy někde v baru.“

„Uvažoval jsi někdy o tom, že by ses postavil na vlastní nohy?“

„Vlastně už mě to taky napadlo, ale ještě je dost brzo myslet na nějaké změny. Je toho spousta, co se ještě musím naučit. Potřebuju získat soudní praxi, než se pokusím pustit se do toho na vlastní pěst.“

„Dostal ses už k nějakému vlastnímu případu?“ zajímalo Karyn.

„Na několika jsem pracoval – prováděl jsem výzkum, připravoval žádosti, podklady, takové věci. Párkrát jsem asistoval i u soudu, ale nikdy jsem ještě nevyslýchal svědka ani nevedl křížový výslech.“

„To přijde.“

„Jo, já vím, že ano. Nakonec se dočkám. Nedělej si s tím hlavu,“ usmál se na sestru a myslel si, že tím je kádrování u konce.

„A co tvůj milostný život?“ vypálila najednou bez varování Karyn.

Přimhouřil oči. „Co je s ním?“

„Pořád nezávazný? Chodíš jenom se ženskými, které nechtějí plánovat budoucnost? Ani založit rodinu?“ vyzvídala dál sestra.

Zamračil se na ni. „No a co? Náhodou mi ty partnerky, se kterými chodím, vyhovují, abys věděla. Jsou to chytré, inteligentní ženské s ambicemi. Jsou to prima vztahy,“ naježil se Mark.

„Myslím, že bys byl mnohem spokojenější, kdybys měl manželku a rodinu. Aspoň by ti to trochu vyvážilo ten splašený život,“ prohlásila důrazně Karyn, opřela se v lehátku a zahleděla se kamsi do dálky. „Někoho takového, jako je například Kayla Parkerová. Víš, že teď studuje práva jako ty? Vy dva toho vlastně máte spoustu společného. Vždycky jsi ji měl moc rád, jak si vzpomínám. Vadilo by ti, kdybys ji trochu blíž poznal jako dospělou? Co kdybyste si pořád tak rozuměli?“

Podíval se na ni, jako by se vylekal, že přišla o rozum.

„To mluvíš o naší Kayle? Páni, Karyn, patřila přece skoro do rodiny. Neuvažuju o ní takhle. A i kdyby ano, chodit s někým, kdo žije na druhé straně země, by byl trochu problém, ne?“

Karyn si hojen měřila, neříkala nic. Usoudil, že nejlepší obranou bude útok. „A vůbec, proč mi strkáš nos do soukromého života? Má to znamenat, že mi teď budeš vyprávět o chlapech, se kterými jsi chodila, abych je mohl taky zkritizovat?“ pustil se do ní.

Zašklebila se. „Vážně se chceš dozvědět o mém milostném životě? Jak je libo, moc ráda se ti svěřím jako nejlepší kámošce.“

„To teda rozhodně ne! Já mám aspoň dost slušnosti na to, abych se ti nevrtal v soukromí. Nevyžádané rady jsou to poslední, co bych od tebe potřeboval,“ načepýřil se Mark na sestru.

Karyn se natáhla a poplácala ho po ruce. „Klid, Marku, nerozčiluj se. Jenom bych tě ráda viděla šťastného, to je všechno. Vidím, jak ses změnil, cos dokončil školu. Jsi teď mnohem cyničtější a podezíravější. Je mi z toho dost smutno.“

„Jinými slovy říkáš, že jsem dospěl. Nehledej v tom žádnou vědu. Prožije si to každý. Ti klienti, které zastupuje naše firma, lidé, na které podáváme žaloby, a celá ta atmosféra a způsob života ve Washingtonu, všechno dohromady mě zkrátka připravilo o růžové brýle, to je celé. Když se to vezme kolem a kolem, lidé se pořád za něčím ženou a nejraději by to dostali zadarmo.“

„No, jsem ráda, že sis aspoň udělal čas a přijel sem tenhle víkend. Už jsi mi chyběl. Myslím, že není špatné být chvíli s rodinou, co myslíš? Vždycky mě to tak nějak postaví na nohy, i když to nedokážu popsat. Myslím, že proto poslední dobou tolik myslím na Kaylu. Patří taky do rodiny a vážně mi moc chybí.“

„Píšete si často?“

„Dost často. Jenomže nemáme čas se navštívit a probrat všechny ty věci osobně. Mail přece jenom není všechno,“ povzdychla si Karyn.

Mark se opřel v lehátku a zauvažoval. „Tipoval bych, že už si pořídila vážnou známost a přemýšlí o tom, že se vdá. Vzpomínáš si, jak vždycky mluvila o tom, že by jednou chtěla mít velkou rodinu?“

„To jsi vedle. Fakt je, že už není taková stydlivka a občas si s někým vyrazí, ale kluci ze školy ji moc nebaví. Pokaždé na nich najde něco, co ji odradí.“

Karyn se odmlčela a s potutelným úsměvem si Marka změřila, jako by váhala, jestli má pokračovat. „Víš, dává si strašný pozor, aby se o tobě nezmínila, když si píšeme, až je to skoro legrační,“ řekla nakonec pobaveně. „Možná ti to nedošlo, ale jako holka do tebe byla zamilovaná po uši. Samozřejmě jsem to nesměla vědět, tak jsem dělala, že si těch obdivných pohledů na tebe nevšímám. Nikdy jsem jí nedala najevo, že jsem to poznala. Víš, co si myslím, Marku? Kayla nemá žádný vážný vztah, protože se pořád ještě trápí pro tebe.“

Mark důrazně zavrtěl hlavou. „To je úplný nesmysl, Karyn, a ty to víš stejně tak jako já. Páni… naše malá Kayla a zamilovaná? Když jsme vyrůstali, byli jsme dobří kamarádi. Trávili jsme spolu spoustu času. Myslím, že bych si toho všiml, kdyby pro mě měla slabost.“ Zasmál se. „Já si pamatuju spíš ty zapálené debaty, co jsme často vedli. Při těch to rozhodně nevypadalo, že by o mě měla nějaký zájem. Věčně si dělala legraci z mojí logiky a znalostí, i když jsem byl o pár tříd výš. Kdepak, Karyn, jsi úplně vedle. Já jsem přesvědčený, že Kayla Parkerová si na mě už celé roky ani nevzpomněla.“

Mark se zastavil a zahleděl se na příboj. Tehdy tomu jejich rozhovoru nepřikládal velký význam, ale teď mu docházelo, že to možná nebyla žádná náhoda. Kaylino jméno se vynořilo během diskuse současně s návrhem, že by si potřeboval najít ženu a založit rodinu. To bylo rozhodně podezřelé. A věděl dobře, že když si sestra vezme něco do hlavy, jenom tak to nevzdá.

Takže Karyn se rozhodla zahrát si na dohazovačku. Rozhodně si s ní bude muset pár věcí vyříkat, jakmile se vrátí do Států. Jak si mohla dovolit takhle s nimi tajně manipulovat? Bylo to od ní záludné a zbytečné. Ani on, ani Kayla její zásah neocenili, aspoň pokud mohl soudit podle přístupu své společnice.

Karyn ale měla pravdu v jedné věci. Potřeboval si na chvíli oddechnout od práce a od svého nabitého programu. Dnešek si tady u moře docela užil, byl svým pánem, nemusel brát žádné telefony, dodržovat žádný rozvrh a vysedávat na žádných schůzích.

Dovolená pod tropickým sluncem je přece úžasná věc a jemu vlastně spadla z nebe. A jestli má ten čas s někým trávit, aspoň že je to člověk; kterého má rád a s kým se vždycky dobře bavil.

Kayla rozhodně nepůsobila dojmem, že by měla zájem pustit se s ním do nějakého romantického dobrodružství. To mu velice vyhovovalo. Považoval ji málem za členku rodiny, nechtěl na ni myslet jako na ženu. Jenže ho to svádělo, když ji tak dnes viděl, celou proměněnou, tak půvabnou… Byl by raději, kdyby v něm Karyn to semínko nezasadila. Umínil si pustit jejich rozhovor z hlavy. Užije si tu dovolenou s Kaylou jako dva kamarádi, vrátí se ke starým časům a nebude z toho dělat žádnou vědu.

Napadlo ho, jestli by Karyn stejně dychtivě poslala přítelkyni, aby mu dělala společnost, kdyby byla věděla, že ho to k ní začne tak okamžitě a silně přitahovat. Nebo jí to vlastně hrálo do ruky?

Při pomyšlení na to, že by podlehl Kaylině kouzlu a přesvědčil ji, aby s ním šla do postele, sebou trhl. Proboha, tohle je přece Kayla, ta milá, stydlivá Kayla, dívka, která v jejich domě pravidelně trávila odpoledne a kterou bral jako druhou sestru. To znamená, že je pro něj naprosto nedostupná, bez ohledu na to, jak moc na něj zapůsobila.

Povzdechl si a vydal se pomalu kolem moře /pátky do domku. Byl k sobě natolik upřímný, že si musel přiznat jednu věc: Kayla se pro něj stala lákadlem, kterému bude možná těžké odolat.

Ale odolá jí, zvládne to.

Následující ráno probudila Kaylu vůně kávy. Protáhla se a podívala se na hodinky. Bylo něco po osmé hodině, což znamenalo, že v Oregonu jsou čtyři. Spala jako dudek a ten dlouhý odpočinek jí hodně pomohl přizpůsobit se časovému rozdílu.

Zpoza dveří své ložnice nic neslyšela. Je tam Mark, nebo už někam odešel? Měla smíšené pocity, nevěděla jistě, jestli ho chce hned ráno vidět. Potřebovala se teprve připravit na to, že tu s ní bude.

Než si šla včera večer lehnout, chvilku uvažovala, že zavolá Karyn, ale pak to zavrhla. Kdoví, jaké měla kamarádka plány, ale nebyla to žádná náhoda, že se tu Kayla teď ocitla společně s Markem. Jenom jí nebylo jasné, proč. Pořádně ji zklamalo, že na ni Karyn ušila takovou boudu a nijak ji nevarovala předem. Proto se rozhodla, že se jí hlásit nebude. Ať si kamarádka taky trochu láme hlavu nad tím, jak tohle setkání dopadlo.

Když se oblékla, vybalila si věci a uložila šaty do skříně. Nevěděla jistě, co vůbec chce dělat. Má strávit den na pláži, nebo začít zkoumat ostrov?

Připomněla si, že je Štědrý den. Možná by se mohla vypravit do městečka, prohlédnout si okolí a nakupovat suvenýry pro rodiče a přátele. Vybere nějakou maličkost pro své nové známé z letiště, pro malou Lilly a její mámu a taky něco pro Megan, a předá jim to, až se při zpáteční cestě zase sejdou v Chicagu.

S tím rozhodnutím vyšla Kayla z ložnice.

Mark seděl v jednom z křesel a četl knihu. U lokte mu stál hrnek s kávou.

Pomalu se usmál a ji to zasáhlo až u srdce.

„Dobré ráno, ospalče. Kafe jsem uvařil, dej si, jestli máš chuť.“

Měl na sobě tričko bez rukávů a krátké kalhoty, které mu odhalovaly svalnatá stehna a lýtka. Byl na něho příjemný pohled. Včera večer byla natolik rozrušená, že si ho ani pořádně neprohlédla. Zaznamenala jenom, že se od té doby, kdy ho viděla naposled, trochu spravil.

Vydala se ke kávovaru a nalila si šálek. Najednou si připadala dost rozpačitě. Uvažovala, jak se jí podaří zvládnout nadcházející dny, aniž by ze sebe udělala naprostého idiota.

„Vyspala ses dobře?“ zeptal se, když se usadila do rozložitého křesla pro dva naproti tomu jeho.

„Dobře, děkuju.“ Usrkla kávu. „Nečekala jsem, že tě takhle pozdě najdu ještě doma. Myslela jsem, že už budeš někde na pláži.“

„Ráno jsem si byl zaplavat, ale pak jsem se rozhodl, že počkám na tebe, abychom mohli jít na snídani spolu. Mají tu senzační bufet.“

„Aha.“ Znovu se napila kávy. „Nemusel jsi na mě čekat. Určitě máš nějaké vlastní plány. Nedělej si o mě starosti. Já si poradím.“

„No, to se mi vážně ulevilo,“ zašklebil se. „Děláš, jako bych si myslel, že tě tu mám hlídat, ale to jsi vedle. Vážně bych s tebou rád posnídal. Samotnému se mi do jídelny nechce.“

Začervenala se. „Pardon. Omlouvám se, jestli jsem se tě nějak dotkla.“

Usmál se a raději změnil téma. „Naplánovala sis na dnešek něco?“

„Myslela jsem, že se půjdu trochu podívat po okolí, po obchodech, jestli nepadnu na něco, co bych si mohla odvézt. A taky bych ráda něco zjistila o historii ostrova, možná se podívám do nějakého muzea. Všimla jsem si, že na recepci měli brožury o ostrově, vypadaly docela zajímavě,“ plánovala Kayla.

„To nezní špatně. Můžu jít s tebou?“

Ztuhla. „Ty chceš jít nakupovat?“ Musela se nejspíš přeslechnout. Ještě nepoznala mužského, kterého by bavilo prohlížet si zboží v obchodech.

„Jistě. Bude to legrace, zahrát si na turistu. Můžeme si půjčit auto a udělat si výlet po ostrově. Zní to jako bezva plán na Štědrý den.“

Strávit celý den s Markem? To by se nervozitou rozsypala! Ale na druhé straně, dřív ji vždycky jeho společnost těšila. Pokud se jí povede nějak se ovládnout a myslet na něj jako na bratra, možná že ty jejich neočekávané společné prázdniny přežije.

Zatím může jenom doufat.

„Jestli to myslíš vážně, tak tě samozřejmě budu mít ráda s sebou.“

„Výborně.“ Zvedl se z křesla. „Máš nějaký klobouk? Budeš potřebovat něco, co by tě chránilo před sluníčkem. A sluneční brýle. Asi by ses taky měla namazat opalovacím krémem. Nerad bych viděl, kdyby sis tu svoji rozkoš- hm, jemnou – kůži spálila.“

Zrudly mu uši a Kayla si uvědomila, že je rozpačitý. Chtěl říct rozkošnou kůži? No páni.

„Klobouk nemám, takže to bude první položka na mém nakupovacím seznamu.“

Rychle zašla do ložnice a tam se několikrát zhluboka nadechla. Jak to, že v Markově přítomnosti podvědomě tají dech? To je absurdní. Je přece dospělá rozumná ženská, která se ocitla po boku atraktivního muže jenom čirou náhodou. To přece zvládne.

Málem řekl o její kůži, že je rozkošná. Podívala se na sebe do zrcadla a chvíli se kriticky hodnotila. Mark by si měl zřejmě pořídit brýle. Jí připadalo, že je spíš mrtvolně bledá.

Vzala si kabelku, brýle a opalovací krém a vyšla z pokoje. „Jsem připravená,“ řekla a zoufale si přála, aby to neznělo tak nervózně.

„Fajn. Tak jdeme.“ Natáhl k ní ruku a ona se jí chopila. V tu chvíli jí to připadalo jako ta nejpřirozenější věc na světě.

Obchůdky a stánky Kaylu fascinovaly. Za všeho nejdřív objevila veliký slaměný klobouk, který jí ochrání před sluncem hlavu i ramena. Mark trval na tom, že jí koupí korále z mušliček, aby se dostala do správné ostrovní nálady. Vypadalo to, že se v její společnosti docela baví, a Kayla zjistila, že se v ní napětí rozpouští jako sněhová koule na slunci.

Jednal s ní jako se sestrou, popichoval ji a rozesmával. Připadala si, jako by se vrátily staré časy a jí bylo znovu bezstarostných dvanáct let. Kdyby nevěděla, že to tak není, ještě by si myslela, že si Mark dal za úkol ji dnes dopoledne bavit.

Když nakoupila drobnosti pro všechny, na které si dokázala vzpomenout, zamířili do půjčovny aut. Vybavili je tam brožurou s podrobnou mapou ostrova a instrukcemi, jak podniknout samostatný výlet po jeho historických památkách a přírodních krásách.

Už zapomněla, jaká legrace s Markem vždycky bývala. Jeho objevitelský elán byl nakažlivý a Kayla si den užívala naplno. Dokonce ji napadlo, jestli by se dokázala podobně odvázat, kdyby tu byla s Karyn. Hned se za tu myšlenku zastyděla.

Procestovali podle mapy skoro celý ostrov, navštívili palírnu rumu, několik muzeí, botanickou zahradu a pár vykopávek.

Vrátili auto několik minut předtím, než půjčovna večer zavírala.

„Dneska večer asi bude spousta obchodů a restaurací zavřená, co myslíš?“ zeptala se Marka. „Je přece Štědrý večer.“

„Ten teplý písek a větřík od moře moc Vánoce nepřipomínají, že ne? Co bys chtěla večer dělat?“

Neodpověděla mu hned. Spolu s Karyn předem důkladně probraly, jak budou slavit, ale nic z toho by s Markem nešlo.

„Třeba bychom se mohli navečeřet v hotelu a pak si vyjít na pláž, jak jsi navrhl včera večer.“

„To mi připadá jako docela dobrý plán. Domluveno,“ souhlasil Mark.

Vydali se pěšky do svého střediska.

„Napadlo mě… nevadí tvým rodičům, že jsi jim na svátky odjela?“ zeptal se po chvíli Mark.

Usmála se. „Ty jsi zřejmě už zapomněl, že moji rodiče žijí ve svém vlastním světě. Dávno už si na Vánoce naplánovali nějakou výpravu. Nejsem si jistá, co je to tentokrát. Buďto zachraňují velryby, hlídají sekvoje, nebo se snaží bojovat za svobodu delfínů.“

Pomalu se blížili k recepční budově. Nahlédli prosklenými dveřmi do restaurace. Nebyli jediní, kdo se chtěl najíst, lokál se rychle plnil.

„Radši půjdeme a něco si dáme hned, co říkáš?“ navrhl její společník.

Přikývla. Ještě pořád si na všechnu tu jeho péči nezvykla. Mark k ní byl celý den velice pozorný. Staral se o to, aby pila dost vody, držela se ve stínu a nespálila se. Vůbec byl dokonalý partner, stejně jako před lety na jejím maturitním plese.

Až na to, že žádní partneři nebyli.

Když byli uvedeni ke stolu a usazeni, řekl Mark: „Vzpomínám si, jak to bylo, když jsme byli děti. Chodila jsi na Štědrý večer k nám a večeřelas s námi. Časem se z toho stala taková rodinná tradice, nedokázali bychom si ten den bez tebe představit.“

Usmála se. „Byla jsem vám moc vděčná, že jste mě každý rok zvali. U vás doma mi ty svátky připadaly mnohem opravdovější. V naší rodině se všechno jen tak nějak odbývalo. To tvoje máma nás s Karyn celé týdny předem nechala rozvěšovat ozdoby a taky jsme jí pomáhaly s pečením – ještě dneska, když ucítím dýňový koláč, mě to hned přenese zpátky do těch dob. Vzpomínám si, jak nás nechala balit dárky. Musely jsme slíbit, že tobě a tvému tátovi nic neprozradíme.“

„Dřív mě to nenapadlo, ale vsadím se, že to pro tebe muselo být dost těžké, když jsme se odstěhovali, ne? Jak Karyn ráda připomíná, patřila jsi přece k nám do rodiny,“ usmál se Mark.

Nevěděla, jak na tu poznámku odpovědět. Nakonec řekla jenom: „No, přežila jsem to.“ Sebrala ze stolu jídelní lístek a začetla se do něj. „Co si dáš? Všechno to vypadá tak nádherně.“

Když si objednali večeři, vrátil se Mark ještě jednou k tématu Vánoc. „Až se vdáš, nejspíš založíš vlastní vánoční tradice, viď?“

Odvrátila se od něj a zadívala se z okna. Využil toho a potají si prohlížel její profil. Její krása byla nenápadná – nebylo na ní vůbec nic okázalého, nic zvlášť okatého – a přesto ho tolik přitahovala. Reagoval na Kaylu intenzivněji než na jakoukoli jinou ženu. Připadalo mu, že je s ní spojen nějakým prvotním a zásadním způsobem, až ho to znervózňovalo.

Škoda, že byla vlastně rodinná přítelkyně. Rád by prozkoumal tu chemii, která se mezi nimi dnes tak nepopiratelně vynořila. Kdyby tady seděl kdokoli jiný než Kayla, pokusil by se o důvěrnější vztah. Byla by to ideální příležitost, když už se tady ocitli spolu.

Zamyslel se natolik, že zapomněl, na co se vlastně ptal, když mu konečně odpověděla: „Myslím, že to bude záležet na okolnostech.“

Aha. Správně. Šlo o její manželství a vánoční tradice. „Na jakých?“

Malinko pokrčila rameny.

„Na tom, koho si vezmu, a jak bude ten člověk chtít trávit svátky.“

„Aha.“

„A co ty?“

Zhluboka se nadechl. Sám si o to koneckonců řekl. Problém byl, že o tom ještě nikdy neuvažoval. Vánoce pro něj obyčejně znamenaly řetěz večírků, které musel navštívit, projevů, které si musel vyslechnout, a nekonečných oslav s kamarády.

„Myslím, že až a jestli vůbec se ožením – což asi ještě pár let nebude – nejspíš to všechno nechám na manželce,“ řekl zlehka.

Zdálo se, že ji to pobavilo, a jemu samotnému připadalo, že se vytáčí. Radši hned vyrukoval s další otázkou. „A co ty? Máš v plánu se brzo vdát?“

Zavrtěla hlavou.

„Ani nápad. Nejdřív přece musím dostudovat práva a najít si nějakou slušnou praxi. To mi pár let zabere.“

„Chceš zůstat v Oregonu?“

Proč se na to proboha ptá? Jistěže zůstane v Oregonu. Je to její domov. A co je mu vůbec po tom?

„Uvidím, jakou práci mi nabídnou. Nechci se zatěžovat tím, že vystuduju a složím zkoušky v jednom státě a pak to budu muset opakovat v jiném. Ale na rozhodování mám taky ještě pár let.“

Večeřeli dál téměř mlčky. Netušil, na co Kayla myslí, ale jemu myšlenky v hlavě divoce vířily. Ze všech stran zkoumal své podivné reakce na tuhle ženu. Znamená to snad něco zvláštního, že myslí na Kaylu a na manželství zároveň? Stejně je to všechno jen kvůli těm Karyniným poznámkám při jejich posledním setkání.

Nebo by ho to ke Kayle fyzicky přitahovalo stejně i bez toho?

To nevěděl. Věděl jenom to, že jsou mu takové myšlenky nepříjemné. Připomínal si, že jde o Kaylu Parkerovou, starou dobrou kamarádku, málem sestru. Rozhodně se o ni nemůže pokoušet.

Když dojedli sváteční večeři a dopili víno, vydali se na cestu zpátky do domku. Jakmile došli na místo na pláži, které omývaly vlny, oba zároveň shodili boty a vydali se po písku podél vody.

„Nebude ti zima?“ zeptal se konečně po několikaminutovém tichu.

„Potřebovala jsem si jenom přikrýt ramena. Je mi fajn.“ Vzhlédla k obloze, poseté hvězdami. „Měl jsi pravdu, Marku. Večer je tu vážně nádherně. Jsem moc ráda, že jsem sem přijela.“

„Já jsem taky rád, žes přijela,“ odpověděl upřímně, než se stačil zarazit.

Dnešek si s Kaylou opravdu užil. Schopností užasnout a posvátnou úctou před vším, co viděli, mu připomínala dítě. Zachytil v ní stopy po té malé holčičce, kterou kdysi znával. Dokázala se upřímně radovat, kulit oči údivem, zajímat se o neznámé. Chtěl, aby tady byla šťastná. Jen mu trochu dělala starosti ta jeho nečekaná touha stát se tím, kdo ji udělá šťastnou.

Co se to s ním vlastně stalo? Nikdy se tolik nenapřemýšlel o žádné ženě, kterou měl kolem sebe. Možná je to tím, že Kaylu tak dobře znával – možná mu nejde z hlavy kvůli tomu dětství, jaké měla za sebou, a osamělosti, s níž se mu svěřila v jedné vzácné důvěrné chvilce.

„Máš s někým něco?“ zeptal se jí a překvapil tím ji i sebe samotného zároveň.

„Myslíš, jestli s někým chodím?“

„Jo, myslím, jestli se s někým vídáš, něco takového,“ řekl chraplavě.

„Proč se ptáš?“

Dobrá otázka. Co je mu vlastně po tom? „Já nevím. Asi se snažím dohnat ty roky, co jsme se neviděli, a trochu víc tě poznat jako dospělou.“

„Občas s někým chodím. Nic vážného,“ mávla rukou Kayla. „A co ty?“

„Já?“ Zasmál se. „Přece mě znáš. Nikdy jsem neměl žádnou výjimečnou známost. Stýkám se hlavně se ženami, se kterými se seznámím v práci.“

Zastavila se a obrátila se k moři. Dívala se na něj, jako by ho viděla poprvé a nemohla se ho nabažit. Fascinoval ji rytmický zvuk vody, valící se ve vlnách k pobřeží.

Nechtěl ji rušit.

Spíš bych ji chtěl políbit, napadlo ho najednou. To pomyšlení ho skoro vyděsilo.

Nakonec se obrátila zpátky k němu a řekla: „Myslím, že už bych se ráda vrátila zpátky do domku. Dneska jsme měli docela rušný den.“

„Taky si myslím. Tak víš co, zítra nebudeme dělat nic namáhavějšího než ležet na pláži, lenošit a chytat bronz. Vyhovuje ti to?“

Zašklebila se.

„Zrovna teď se mi nic tak nelíbí jako představa, že se někam natáhnu. Až zalehnu, do dvou minut budu v limbu.“

Čím blíž se dostávali k domku, tím si připadal podrážděnější. Od té chvíle, kdy pomyslel na líbání, byl nepříjemně vzrušený. Nerozuměl sám sobě. Kayla přece neudělala nic – absolutně nic – aby u něj takovou reakci vyvolala.

Jakmile vešli dovnitř, poznamenal: „Takže se uvidíme ráno,“ a rychle si to namířil do své ložnice, než by se stačil ztrapnit.

„Marku?“

V půlce kroku se zastavil a pootočil se k ní. „Ano,“ řekl jaksi opatrně. „Veselé Vánoce.“

Aha, do háje s tím. Vrátil se k ní. Přitiskl ji k sobě a řekl: „Veselé Vánoce, Kaylo.“ Vzhlédla k němu…

…políbit ji mu v tu chvíli připadalo jako ta nejpřirozenější věc na světě.

Měl to být kamarádský, bratrský, nevinný polibek, jaký dá kamarád kamarádce spolu s vánočním přáním, ale jakmile se přiblížil k jejím rtům, byl ztracený. Zapomněl, že by se jí neměl dotýkat, natož ji líbat. Zapomněl na všechno, dokázal myslet jenom na to, jak je příjemné držet tuhle nádhernou dospělou Kaylu v náruči.

Její hebká ústa se pootevřela a beze slova ho pozvala dál. Málem hlasitě zasténal. Připadalo mu, jako by se v něm okamžitě rozpoutal příšerný požár, který by dokázala uhasit jen tato žena.

Objímala ho pažemi kolem pasu a tiskla se k němu. Nemohla být na pochybách, že po ní touží. Místo aby ji to šokovalo, přimknula se k němu ještě blíž, až mezi nimi nezbyla ani skulinka.

Když se pak od sebe konečně odtrhli, oba dva těžce oddechovali.

Mark vzal její třesoucí se ruce do svých a řekl: „Kaylo, omlouvám se, že se to stalo. Nevím, co mě to napadlo. Chtěl bych, aby ses se mnou cítila v bezpečí, ne aby ses musela bát, kdy se na tebe zase vrhnu.“

Ohnivě se začervenala. „To je v pořádku. Já to chápu.“ Obrátila se na patě, odešla do ložnice a zavřela za sebou dveře.

Sakra.

Dal se na ústup, celý znechucený a rozčilený vlastním chováním. Kayla je tu jen něco málo přes čtyřiadvacet hodin a on už po ní vyjíždí.

Pořád ještě cítil na rtech její chuť. Vzteklý sám na sebe zamířil do koupelny a dal si dlouhou a hodně studenou sprchu.

Kayla se opřela o dveře. Nedokázala se zbavit přihlouplého úsměvu. Mark Stevenson ji políbil. Jů.

Když se k ní přitiskl, poznala, že je vzrušený. Jasný důkaz toho, že by chtěl mnohem víc, než ji jen líbat. Problém byl v tom, že i ona by se s ním chtěla milovat.

Skoro po celý den si představovala, jaké by to bylo, přijet sem na líbánky. Všechno bylo takové romantické. Trochu fantazírovala, představovala si sebe a Marka. Ne toho kamarádského Marka, který ji dnes doprovázel, ale Marka, který je do ní zamilovaný, Marka, který by ji chtěl mít v posteli.

Část té její fantazie se dneska splnila… až na tu studenou sprchu, když se jí začal omlouvat.

Teprve tehdy se doopravdy ocitla v rozpacích. Připadala si hloupě, že se tak nechala unést polibkem, že se mu tak odevzdala.

Co bude dělat? Jak bude proboha schopna se na něj ještě někdy podívat?

Už jen díky Markově přítomnosti si uvědomovala své tělo tak, jak ještě nikdy dřív. Prsa ji pálila v místě, kde se dotýkala jeho hrudi, cítila touhu, která naléhavě volala po naplnění.

Snažila se držet myšlenky na uzdě, nerozebírat všechny ty zvláštní pocity, které s ní najednou lomcovaly. Věděla, že by to nemělo smysl. Ale sotva si zalezla do postele a zhasla lampičku, představila si Marka, jak leží vedle ní, jak ji líbá, něžně laská, jak se s ní miluje.

Kayla raději pevně zavřela oči a silou vůle se nutila usnout.

TŘETÍ KAPITOLA

Druhý den se Kayla probudila brzy a když si všimla, že začíná svítat, usoudila, že už se nebude snažit usnout. Stejně sebou skoro celou noc jen házela a převalovala se na posteli.

Když se jí konečně povedlo usnout, zdálo se jí samozřejmě o Markovi. V tom snu se s ní nejen líbal, ale i mazlil a nakonec miloval tak vášnivě, že se celá rozhořela, sotva si na to vzpomněla. Zavřela oči a ještě chvilku se s tím snem mazlila. Kdo ví, možná, že jí nakonec nezbude nic jiného než jen ty sny.

A dost!

Posadila se a spustila nohy přes okraj postele. Vzdychla si a odložila krásné snění prozatím k ledu. Teď je čas myslet na praktičtější a bezprostřednější záležitosti. Například co na sebe?

Oblékla si dvoudílné plavky, postavila se před zrcadlo a podrobila se kritickému zkoumání. Byla ráda, že si do tropů pořídila nové bikiny. Působily mnohem lépe než ten nudný koupací úbor, který doma oblékala do bazénu. Plavky byly hodně odvážné, vykreslovaly všechny její křivky i fakt, že jí konečně narostla prsa. Snažila se zhodnotit sebe samu co možná nejobjektivněji a nakonec si spokojeně pomyslela, že nevypadá špatně. Všimne si toho Mark?

Ten polibek včera večer jí dával naději, že snad ano.

Hodiny nespavosti jí poskytly dost času na uvažování – o jejím pobytu tady, o tom, že sem s ní Karyn poslala Marka, o svých citech k Markovi, které ani za ta léta vlastně nevyprchaly.

Jedna dotěrná myšlenka jí pořád nedávala pokoj. Uvažovala, jestli ten pravý vánoční dárek od Karyn není to, že jí sem poslala bratra – jako příležitost ke žhavému milostnému románku.

Že by tohle kamarádka udělala?

Karyn se jí několikrát svěřila, že Mark nemá zájem o žádné vážné vztahy. Všechny jeho dosavadní poměry byly přísně nezávazné.

No a co. To by Kayla dokázala přežít. Mít Marka aspoň na chvíli by jí za to stálo. Čím déle to zvažovala, tím víc jí to připadalo vzrušující.

Zabrat si Marka jen pro sebe na pár dnů v tomhle tropickém ráji… To by byla opravdová pohádka a vzpomínku na to by si pak v sobě nesla po celý život.

Možná ale bude problém ho k takovému románku přimět. Včera večer působil, že by měl strach a výhrady se s ní nějak zaplést.

Ale co ten žhavý polibek? Ten v ní pěstoval naději, že možná není všechno ztraceno. Třeba by se Mark dal přesvědčit, aby si to rozmyslel.

Měla by nasadit svoje ženské zbraně, jenže to právě neuměla. Kdyby tak jenom dokázala být dost vyzývavá, uměla dát svůj zájem najevo! Kdyby tak vyslala pár nenápadných signálů, aby věděl, že by se s ním chtěla milovat.

Povzdechla si. Bude mít dost kuráže, aby se o něj pokusila? Věděla, že jestli to neudělá, pojede domů vzteklá sama na sebe. Nadosmrti si bude vyčítat, že ten fascinující plán neprovedla.

Jenže jak vlastně svést takového atraktivního mužského? V tomto ohledu měla Kayla žalostně málo zkušeností. Doufala, že snad na Marka zapůsobí, když ji uvidí v těch nepatrných bikinách.

Nesmysl. Viděl už spoustu ženských v plavkách, a mnohem krásnějších. Je zvyklý, že se kolem něj točí vyslovené krásky, bylo to tak už na střední škole. Tohle jistě fungovat nebude.

Nebo by mohla prostě zapomenout na všechny složité triky, někdy večer mu jednoduše nastavit nohu a povalit ho na sebe.

Ne, ani to by nešlo. Nejspíš by se horlivě omlouval za svou nemotornost a ani by si nevšiml, že po něm chce, aby se s ní pomiloval.

Vyčesala si vlasy navrch hlavy, navlékla si vršek, stejně laděný jako plavky, vzala si krátké kalhoty a vyšla do obýváku.

Z Markovy ložnice se nic neozývalo. Tiše jako myška se přikradla k jeho dveřím a chvíli za nimi poslouchala, ale neslyšela nic. Napadlo ji, jestli usínal stejně špatně jako ona. Pokud ano, pak by ho rozhodně nechtěla budit.

Po špičkách se odplížila ode dveří, rychle si uvařila kávu, a jakmile byla hotova, odnesla si voňavý kouřící šálek na verandu.

Posadila se do jednoho křesla a opřela si nohy pohodlně o dřevěné zábradlí. Měla ráda podobné klidné, neuspěchané chvilky. Upíjela silnou kávu a dívala se, jak se nebe jasní a mraky na obzoru se zbarvují dorůžova. Taková krása. Nikdy nebyla na východním pobřeží, nikdy ještě neviděla, jak slunce vychází nad oceánem. Pozorovala jen pár působivých západů v Oregonu a teď měla konečně příležitost pozdravit se stejnou nádherou nový den.

O něco později si zašla dovnitř pro další kávu a vrátila se zase na terasu. V Markově pokoji byl klid, ještě pořád se z něj nic neozývalo.

Seděla, popíjela kávu a dívala se, jak se lidé začínají trousit po pláži. Pár kurážných rekreantů se dokonce vypravilo takhle brzy si zaplavat. Líně pozorovala, jak se jeden plavec v moři obrací a blíží se ke břehu poblíž domku, dlouhými tempy se plynule propracovává vlnami. Když se dostal až k pláži a postavil se, poznala, že je to Mark. Usmála se. A ona si dávala takový pozor, aby ho nevyrušila ze spaní.

Zastavil se, aby sebral z písku ručník, a po cestě k domku si osušoval vlasy a tělo. Věděla, že si jí ještě nevšiml, a vychutnávala si pohled na něj.

Plavky mu seděly nízko na bocích, až obdivně vzdychla. Byl to vážně nádherný kus chlapa, tenhle Mark. Vysoký, štíhlý, se sportovní postavou… Měla podezření, že by se jí chtělo skočit s ním do postele, i kdyby ho byla předtím neznala. Všechno na něm na ni působilo jako magnet – přímý způsob, jakým se díval lidem do očí, krásné oči a ostře řezané rysy, rozložitá ramena a široká hruď, pevné břicho a dlouhé svalnaté nohy.

A to, jak už se stačil opálit, rozhodně nebylo věci na škodu.

Mark došel ke schodům, aniž by si uvědomil, že ho Kayla pozoruje. Doufala, že si nevšiml jejího vášnivého pohledu ani toho, že málem slintá blahem. Díval se na ni ostražitě, dokud se neusmála.

Zdálo se, že se trochu uvolnil, a oplatil jí zářivým úsměvem.

Držela se na uzdě, ovládala se a dělala jakoby nic. Kdyby bylo po jejím, rozběhla by se k němu a ovinula by se kolem něj jako chobotnice. To by ale nebylo moc prozíravé, usmála se v duchu. Kdepak, nic se nesmí uspěchat. Prozatím je třeba dál hrát hru na kamarádství. A tak mu jenom vesele zamávala na pozdrav.

„Dobré ráno,“ řekl a přitom stoupal po širokých schodech na verandu.

„Dobré.“

„Vyspala ses dobře?“ zeptal se a svezl se do křesla vedle ní. Položil si nohy na zábradlí stejně jako ona.

No dobře, tak do toho.

Věnovala mu cosi, co mělo být líný postranní pohled. „Spala jsem jako dub. A ty?“ Pokrčil rameny. „Fajn.“

Oba dva nehorázně lhali a Kayla to věděla.

„Myslela jsem, že ještě spíš, a už jsem si začínala dělat starosti.“ Pokývla směrem ke svému hrnku. „A udělala jsem kafe, jestli máš chuť.“

Vyskočil z křesla.

„Bezva nápad. Chceš ještě?“ zeptal se a natáhl se po jejím hrníčku.

Představa, jak ji obsluhuje, ji pobavila. „Jasně. Dám si černou.“

„To jsi můj člověk,“ poznamenal, zašklebil se a vešel do domku.

Kéž by to tak bylo, vzdychla si Kayla. Už se rozhodla, chtěla mu dát právo být prvním mužem, který se s ní bude milovat. Rozhodně ale neměla v plánu se mu se svou nezkušeností předem svěřovat. Bude samozřejmě předstírat, že je v té věci zkušená a zběhlá. Musí ho přesvědčit, že je ochotna ke krátkodobému románku.

„Tady máš,“ řekl jí, když se vrátil z domku, a podal jí plný hrnek.

„Děkuju,“ zamumlala a přejela mu pohledem po těle. Teď mu aspoň oplatí, jak si ji ten první večer nehorázně prohlížel. „Vysedáváš sice celý den za stolem, ale postavu sis udržel, jak vidím.“

Zarazil se a pak pokrčil rameny. „Jsem zkrátka zvyklý pořád sportovat. Zjistil jsem, že to uvolňuje napětí.“

Položila mu ruku na biceps a lehce zmáčkla, až se málem udusil kávou.

„Děje se něco?“ zeptala se nevinně.

Zavrtěl hlavou a rozkašlal se. „Jenom jsem špatně polkl, to je všechno.“

Natáhla se a nejprve ho poplácala, pak zlehka pohladila po zádech. „Už je to lepší?“

Ostře se na ni podíval a Kayla se na něj usmála. Napadlo ji, jestli by neměla ještě zamrkat, ale pak si pomyslela, že to by už bylo trochu moc. Pohled mu mimovolně sklouzl na její prsa pod lehkým topem, pak si to uvědomil a rychle stočil oči níž k jejím nohám. Nakonec je raději zavřel a zhluboka se nadechl.

Několik minut seděli tiše a potom si Mark znovu odkašlal. „Kaylo?“

„Ano?“

„Já, hm, je mi vážně líto, co se stalo včera večer,“ řekl. „Byl jsem úplně mimo. Omlouvám se, choval jsem se jako nějaký neandrtálec.“

„Nechoval,“ odpověděla mu trochu chraplavým hlasem. „Musím se přiznat, že se mi líbilo, a doufám, že si to někdy zopakujeme.“

Polkl. Pak řekl: „Jde o to, že… nechci, aby sis o mně udělala špatný obrázek.“

„Jaký přesně?“

„No, že tě nějak zneužívám.“

„Nemusíš si dělat starosti,“ zasmála se Kayla naoko lehkomyslně. „Mně je s tebou vážně dobře, Marku. Užívejme si ten pobyt tady a nekomplikujme si to nějakými složitými pocity. A neboj se. Já si rozhodně nebudu připadat, že bys mě nějak využíval.“

Vrátila se pohledem k oceánu. Slunce už bylo hodně vysoko a vzduch se oteplil. Usoudila, že bude nejlíp nechat to téma být.

Překřížila kotníky a líně se protáhla. „Myslím, že si po snídani vezmu ten slunečník, co tu mají pro hosty, a natáhnu se na pláži. Možná si něco přečtu, zdřímnu si a budu prostě lenošit. Jaké máš na dnešek plány ty?“

„Ještě žádné,“ pokrčil rameny. „Nevadilo by ti, kdybych se k tobě přidal?“

„Vůbec ne,“ odpověděla lehce. Měla radost z toho, jak se její plány pěkně vyvíjejí, ale nesměla to dát najevo. Mít Marka nablízku byla důležitá součást prvních kroků jejího záměru.

„Nevím, jak ty, ale já mám hlad.“ Zvedla se a jakmile zvedla nohu, aby ho překročila, rychle spustil nohy ze zábradlí na zem.

„Díky,“ řekla a vydala se dovnitř.

Když zašla, Mark by nejradši zavyl nahlas. Proč ji proboha žádal, aby s ní mohl strávit den, když už tak v její přítomnosti bojuje se všemi možnými nutkáními? A pokud by ještě měl o těch nutkáních nějaké pochybnosti, stačilo, aby se ho dotkla – na naprosto nevinných místech – a jeho to okamžitě vzrušilo.

Uplynulá noc pro něj byla pohroma. Teď už přesně věděl, jak Kayla chutná. Reagovala na ten polibek daleko lépe, než by si mohl přát… kdyby měl v plánu jít s ní do postele. Ale to rozhodně neměl.

Musel si pořád připomínat, že Kayla není žena, která by stála o nezávazný románek. A to byl jediný typ vztahu, který zajímal zase jeho.

Nikdy ženám, s nimiž chodil, nelhal. Otevřeně prohlašoval, že nemá zájem o déletrvající svazek. To byla jeho pravidla, daná předem… ale takovou věc přece nemohl navrhnout Kayle! Jestli mu Karyn nelhala a Kayla do něj opravdu byla kdysi zamilovaná, nechtěl využívat ničeho, co k němu možná ještě cítila.

Ne. Půjde na to jinak. Musí si vůči ní vypěstovat jisté sebeovládání. Koneckonců, co na tom může být tak těžkého? Jsou tady jenom na pár dní a on přece není žádný puberťák, posedlý sexem. Určitě to zvládne.

Potřebuje si jen stanovit jistá pravidla a těch se držet jako klíště.

Především – už ji nebude líbat, z žádného důvodu. Tím, že včera večer vyvolal ten polibek, si to všechno nesmírně ztížil. Bylo příjemné držet ji v náruči a její ústa byla moc svůdná na to, aby se jim dalo odolat. Tedy rozhodně žádné další polibky.

A žádné držení za ruku, aby necítil její teplo, nemyslel na to, jak by ho ty ruce dokázaly potěšit. Počkat. Ještě lépe bude vůbec se jí nedotýkat.

To je ono. Bude se chovat kamarádsky jako vždycky, bude nenucený a bude si užívat její společnost, ale nebude se jí dotýkat.

Jo, to by mělo fungovat.

„Marku, mohl bys mi prosím tě natřít záda opalovacím krémem?“

Podíval se na Kaylu nevěřícně. Ta nevinná žádost ho vyděsila. Taková jednoduchá prosba… A naprosto přirozená, vzhledem k tomu, že se zrovna usadili na dece pod slunečníkem na pláži.

Nemohl se z toho nijak vykroutit. Krém proti slunci byla nutnost – jinak by se spálila – a do těch míst si prostě nedosáhla.

Dobře.

V případě toho krému tedy udělá výjimku. Není to přece žádná věda, namazat někomu záda. Provede to rychle, udělá, co po něm chce, a vůbec přitom nebude myslet na to, že se jí dotýká.

Podala mu nádobku, stáhla si vršek a krátké kalhoty, které měla na sobě, a obrátila se k němu zády.

Další věc, která mu vyrazila dech. Nepočítal s tím, jak prudce jeho tělo zareaguje, až ji uvidí v miniaturních plavkách.

V duchu zamumlal něco sprostého, podíval se na nádobku v ruce a pak na její záda. Její kůže vypadala jako alabastr a jistě bude jemná na dotek.

Než si stačil nabrat krém do ruky, natáhla se na břicho, opřela si bradu o složené ruce a zahleděla se na vlny, valící se k pobřeží.

Teprve tehdy se odvážil pořádně se podívat, co to má Kayla vlastně na sobě. Koupací úbor drželo pohromadě jenom pár provázků. Co si vůbec myslí, nosit něco takového na pláži? Proboha, každý, kdo půjde kolem, si ji může prohlížet, skoro nahou.

Rozhlédl se po lidech kolem, kteří si užívali sluníčka, a zahlédl několik žen v podobně odvážných plavkách. Nestály mu za druhý pohled.

Usoudil, že se to teď asi tak nosí. Přesto cítil bláznivou potřebu zabalit Kaylu do deky a schovat ji před pohledy všech mužských na pláži.

Nabral krém na ruku a bezradně zíral na dlaň. Není mu pomoci. Musí to udělat. Stejnoměrně si přípravek rozetřel po rukách a položil jí je na záda.

No jistě. Samozřejmě, byla jemná na dotek. Raději zavřel oči, aby ho nepokoušel ještě pohled na její tělo. Dokáže to. Není přece žádný barbar, aby se neuměl ovládnout. Přejížděl jí rukama po zádech zvolna nahoru a dolů a cítil teplo Kaylina štíhlého těla, přímo ho z ní sál. Najednou se nedokázal zastavit, vzal si další krém, tentokrát jí ho vyklopil z nádobky přímo na záda a dlouhými tahy ho roztíral po ramenou a po šíji.

Bylo tolik příjemné se jí dotýkat. Kůže pod špičkami jeho prstů byla hladká jako hedvábí. Dokázal by jí takhle sloužit pořád.

„Hmm, to je prima,“ zamumlala.

To tady ano. Na to by se klidně napil. Pokud se toho týkalo, potřeboval by pěkných pár drinků, aby na ni dokázal přestat myslet.

„Mohl bys mi namazat i nohy, prosím?“ zeptala se nevinně Kayla.

Jistěže by mohl. Žádný problém. Než si nabral do dlaní další dávku krému, nenápadně si povytáhl plavky v oblasti třísel. Začal jí u kolen a pomalu se propracovával nahoru… a ještě výš nahoru… lehce hnětl její pevné svaly. Cítil, jak je rozehřátá od sluníčka, a samotnému mu po těle vyrážel studený pot.

Ruce se mu třásly.

„Marku?“

Rázem od ní odtrhl ruce. „Co je?“ zeptal se trochu chraplavě.

„Chápeš, že se Karyn vzdala té možnosti sem přijet?“ zavrtěla hlavou Kayla. „Mně to tady připadá prostě úžasné. V New Yorku je teď určitě sníh a led a ona se mohla vyhnout všem těm davům a vánočním nákupům a stresu, kdyby chtěla. Nikdy nepochopím, proč se tak rozhodla. Nemůže mít přece tolik práce, aby se nedokázala utrhnout ani na pár dní zrovna o Vánocích.“

Převalila se zpátky na záda, oči měla přitom zavřené. Nemohl si pomoci, musel se na ni podívat. Ty ubohé kousky látky jí sotva zakrývaly bradavky. Nepamatoval si, že by měla naposledy, když ji viděl, tak výrazná prsa. Vlastně si nikdy dřív její postavy nevšiml. No, teď si to rozhodně vynahradil.

Málem žalostně zaskučel. Měla nádherně tvarované tělo – štíhlé, s oblinami na všech těch správných místech. Nechybělo moc, aby začal slintat jako pes. Měl co dělat, aby se nesklonil, neodsunul látku a nepřejel po té hebké kůži jazykem…

Rychle se od ní odtáhl, posadil se s překříženýma nohama a nenápadně si složil ruce do klína. Upřel pohled kamsi k obzoru a nemínil ho odtrhnout.

Pomalu otevřela oči a obrátila se k němu. Přitom se k němu zase nebezpečně přiblížila. „Nepotřebuju ještě namazat zepředu?“

„Asi ne,“ podařilo se mu vypravit ze sebe.

Odkašlal si a snažil se dívat se jí jenom do tváře. Její ňadra měl jen pár centimetrů od svého kolena. Mohl by se jen tak natáhnout a pohnout nohou, takže by – Přestaň!

„Tohle je tak příjemné, natáhnout se jako placka a jenom se vyhřívat,“ zamumlala a pomalu zase zavřela oči. „Proč si taky nelehneš?“ zeptala se a poplácala na místo na dece vedle sebe.

Protože se nejdřív musím zbavit myšlenek na to, jak tě popadnu, hodím si tě přes rameno a odnesu si tě do domku. Tam si tě budu držet v posteli po celou tu dobu, která nám tady ještě zbývá.

„Teď se mi nechce, možná za chvíli.“ Odkašlal si. Najednou ho napadla spásná myšlenka. „Začíná mi být horko. Myslím, že si půjdu zaplavat.“

Nečekal na její odpověď, zvedl se z deky a obrátil se k moři. Musí se od ní na chvilku dostat dál, aby vychladl, nabral dech a dokázal se zase ovládat. Taky musí vymyslet nějaký způsob, jak by si mohla příště namazat záda bez jeho pomoci.

„To nezní špatně,“ uslyšel odněkud zezadu a hrklo v něm. „Samotné by se mi nechtělo, ale když jdeš ty, tak se k tobě přidám.“

Ohlédl se přes rameno. Viděl, jak se Kayla zvedá z deky, upravuje si vrchní díl plavek a míří k němu. Pokoušela se o něj hrůza.

Proč nejsou třeba na Aljašce, tam by na sobě aspoň musela nosit něco slušného!

Rozběhl se do vody a cákal kolem sebe, až se konečně mohl ponořit do blížící se vlny.

Konečně si přiznal, že je v pěkném maléru. A netušil, jak z něj ven.

ČTVRTÁ KAPITOLA

Kayla se zastavila ve stínu a pozorovala ho, jak plave jako o život.

Hm. Byl vzrušený, to bylo tedy plus. Ten fakt, že od ní utekl, už ne.

Shlédla na sebe. Tyhle plavky nebyly zrovna určeny do vody. Až se namočí a přilepí na tělo, mohli by ji zavřít pro nemravné odhalování.

Co teď?

Má si jít zaplavat s Markem, nebo se vrátit na deku a počkat na něj? Podívala se do sálajícího slunce a usoudila, že jí zbývá necelá půlhodinka, než se bude muset zakrýt. Chce se přece opálit, ne spálit. A ve vodě se před sluncem nikde neschová.

Jenže jestli je teď nejdůležitější držet se blízko něj, pak by se k němu měla přidat.

Kayla se rozhodla. Začala se brodit vlnami a pak se ponořila do zpěněné vody. Příjemně ji chladila na rozpáleném těle. Byla dobrý plavec, ale Mark měl náskok, takže si nebyla jistá, jestli ho dohoní. Pokud ne, nedá se zkrátka nic dělat.

Musel ji za sebou zahlédnout, protože zpomalil a počkal na ni, dokud se k němu nepřiblížila.

„Páni, to je ale bezva,“ řekla a šlapala vodu, aby pořádně chytila dech. „Vůbec se nedivím, že hned ráno chodíš do moře.“

„Vydržíš to?“

„Jasně. Neměj strach, já se ti tu neutopím,“ zasmála se Kayla. „Doma chodím často plavat do bazénu. Podle mě je to nejlepší lék na vzpamatování, když pár hodin ležím ve skriptech.“

„Jsi dobrá.“

Dovolila vlnám, aby ji zanesly blíž k němu. „Ty taky, Marku.“ Usmála se na něj. „Doufám, že si tuhle dovolenou od Karyn užíváš.“

Pozorovala, jak se mu po tváři mihlo několik výrazů, než opatrně poznamenal: „No jasně. Ano, užívám.“

To už byla přímo u něj. Ovinula mu ruce kolem krku a malinko se naklonila kupředu. „To je fajn,“ zašeptala, než ho políbila, „já taky.“

Zaznamenala, jak při jejím doteku ztuhl, a pomyslela si, že ji nejspíš odstrčí. Pak ale cítila, jak ji k sobě pevně přitiskl. Překvapeně zjistila, že je pořád ještě vzrušený, i přes tu studenou vodu kolem. Její poslední myšlenka, než se poddala jeho polibku, bylo vroucné přání, aby se společně neutopili.

Když se od sebe konečně odtrhli, klesali už pod hladinu a oba dva lapali po dechu.

„Jestli si nedáme pozor, tak se tady utopíme,“ vyrazil ze sebe a přerývaně přitom dýchal. „Měli bychom se vrátit ke břehu.“

Zasmála se. „Taky bych řekla. A já bych měla upalovat do stínu. Dneska už jsem byla na sluníčku dost dlouho. Nerada bych se spálila.“

Plavali zpátky k pláži mlčky. Kayla přivírala oči pod prudkým sluníčkem a v duchu znovu prožívala ten polibek. Mark ji líbal, jako by po ní zoufale toužil, téměř tak zoufale, jako ona po něm.

Díkybohu.

Věděla, že dneska večer k tomu dojde. Dneska večer se s ní Mark pomiluje. Už se nemohla dočkat.

Když se dostali ke břehu, postavili se a brodili se příbojem. Stále bez jediného slova došli ke svým ručníkům a Kaylině plážové tašce, sebrali to všechno a zamířili k domku.

„Já nevím, jak ty,“ řekla lehce, „ale já bych si šla zdřímnout. Docela jsem si dala do těla. Chvilku jsem si myslela, že máš v plánu uplavat celých čtyřicet mil až do St. Thomasů.“

„Omlouvám se. Dostal jsem se do tempa a nevšiml jsem si, že jsem se dostal tak daleko.“

Kayla zašla k sobě do pokoje, shodila mokré plavky, osprchovala se a pečlivě se natřela mlékem po opalování. Doufala, že to se sluníčkem nepřehnala. Nepůsobilo by moc romanticky, kdyby ho chtěla svádět a měla barvu vařeného humra.

Natáhla se na postel. Prostěradla ji příjemně chladila na rozpáleném těle. Blaženě přivřela oči a cítila, jak ji zvolna ovládá dřímota…

Usnula a tentokrát odpočívala v klidu. Vzbudila se až za pár hodin. Oblékla se a šla se podívat do obývacího pokoje. Markovy dveře byly otevřeny, ale po něm samotném ani památky.

Ne že by na tom teď tolik záleželo. Dřív nebo později se stejně musí vrátit. A až k tomu dojde, Kayla tu na něj bude čekat.

Mark se schválně po celý zbytek dne držel mimo domek. Před Kaylou sice utekl, ale před sebou samotným ne. Většinu času si nadával.

Sakra, všechna dobrá předsevzetí jsou v háji. Zase ji políbil. Popravdě řečeno, neměl moc na vybranou, ale mohl odhadnout, co má Kayla v úmyslu, a nedopustit, aby k tomu došlo. Připadalo mu, že přichází o rozum a o svobodnou vůli, jakmile se ocitne v její blízkosti. Kayla s ním přece jenom dováděla, když ho políbila. Jistě nečekala, že ji v té vodě popadne a prakticky vysaje.

Kdyby mu někdo ještě předevčírem řekl, že tuhle dovolenou prožije permanentně vzrušený, byl by se mu vysmál do obličeje. Odjakživa se považoval za normálního, zdravého muže s přiměřeným sexuálním pudem. Nikdy se nenechal žádnou ženou příliš rozpálit, pokud neplánoval vlézt si s ní brzy do postele.

Jenže právě tohle nemůže udělat. S Kaylou ne.

Proč musí být tak svůdná?

Za těch pár let se z ní stala energická a velice přitažlivá žena, a kdyby šlo o někoho jiného, neváhal by ani chvilku. Takhle ale mohl jen toužit a neměl naději, že by to v dohledné době pominulo.

Když se konečně vrátil do domku, Kayla ho přivítala s úsměvem a navrhla mu, že zajdou společně na večeři. Ani jeden z nich moc nemluvil. Jakmile byli s jídlem u konce, vrátili se spořádaně zpátky a Mark si dal dobrý pozor, aby se Kayly ani nedotkl.

Zdálo se, že jí to nevadí, připadalo mu, že to ani nezaznamenala. To ho trochu ukolébalo. Možná, že se před ní nemusí mít tolik na pozoru. Jenom to, že ho párkrát políbila, ještě přece neznamená, že chce podniknout nějaký další krok.

Když byli v obýváku, Kayla se zastavila a podívala se na něj. Vyslal k ní pohled, o němž byl přesvědčen, že je přátelský, a mírný úsměv. Neopětovala ho, popřála mu dobrou noc a zašla k sobě do ložnice.

Když se za ní zavřely dveře, Mark se trochu uvolnil. Dnešek se mu podařilo přežít, ale jak odolá a nepomiluje se s ní v následujících dnech?

Připomínal si, že Kayla je dobrá kamarádka a on o to kamarádství nechce přijít. Nemůže ji takhle využít. Je ten typ ženské, který si muži berou, ne se kterými si jen hrají. Je to osoba, kterou je nutno milovat navždycky, což on nedokáže.

Jednoho dne bude Kayla Parkerová úžasnou manželkou nějakému šťastnému muži.

Nebyl si jistý, jestli ho to pomyšlení moc nadchlo.

Zašel do svého pokoje a hned si zalezl do postele, ale celý zbytek noci ho trápily erotické sny, v nichž hrála Kayla hlavní roli.

Následující večer už bylo Kayle jasné, že bude muset sáhnout k drastičtějším opatřením, pokud chce dostat Marka do postele. Celý den si úzkostlivě dával pozor na každý její pohyb. Kdykoli se k němu přiblížila, okamžitě se dal na ústup.

A co teď?

Nakonec jí pomohla náhoda. Ten večer počkala, až dojedí, a pak poznamenala: „Slyšela jsem ze sálu nějakou hudbu. Myslím, že si to půjdu poslechnout. Nechceš se ke mně přidat?“

Přemýšlivě si ji chvilku měřil a pak jaksi zdráhavě přisvědčil.

Sotva se ocitli v tlumeně osvětleném a přecpaném sále, našli si v jednom rohu volný stůl. Nápojový číšník si vzal jejich objednávku a odešel.

„Obyčejně nemám čas zajít si poslechnout nějakou hudbu,“ řekla dychtivě a naklonila se k němu, aby ji slyšel. „Jsem moc ráda, že to tady vyšlo.“ Rty se mu přitom letmo otřela o ucho.

„Jo, je to fajn,“ zahučel neurčitě.

Parket před nimi byl plný, tanečníci se poddávali rychlému modernímu rytmu. Kayla s Markem mlčky seděli, dívali se a ona se nemohla udržet, poťukávala si k té chytlavé melodii nohou.

Po druhém drinku se Markovi začal zdát svět o něco růžovější.

„Nešla by sis taky zatancovat?“ zeptal se.

Nadšeně přikývla. Večer se zatím vyvíjel tak, jak v duchu doufala.

Dorazili na parket zrovna ve chvíli, kdy skončil rychlejší kousek a začala pomalá skladba. Mark ztuhl a zoufale se ohlédl směrem k jejich stolu, jako by u něj hledal útočiště. Kayla mu ale ovinula ruce kolem krku dřív, než stačil vymyslet nějaký únik. S očividným zdráháním jí položil ruce kolem pasu.

„Pořád ještě jsi dobrý tanečník,“ zašeptala mu do ucha po prvních krocích.

„A ty ses od toho svého maturitního plesu hrozně moc zlepšila,“ vrátil jí poklonu.

Kayla se rozesmála. „To nebylo tak těžké. Abys věděl, tvoje pozvání na ples bylo nejlepší, co pro mě kdo kdy na škole udělal.“

„Jak to?“

„Ale jdi, Marku. Věděl jsi přece dobře, že bez tebe bych byla seděla doma.“

„Ne, to jsem teda nevěděl. Jenom mě to prostě táhlo na maturitní ples do bývalé školy a Karyn se mnou jít nechtěla,“ namítl.

„Ty jsi ale lhář,“ řekla se smíchem.

„Teď ti nelžu. A ty by ses měla přestat podceňovat. Jsi výborná tanečnice a jedna z nejkrásnějších ženských v tomhle sále. Už jsem ti řekl, jak ti to v těch šatech sluší? Od té doby, co jsme přišli, se tu po tobě dívají všichni chlapi,“ vyklopil jí, co vlastně ani v plánu neměl.

„Takové lichotky mi stoupnou do hlavy rychleji než to víno, co jsem vypila,“ varovala ho.

Povzdechl si. „Kéž by to všechno bylo jinak.“

Zvedla hlavu z jeho ramene. „Co jako?“

„Jenom tak… prostě všechno.“

„Aha.“

Raději už to téma nerozebírala, protože dobře věděla, o čem mluví. Sexuální napětí, které mezi nimi jiskřilo celý den, několikanásobně zesílilo, jakmile se dali do tance. Mark to určitě cítí stejně jako ona.

Když se později vraceli do domku, byla Kayla natolik vzrušená tím příjemným večerem, náladou a hudbou, že nedokázala myslet na nic jiného, než jak by si Marka co nejdřív svlékla a dostala ho do postele. Doufala, že on má za lubem totéž, protože už jí docházely nápady, jak ho svést.

Dorazili k domku chvíli po půlnoci. Kayla napětím málem ani nedýchala. Teď, teď k tomu jistě dojde! Jen co se spolu ocitnou o samotě. Mark se k ní natáhne, jemně si ji stáhne do náruče jako předtím při tanci a …

Mark si přitiskl ruku na pusu a předstíral zívnutí. Poznamenal: „Páni, mám toho dneska dost. Jsem zralý zalehnout. A co ty?“

Dlouze se na něj podívala. Sakra. Nedával nijak najevo, že by se o ni chtěl pokusit. „No, asi taky,“ odpověděla nakonec.

„Fajn.“ Trochu rozpačitě se zastavil ve dveřích a změřil si ji. Nechystá se jí ani dát pusu! „Takže se uvidíme… ráno,“ řekl.

„Dobrou noc, Marku,“ zamumlala nezřetelně a zašla do svého pokoje.

Tam sebou praštila na postel a chvíli to vypadalo, že se rozpláče zklamáním. Večer se přece vyvíjel tak slibně! Jak to, že ho Mark dokázal tak rázně utnout? Copak na něj nezapůsobilo stejné kouzlo jako na ni? Copak ho ani trochu nepřitahuje?

Ale ne! Kayla to neodpíská, nevzdá tu příležitost jen tak snadno.

Nastal čas na drastická opatření. Jemnost nezabrala. Jestli chce, aby se s Mark pomiloval, bude muset vyrazit do útoku, ať se jí to líbí, nebo ne.

Rozechvěla se. Co když ji odmítne? Dokázala by se s takovým ponížením vyrovnat? Dokázala by tu vzpomínku v sobě nést celý život?

To nevěděla. Bude ale muset ten první krok podniknout. Nic jiného jí nezbývá, protože Mark se k tomu dneska večer očividně nechystá.

Kayla se zvedla z postele, několikrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, a pak se pustila do akce. Prohrabala skříň, vklouzla do bílé noční košilky a zhodnotila se v zrcadle.

To je ono. Košilka byla průsvitná a skrývala toho ještě mnohem míň než plavky. Jestli nezabere tohle, pak už vůbec nic.

Tak do toho. Buď ze sebe udělá úplného blázna a zaplatí za to příšerným zahanbením, nebo… Kayla si roztřeseně povzdychla.

Nebo se dneska v noci bude s Markem milovat.

PÁTÁ KAPITOLA

„Dále,“ slyšela ho pronést chraplavým tónem, když tiše zaklepala na dveře jeho ložnice. Nepředstíral, že neví, kdo za nimi stojí.

Kayla se zhluboka nadechla a otevřela dveře. Mark ještě nebyl v posteli. Stál u okna s rukama v kapsách a vyhlížel ven. V obdélníku světla se jasně rýsovala jeho široká ramena. Aniž by se obrátil, zeptal se: „Co potřebuješ, Kaylo?“

„Tebe.“

Chvíli na to nijak nereagoval. Pak se k ní pomalu obrátil s rukama spuštěnýma u boků. Všiml si, jak je oblečená, a zoufale zavrtěl hlavou. Začal nervózním hlasem: „Kaylo, víš, já -“

„Prosím, neposílej mě pryč, Marku,“ přerušila ho dřív, než to stačil udělat. Chytila si ruce, aby se jí tolik netřásly. S hlasem ale nic udělat nedokázala, chvěl se jí nervozitou. „Copak se nemůžeme tvářit, že nemáme žádnou společnou minulost? Užijme si ten čas, co tu spolu máme. Neboj se, je to bez závazků.“

Zamračil se nad tím, že si vypůjčila jeden z jeho výroků. „Vždycky jsou nějaké závazky, Kaylo,“ řekl pomalu, „vždycky.“

„Takže to znamená, že každá ženská, se kterou ses kdy miloval -“

„Nemůžu tě takhle využít. Nebylo by to správné,“ namítl chabě.

„Aha!“ řekla a popošla k němu. Když už se dostala takhle daleko, když překročila tu pomyslnou čáru vlastního ostychu a přišla za Markem až do ložnice, nic ji nezastaví. „No, jestli je tohle jediná věc, která tě drží zpátky, tak nemáme žádný problém. Abys věděl, je to naopak. To já chci využít tebe.“

Zastavila se před ním a natáhla se po knoflíčcích jeho košile. Povzbudilo ji, že ji nezadržel, ani se nepohnul z místa. Místo toho jen zavřel oči a chabě zaprotestoval: „Kaylo, rozmysli si to. Já… nechci zničit naše přátelství, víš. Kdybychom si spolu něco začali, klidně by se to mohlo stát.“

S knoflíčky byla hotova, vklouzla mu rukama pod košili a stáhla mu ji z ramen, až sklouzla na zem.

„Já myslím, že je to úplně naopak, Marku. Tohle naše přátelství jedině posílí,“ řekla a políbila ho lehce na ústa. „Já ti věřím. Ty mě vůbec nevyužíváš. A tak strašně po tobě toužím, až mě to bolí.“

Tahle slova zřejmě konečně pronikla jeho obrannými mechanismy. Přestal bojovat předem prohranou bitvu. Cítil provinilost, ale spolu s ní i nádhernou úlevu. Sáhl po Kayle, objal ji a svíral, jednou rukou si tiskl její hlavu na hruď. Jeho srdce jí bušilo pod uchem, malinko se chvěl. Ale ona koneckonců taky.

Otočila hlavu a dotkla se jazykem jeho bradavky, až sebou škubl.

Doufala, že se teď konečně ujme iniciativy Mark, protože neměla tušení, co dělat dál. Servat ze sebe košilku? Skočit do postele? Svléknout mu šaty a zlíbat mu tělo kousek po kousku?

Kayle se ulevilo, když se trochu pohnul a zajel jí k bokům, až se lem košilky ocitl v jeho rukách. Pak ji pohladil po holých stehnech a jel výš, nezastavil se, dokud jí nepřetáhl košilku přes hlavu.

To nebylo fér. On na sobě měl ještě pořád khaki kalhoty a ona před ním stála bez jediné nitky na těle.

Jasně na sobě cítila jeho pohled. Takhle ji ještě neviděl žádný muž. Najednou se začala stydět. Instinktivně zvedla ruce, aby se zakryla.

„Dovol mi se na tebe podívat,“ zašeptal. „Tolik tě chci a moc bych si chtěl vychutnat každou chvilku, kdy se budeme milovat.“

Při těch krásných slovech se její váhání rozplynulo a srdce se jí vzneslo až do nebe.

Odvedl ji k boku postele a rychle se zbavil zbytku oblečení, pak ji něžně složil na matraci. Ze zadní kapsy kalhot vylovil peněženku a z ní malý balíček ve fólii. Teprve tehdy si Kayla uvědomila, že sama vůbec nepomyslela na žádnou ochranu! Znovu ji zaplavila radost z toho, že si pro tuto zvláštní chvíli vybrala právě jeho, zodpovědného a spolehlivého Marka.

Natáhl se vedle na postel, obrátil se k ní a Kayla mu položila dlaň na břicho. S obdivem zlehka pohladila pevné svaly a pak se vydala nahoru na rozložitou hruď. Vnímala ji naplno konečky prstů, soustředila se na to, co pod nimi cítí, četla jeho tělo dotykem jako slepec. Pak sebrala odvahu a zamířila rukou pomalu dolů až k jeho vzrušenému přirození.

„Počkej,“ řekl, „já, hm, mám strach, že kdyby ses mě teď dotkla, tak exploduju.“ Vzal její ruku a políbil ji na klouby.

Nikdy předtím ještě erekci neviděla a byla zaražena její velikostí. Pořád si ale připomínala, že nesmí vypadnout z role a dál statečně předstírat, že je v těchto věcech zkušená.

V teplém světle lampičky u postele se jeho opálená kůže leskla, jako by byla pozlacená. Klouzala po ní pohledem, pásla se očima, nemohla se vynadívat. A pak že mužské tělo není krásné!

Obrátil jí ruku a něžně ji políbil do dlaně. „Byl jsem do tebe blázen od té chvíle, cos sem přijela,“ řekl. „Vážně?“

„Jasně,“ usmál se. „Byl jsem z tebe celý vedle, hned jak jsem tě ten večer poznal, a od té doby jsem celý napjatý. Hrozně moc mě vzrušuješ.“

Přála si, aby tolik nemluvil, když po něm chce jedině to, aby –

Sklonil se k ní a políbil ji na ňadro. Ten důvěrný dotyk jí rozechvěl celé tělo, a když zaútočil jazykem na ztvrdlou bradavku, málem hlasitě zaúpěla. Netušila, že milování je taková krásná věc. A to je teprve začátek! Brzy pozná všechno to krásné, co obvykle následuje.

Byla tak vzrušená, že se celá třásla touhou. Kdekoli se jí dotkl, rozpálil v ní oheň. Netrpělivě se ošívala na posteli. Měla by taky něco dělat, nebo ne? Zdravý rozum ji už dávno opustil. Nedokázala nic jiného než jen reagovat na jeho doteky.

Když si nad ni klekl, byla už málem šílená touhou po naplnění. Instinktivně zvedla nohy a ovinula mu je kolem stehen.

Protlačil se k ní a Kayla se instinktivně napjala. Nádherný smyslový opar se rázem rozplynul. Připadalo jí, že je pro ni veliký.

Zarazil se. „Ubližuju ti?“

Malinko přikývla. „Trošku.“

„Jsi taková křečovitá. Omlouvám se. Měl jsem počkat, až budeš připravená.“

„Jsem připravená. Věř mi, jsem připravená. Jenom… víš… neboj se, zkus to.“

Odtáhl se od ní a posadil se na paty. Zvedl jedno obočí a opakoval po ní: „Zkus to?“

Energicky přikývla a vzlykla: „Ano, prosím!“

„Kaylo?“

„Co je?“ zeptala se netrpělivě.

„Ty ses ještě nikdy s nikým nemilovala, že ne?“ řekl podezíravě.

Otevřela oči a vyplašeně se na něj podívala. „No – ne, že bych ne -“ Zavřela oči. „To je tak jasné?“ Co udělala, nebo neudělala, že ji to zradilo?

Postel se prohnula, a když otevřela oči, viděla Marka, jak stojí u postele a natahuje si kalhoty. S hrůzou si uvědomila, že se s ní nechce milovat. Jak mohl tak najednou přestat?

Posadila se, popadla přikrývku a přetáhla si ji přes prsa.

„Co se stalo?“

Obrátil se a zabodl se do ní pohledem. „Ty se ptáš? Chystala ses se mnou milovat a neřeklas mi, že je to pro tebe poprvé. To se stalo.“

Zamrkala. „A co jsem měla dělat? Absolvovat nejdřív nějaký kurz?“

Prudce se od ní odvrátil a rozčileně si prohrábl vlasy.

„Co jsem udělala špatně?“ zeptala se a bylo jí jasné, že tady ztrácí půdu pod nohama.

Došel zpátky k ní, opřel se o postel a zpytavě se na ni zadíval. „O co tady vlastně jde, Kaylo? Myslím to vážně. Upekly jste to s Karyn jako nějaký žertík na mě? Protože jestli ano, tak mě to moc nepobavilo.“

Její rozpaky se rozplynuly a místo nich nastoupilo ponížení. Tohle si tedy o ní myslí?

S největší důstojností, jaké byla schopna, vyklouzla Kayla na druhé straně z postele, bezpečně se obalila prostěradlem a beze slova vyšla z pokoje.

Doklopýtala k sobě do ložnice, práskla za sebou dveřmi a zamkla je.

Zůstala stát a zády se opírala o dveře, protože ji nohy už dál nechtěly nést ani krok. To bylo příšerné. Ne, ještě horší než příšerné. Byla to naprostá hrůza.

Co bude teď dělat?

Ještě před chvíli se vznášela v oblacích, věděla, že ji Mark chce stejně jako ona jeho, cítila vzájemné souznění. Byl celý dychtivý, proboha. Toužil po ní. To přece nemohl předstírat.

Jak se mohl tak najednou zastavit a nedopřát jim oběma tu nádhernou úlevu?

Jedno věděla jistě – nechce už ho ani vidět. I kdyby to mělo znamenat, že se zabarikáduje tady v pokoji. Ano, to je ono. Nevyjde z pokoje ven, dokud nenastane čas, aby chytila svůj let zpátky do Oregonu. Za pár dní přece nemůže umřít hlady. A i kdyby, hladovět by bylo pořád lepší než se střetnout s Markem.

Schovala si obličej do dlaní. Jak si mohl myslet, že to, co se mezi nimi málem stalo, byl nějaký vtip? Nebo že je do toho všeho zapletena Karyn?

Možná byla v posteli tak nešikovná, že ho to odradilo. Ta myšlenka jí taky moc nepomohla.

Jasné jí bylo jenom to, že se večer proměnil ve fiasko obřích rozměrů.

Nakonec zašla do koupelny a vlezla si pod sprchu. Nebude plakat, nebude plakat, nebude – Sakra! Jakmile pustila sprchu, už se jí po tvářích valily horké slzy a nešly zarazit.

Nechtěla se litovat, věděla, že si tím nijak neprospěje. Ale nemohla si pomoci. Tak vysoko se vznesla a z té výšky tvrdě dopadla zpátky do životní reality. Tak to bývá, když je člověk jednu chvíli moc šťastný – druhou by se nejraději neviděl.

Neměla ponětí, jak dlouho v koupelně zůstala, ale nakonec se přece jen přiměla zastavit vodu a usušit se. Stačil jeden pohled do zrcadla a znechuceně zavrtěla hlavou. Nepatřila k těm ženám, které mohou plakat, a přesto pořád vypadají půvabně. Kdepak. Oči jí natekly a nos měla červený jako klaun.

Račte se podívat, tohle je naše malá, ubrečená a nezkušená Kayla Parkerová. Mark ji musí pořád ještě považovat za tu nemotornou hubenou holku, protože na něj její vnady očividně nezapůsobily. Co ji to proboha napadlo, že ji chce dostat do postele, ale je moc velký džentlmen na to, aby jí to navrhl? Připadalo jí, že po ní touží, ale to se spletla. Možná je to zkrátka tak, že ženské v krátkých šatech chlapy vzrušují jaksi automaticky.

Chtěl se s ní milovat, a pak se s ní najednou milovat nechtěl, a ona neměla ponětí, proč. Nikdy v životě ještě neslyšela tak žalostné vysvětlení. Nemůže se s ní milovat, protože by byl první muž, se kterým se vyspí? Takový nesmysl. Proč by se o to měl starat? Stejně nebyla v jeho posteli proto, aby spala.

Jestli ji tato zkušenost nevyléčí z přesvědčení, že ho ještě pořád miluje, pak už teda absolutně nic. Sbohem, Marku Stevensone, můžeš si laskavě zapadnout zpátky do vzpomínek. Až na to, že tentokrát ty vzpomínky na něj už nebudou příjemné.

Vysušila si vlasy do ručníku a našla si jinou noční košilku. Ta průhledná, do které vkládala tolik nadějí, se jí najednou jaksi znechutila. Seděla jenom tak na boku postele a zírala do prázdna, když zaklepal Mark.

„Kaylo?“

Podívala se na dveře. Díkybohu, že je předtím zamkla. Neozvala se.

Po dlouhé pauze řekl: „Kaylo, podívej se. Musíme si promluvit.“

Obrátila oči k nebi a vlezla si do postele. V tomhle století tedy ne.

„No tak, Kaylo, nenech mě čekat.“

To je legrace, že po ní chtěl zrovna tohle, vzhledem k okolnostem. Bylo by ji potěšilo, kdyby to řekl předtím v posteli. Rozsvítila lampičku.

„Nebuď taková.“

Nebuď taková? Jaká by neměla být? Takový idiot? Pardon, na to už je pozdě.

„Podívej se. Možná jsem to moc nezvládl.“ Myslíš?

„Jenom – sakra, otevři ty dveře, Kaylo. Takhle to přece nemůžeme probírat.“

Vylezla z postele, popadla prostěradlo, které nechala na zemi, otevřela dveře – zastihla ho nepřipraveného – hodila mu to prostěradlo do tváře, práskla dveřmi a znovu je zamkla.

Zalezla si zpátky do postele a uvažovala, jak dlouho bude Markovi trvat, než mu dojde, že s ním nechce mluvit ani ho vidět. Už nikdy v životě. Díkybohu, že žijí na opačných koncích světadílu.

I to jí teď připadalo málo. Možná se přestěhuje na Havaj a bude praktikovat právo tam, aby mezi nimi ležel navíc ještě oceán.

Mark se opřel čelem o Kayliny zavřené dveře a povzdechl si. Nejradši by se teď neviděl. Vážně to zvoral. Bylo jasné, že s tou Karyn šlápl vedle. Byl to jen takový okamžitý nápad a on trouba to plácl nahlas. Není se co divit, že se na něj Kayla urazila.

Dneska už toho nejspíš moc nezmůže, když se zamkla v pokoji a nechce s ním mluvit. Možná, že ráno bude v lepší náladě a aspoň si poslechne, co jí musí říct. Dluží jí omluvu za svoje netaktní chování.

Někdy přece musí vyjít ven a až to udělá, on bude připravený.

Vrátil se zpátky k sobě do ložnice a hodil prostěradlo rozmrzele na postel. To je ale divná noc. Tím, jak se zachoval, vlastně překvapil i sám sebe. Když byla dřív nějaká žena ochotná jít s ním do postele, nikdy ani nezaváhal.

Ale tohle bylo něco jiného.

Tohle je přece Kayla.

Dopáleně sebou hodil na postel. No výborně. Polštář lehce voněl její vůní. Jak má spát, když je z ní ještě celý vzrušený? Takhle příšerně si nepřipadal od té doby, co procházel pubertou a celé jeho tělo byla jedna divoká směs hormonů.

Jak to, že Kayla bere své panenství na tak lehkou váhu? Přežila pětadvacet let a sex nepoznala. Chtěla nejspíš počkat na toho pravého. Proč se najednou rozhodla, že se pomiluje právě s ním?

A proč se on o to tolik stará? Proč mu tolik záleží na tom, co si Kayla myslí, co ji trápí a do čeho se to chtěla tak po hlavě vrhnout?

Když o tom uvažoval, nebyl si vůbec jistý. Neviděl ji sice celá léta a ztratil s ní kontakt, ale to ještě neznamenalo, že ji přestal považovat za součást svojí rodiny. Miluje ji jako –

Počkat. Miluje ji?

No, jistěže ji miluje. Patřila přece k jeho životu spoustu let, víc než polovinu. Znal ji málem stejně dobře jako vlastní sestru. Není to malér, že po ní touží od té doby, co dorazila?

A teď jí ublížil, což byla ta poslední věc, kterou by si přál. Sám byl ze svého protichůdného chování popletený Není divu, že se na něj tak rozčilila. I on byl na sebe rozčilený.

Musí to napravit. A napraví to.

Až se s ní zítra uvidí, pěkně v klidu se jí omluví, vysvětlí jí, proč se nemůžou milovat. Všechno jí to pořádně vyloží, aby to správně pochopila. Musí vědět, že to nebylo proto, že nechtěl. Protože on chtěl. A moc.

Jenom nemohl. Po zbytek života by se na sebe nedokázal podívat.

ŠESTÁ KAPITOLA

Kayla druhý den vstala s novým odhodláním. Měla za sebou neklidnou noc, moc se nevyspala. To už se o těchto Vánocích stalo skoro pravidlem.

Nepřipustí, aby jí Mark Stevenson zničil prázdniny. Nestojí jí za to. No dobře, hloupě se do něj zamilovala, když vyrůstala. Ale to přece není důvod, aby jí jeho odmítnutí zničilo zbytek svátků.

Pokud doufala, že se jí podaří dostat ho z hlavy tím, že se s ním pomiluje, pak to, že se nemilovali, fungovalo mnohem rychleji!

Prokázal jí vlastně službu, i když neměla vůbec v plánu mu za to děkovat.

Oblékla se stejně, jako se oblékala každé ráno – vybrala si krátké kalhoty a blůzku, pod to jednodílné plavky, které tady na sobě ještě neměla – a připravila si klobouk, ručníky, krém na opalování a knihu, kterou si s sebou vezme na čtení.

Prohlédla se v zrcadle a s úlevou zjistila, že její oči už vypadají normálně – no, možná byly trochu zarůžovělé, ale to se schová pod slunečnimi brýlemi – a nos se jí už neleskl tak příšerně jako včera.

Zkrátka, Kayla Parkerová je zase pohromadě a připravena čelit světu.

Aspoň v to doufala.

Místo aby si uvařila kávu v kuchyňce, rychle vyšla z domku a zamířila do jídelny na snídaňový bufet. Nechtěla riskovat, že by se setkala s Markem. To by radši čelila v moři hladovému žralokovi.

Usmála se pro sebe. Teď ráno bylo všechno veselejší než v noci. Začínal se jí vracet humor.

Spala déle než obvykle a když došla do hlavní budovy, jídelna už byla plná lidí. Naložila si u bufetu talíř a rozhlédla se po nějakém malém stole, který by nebyl obsazený. Od jednoho se právě zvedal muž tak kolem třicítky. Myslela si, že odchází, teprve po chvíli si uvědomila, že míří k ní.

„Promiňte, ale viděl jsem vás tam stát a napadlo mě, jestli byste si třeba nechtěla přisednout?“ nabídl jí s přátelským úsměvem.

Měl sympatickou, upřímnou tvář a Kayla koneckonců potřebovala najít nějaké místo, kde by se najedla. Opětovala jeho úsměv a řekla: „To bych byla ráda. Děkuju vám za nabídku.“

Když se usadili, její snídaňový společník se představil: „Jsem Dave Talbot z Ohia.“ Podal jí ruku.

Potřásla jí a odpověděla: „A já Kayla Parkerová, žiju v Oregonu.“

Měl světlé vlasy a příjemné zelené oči, byl dost přitažlivý a hlavní bylo, že při pohledu na něj se jí ani trochu nezrychlil tep. To byla po uplynulých několika dnech vítaná úleva.

„Jste tady sama?“ zeptal se, zatímco jedli.

„No, vlastně ano a ne.“

„Omlouvám se, že tak vyzvídám,“ řekl honem.

Kayla zavrtěla hlavou, aby naznačila, že jí to nevadí, a usmála se: „ Měla jsem se tu sejít s kamarádkou, která se sem chystala z New Yorku, ale na poslední chvíli musela zůstat v práci. Když jí to nevyšlo, dorazil místo ní její bratr.“

„Kolik mu je?“

Zašklebila se. „Dost na to, aby mi šel občas pořádně na nervy.“ Zasmál se.

„Takových lidí taky pár znám. Už víte, co budete dnes dělat?“

„Totéž, co ostatní dny,“ pokrčila rameny Kayla. „Natáhnu se někde na pláži pod slunečníkem, když mi bude horko, skočím si do moře zaplavat, budu si užívat tu atmosféru tady. Proč se ptáte?“

„Já se vypravím potápět. Nic náročného, jenom tak se šnorchlem. Po snídani se mám setkat s přáteli – Genem a Carol Henleyovými a Patem a Leah Greenovými. Každý den společně prozkoumáváme útesy. Je to úplně jiné moře, než vidíte z pláže. Pokud by se vám chtělo, klidně se k nám můžete přidat,“ navrhl jí.

„To nezní špatně, ale musím se přiznat, že jsem se ještě nikdy nepotápěla.“ Vážně to znělo dobře. Po tom, co se stalo s Markem, ho netoužila vidět, ale o samotě s vlastními mučivými vzpomínkami se jí zůstat taky nechtělo.

Společnost jiných lidí by docela přivítala. Aspoň by přišla na jiné myšlenky.

„To nic není,“ mávl rukou Dave. „Předvedu vám to během několika minut. Nikdo z té naší společnosti v tom není nijak zběhlý, ale pobavíme se, a to je ten důvod, proč jsme sem přijeli, ne?“

Kayla mu byla za ten návrh vděčná. Aspoň zažije něco nového. Až se zase uvidí s Karyn, bude jí moci podat zprávu, že i bez její přítomnosti si prázdniny tady užila. A docela dobře se přitom obešla i bez Marka.

Snídali pomalu, nespěchali a během jídla si s Davem vyměnili pár informací o sobě. Kaylu pobavilo, když se dozvěděla, že přednáší psychologii na vysoké škole v Ohiu. Jeho čtyři přátelé byli taky učitelé. Jak to, že jí je vždycky nejlépe v akademické společnosti?

Jakmile Dave s Kaylou vyšli z jídelny a dorazili do recepční haly, zahlédl její společník manžele Henleyovy a Greenovy. Navzájem se představili, našli si dopravu a odjeli ze střediska.

Pokud si Kayla dělala starosti, že mezi skupinku známých nezapadne, za pár chvil se jich zbavila. Carol a Leah se k ní chovaly přátelsky a z Davea si dělaly legraci, že už ho omrzelo dělat jim páté kolo u vozu. Carol poznamenala: „Říkala jsem mu, že si sem má taky někoho přivézt, ale nedal na mě.“

Dave se podíval na Kaylu a pomalu se usmál, až se začervenala. Možná, že to dopadne dobře. Možná se k této společnosti bude moci připojit i zítra a potom už pojede domů.

Bavila se se svými novými známými a pomalu se jí povedlo vypudit Marka z hlavy.

Kde je?

Mark si myslel, že Kayla je ještě pořád ve svém pokoji, když se vrátil z ranního plavání a viděl, že není uvařena káva. Udělal to sám a rozhodl se, že jí šálek donese jako mírovou ratolest.

Na klepání se ale neozývala, a tak zkusil dveře. Zjistil, že jsou odemčeny… protože v pokoji nebyla.

Odešla snad na snídani bez něj?

Podíval se na hodinky. Bylo to možné. On sám zaspal, protože nebyl schopen usnout až téměř do svítání. Teď už je Kayla zřejmě na pláži.

Vrátil její hrnek do kuchyně, osprchoval se, oholil a oblékl a šel se najíst.

V jídelně sedělo několik pozdních příchozích podobně jako on, ale jinak tam bylo prázdno. Mark se najedl a přitom si neustále lámal hlavu nad tím, kam zmizela. Po jídle se vydal Kaylu hledat.

Dosud si nikdy nevšiml, kolik lidí je na pláži, dokud se mezi nimi nepokoušel najít jedinou osobu. Nakoukl pod každý slunečník a prohlédl si každou ženu, která měla barvu vlasů jako Kayla.

Několik dívek se na něj povzbudivě usmálo, jako by mu chtělo dát najevo, že by mohl klidně zůstat, kdyby měl zájem. Potěšilo ho to, rád věděl, že ještě existují lidé, kterým jeho společnost není nepříjemná. Jak den postoupil, bylo totiž zřejmé, že se mu Kayla vyhýbá. A navíc se jí to výborně daří.

Zůstal na pláži až do oběda, sem tam si šel zaplavat, ale hlavně ležel a rozhlížel se, jestli ji někde nezahlédne. Pak se po ní šel znovu podívat do restaurace.

Neobjevil po ní ani stopu.

Když se najedl, rozhodl se vrátit do domku a podívat se, jestli ji třeba nepropásl. Ale podle věcí poznal, že tam od jeho odchodu nebyla.

No dobře. Vykašle se na to. Už ztratil dost času. Jestli se Kayla s tou situací nechce vyrovnat jako dospělý člověk, on nevidí důvod pokoušet se ji hledat a omlouvat se. Doprošovat se nebude.

Včera večer byla přece dospělá dost, ne? Neužíralo ho zrovna tohle po většinu dneška? Přemílal si to v hlavě pořád dokola a nakonec se dostal až tak daleko, že se sám sebe ptal, proč toho včera v noci tak najednou nechal.

Chtěl ji hrozně moc, o tom nebylo pochyb. Byla dospělá a dala jasně najevo, že ho chce. Takže v čem byl vlastně problém?

Možná v tom, že to, co k ní cítil, bylo mnohem hlubší, než si původně myslel, a to ho šokovalo a děsilo. Touha vzít si ji včera v noci nepramenila z toho, že by mu šlo o nějaké krátkodobé potěšení, kdepak. Chtěl ji právě proto, že to byla Kayla, pořád táž mladá dívka, kterou doprovázel na maturitní ples, celá nevinná a důvěřivá, vzhlížela k němu očima jiskřícíma očekáváním a dávala jasně najevo, že o něj stojí.

Jistěže ji chtěl, ale zároveň k ní cítil něhu, potřebu ji ochraňovat. A zarazil se jedině proto, aby ji ochránil před sebou samotným.

Mark cítil, že chtěl víc než jen dopřát si bezstarostný sex s ochotnou partnerkou. Chtěl Kaylu držet v náruči a hýčkat navěky, milovat ji a starat se o ni až –

Počkat.

Co to připomíná? Ta slova se podezřele podobala svatební přísaze.

Asi byl dneska dlouho na sluníčku. Nedokáže si přece představit, že by se oženil –

Ale dokázal to. Dokázal si představit, jak žije s Kaylou, spí po jejím boku každou noc, bere si ji a má na to právo. Viděl by ji těhotnou s jeho dítětem, byl by při tom, jak to dítě opatruje. Dokázal si představit malou holčičku s hebkými vlásky, s brýlemi a s rovnátky, která se na něj směje úsměvem své mámy. Dokázal –

To ho dostalo.

Vyrazil z domku a rozběhl se k moři jako šílenec, nezastavil se, dokud nebyl nucen začít plavat. V tu chvíli byl vážně přesvědčen, že by dokázal urazit celých čtyřicet mil do St. Thomasů. Udělal by cokoliv, aby se ubránil myšlenkám a nemusel si naplno připustit své skutečné city vůči Kayle Parkerové.

Kayla se vrátila zpátky v půlce odpoledne. Ani nepamatovala, kdy se naposled tak nasmála a pobavila se. Ty dva páry a Dave byli nesmírně příjemní společníci. Manželské dvojice vyprávěly zábavné historky o svých dětech a o škole, kde učí, a ona je zase na oplátku zásobovala příběhy o svých rodičích a příhodami z fakulty, což u nich také vyvolalo spoustu smíchu. Nečekala, že si tak porozumí s nedávno ještě úplně cizími lidmi.

Srdečně se rozloučila s oběma dvojicemi a Dave ji šel doprovodit do domku.

„Díky, žes mě dneska přibral do té své společnosti, Dave,“ usmála se na něj. „A potápění mě chytlo. Vůbec jsem netušila, o co přicházím, dokud jsem se neocitla pod vodou a neviděla ten útes. Je to něco úžasného. Sama bych se tam nikdy nedostala.“

„Jasně že ne. Když se jde člověk potápět, musí mít s sebou nějaké kamarády.“ Zašklebil se na ni. „Díky, že jsi dneska byla moje kamarádka ty, Kaylo.“ Zastavil se na stezce a obrátil se k ní. „Vážně mě to s tebou moc bavilo. Možná bychom se mohli vidět i zítra. Neříkala jsi, že pozítří odlétáš?“

„Ano. Nechce se mi ani věřit, jak to tady uteklo. Připadá mi, jako bych sotva přijela.“ Během rozhovoru pokračovali v chůzi k domku. „Ohledně toho zítřka ti ještě dám vědět, Dave. Možná budu mít ještě práci s balením a tak, než se vrátím zpátky do reálného světa.“

Zasmál se. „Pěkně řečeno.“ Zahleděl se k domku, který mu ukázala, a poznamenal: „Vypadá to, že bratr té tvé kamarádky už je doma.“ Kývl hlavou směrem k Markovi.

Podívala se a uviděla, že Mark sedí na verandě s pitím v ruce, holé nohy opřeny o zábradlí a pozoruje, jak se k němu dvojice blíží.

Kayla cítila, jak začíná být nervózní. Možná to bylo tím, že ho viděla poprvé od té doby, kdy včera večer utekla z jeho ložnice.

Nemysli na to a nekaž si ten pěkný den.

Jak to, že může být s jedním mužem tak uvolněná a v dobré náladě, a z druhého tak rozčilená?

Pod žhavým pohledem, kterým jí Mark přejel po těle, se celá roztřásla ještě víc.

Když došli ke schodům, začal Dave přátelsky: „Ahoj, ty tam. Já jsem Dave Talbot. Ty musíš být ten bratr Kayliny kamarádky.“

Mark příchozího ignoroval. Podíval se na Kaylu. „Měla ses dobře?“

Přinutila se k úsměvu.

„Ano.“ Zalétla pohledem k Daveovi a řekla: „To je Mark Stevenson, ten chlap, o kterém jsem ti říkala. Někdy je trochu neomalený. To víš, právník.“ Vrátila se očima zpátky k Markovi. „Dave mě dneska naučil, jak se potápět se šnorchlem.“

Mark si dal další doušek a pak zamumlal do sklenice: „To mu přeju.“

Dave se k ní obrátil a řekl: „Ještě jednou díky, žes se mnou dneska jela. Užil jsem si to. Dej mi vědět ohledně toho zítřka.“

Přikývla. „Dám.“

Kayla se obrátila k Markovi zády a dívala se, jak Dave odchází. Zbaběle zatoužila, kéž by tak mohla jít s ním. Konečně se otočila a podívala se na Marka.

„Musel jsi být tak nezdvořilý?“

„Jo. Nechceš se se mnou napít?“

Podívala se na sklenici s jantarovou tekutinou a ledem, kterou držel v ruce. „Co to piješ?“ „Bourbon s vodou.“ Zvedla obočí.

„Nevěděla jsem, že piješ bourbon.“

Zvedl sklenici jakoby k přípitku a pak ji vyprázdnil. „Teď ano,“ řekl. Zvedl se a otevřel jí dveře. Vešla dovnitř a on za ní. Pokračoval do kuchyně, kde uviděla na baru stát láhev.

Zajímalo by mě, jak dlouho už pije? Nehodlala se ho ale vyptávat. Místo toho zašla do své ložnice a zavřela za sebou dveře.

Mark se jí dokázal dostat pod kůži rychleji než kdokoli, koho znala, ať muž nebo žena. A taky ji dokázal naštvat jako nikdo jiný. Jak to, že si nepamatovala, jak dokáže být otravný? Když s Karyn rostly, stalo se několikrát, že kamarádka měla chuť svého bratra zabít. Kayla by ho právě teď s chutí zardousila sama.

Svlékla si šaty a šla do koupelny se osprchovat, ještě pořád celá vzteklá z Markovy panovačnosti. Nebyl vůbec žádný důvod k takovému hulvátství. Vůbec žádný. Dal přece jasně najevo, že ji nechce, ne snad? Tak co je mu po tom, s kým se přátelí, nebo co s ním dělá?

Když se Kayla jakžtakž uklidnila, spláchla si mýdlo z těla, vystoupila ze sprchy a natáhla se pro ručník. V tu chvíli vyjekla překvapením. Mark stál ve dveřích a opíral se o zárubeň s novou sklenkou v ruce.

„Vypadni odtud!“ řekla a popadla ručník. „Co tady proboha děláš?“

„Už jsem tě takhle viděl, nezapomeň,“ upozornil ji a dál si ji bezostyšně prohlížel. Přitiskla si ručník k ňadrům. Nebude se mu ukazovat. Už nikdy!

„Nevidím důvod, proč bys teď měla předstírat, že jsi rozčilená.“ Zvedl sklenku a upil. Po chvíli řekl: „Dneska jsem moc přemýšlel.“

Obrátila se k němu zády a rychle se osušila. Ovázala si ručník pevně kolem sebe, protlačila se kolem něj a vešla do ložnice. Rychle si oblékla kalhotky, podprsenku, krátké kalhoty a vršek bez rukávů. Marka si nevšímala, dělala, jako by byla sama.

Když se obrátila, viděla, že Mark ještě pořád stojí ve dveřích její koupelny, až na to, že teď byl obrácený k ní. Dorazil drink, aniž by cokoli řekl, a zamyšleně si ji přitom měřil.

Přimhouřila oči. „Jak dlouho už piješ?“

Pokrčil rameny. „Oficiálně od jednadvaceti, ale povedlo se mi dát si párkrát i předtím.“

„Myslím dneska, ty troubo.“

„To nevím.“

Odešla z ložnice do obýváku. Chtěl si přece promluvit, nebo ne? No, ona má na srdci taky pár věcí, které by mu ráda řekla.

Šel za ní. Posadila se a kývla směrem ke křeslu naproti. „Jestli mi máš co říct,“ nakázala mu přísně, „tak ven s tím.“

„Znamená to, že chceš vědět, co si myslím?“ zabručel Mark a sedl si.

„Mám tušení, že si to budu muset poslechnout, ať chci, nebo ne, takže co kdybys to vyklopil?“ Snažila se mluvit co nejúsečněji. Snad mu dojde, že o velké rozhovory s ním už nemá zájem. Přikývl.

„Víš, tys byla odjakživa chytré děcko. Taková hlavička. To se mi na tobě vždycky líbilo. Některé věci se podle mě nezmění.“

„To je to, co si myslíš?“

„Proč jsi dneska odešla a neřekla mi, že budeš skoro celý den pryč?“

Zamračila se. „Nejspíš mě to nenapadlo.“

„Víš, to se mi ani nechce věřit,“ zavrtěl hlavou. „Myslím, žes o tom hodně přemýšlela, Kaylo. Tak ke mně laskavě buď upřímná.“

Chvíli ho studovala a pak řekla: „Dobře, budu. Nechtěla jsem tě už vidět. Je to pro tebe dost upřímné?“

„Kvůli tomu, co se stalo včera v noci,“ prohlásil jakoby na doplnění.

„Kvůli tomu, jak ses ke mně včera v noci choval, abych byla přesná. Už jsem slyšela o tom, že ženské chlapy někdy jen provokují. Trochu mě ale překvapilo, když jsem zjistila, že to dokáže i mužský.“

„Takhle se na to díváš?“

„Tak to bylo, Marku. Jednu chvíli ses se mnou miloval. A hned pak jsi byl na nohách a oblékal se. Jinak se to popsat nedá.“

„No, já si tu minulou noc pamatuju trochu jinak. Pamatuju si, jak jsem najednou zjistil, že mám v posteli pannu,“ zavrčel.

Zaškaredila se na něj. „Nedělej si starosti. Není to nakažlivé.“

Zíral na ni a z jeho výrazu by málem uvěřila, že má o ni starost, jako by byla nějaká chudinka. „Mohla jsi mi to říct předem,“ řekl konečně.

„A změnilo by se něco?“ zeptala se.

„No, věděl bych, že do pětadvaceti let jsi ještě nebyla s žádným mužem.“

„To je skvostná dedukce.“

„Taky jsem si uvědomil, že se mi líbí, žes čekala na muže, který si tě zaslouží. Tak by to mělo být. Problém je v tom, že já ten muž nejsem.“

Nevěřícně na něj zírala. „Chceš mi říct, žes toho nechal, protože jsi neměl dost šlechetné úmysly?“

Zamračil se. „Poslouchej mě, Kaylo. Celé roky jsme byli přátelé a já si toho přátelství cením. Neudělám nic, čím bych ten vztah ohrozil, protože je pro mě moc cenný. Ty jsi pro mě moc cenná.“

„Aha, už to chápu. Tys usoudil, že jsem moc cenná na to, aby sis mě vzal do postele.“

„Ano. Přesně k tomu jsem došel. Podívej se, Kaylo, dělám ti vlastně laskavost,“ rozhodil rukama. „Sama dobře víš, že nemám se ženskými moc čistý štít a nechci ti ublížit, zrovna tobě ne.“

„Takže ses minulou noc rozhodl, že mě ochráníš před sebou samotným, je to tak?“

Odpověděl trochu podrážděně. „Jestli se na to chceš dívat takhle, tak ano. Myslím, že někdo tě chránit musí, když to neděláš sama!“

„A ty ses pasoval na mého opatrovníka, že?“ prohlásila jedovatě.

„Někdo to být musel! To, cos udělala dneska, bylo nerozumné.“

Založila si ruce. „V jakém směru?“

„Dopustila jsi, aby tě sbalil nějaký úplně cizí člověk. Zmizela jsi s ním, a přitom o něm nic nevíš. Mohl tě třeba znásilnit!“

„Pod vodou? To by byl docela unikátní kousek, ne?“ Zvedla se, rozhořčení v ní potlačilo všechny dobré úmysly. „Asi jsi moc pil, Marku.“

Kayla vyskočila z křesla a vyrazila z domku ven, nebyla už schopna vydržet s ním dál v jednom pokoji, když ze sebe chrlil ty svoje ušlechtilé nesmysly. Muž, který by si ji zasloužil, no to je vážně něco.

Přinejmenším v jednom se shodují. On rozhodně není ten pravý.

Kayla se vydala na procházku po pobřeží. Vodě se nevyhýbala, nechala zpěněné vlny, aby jí omývaly kotníky. Měla pocit, že trochu chladí její vztek.

Jak to s Markem vlastně je? Neříkala Karyn tolikrát, že ještě nikdy nechodil s žádnou ženou dlouho? Právě tohle mu neustále vytýkala. Tahle situace by mu tedy mohla dokonale vyhovovat. Měli pár dní na to, aby si sebe vzájemně užili, a pak se mohli klidně a bez závazků vrátit ke svým dosavadním životům.

Věřila mu, když tvrdil, že ji považuje za svou přítelkyni. Ale co je proboha špatného na tom být přátelé a milenci současně?

Šla dál a dál, utopená ve svých myšlenkách, a teprve když začalo slunce zapadat, obrátila se a vydala se zpátky do domku.

Našla Marka sedět znovu na verandě. Tentokrát vypadal posmutněle a místo skleničky měl před sebou prázdný hrnek od kávy.

„Jenom abys věděl, půjdu na večeři,“ poznamenala, když ho míjela.

Převlékla se, vyšla z pokoje a zjistila, že i on se převlékl.

„Můžu jít s tebou?“ zeptal se tiše.

„Nevadí mi to, pokud se budeme bavit o něčem jiném než o mém žalostném nedostatku sexuálního života,“ pokrčila rameny, jako by jí to bylo jedno.

Povečeřeli mlčky.

Mark si pořád lámal hlavu, jak měl tu včerejší situaci zvládnout, aniž by Kaylu naštval. Nedokázal přijít na nic jiného než na to, co udělal, vzhledem k tomu, že mu předtím neposkytla žádnou nápovědu.

Dokázal pochopit, že zranil její city. Jeho většinu noci trápilo víc než jenom city. Ještě nikdy dřív to neodpískal uprostřed milování a přiznal by bez mučení, že by to nechtěl už nikdy opakovat.

Nedokázal si představit, že by něco takového udělal kvůli nějaké jiné ženě. Tohle ale byla Kayla a on jí nechtěl nijak ublížit. Musel se postarat, aby se vrátila do Ohia ve stejném stavu, v jakém byla, když přijela na tyhle prázdniny.

Jeho sestra se bude mít z čeho zodpovídat. Umínil si, že s ní ten nelehký rozhovor povede osobně, žádné telefonáty. Karyn dostane svoje, když si dovoluje plést se jiným do života.

Vrátili se do domku a ani jeden přitom nepromluvil. Když bylo Markovi jasné, že už mu Kayla nic neřekne, zeptal se jí radši sám: „Chystáš se zítra zase někam zmizet s tím chlapem?“

Když uslyšela jeho otázku, byla už u dveří do ložnice. Obrátila se a podívala se na něj. Pokrčila rameny. „Možná. Proč?“

„Buď jenom opatrná, ano?“

„Nedělej si starosti, já jsem vždycky opatrná, Marku,“ odpověděla s důrazem a po chvíli dodala tiše: „Ty jsi jediný muž, se kterým jsem si přestálá dávat pozor… a moc dobrého mi to nepřineslo.“

Když slyšel ta chladná slova, zlomila se v něm jakási překážka.

Sakra.

Proč se vůbec snaží a obtěžuje se s její ochranou, když Kayla sama dala jasně najevo, že od něj chce něco úplně jiného? Proč trápí ji i sebe samého, když oba dva touží po jednom?

Došel k ní, vzal ji za ruce a zadíval se jí hluboko do očí. Viděl v nich ostražitost, smutek a nedůvěru. Všechno se v něm sevřelo.

„Dobře, Kaylo. Myslím, že tě chápu. Jsi připravená roztáhnout křídla a užít si všechno, co život nabízí. A zrovna teď to pro tebe znamená sex. No tak dobře, já jsem pro.“

Překvapeně zamrkala. Měla pocit, že mu zase neporozuměla. A nerada by si to vyložila nesprávně. „Cos tím myslel, Marku? Vysvětli mi to radši jasně, protože bych to nerada špatně pochopila.“

Přitáhl si ji k sobě blíž a zašeptal jí do ucha: „V tom případě můžu být klidně ten, kdo tě naučí, co se tak moc chceš naučit!“

SEDMÁ KAPITOLA

Zírala na něj, jako by promluvil nějakým cizím jazykem, který ještě v životě neslyšela.

Myslel to vážně. Chtěl ji tolik, že si taktak zachovával zbytek sebeovládání, který mu zůstal. To, jak se k němu chovala od včerejší noci, ho vyprovokovalo, otřáslo jeho předsevzetím nedotknout se jí. Proč by si měl dělat vrásky z toho, jestli zneužije situace, když se s ním Kayla tolik chce milovat?

„Marku?“ řekla měkce. „Myslíš to vážně?“

„Z něčeho takového si nikdy legraci nedělám,“ prohlásil pevně. „Chci tě, Kaylo. Jestli mě chceš taky, tak nemáme co řešit.“

Kayla nemohla věřit svým uším… a očím. Mark se na ni díval tak žhavě, až ji to celou rozechvělo. Nakonec se tedy dočkala. Muž, po kterém tolik touží, o ni doopravdy stojí a chce ji.

Ovinula mu paže kolem krku a políbila ho možná s trochu moc velkým nadšením, jak si hned sama uvědomila. Zastavil ji jednoduše tím, že jí vzal tvář do dlaní. „Vezměme to trochu pomaleji, ano? Teď, když vím, že je to pro tebe nové, si chci dát trochu načas.“

„Po minulé noci to pro mě už rozhodně nové není. Od té doby prakticky škrábu po zdi.“

Zašklebil se. „Dobře. Tak potom už víš, jak jsem se zbytek noci cítil já.“

Zvedl ji a v náruči ji odnesl do její postele. Pomalu a s chutí ji svlékal, loupal si ji jako nějaké vzácné exotické ovoce. Zavřela oči a poddala se tomu úžasnému pocitu být s Markem, vydaná napospas jeho silným naléhavým rukám, jeho ústům, jeho touze.

Zajela mu rukama pod košili, hladila a laskala tělo, které jí už připadalo tolik známé. Byla šťastná, že víc nemusí nic předstírat, nemusí se před ním tvářit jako zkušená žena. Mark ji chce takovou, jaká je, a naučí ji, co je třeba. Spokojeně si povzdechla. Má toho nejlepšího učitele pod sluncem.

Zopakovali si všechno, co se jim tolik líbilo předchozí noc, až do té chvíle, kdy Mark ležel mezi jejíma nohama a laskal jí bradavku ňadra. Tvář mu zrůžověla a oči mu zářily. Kayle připadalo, že ho ještě nikdy tolik nemilovala jako právě v tuto chvíli. Byla šťastná, že právě s ním zažije své první milování.

Zvedl hlavu. „Tak co,“ řekl zadýchaně, „kde jsme to byli, než jsme to posledně přerušili?“

Zasmála se a byl to šťastný, spokojený smích. „Myslím, že jsme skončili… právě… tady,“ řekla a blaženě vzdychla, když se do ní pomalu snažil protlačit. „Ách, ano. Ano. To je přesně ono…“

Pak ztratila nit uvažování.

Byl k ní ohleduplný, dal si načas, i když se snažila ho popohnat, čelil jí rozvážnými pohyby, až byl – konečně! – celý uvnitř.

„Moc se omlouvám, jestli jsem ti nějak ublížil,“ vydechl ztěžka.

Zavrtěla hlavou a usmála se do té milované tváře nad sebou. „Ne. Ani jsem si toho nevšimla.“ Aby to dokázala, zvedla k němu ústa a nabídla mu je. Mark její nabídku dychtivě přijal, vášnivě ji líbal, jazykem udržoval stejný rytmus jako tam dole.

Kayla ho objala, měla pocit, že snad exploduje. Snažila se ten krásný pocit vydržet ještě o chvilku déle, ale bylo pozdě. S výkřikem se poddala milionu pocitů, které ji zaplavily.

Její vyvrcholení spustilo i to jeho. Zasténal a zvýšil tempo, dokud se těžce nezhroutil vedle ní a nelapal po dechu…

Kayla dlouho ležela bez pohnutí a věděla, že se přihlouple usmívá. Dočkala se. Po všem tom poprasku se s ní Mark konečně pomiloval a bylo to lepší, než by si dokázala představit. Jak to, že se bez toho úžasného pocitu dokázala celých těch pětadvacet let obejít? Nejspíš celou tu dobu podvědomě čekala na Marka. Jedině s ním mohl být ten zážitek tak dokonalý.

Konečně obrátil hlavu a podíval se na ni. Oči mu ještě pořád zářily.

Usmála se na něj.

I na jeho tváři se pomalu objevil úsměv. „Jsi v pořádku?“ zeptal se nakonec.

Blaženě si oddychla. „Víc než v pořádku. Je mi krásně. Děkuju ti, Marku.“

„Potěšení bylo na mojí straně,“ zasmál se. „A na to můžeš vzít jed.“

Obrátila se k němu a položila mu ruku na prsa. „Buší ti srdce.“

„To se není co divit.“

Podívala se na něj vážně.

„Přiznej se, lituješ, že ses se mnou miloval?“ Trochu se bála, co jí odpoví, ale zeptat se ho na to musela.

„Kdybych řekl ano, tak bych lhal,“ vzdychl Mark a zamyšleně si ji změřil. „Jsi dost stará na to, aby ses v sobě vyznala a věděla, co máš dělat. Ale já si stejně připadám, jako bych tě nějak zradil. Ty si zasloužíš víc než nějaký nezávazný románek.“

Přejela mu prstem po nose a po obočí. „No, nevím. Nepřeháněj to, Marku. Já myslím, že jsem dostala přesně to, co si zasloužím.“

Vzal ji za ruku, kterou ho laskala, a políbil ji do dlaně. „Dala jsi mi neocenitelný dar, Kaylo. Nikdy na to nezapomenu…“

Měla se co bránit, aby jí do očí nevhrkly slzy. Raději se zvedla z postele a zamířila do koupelny. „Tak vidíš,“ zašeptala tam svému odrazu v zrcadle, „sny se někdy doopravdy plní.“

Pustila sprchu a vstoupila pod ni. Pod teplou vodou se jí uvolnily všechny svaly v těle a kosti měla málem vláčné. Opřela se dlaněmi o stěnu sprchového koutu a blaženě zavřela oči.

Páni, doopravdy se to stalo. Poprvé v životě se milovala s mužem a tím mužem byl báječný Mark Stevenson, její princ z maturitního plesu a nejlepší kamarád. Kdyby to tak věděla Karyn, napadlo ji.

Překvapením až poskočila, když ucítila, jak ji po zádech hladí mužská ruka.

„Nechtěl jsem tě vylekat. Myslel jsem, žes mě slyšela,“ řekl Mark, vzal mýdlo a něžnými pohyby jí začal mydlit záda. „Jsi bolavá?“

„Trochu.“

„Tak to vezmeme opatrně.“

Obrátila se tak, aby na něj viděla, a hned si všimla, že je zase vzrušený. „Páni, Marku, já nevěděla, že se muž dokáže, hm, tak brzo vzpamatovat.“

Jemně ji políbil. „Věř mi, tohle pro mě vůbec není normální. Nějak mi prostě stačí si na tebe vzpomenout a hned je to tu.“

Sklonil se k jejímu ňadru, vzal ho do dlaně a jemně zatáhl ústy za bradavku. Natáhla se a sebrala mu mýdlo, aby měl obě ruce volné k laskání. Chytil ji v pase, přejel táhlou křivku boků a pak pevně stiskl zadeček. Proud teplé vody ze sprchy ji laskal spolu s Markovými doteky a Kayle připadalo, že se v tom žáru celá rozpustí.

Brzy už nedokázala jasně uvažovat, když s ní dělal takové věci. Zvlášť když ji zvedl, opřel o stěnu sprchového koutu a přitáhl si její nohy kolem pasu.

„Je ti to příjemné?“

Cítila ho, jak se jí dotýká na tom citlivém místečku mezi nohama. Spokojeně se usmála a zavřela oči. Rukama ho objímala a lehce hladila.

„Hmm.“

„Fajn.“

Pomalu si ji nasměroval ke svému údu, až na něm byla naplno usazená, a přidržoval si ji rukama.

Zaslechla, jak mýdlo spadlo na podlahu, odrazilo se a kamsi zapadlo, ale komu na tom záleželo? Úplně se mu otevřela a tlačila se k němu ještě blíž. Veškerá bolest byla zapomenuta, chtěla s ním úplně splynout, zatímco se v ní rychle pohyboval a přitom si ji opíral o stěnu sprchovacího koutu.

Kayla bez varování explodovala na tisíce kousků, nedokázala se zadržet. Sevřela Marka rukama a nohama ještě pevněji, cítila, jak hluboko v ní divoce pulzuje orgasmus. O pár chvil později zasténal a ponořil se do ní naposled, ještě hlouběji.

Chvíli ještě zůstali stát, celí roztřesení. Pak se jim podařilo vypotácet se ze sprchy, osušit se a vrátit se do postele. Oba byli příliš vyčerpaní, aby byli schopni nějakého dalšího pohybu. Kayla brzy usnula s hlavou položenou na Markově rameni. Ještě i ze spánku se blaženě usmívala.

Někdy v průběhu noci se Mark probudil. Automaticky se natáhl po Kayle, která se mezitím ve spánku převalila na druhou stranu a už se ho nedotýkala. Najednou si uvědomil, že ji už nemá u sebe tak blízko, a to ho vyburcovalo, až se úplně probral.

Opatrně vylezl z postele, aby ji neprobudil. Tiše se vrátil do svého pokoje. Měl toho spoustu k uvažování a připadalo mu, že potřebuje být sám. Ležel vzhůru po celý zbytek noci a koukal do stropu. Uvažoval.

Něco se s ním stalo a vůbec se mu to nelíbilo. Něco, co ohrožovalo celý jeho způsob života.

Nechtěl se s Kaylou za pár dní rozloučit. Nechtěl se s ní rozloučit vůbec.

Věděl, že se všechno může změnit, když se poddal jejich vzájemné touze a miloval se s ní. Počítal s tím, že to jejich vztah poznamená. S těžkým srdcem čekal jisté rozpaky, ale k ničemu takovému nedošlo. Ta společná noc byla nezapomenutelná. Připadal si s ní natolik sladěný, jako by k sobě patřili odjakživa. Měl pocit, že chápe, co od něj Kayla chce nebo potřebuje, ještě dřív, než si to uvědomila sama.

Spojily se mu všechny stránky toho, jaká byla, od dětství až po tuto chvíli. Musel si sám přiznat, že se splnily jeho nejhorší obavy.

Zamiloval se.

Je to možné? On, Mark Stevenson, pověstný tím, že bere vztahy na lehkou váhu? On, který vystřídal spoustu žen a žádné se ho nepodařilo k sobě připoutat? Jak mohl něco takového dopustit?

Nechtěl, aby se to stalo. Bál se takového vážného citu. Roky byl zvyklý utíkat ze vztahů a necítil přitom žádnou nostalgii ani provinilost. Miloval svou nezávislost, a láska by ho dělala moc zranitelného. Nechtěl být zranitelný před kýmkoliv.

Ale bylo už moc pozdě to změnit, protože věděl, že se do Kayly Parkerové zamiloval. Miloval ji už roky, ale teprve ten důvěrný vztah, který s ní navázal, mu otevřel oči. Přinutil ho přiznat si, jak moc o ni stojí. Uvědomoval si taky, že od jejího příjezdu sem dělal všechno možné, aby to sám před sebou zatajil. Takže co teď?

Navenek se mezi nimi vlastně nic nezměnilo. Kayla bere celou tu záležitost jako prázdninové dobrodružství, které za pár dní skončí. Podařilo se mu přesvědčit ji, že mu nejde o žádný vážný vztah. Škoda, že nedokázal přesvědčit i sám sebe.

Miluje ji, a není mu to nic platné, i když si to konečně dokázal přiznat.

Jejich láska nemá žádnou budoucnost. Jejich cesty se rozešly už před lety a teď se znovu zkřížily jen na chvíli. On žije ve Washingtonu. Ona bydlí daleko od něj v Oregonu. On dlouhé hodiny pracuje v advokátní kanceláři. Ona studuje práva, taky dlouhé hodiny. Jak by mohli udržovat vztah přes všechny ty překážky?

To nevěděl.

Věděl jenom to, že mu po celý zbytek života bude bez ní mizerně.

OSMÁ KAPITOLA

Když se Kayla druhý den ráno vzbudila, byla v pokoji i v posteli sama.

Vážně nevěděla, proč ji to překvapilo. Mezi ní a Markem přece nejde o nějaký velký milostný poměr. Vzhledem k tomu, že jim zbývaly už jen dva dny, se tomu vlastně ani poměr říkat nedalo.

Teď už tedy poznala, jaké to je, milovat se s Markem Stevensonem. Nostalgicky přemýšlela o uplynulé noci, zavřela oči a všechny ty krásné zážitky si přivolávala v duchu zpátky. Viděla ho znovu nad sebou, rozpáleného a roztouženého, s očima potemnělýma vzrušením. Byl k ní tak něžný, tolik si dával pozor, aby jí neublížil. Už za to ho musela milovat.

Věděla, že si vzpomínku na to ponese v paměti i v srdci ještě dlouho. Vůbec nevěděla, jestli ještě vůbec někdy bude chtít do postele s jiným mužem.

Kdoví, možná měl pravdu s těmi řečmi o panenství a o muži, který si je zaslouží. Kayla byla přesvědčená, že ten pravý je on, kdežto Mark dal jasně najevo, že si o tom myslí přesný opak.

Kayla si těžce vzdychla.

Polehávat tady a přemílat si včerejší noc nikam nepovede. Dneska je přece poslední den, který celý stráví v St. Croix. Umínila si, že si ho musí užít naplno.

Než se osprchovala a oblékla, byla už rozhodnutá nedělat ze včerejší noci vědu. Bude se k Markovi chovat přátelsky, ale v žádném případě ne tak, jako by se přihodilo něco mimořádného.

Je dospělá. Zvládne to.

Kayla otevřela dveře ložnice a vešla do obýváku, připravena s úsměvem pozdravit Marka. Pokoj byl prázdný.

Aha. Jasně. Ráno si přece vždycky chodí nejdřív zaplavat. Tím lépe. Stejně se jí ho bude lépe vítat po šálku kávy nebo po dvou.

Když byla káva uvařena, vzala si hrnek na verandu a posadila se do svého oblíbeného křesla. Tenhle výhled na moře jí bude chybět. Nijak se na návrat do studeného a vlhkého Oregonu netěšila. Po horkém týdnu tady si málem ani nedokázala představit, že je teď někde na světě zima.

Podívala se na své nohy, natažené před sebou, jak ležely na zábradlí. Vypadaly opálené. Stejně jako ruce. Spokojeně si vzdychla. Vrátí se domů jako nový člověk. Odpočinutá a odhodlaná jít v životě dál.

Ať její vztah s Markem skončí jakkoli, nikdy nebude litovat toho, že se s ním milovala. Jak by mohla litovat tak nádherné zkušenosti?

Dopila první šálek kávy a zvedla se, aby si nalila další. V tu chvíli jí padl pohled na pláž. Všimla si muže, který kráčel podél vody, oblečený v košili a dlouhých kalhotách, vyhrnutých k lýtkům. Šel pomalu a měl skloněnou hlavu. Nejprve ji napadlo, že je to nějaký návštěvník ostrova, který na pláži hledá mušle.

Ale pak jí na něm začalo být něco povědomé. Tu postavu, držení těla i chůzi přece znala -uvědomila si, že je to Mark. U srdce ji zahřálo, ale zároveň se trochu lekla. Nakonec si tedy nešel zaplavat. Zkontrolovala se, jak vypadá, přihladila si vlasy a čekala na něj s příjemným úsměvem na tváři. Alespoň doufala, že to vypadá jako příjemný úsměv.

Jakmile se k ní ale dostal natolik blízko, že mu viděla do tváře, úsměv ji okamžitě opustil. Vypadal nevyspaný, vyčerpaný a místo plavek měl na sobě tytéž šaty jako včera při večeři.

Nevšiml si jí, dokud nezačal stoupat po schodech. Když ji uviděl, obličej se mu rozsvítil. Jedině tak by se dala popsat ta proměna, která se s ním stala. Usmíval se a Kayla v jeho tváři četla všechnu tu důvěrnost, kterou spolu sdíleli. Když ho tak viděla, nedokázala se ubránit návalu lásky a touhy. Nejradši by vyskočila, rozběhla se k němu a utopila se v jeho náruči.

„Dobré ráno,“ řekl a zastavil se před ní. „Vyspala ses dobře?“

Přikývla a prohlížela si jemné vrásky kolem jeho očí a mezi obočím. „Zato ty vypadáš, jako bys nespal vůbec. Děje se něco?“

Natáhl k ní ruce, objal ji a přitiskl k sobě.

„Žádné vážné rozhovory, prosím, dokud si nedám kafe.“ Přejel si rukou po strništi na tváři. „A oholit se a osprchovat by mi taky neškodilo.“

Zašli spolu do domku a Kayla navrhla: „Udělám ti to kafe. Jestli se chceš jít osprchovat, tak se do toho pusť. Já ti kávu přinesu.“

Přikývl a Kayla se dívala, jak vchází do své ložnice a rozepíná si přitom košili.

Něco se děje. Něco vážného.

Co se s ním mohlo od včerejška stát? Proboha, možná si to všechno teprve teď rozmyslel a došlo mu, že to vlastně nechtěl. Doufala, že Mark nelituje toho, co se mezi nimi stalo. Proboha, ať to tak není.

Odnesla mu hrnek do pokoje a uslyšela z koupelny puštěnou sprchu. Vzpomněla si na včerejší večer a koutky úst se jí zvedly. Výborně. Položila hrnek na stůl a bleskurychle se svlékla.

Když otevřela dveře sprchy a vstoupila dovnitř, překvapeně vzhlédl.

„Řekla jsem si, že vypadáš docela unaveně a možná bys potřeboval s tím sprchováním trochu pomoct. Hlásím se dobrovolně.“

„Nabídka se přijímá,“ usmál se na ni tak, až ji zahřálo u srdce.

Vzala z poličky mýdlo, horlivě ho začala mydlit, přejížděla mu jím hladce po hrudi, po pažích a ramenou a přitom se mu dívala do očí. Náruživý výraz v jeho tváři brzy nakazil i ji.

Postupovala mu dál po těle, sklonila se a namydlila mu nohy a pak se zvedla a chopila se jeho přirození. Překvapilo ji, jak něco na lidském těle může být tak tvrdé a zároveň tak měkké na dotek.

Zasykl mezi zuby. Tentokrát se mu dívala do očí pořád, beze slov mu dávala najevo, že je stejně vzrušená jako on. Konečně si ji zvedl k sobě a ona mu ovinula nohy kolem boků. Voda ze sprchy z něj mýdlo pomalu smývala. Kayla ho zlehka kousala do ucha a Mark se celý rozechvěl. Nedokázal už čekat ani minutu, upravil si ji tak, aby do ní mohl lehce vklouznout.

Osedlala si ho a začala pohybovat boky v rychlém rytmu. Milovat se s ním jí připadalo tak přirozené, jako by to dělala už dávno. Rychlé tempo je oba přivedlo k chvatnému uvolnění.

Markovi se třásly ruce, kterými se opíral o stěnu sprchovacího koutu, zhluboka oddechoval. Kayla sklouzla nohama na zem a zastavila vodu.

Sprchování ještě nikdy nebylo tak příjemné.

Vystoupila ven, vzala si nadýchaný ručník a druhý podala jemu. Otíral se a přitom pozoroval Kaylu, jak si suší vlasy a tělo. Jak by se před ním mohla stydět? Díval se na ni s obdivem, jako by byla ta nejkrásnější žena, kterou kdy viděl.

Když si pak kolem sebe chtěla ručník ovázat, chytil ji za zápěstí a zarazil ji. „Nedělej to. Prosím. Chci se na tebe dívat. Nemůžu se toho nabažit. Čím víc se s tebou miluju, tím víc po tobě toužím. Je to pro mě jako drogová závislost.“

Zlehka ho políbila. „Já to cítím stejně.“

Odnesl si ji do postele. Na snídani přišli pozdě.

Když vešli do restaurace, zahlédla Kayla Davea, jak popíjí kávu u stolu, u nějž seděli předchozího dne. Je to vážně teprve čtyřiadvacet hodin, co chtěla být od Marka nejdál, jak to jenom šlo?

„Sejdeme se u bufetu,“ řekla Markovi a vydala se ke stolu, u něhož seděl Dave. Její přítel ze včerejška se okamžitě zvedl.

„Ne, nezvedej se,“ zarazila ho. „Chci ti jenom říct, že s tebou dneska nemůžu jet. Doufám, že jsem tě nenechala dlouho čekat.“

Zase se posadil. „To nevadí. Ale stejně je mi to líto. Těšil jsem se, že budu zase s tebou.“

„Víš, ono jde o to,“ začala a hledala ta správná slova, „že já -“

„Usmířila ses s kamarádčiným bratrem. Já vím,“ usmál se Dave.

„Ty to víš?“ opakovala překvapeně.

„Je to na tobě poznat.“

Že by byla láska tak vidět?

„Jsi na krku celá poškrábaná od vousů,“ rozesmál se Dave. „Přiznej se, o co ti vlastně včera šlo? Chtěla jsi, aby začal žárlit?“

„Ne,“ zavrtěla důrazně hlavou. „Vážně jsem od něj chtěla být co nejdál.“

„Pak jsem šťastný, že sis aspoň na tu chvíli vybrala mě.“ Podíval se za ni k bufetu. „Kdyby ty pohledy, co na mě vrhá, mohly zabíjet, tak už jsem teď mrtvý,“ prohodil konverzačním tónem.

Nemusela se tam ani dívat, aby jí bylo jasné, že Mark jejich setkáním není nijak nadšený. Napřáhla ruku. „Bylo moc fajn se s tebou seznámit, Dave.“

„Nápodobně,“ odpověděl.

Připojila se k Markovi u bufetu. „Co to mělo znamenat?“ zeptal se chraplavě.

Vzala si talíř a začala si ho nakládat. Aniž by se na něj podívala, řekla: „Proč se ptáš? Žárlíš?“

„Jistěže žárlím. Budu za to potrestán?“

Podívala se na něj a ani nemrkla.

„Aha, můj hrdina. Připravený pustit se kvůli mně do boje.“

Skončil s plněním talíře a zavrčel: „Víš, nějak moc se tím bavíš.“

Zahlédla volný stůl pod oknem. Jakmile se usadili, natáhla se k Markovi, vzala ho za ruku a usmála se na něj. „Víš přece, že si nemusíš dělat starosti. Už ses přece na mně podepsal.“

Trochu se zamračil. „O čem to mluvíš? Ublížil jsem ti nějak?“

Přejela si prsty po krku od uší ke klíční kosti. „Prý jsem poškrábaná od vousů. Dave si toho všiml.“

Mark si ji prohlédl a začervenal se. „To je mi líto, Kaylo. Já, hm, chtěl jsem se oholit, ale něco mi do toho přišlo,“ zašklebil se významně. Zalétl pohledem ke stolu, u kterého před chvílí seděl Dave. Už byl opuštěný. „Takže on si toho všiml?“

Zasmála se. „Vypadá to, že jsi nezřízeně pyšný sám na sebe, zdá se mi. Už ti chybí jenom mlátit se do prsou a řvát jako Tarzan.“

Zašklebil se. „No, víš, je to tím, že tohle všechno je pro mě novinka.“ Její úsměv se vytratil.

„Nemusíš mi nic předstírat, Marku. Já přece vím, že už jsi měl jiné ženy.“

Během rozhovoru se najedli. Položil vidličku na talíř. „Já nic nepředstírám, Kaylo. Ještě nikdy předtím jsem nic takového necítil. Sakra, ani bych dřív nezvládl takový sexuální maratón. Jestli budeme udržovat podobné tempo, brzo mě zabiješ.“

„Ubohý chlapče. No, až se vrátíš domů, budeš mít spoustu času na zotavení.“

Odstrčil talíř a složil si ruce na stole. „To je jedna z těch věcí, o kterých si s tebou chci promluvit. Říkal jsem si, že ten závažný rozhovor bude líp podniknout s plným žaludkem.“

Opřela se na židli a zkoumavě si ho změřila. „Bohužel tě asi moc nechápu, Marku. Mluvíš o své regeneraci nebo o něčem jiném?“

„Mluvím o našem návratu domů.“

Shlédla na svůj talíř a teprve pak mu odpověděla. „Nedělej si starosti, Marku. Nechci po tobě nic víc, než jak je to teď. Už jsem ti to řekla a myslím to vážně. Je to beze všech závazků, přesně jak jsi chtěl.“

„A vidíš, zrovna v tom se pleteš. Protože já bych o ty závazky měl zájem.“

Překvapeně zvedla oči.

„Já vím, že si tě nezasloužím. Pořád dokola si to připomínám, ale stejně tě chci tak strašně moc, až mě to bolí. A teď to nemyslím jenom fyzicky. Dostal jsem sám sebe, Kaylo.

Došlo mi, jak to se mnou je. I když ve mně proti tomu odjakživa všechno protestovalo, teď už vím, že se chci oženit. Ale jedině s tebou. Chci s tebou žít a milovat tě a pomáhat ti vychovávat tu velkou rodinu, kterou jsi odjakživa chtěla,“ vychrlil ze sebe.

„Já nevím, co ti mám na to říct,“ odpověděla. Srdce jí bušilo tak silně, že se jí těžce dýchalo. „Nikdy – ani na chvilku – jsem nečekala, že by sis mě chtěl vtáhnout do života.“

„No, pro mě je to taky docela velký šok,“ připustil Mark. „Hádám se sám se sebou od té doby, co jsi přijela. A ať se mi to líbí, nebo ne, vychází mi z toho jediná věc: šíleně jsem se do tebe zamiloval.“ Odmlčel se a podíval se na ni téměř plaše. „Já vím, že to zní pěkně bláznivě, když jsem to na tebe takhle vysypal.“

Zavrtěla hlavou. „Kdepak. Jenom to musím všechno pomalu strávit.“

Rozhlédl se po teď už skoro prázdné restauraci. „Pojďme odtud.“

Chvíli spolu mlčky kráčeli po pláži. Konečně Mark promluvil: „Tak mi na to něco řekni, Kaylo. Máš vůbec zájem udržovat se mnou vztah i dál?“

„Bože, Marku. Celou dobu od té snídaně se musím štípat. Nevím, jestli se mi to jenom nezdá. Samozřejmě, že chci mít s tebou vztah. Jsem do tebe zamilovaná už celé roky,“ usmála se na něj šťastně.

Zastavil se na místě. „Jsi do mě zamilovaná?“ Ohromeně se na ni podíval.

Zavřela oči a zavrtěla hlavou. Ti mužští. Jak můžou být tak omezení?

„Vážně si myslíš, že bych se tak moc snažila dostat tě do postele, kdybych do tebe nebyla zamilovaná?“ zeptala se ho trpělivě jako malého děcka.

„Myslel jsem si, že ti jde o to, zažít exotické prázdniny, odvézt si příjemné vzpomínky, no a já jsem byl náhodou po ruce.“

Zamračila se a on se na ni usmál. „No dobře, dělám si legraci. Ale jenom trošku. Od začátku jsi přece prohlašovala, že ode mě nečekáš žádné závazky, až jsi mě přesvědčila.“

„Jistěže jsem nečekala,“ pokrčila rameny. „A byla bych se spokojila s tím, co se stalo, i kdyby už nemělo být nic víc.“

„No, já chci víc.“

„Tak už tomu začínám rozumět.“

„Má to znamenat, že si mě vezmeš?“

Málem se v ní zastavilo srdce. Nabídka k sňatku. A od Marka! To se jí musí jenom zdát. Nahlas ale řekla: „Já si tě přece nemůžu vzít, Marku. Aspoň v dohledné době ne. Chci nejdřív dokončit školu a -“

„Na univerzitě v Georgetownu je výborná právnická fakulta. A já bydlím blízko školního areálu.“

„Chceš říct, že bych se měla přestěhovat?“ zeptala se nevěřícně.

„Nevidím důvod, proč by to nešlo. Samozřejmě by sis musela podat žádost o přestup, ale jak tě znám, máš takové známky, že s přijetím jistě nebudou žádné problémy.“

Obrátila se a vydala se dál po pláži. „Možná od příštího podzimu.“

Rozběhl se za ní, objal ji a přitiskl si ji pevně k sobě. „A co kdyby sis rozplánovala už tenhle semestr a přestěhovala se… no, řekněme… do dvou týdnů?“

Kayla k němu vzhlédla a překvapeně zamrkala. „Myslíš to vážně?“

„Naprosto. Mám pocit, že bych vůbec nedokázal fungovat, kdybych měl čekat, než dokončíš semestr. Tak by se mi po tobě stýskalo, až bych se utrápil. A to přece nemůžeš dopustit.“

„Tomu se říká vydírání, vážený pane,“ popíchla ho.

„Přesně tak,“ potvrdil jí s odzbrojujícím úsměvem.

„Mně se tomu pořád nechce věřit,“ zavrtěla hlavou. „Co se stalo s tím opatrným, racionálním Markem, který si vždycky každý krok v životě důkladně naplánoval, než se pustil do něčeho dalšího?“

„Je z toho sám celý vyplašený, Kaylo. Ty jsi to nejdůležitější, co mě v životě potkalo. Myslím, že jsem to věděl už od té doby, co mi bylo třináct. A když jsem tě teď potkal jako dospělou, potvrdilo se mi to. S tebou se mi vrátily všechny naděje a sny, které jsem měl, než jsem se nechal chytit do toho kolotoče velkých právnických firem a prestižních klientů.“

Došli k domku. Mlčky, ve vzájemné shodě se usadili na verandě.

„Myslela jsem, že právě o to ti vždycky šlo, dostat se do světa velké právničiny.“

„Já taky, dokud jsem nezačal v té atmosféře pracovat. Karyn měla pravdu, že -“ Pokrčil rameny. „Vlastně měla pravdu ve spoustě věcí, ale řekla mi, že začínám být trochu chladný a cynický. Pokud ano, tak to bylo jedině proto, abych tam přežil.“

„Existuje nějaká možnost, že bys šel pracovat někam jinam?“ zeptala se.

„Možná.“ Mark se pohodlně opřel v křesle a zadíval se na moře na horizontu. „Víš, snad bychom si mohli jednou založit vlastní praxi, třeba v nějakém malém městečku. Pomáhali bychom tam přátelům a sousedům s právnickými problémy. Žádné velké případy se zástupy právníků, kteří makají dnem i nocí. Jenom my dva a nějaká kancelářská síla na pomoc. Samozřejmě, až přijde rodina, budeme se muset přizpůsobit, ale já myslím, že bychom to zvládli, ne?“

„Tys o tom dost přemýšlel, viď?“

„To se vsaď. Měl jsem na to v noci spoustu času. Promyslel jsem si různé možnosti a scénáře. Ale vím, že nic z toho nebude fungovat, pokud tě nedokážu přesvědčit, aby ses přestěhovala blíž a vzala sis mě.“

„Já už přesvědčená jsem, Marku. Byla jsem přesvědčená v tu chvíli, kdy jsi řekl, že mě miluješ. Všechno ostatní je už jen otázka toho stěhování.“

Později toho večera, nedlouho potom, kdy si usnuli v náruči, zazvonil telefon.

Mark se vymotal zpod přikrývek, vzal sluchátko a zabručel: „Haló?“

„Tak co?“ zeptala se na druhém konci vesele jeho sestra Karyn.

Mark se napřímil, rozsvítil lampu na nočním stolku a opřel se o čelo postele. Naznačil Kayle, že ji ten rozhovor bude zajímat, a přisunul jí sluchátko až k hlavě, aby mohla poslouchat.

„Co, tak co?“ řekl a hladil ruku, kterou mu Kayla ovinula kolem pasu.

„Užil sis dovolenou?“

„To bych řekl. Je tady nádherně, Karyn. Ani nevíš, o cos přišla. To bylo přesně to, co jsem potřeboval, vypadnout na chvíli z města… odpočinout si, nachytat sluníčko, začít se na věci dívat z jiného pohledu. Přesně tak to doporučují doktoři.“

Následovalo dlouhé ticho.

„A to všechno jsi dělal sám?“ zeptala se Karyn konečně. Znělo to zklamaně.

Kayla zvedla hlavu, aby viděla Markovi do tváře. Přitiskl si prst na rty a zašklebil se.

„Samozřejmě, že ne. Tady ve středisku je plno lidí. Vypadá to, že se všichni rozhodli rozjet se na svátky sem. Pochybuju, že doma ve Státech vůbec někdo zůstal, aby to tam udržoval v chodu.“

Další dlouhé ticho.

„No dobře,“ řekla Karyn konečně. „Řekni mi jenom tohle. Dorazila Kayla v pořádku?“

„Kdo?“ zeptal se nevinně. V tu chvíli už Kayla nedokázala dál dusit svoje veselí. Když se rozesmála nahlas, přidal se k ní.

Karyn na něj vyjekla: „Doufám, že to tam slyším Kaylu, ty kryso.“

„Já nevím, kdo ta ženská vlastně je. Jednoho dne jsem ji našel u sebe v posteli a přemluvil jsem ji, aby tam zůstala. Tumáš, na chvilku ti ji předám.“

„Nazdar, Karyn,“ řekla Kayla do sluchátka. „Musím říct, žes mě pořádně zklamala. Byla jsem dost naštvaná, když jsem přijela a tys tu nebyla. Moc jsem se těšila, že se s tebou zase uvidím a popovídáme si. Proč jsi mi neřekla, že nepřijedeš?“

Karyn si těžce vzdychla. „Měla jsem takový plán, že kdybyste vy dva strávili trochu času společně, třeba byste – no, dobře. To už je teď jedno. Doufala jsem, že až tě Mark uvidí, tak -“

„Ztratím hlavu a zapomenu na ten dokonalý život, který jsem si zařídil?“ ozval se Mark hlasitě, aby ho Karyn na druhém konci uslyšela.

„Něco takového,“ odpověděla a znělo to trochu zklamaně. „No, aspoň jste se po těch letech znova viděli a mohli si v klidu popovídat.“

„Taky bych řekla,“ řekla Kayla. „Víš, moc ráda jsem se s tvým bratrem zase jednou setkala. Ale stejně mi pořád chybíš.“

Karyn se už neudržela a málem plačtivě vyhrkla: „Když si vzpomenu, že jsem se vzdala takové úžasné dovolené, abyste vy dva mohli… abyste si třeba uvědomili… že… no, to je jedno!“

„Že se milujeme?“ napověděl jí Mark a zase si převzal sluchátko.

„No, vlastně ano. Přesně to jsem doufala, že se stane, sakra!“

„Tak ti to vyšlo.“

Ticho. Konečně Karyn opatrně promluvila: „Říkáš to, co si myslím, že říkáš?“

„Ten tvůj komplikovaný plán vyšel, Karyn,“ potvrdil Mark. „Abys věděla, zrovna teď se dohadujeme o stěhování. Řešíme to, že Kayla žije na opačném pobřeží a má před sebou ještě studia.“

„Bože, bože, chceš říct, že je to pravda? Vy dva opravdu plánujete, že budete spolu?“

„Pokud tím myslíš, jestli se vezmeme, tak ano, plánujeme to,“ zasmál se Mark.

„Kdy? Kde?“ vypálila Karyn.

„To se ještě uvidí. Zítra odjíždíme. Kayla se vrací do Oregonu a do školy. Já musím do práce. To jsou konstanty. A teď probíráme proměnné.“

Karyn se rozplakala dojetím. „Páni! Jsem tak šťastná! Kayla patří k nám do rodiny už tak dlouho! A teď to bude oficiální. Víte co? Mohli byste se vzít v Connecticutu u našich. Máma bude nadšená. Proboha, vy jste mi dali. Jsem z toho ještě pořád celá vedle.“

„To slyším,“ poznamenal Mark suše. „Myslíš, že si teď půjdeš poplakat a pak se pustíš do oslav a nás necháš konečně zase spát?“

„Aha. Vy jste spali. Oba? Myslím, vy dva spolu -“ zadrhla se Karyn.

„Máš všechny informace, které potřebuješ, Karyn. Víc vědět nemusíš. Dobrou noc.“ Mark zavěsil telefon a podíval se na Kaylu.

„Vypadalo to, že má radost,“ řekla Kayla. Trochu ji překvapilo, jak citlivě kamarádka na jejich zprávy zareagovala.

Mark zhasl lampu, upravil si polštáře a znovu se uložil. „Jistěže ano. A proč ne? Ty její pikle vyšly. Teď se máme na co těšit. Nebude to s ní k vydržení celé měsíce… možná roky.“ Stáhl si Kaylu k sobě, až ležela na něm a shlížela na něj dolů. „Co to děláš?“

„Vůbec nic. Jenom mě napadlo, že když nás vzbudila, měl bych vymyslet něco, co nás zase uspí.“ Chytil Kaylu v pase a zvedl si ji natolik, aby mohl sevřít ústa kolem hrotu jejího ňadra.

Kayla se prudce nadechla. „Tak tohle mě teda rozhodně neuspí!“

„No, možná ne hned,“ připustil vesele. Posunul se maličko boky. Kayla pod sebou ucítila cosi tvrdého a potěšeně se usmála.

Rychle ji naučil, co má v posteli rád, a sama musela uznat, že je bystrá studentka. Klekla si na kolena a usadila se na něm. Líbilo se jí, jak sténá potěšením, když se z něj pomalu zvedala a zase klesala. Škádlila ho tak dlouho, až bylo jeho sebeovládání u konce, položil jí ruce na boky a divoce vycházel vstříc jejím rychlým pohybům.

Kayla se nedokázala dlouho omezovat a brzy dosáhla vyvrcholení. Pokoušela se to nádherné uvolnění zadržet, ale když se jí začalo tělo třást v křečích a sevřela ho, přestal se ovládat i on.

Než se vzpamatovali, byla už Kayla zralá ke spánku. Mark měl pravdu. Sex byl lepší než prášky na spaní a mnohem zábavnější.

Už pomalu usínala, když promluvil.

„Kaylo?“

„Hmm?“

„O něčem jsem přemýšlel.“ „Moc přemýšlíš.“

„No jo, mám to zkrátka v povaze. Ale jde o tohle. Bereš nějakou antikoncepci?“

To ji probralo. „Páni, to ne. Ještě jsem to nikdy nepotřebovala.“

„To jsem si myslel.“

„A z toho plyne co?“

„Jak víš, já jsem nás taky nijak nechránil. Takže je docela velká možnost, žes otěhotněla.“

Pomyslela na tu možnost, samozřejmě. Napadlo ji to už poprvé, když si ji vzal ve sprše. Ani tehdy na žádnou ochranu nepomysleli.

„Takže?“

„Ty si neděláš starosti?“ „Starosti? Vůbec ne.“ „Tak co myslíš?“

„Myslím, že počkáme a uvidíme. Kdyby to dopadlo tak, že jsem těhotná, tak se zkrátka přestěhuju na východ o něco rychleji.“

Přitiskl ji k sobě a zhluboka si oddechl. Bylo vidět, jak je spokojený. „Můžu jenom doufat,“ řekl a zabořil si tvář do jejích vlasů.

NEVZPOMÍNEJ A ŽIJ

Stella Bagwellová

PRVNÍ KAPITOLA

„Kdy už budeme v tom Texasu, mami?“

Greta Barstowová se podívala na svou čtyřletou dceru Lilly a potlačila v sobě unavený povzdech. Zlatovlasá dívenka seděla uvězněna pod bezpečnostním pásem na sedadle letadla už skoro dvě hodiny.

A předtím zůstaly trčet ještě mnohem déle na chicagském O’Hareově letišti. Sledovaly, jak se za okny pomalu utišuje sněhová bouře, zatímco se na ploše sněhové pluhy a rozmrazovače horečně činily, aby dostaly dopravní letadla zpátky do vzduchu.

Nebylo divu, že Lilly za posledních dvacet minut zopakovala tuhle otázku nejméně dvacetkrát. Její matka už byla sama zvědavá, jestli se ještě vůbec někdy dočká Hobbyho letiště v Houstonu.

„Už tam brzo budeme, miláčku. Vydrž ještě pár minut,“ konejšila dcerku.

Lilly pochybovačně nakrčila nos a sklonila hlavu k jedné a pak ke druhé straně. „Uvidíme babičku a dědu, až vystoupíme z letadla?“

Gretu přepadl provinilý pocit a na chvíli zavřela hluboké modré oči. Myšlenky se jí zatoulaly k příbuzným z manželovy strany. Nemohla za to, že Douglas najednou zemřel, v tak absurdně mladém věku osmatřiceti let. Jeho úmrtí otřáslo celou rodinou. Nikdo, ani on sám netušil, že trpí zákeřnou srdeční chorobou.

James a Anita byli ze ztráty syna zničeni zrovna tak jako Greta, která přišla o manžela a otce svého dítěte. A přesto tchyni a tchána za ty tři roky, které uplynuly od pohřbu, viděla jenom jednou. To bylo tehdy, když Barstowovi několik měsíců po Dougově smrti sami přiletěli na pár dní do Kennebunku.

Greta od té doby už několikrát plánovala, že se vypraví do Texasu Dougovy rodiče navštívit. Věděla, že by měli velikou radost, kdyby jim přivezla jejich malou vnučku. Ale pokaždé, když se blížil termín odjezdu, ztratila odvahu a našla si nějaký důvod, proč tu cestu musí odložit. Měla Anitu a Jamese ráda, ale vidět se s nimi, ocitnout se zase v jejich domě si netroufala. Vzpomínky na Douga a zážitky s ním byly i po těch letech příliš živé. Bála se, že by se jí u Barstowových vybavovaly na každém kroku. Připadalo jí moc bolavé jim čelit.

Ale teď – no, přinutila se ten výlet podniknout kvůli Lilly, která toužila po babičce a dědečkovi, jako mají jiné děti. Koneckonců jsou Vánoce a ona chtěla, aby ty svátky byly pro dceru a Barstowovy výjimečné.

„Dědeček a babička určitě přijedou na letiště, aby nás vyzvedli,“ ujistila Greta dceru.

Malá Lilly zastříhala nohama jako nůžkami a ustaraně se zeptala: „Mami, myslíš, že Santa bude vědět, kde mě najde? Co když mě nenajde a ty dárky, co pro mě má, dá nějaké jiné holčičce?“

Greta si ještě dobře pamatovala, jak důležité pro ni byly Santovy návštěvy, když byla malá, a nechala si pobavený úsměv pro sebe. „Nemusíš si z toho dělat hlavu. Santa má přece kouzelné schopnosti. Ví, kde jsou o Vánocích všechny malé holčičky a kluci. Ale taky ví, jestli byli zlobiví nebo hodní. Doufám, Lilly, že na to budeš pamatovat, až dorazíme k babičce a dědovi.“

Lilly důrazně přikývla. „Mami, já budu určitě moc hodná. Doopravdy hodná. To ti slibuju.“

Uplynulo dalších patnáct minut a Lilly byla čím dál tím netrpělivější. Konečně letuška palubním telefonem oznámila cestujícím, aby se připravili na přistání. Greta si oddechla, přesvědčila se, že mají obě dvě správně zapnuty bezpečnostní pásy a že příruční zavazadlo spočívá pod sedadlem.

Mohutné letadlo se zanedlouho stočilo ostře doleva. Greta se dívala dolů na nekonečná světla Houstonu a pokoušela se nevzpomínat na to, jak cestovala do Texasu naposled. Vezla tehdy Dougovo tělo domů, aby mohlo být uloženo do rodinné hrobky Barstowových poblíž Alvinu. Měla tehdy pocit, že tím končí i její život. Jediné, co ji udrželo nad vodou, byla malá Lilly.

Do očí se jí při té vzpomínce začaly drát slzy. Odvrátila se od dcerky a tajně je setřela hřbetem ruky. Nemohla dovolit myšlenkám, aby se právě teď tím neštěstím zabývaly. Zničilo by jim to oběma celé svátky. A to nechtěla malé Lilly udělat.

Letadlo za chvíli hladce přistálo na letištní ploše. Greta s Lillyinou ručkou pevně ve své sestoupila ze schůdků a prošla rušným terminálem do oddělení, kde se vyzvedávala zavazadla. Tlačila se tam spousta cestujících. Všude kolem bylo vidět a slyšet, jak se lidé objímají, pláčou dojetím a smějí se.

Kráčely k zavazadlovému pásu a Greta pátrala v davu, jestli nezahlédne Anitu a Jamese. Lilly vedle ní trochu zaostávala vzadu. Se zájmem pozorovala každý obchod a restauraci, které míjely.

„Greto! Greto Barstowová!“

Když uslyšela svoje jméno, obrátila se na patě. Čekala, že uvidí známou postavu tchána, ale místo toho s otevřenou pusou zírala, jak se k nim davem lidí prodírá vysoký mladý muž.

Bože na nebi, to je přece Broderick Barstow, Dougův mladší bratr! Netušila, že Brodie – jak mu všichni říkali – je vůbec v zemi, natož v Texasu.

Srdce se jí rozbušilo mnohem rychleji, než by mělo. Zamávala na něj, počkala, až se k nim dostane, a napřáhla k němu ruku. „Ahoj, Brodie.“

Se širokým úsměvem, který odhalil ústa plná sněhobílých zubů, odmítl její ruku a místo toho ji chytil kolem pasu. Zvedl ji vysoko do vzduchu, pevně ji k sobě přitiskl, políbil na tvář a zasmál se.

„Veselé Vánoce, Greto! Moc rád tě vidím!“

Než ji postavil zpátky na zem, byla už Greta ve tváři červená jako rak. Nikdy se s ní ještě nikdo tak nevázaně nevítal a švagrovo bodré chování ji pořádně vyvedlo z míry. Na podobné výstupy před lidmi si nepotrpěla. Přesto se nedokázala ubránit a koutky úst se jí zvedly ve slabém úsměvu.

„Hm… ano. Já tě taky ráda vidím, Brodie,“ zamumlala, bezděčně si uhladila černou sukni a pokusila se vyhnout pohledu do švagrovy ostře řezané pohledné tváře.

Protože s Dougem během svého čtyřletého manželství žili daleko odtud v Maine, setkala se s tímto mužem jen při několika příležitostech, ale přesto si ho dobře pamatovala. Byl o sedm let mladší než ona a vůbec se jejímu manželovi nepodobal. Fyzicky ani povahově neměl s bratrem nic společného.

Ti dva se lišili tak, jak se liší překořeněné a bezvýrazné jídlo. A Brodie představoval rozhodně to kořeněné. Byl voják, což se dalo poznat podle širokých svalnatých ramen, štíhlého pasu, přímého držení těla a sebedůvěry, kterou vyzařoval.

Dnes byl oblečen v civilních šatech – měl na sobě levisky, černý rolák, obnošenou džínsovou bundu a příšerné černé kovbojské boty ze pštrosí kůže. Odjakživa konzervativní Greta by si nepřiznala, že na někom to nápadné oblečení může vypadat dobře, ale byla to pravda. Brodie Barstow rozhodně stál za druhý pohled.

Malá Lilly zatahala matku za rukáv a připomenula se, že čeká, až bude taky zahrnuta do uvítání. Greta si všimla, že dcera vzhlíží k Brodiemu s nemalým údivem.

Brodiemu padl zrak na dítě, které se pro všechny případy drželo matce u nohy a zíralo na něj vyvalenýma očima. „No tohle, kdo je tahleta malá kráska?“ zahlaholil. „Že by ta slečna byla naše Lilly? Vypadá nějak moc veliká, to přece nemůže být moje neteř,“ poškádlil ji.

„Já jsem Lilly!“ ozvala se hned dívenka pyšně. „Jmenuju se Lilly Barstowová.“

Brodie se sklonil na úroveň děvčátka, položil mu ukazovák na dolíček na bradě a s přehnanou pozorností si prohlížel jeho tvář.

„Vážně? Hm. No, možná opravdu vypadáš jako ta holčička, kterou jsem viděl před pár lety. Kolik je ti let, Lilly?“ zeptal se.

Zvedla jednu ruku a schovala palec do dlaně. „Jsou mi čtyři! A půjdu do školy!“

Obočí se mu zvedlo údivem, podíval se na Gretu. Odpověděla váhavým úsměvem.

„Do mateřské školy,“ vysvětlila.

„Tak to jsi teda fakt velká holčička! Můžu tě taky vyhodit do vzduchu?“ zazubil se na ni.

Lilly trochu váhavě přikývla. Brodie ji zvedl nad hlavu a zatočil se s ní kolem dokola. Greta s obavami sledovala, co na to řekne, ale k jejímu údivu se dcerka šťastně rozesmála a zavolala: „Mami! Jsem tak vysoko! A vidím kufry, už jedou!“

Greta se ohlédla přes rameno na zavazadlový pás. „Radši si je pohlídáme, než nám je někdo omylem sebere.“

O deset minut později už byli všichni tři usazeni v Brodieho malém tmavém nakladačku a zavazadla bezpečně uložena vzadu. Ve srovnání s počasím u nich doma v Kennebunku bylo tady mnohem mírněji. Gretě bylo v bílém pleteném svetru, který měla oblečený k sukni, málem horko. Nebo to možná není počasím, ale tím mužem, který sedí vedle, pomyslela si popleteně.

Brodie vyjel od letiště na jih, propletl se rušnými ulicemi Pearlandu a nakonec odbočil na dálnici číslo šest. Chvíli před městem Alvin zahnul na vedlejší cestu a zamířil na západ.

Až do té doby byl hustý provoz a nedalo se moc mluvit, ale teď, když Brodie jel po úzké venkovské silnici, pustil se do hovoru: „Čekali jsme vás dneska ráno. Ale máma říkala, že se váš let zdržel. Už jsem si začínal myslet, že se sem ani nedostanete.“

„To to sněžení. Když jsme konečně vystartovali z O’Hareova letiště, přestalo to, ale na zemi stejně pořád leželo pár stop sněhu. Měly jsme štěstí, že jsme se sem vůbec dostaly.“ Greta si nervózně pohrávala se semišovou kabelou, kterou měla na klíně. Nenáviděla se za to, že ji švagr tak vyvádí z míry. „Hm, musím přiznat, že mě dost překvapilo, když jsem tě uviděla na letišti. Nenapadlo mě, že budeš na svátky doma.“

Rychle se na ni ohlédl a usmál se.

„Znamená to, že kdybys to věděla, zůstala bys v Kennebunku?“

Greta sevřela rty do úzké čárky. Vždycky dokázala těžko odhadnout, jestli ji Brodie jenom tak pošťuchuje, nebo jestli to myslí vážně. „Jistěže ne! Jak můžeš něco takového říct?“

Ale kdyby k sobě měla být Greta upřímná, musela by si přiznat, že má Brodie pravdu. Kdyby byla věděla, že se v Texasu setká s Brodiem, dvakrát, možná třikrát by si rozmyslela, jestli tu cestu neodvolá.

Ne že by svého švagra neměla ráda. Popravdě řečeno ho ani moc dobře neznala. Šlo jen o to, že kdykoli se na ni podíval tím svým zvláštním pronikavým způsobem, připadala si jako nějaká komická figurka – ženská, která nerozezná vlastní levou nohu od pravé. A ten bezmocný, zranitelný pocit se jí nelíbil. Ani trochu.

„No, já nevím. Měl jsem jenom takový dojem,“ řekl a pokrčil jedním ramenem. „Už je to dlouho, cos byla naposled v Texasu.“

Greta malinko sklopila hlavu a dívala se na svoje prsty, pevně sevřené na černé kabele. Brodie na ni z vedlejšího sedadla vrhl další rychlý pohled a snažil se přitom nezamračit.

Bože, tahle ženská se za ty roky ani trochu nezměnila, pomyslel si Brodie. Pořád se obléká konzervativně jako tetka ze staré školy. Sukni měla dlouhou do půli lýtek, aby zakryla hezké bílé nožky. Volný silný bílý svetr spolehlivě chránil všechny křivky, které by se pod ním mohly schovávat. Jedinou nápadnou věc, záplavu ohnivě rudých vlasů, měla z oválného obličeje pevně staženou dozadu do vlnitého koňského ohonu v týle.

Páni, že by ale mohla být hezká, pomyslel si, s tou svou bledou hladkou pletí a hlubokýma modrýma očima. Ale místo toho působí tak nějak staromódně. Stejně jako celá její osobnost.

No, možná k ní nejsem spravedlivý, uvažoval dál Brodie. Možná, že ještě nepoznal tu opravdovou Gretu. Možná, že má někde v sobě ukrytý oheň, který sedí k jejím rudým vlasům. Ta myšlenka ho zaujala, i když nevěděl proč. Nepřijel na Vánoce domů, aby rozebíral svou švagrovou, a vlastně ani žádnou jinou ženu.

„Ano, já vím,“ souhlasila tiše. „Ale pořád se něco dělo. Prostě jsem nějak neměla čas na to, abych tu cestu podnikla… až teď.“

Chvilku mezi nimi vládlo ticho a pak Brodie řekl: „Uvědomovala sis, doufám, že návštěva vnučky by byla mým rodičům moc pomohla. Od té Dougovy smrti se upnuli na to, že mají aspoň ji.“

Gretě poklesla čelist a s ohromením si uvědomila, že by se nejradši na toho muže rozkřikla. Ale než si stačila dovolit pro sebe tak netypickou slabost, rychle se ohlédla na zadní sedadlo, kde Lilly s vyvalenýma očima vyhlížela z okýnka. Vypadalo to sice, že je plně soustředěná na potemnělou krajinu, Greta ale dcerku znala a nepochybovala o tom, že napjatě poslouchá každé slovo, které ti dva dospělí vpředu vysloví.

Zvedla hlavu, prkenně se napřímila a připustila: „Jasně, přiznávám se, že jsem na spoustu věcí nepomyslela. Ty tři roky… utekly jako v mlze.“

Brodie dál upíral oči na tmavou silnici před sebou. „A nemyslíš, že by bylo pomalu načase, aby se ta mlha konečně zvedla?“

Nosní dírky se jí rozšířily vztekem, šlehla rozzlobeným pohledem směrem k Brodieho ostře řezanému profilu. Co si o sobě ten chlap vůbec myslí? „No, jak vidíš, nakonec jsem přece jen tady, nebo ne?“

Uplynula chvilka a pak se mu na rtech objevil provokativní úsměv. „Jo. Možná bych tě měl varovat, že i tady v Texasu máme mlhy. Ale netrvají tři roky. Je tu tak horko, že se rychle rozplynou.“

Gretě trochu zrudly tváře. Obrátila se k okénku a zůstala sedět mlčky, dokud nedorazili do venkovského domu Barstowových.

Rozložitá a poněkud nesourodá dřevěná budova stála uprostřed lesíka stále zelených dubů, promíchaných s pekanovými ořešáky. Široko daleko nebyl v sousedství vidět žádný jiný dům. Vánoce měly nastat za tři dny, a tak byly kmeny nejbližších stromů a sloupy dlouhé verandy omotány šňůrami blikajících světýlek. O něco výš kolem okapů střechy visela jako třásně další jasně bílá světla. Dům působil tak trochu jako maják na pustém pobřeží.

„Mami! To je krása!“ prohlásila Lilly, když si odepnula bezpečnostní pás, protlačila se dopředu mezi oba dospělé a zadívala se na dům. „Budeme mít určitě ty nejdobřejší Vánoce!“

Normálně by Greta dceři gramatiku opravila, ale dnes se jenom usmála, když pozorovala její dychtivou, rozzářenou tvář.

„Já taky doufám, že budou nejdobřejší, miláčku,“ pohladila ji po vlasech.

Brodie si od volantu mlčky měřil matku i dceru a přímo cítil to láskyplné pouto mezi nimi. Vždycky byl přesvědčen, že Greta je trochu upjatá žena. Ale teď začínal mít pocit, že se v ní možná trochu mýlil. Nebyla upjatá. Byla jenom smutná, tím nesmírným smutkem, který proniká až do hloubky duše.

Brodie se ze všech sil snažil zahnat tu nepříjemnou myšlenku. Vyskočil z auta a pak pomohl vystoupit svým pasažérkám. Všichni tři už byli venku, když se otevřely dveře domu a z předních schodů se k nim hrnul postarší muž a žena.

„To jsi ty, Brodie?“ zavolala Anita.

„Ano, mami. A mám s sebou vaše hosty.“

„Ale Brodie,“ vyhubovala mu mírně ze tmy. „Greta a Lilly nejsou hosté. Jsou přece rodina.“

To už Anita a James Barstowovi dorazili na místo, kde Brodie zaparkoval auto, a postarší pár okamžitě lapil Gretu a Lilly do pevného a uslzeného sevření.

„Greto! Konečně ses ukázala, holka. A tady máme naši malou princezničku,“ vítala je srdečně Anita.

„Vy jste moje babička a dědeček?“ zeptala se Lilly, když si Barstow starší vysadil dívenku do náruče.

Všichni se pobaveně rozesmáli, až na Gretu. Fakt, že její dcera nezná vlastní prarodiče, jí moc zábavný nepřipadal. Spíš ji to trápilo. Nemohla však z toho vinit nikoho než sebe samotnou.

James Barstow, mohutný, urostlý chlap, který nějakých pětatřicet let pracoval jako tesař, se na Lilly usmál s očividnou láskou. „To si piš, miláčku. Ale babička a dědeček, to je na nás moc dlouhé. Co kdybys nám říkala babi a dědo?“

Lilly ho místo odpovědi popadla malýma ručkama kolem krku a pevně ho sevřela. Poplácal ji po zádíčkách a odkašlal si, aby se zbavil knedlíku, který mu narostl v krku. Anita, která stála vedle něj, si okrajem sukně nenápadně otřela oči.

Greta se podívala jinam a polkla. Hrozilo jí, že ji přemůžou vzpomínky na Douga. Měl by tady být s námi, pomyslela si smutně, užívat si Vánoc se svou rodinou. Ale jejich společný život náhle skončil. Nikdy už s manželem žádné Vánoce nezažije.

Nech toho, vyhubovala si honem v duchu. Teď se musí soustředit na ty, kteří jim zbyli a kteří je očividně tak rádi vidí.

„Tak co,“ řekla Anita skrz slzy štěstí, „co kdybychom šli všichni dovnitř a dali si něco na zub? Vsadím se, že vy dvě máte po tom martyriu, které jste dneska protrpěly, hlad jako vlci.“

James v náruči se svou vnučkou a Anita se vydali k domu. Brodie za nimi rychle zavolal: „Pomůžu Gretě se zavazadly. Hned za vámi přijdeme.“

Zatímco se ti tři blížili k domu, Greta se podívala na Brodieho a cítila, jak se v ní srdce najednou těžce rozbušilo.

„Co se děje? Chtěl jsi mi něco říct o samotě?“ zeptala se ho.

Vzal ji za paži a odvedl ke dveřím auta, kde byli úplně schovaní ve tmě.

„Nevím, co tě přimělo, že ses konečně rozhoupala a navštívila nás,“ řekl tichým chraplavým hlasem. „Nejspíš to děláš kvůli Lilly. O nás ostatní ti myslím nikdy moc nešlo. Ale ať tě sem přivedlo cokoliv – musím říct, že jsem moc rád.“

Greta si neuvědomila, že zadržuje dech, dokud jí neunikl ze rtů.

„Aha.“

Přistoupil k ní blíž a Greta se mimoděk nadechla teplé mužské vůně, která se linula z jeho šatů. Brodie byl velký a silný a svůdný jako hřích a ona ještě nikdy neměla muže jako on tak fyzicky blízko u sebe. Kdyby řekla, že ji švagr vyvedl z míry, tak by situaci podcenila. Začínala se jí z něj točit hlava.

„Aha,“ opakoval po ní. „Co to znamená? Jste vy všichni z Nové Anglie takoví chladní a střízliví?“

Chladní? Co si ten chlap zase vymýšlí za hlouposti? Greta přece celá hořela. Jeho silné prsty, které se jí svíraly kolem paže, jí vysílaly do ruky a do celého těla vřelé výboje.

„Já – ne! Já nejsem – chladná,“ podařilo se jí nakonec ze sebe vypravit. „Já – já jsem – jenom jsi mě překvapil, to je všechno.“

Silné prsty se na její paži uvolnily, i když se úplně neodtáhly. Místo toho ji začaly jemně a jaksi provokativně hladit.

„Jak se mi to povedlo?“

Netušila, jak to, že má Brodie pořád ještě jižanský přízvuk. U muže, který se věčně pohyboval po celém světě, to bylo dost zvláštní. Při tom pomyšlení zauvažovala, kam ho armáda asi pošle příště. Na neklidný Střední východ nebo na nějaký vlhký filipínský ostrov? Celou ji to rozrušilo, napadlo ji, jakým nebezpečím asi musí během těch svých vojenských misí čelit. „Předně jsi mě obvinil, že vůbec nestojím o tvoji rodinu,“ odpověděla. „To vůbec není pravda. A za druhé, čekala jsem spíš, že mi vynadáš, že jsem přijela. A zatím to vypadá, že z toho máš radost.“

Její oči se začaly přizpůsobovat tmě. Alespoň natolik, že rozeznala lehký úsměv, který se mu najednou objevil na rtech. Ten pohled ji zahřál u srdce, jakkoli se snažila nepodlehnout Brodieho kouzlu.

„Mám z toho velkou radost, Greto. Celé minulé tři roky jsem se modlil, abys za mými rodiči přijela. Potřebují tebe i svoji vnučku.“

A co ty, pomyslela si. Potřeboval ji vidět i on? Proboha, jistěže ne! To je ale pitomá otázka, vynadala si hned. Brodie Barstow přece nepotřebuje nikoho – kromě americké armády. A coby žena je nejspíš přesný opak toho, co ho přitahuje.

„Vůbec to nechápeš, Brodie. Nedržela jsem se zpátky proto, abych tvým rodičům nějak ublížila,“ řekla důrazně a pokračovala o něco tišeji: „Mohl by ses zkusit vžít taky do mojí kůže. Po tom, co Doug umřel, nedokázala jsem na váš dům ani pomyslet. Tvůj bratr a já jsme se tady vždycky měli tak dobře, když jsme sem přiletěli z Maine na návštěvu. A mně bylo jasné, že se mi to všechno vrátí, až se sem zase dostanu.“

Brodieho ruka se zvedla z její paže a Greta měla co dělat, aby sebou necukla, když ji špičkami prstů něžně pohladil po tváři.

„Myslel jsem, že už ses přes jeho ztrátu přenesla,“ zašeptal.

Rychle zavřela oči. Znovu se v ní zvedl nápor podivných citů a celou ji rozechvěl.

Zavrtěla smutně hlavou.

„Copak se člověk dokáže přenést přes ztrátu někoho, koho tolik miloval?“ zeptala se zastřeným hlasem.

Pomalu ji pohladil po tváři. „Já nevím, Greto. Já jsem nikdy nikoho tolik nemiloval.“

Takové upřímné přiznání ji vyvedlo z míry. Rychle k němu zvedla oči. Pohled na jeho ironicky zkřivená ústa ji vzal za srdce.

„Brodie -“

„Víš co, zapomeneme na celý tenhle praštěný rozhovor,“ přerušil ji najednou rázně, „a vezmeme ty kufry. Přijely jste sem s Lilly přece na svátky. Neměj strach, Greto, já už se postarám, abyste se rozveselily, než odtud budete odjíždět.“

„Mami! Probuď se! Probuď se, honem!“ Lillyina ruka horečně třásla matčiným ramenem, až Greta konečně pootevřela ospalé oči.

„Lilly, proboha,“ zaúpěla na protest. „Proč bych měla už vstávat?“

Lilly rozčileně nadskakovala na špičkách a čekala, až se máma probere, zatímco se Greta pomalu na posteli vyhrabala do sedu.

„Protože nás strýček Brodie vezme s sebou koupit vánoční stromek! Opravdický stromek! A nechá nás, ať mu ho pomůžem vybrat!“

Teď už byla Greta natolik bdělá, že pozorovala, jak oknem ložnice proniká dovnitř ranní slunce. Všimla si, že dcera je oblečená v červených legínách a světlehnědém tričku. Křiklavé barvy dceřina oděvu se v Gretině hlavě tloukly jako činely. Promnula si oči. Připadalo jí, jako by spala jen pár chvil místo těch několika hodin, které uběhly od půlnoci do rána.

Odhrnula si rozcuchané vlasy z tváře, přehodila nohy přes okraj postele a natáhla se pro hodinky na nočním stolku. „Už jsi po snídani?“

Lilly se rozběhla po malé ložnici a začala dělat piruety jako baletka. „Jo! Děda mi dal vločky a vajíčka. A strýček Brodie mě naučil, jak se jí čirok na sucharu. Bylo to bezva, bezva!“

Greta pochopila, že spala mnohem déle, než si myslela. Zvedla se z postele a natáhla si modrý sametový župan. Přepásala si ho a zeptala se dcery: „A kdy jsi vlastně vstávala?“

„Mami! Víš přece, že neznám hodiny!“ obrátila se na ni Lilly vyčítavě. „Ale byla ještě tma. Strýček Brodie byl v kuchyni. Říkal mi, že jsem dobrý parťák. Protože všichni dobří parťáci vstávají, když je ještě tma.“

No, já teda dneska ráno rozhodně dobrý parťák nejsem, pomyslela si Greta ještě pořád trochu omámeně. To dlouhé zdržení na O’Hareově letišti a let jí daly co proto, koneckonců nebyla zvyklá moc cestovat. A setkání a rozhovor s Brodiem jí na klidu nepřidaly. Ze všech těch zážitků padla v noci do postele a spala jako zabitá. Překvapilo ji, že dcerka dnes ráno působí tak svěže, vůbec není po cestě unavená.

Lilly dál tančila po podlaze na špičkách, až se zastavila před matkou. Teprve tehdy si Greta všimla, že má dlouhé světlé vlásky staženy dozadu do jednoduchého pleteného copu. Až na pár pramínků, které se jí kroutily kolem uší, byl cop pevný a upravený a na konci byl dokonce ozdoben černou mašlí.

„Vidím, že ti babička učesala vlásky. Vypadá to moc hezky,“ pochválila dcerku.

Lilly se na ni zazubila a zahihňala se. „Ne, mami! To nebyla babička! Učesal mě strýček Brodie. Vzal si na mě takový veliký hřeben. Říkal, že mě hřebelcuje jako závodního koně, který se prohnal bahnem.“

Strýček Brodie sem, strýček Brodie tam. Jak mám sakra zvládnout těch příštích několik dní, uvažovala Greta nešťastně. Už jen při pomyšlení na manželova bratra se jí hlavou honily všechny možné hříšné myšlenky, a ona netušila, čím to je. Dřív, dokud byla ještě vdaná za Douga, nikdy na žádného muže takhle ani nepomyslela, zvlášť ne na Brodieho Barstowa. Je to přece švagr, proboha! Kromě toho ji tyhle mladší, lehkomyslné typy nikdy nepřitahovaly. Ani v nejmenším.

„Vypadá to, že jste si dneska ráno se strýčkem Brodiem užili,“ poznamenala Greta.

„To jo! A strýček Brodie říkal, že si užijeme ještě víc. A taky říkal, že Vánoce jsou od toho, aby se osval – oslavovalo,“ podařilo se Lilly nakonec to slovo ze sebe dostat.

Greta si dobře uvědomovala, že minulé tři roky prostě jen předstírala slavení svátků. Bez Douga už pro ni Vánoce nebyly to, co dřív. Tvářila se šťastně jenom kvůli Lilly. Ale teď, když byly dceři čtyři roky a dokázala lépe zachytit matčinu náladu, si Greta umínila dát do vánočních oslav celé srdce. Lilly si musí tyhle svátky zapamatovat jako nádherné a spokojené chvíle.

Greta přešla po pokoji a natáhla se po kartáči, který ležel na nablýskaném dubovém prádelníku. Zatímco si jím rychle projížděla husté vlnité vlasy, zeptala se: „A co babička a děda? Už jsi je dneska ráno viděla?“

„Hmm,“ přikývla Lilly. „Ale děda už je pryč. Musel odjet do práce. Stavět dům, říkal. Vědě-las, že děda umí stavět domy, mami?“

James Barstow dokázal stavět nejen domy, uměl postavit všechno, co chtěl, včetně nádherného nábytku. Ale než zapojil do práce svou tesařskou zručnost, strávil deset let v armádě a dvakrát byl nasazen ve Vietnamu. Greta byla přesvědčená, že Brodie se k vojenské kariéře inspiroval u otce.

Pokud se týkalo Douga, ten se nepodobal otci ani bratrovi. Byl to tichý muž, knihomol, zaměstnaný jako investor u velké brokerské firmy v Portlandu a později v Bostonu. Hrozil se jakékoli manipulace se zbraněmi a násilí a o bratrově kariéře důstojníka v armádě se prakticky odmítal bavit. Greta ho k tomu nikdy netlačila, ale často ji napadalo, jestli manžel na svého silného a charismatického bratra náhodou trochu nežárlí.

„Jistěže ano. Dědeček je moc šikovný. Jistě ti ukáže, co všechno umí vyrobit,“ odpověděla na dceřinu otázku. Pak se obrátila od prádelníku, protože se ozvalo rázné zaklepání na dveře.

Myslela, že to bude tchyně, a zavolala: „Dále!“

Dveře se rozletěly a do pokoje vešel Brodie se šálkem kouřící kávy v ruce. Pohledem jakoby mimochodem přejel po jejím štíhlém těle v županu od hlavy až po kotníky. Greta cítila, jak jí rudnou tváře, když se zdržel pohledem na prsou a na rozpuštěných rudých vlasech, které jí poletovaly kolem ramen.

„Takže už jsi vzhůru, ospalče,“ zašklebil se. „Přinesl jsem ti kafe, aby ses pořádně probrala. Řekla ti Lilly o tom stromku?“

Vzala si kávu a přitom se s ním střetla pohledem, pak klesla očima ke svým bosým nohám a odpověděla: „Ano, řekla, ale tvoje máma -“

„Máma právě odjela do obchodu. Nevrátí se dřív než tak za dvě tři hodiny,“ přerušil ji. „Měla bys to honem vypít a začít se chystat na cestu. Už máme jasný den. A čeká nás pořádná zábava.“ Spiklenecky mrkl na Lilly, která se šťastně zahihňala.

Greta objala oběma rukama horký hrnek, nadechla se příjemné vůně čerstvé kávy a přitom se na Brodieho podívala se zvednutým obočím. „Pardon, vojáku, já si neuvědomila, že se tady musí vstávat se slepicemi. Možná jsi měl zatroubit budíček.“

Zasmál se a ten hluboký vřelý zvuk Gretě rozvibroval celé tělo. Bylo moc příjemné slyšet takový upřímný smích. Zvlášť mužský smích.

V manželství si ho moc neužila. Doug byl příliš vážný člověk. Nikdy moc nevtipkoval a nechechtal se. Muselo to být už něco moc vtipného, aby se zasmál. A v těch posledních třech letech po jeho smrti bylo příležitostí ke smíchu jako máku.

„To bylo dobré, Greto. Překvapilas mě. Nevěděl jsem, že jsi taky vtipná.“

Vlastně se o humor ani nesnažila, ale byla ráda, že její slova vzal takhle. Dal si tu práci, že jí uvařil a přinesl kávu, a ona nechtěla vypadat jako nevděčnice. Navíc si nechtěla připustit, že by byla tak upjatá osoba, za jakou ji považuje.

„Děkuju ti za to kafe, Brodie.“

Se širokým úsměvem se obrátil a hrnul se z pokoje ven.

„Rádo se stalo. Tak, a teď na sebe honem něco hoď, Lilly už je netrpělivostí celá pryč. Až budete nachystané jet, čekám venku, vzadu na dvoře.“ Podíval se na holčičku, která sledovala rozhovor dvou dospělých se zaujatou pozorností. „Nechceš jít se mnou, miláčku? Ukážu ti dědovu tesařskou dílnu.“

Lilly zajásala, rozběhla se k němu, popadla ho za ruku a nadšeně s ním vyběhla z ložnice. Greta se dívala na prázdné dveře a najednou ji napadlo, jestli dceři tak moc chybí mužská společnost, nebo jestli se prostě do toho mužského nezamilovala.

Modlila se, aby tomu tak nebylo. Pro dceru by nebylo dobré, kdyby se nějak moc připoutala k Brodiemu. Strýček si teď sice možná hraje na jejího vánočního cínového vojáčka, ale za pár dní se zase promění v toho skutečného. Lilly se bude muset vrátit do Maine a zapomenout na něj. Stejně jako Greta.

DRUHÁ KAPITOLA

Greta vyšla z domu a s rozkoší nastavila tvář slunečním paprskům. Den byl jasný a teplejší než většina letních dnů v Kennebunku.

Brodie ji s dcerkou naložil do svého nakladačku a odvezl na předměstí Alvinu, malého městečka se všemi vymoženostmi většího centra. Na parkovišti jednoho nákupního střediska tam stál velký stan, podobný cirkusovému. Nápis nad vchodem hlásal, že jsou tam k máni stromky všech druhů, velikostí a tvarů.

Brodie zajel na parkoviště a zastavil auto. Když vypnul motor, podíval se na vedlejší sedadlo a spiklenecky na Gretu zamrkal. „Tohle vypadá jako dobré místo, kde se dá pořídit perfektní vánoční stromeček.“ Ohlédl se dozadu. „Jsi připravená vyrazit, Lilly?“

„Jo! Jo!“ ječela Lilly hlasitě na zadním sedadle.

Zasmál se tomu upřímnému dětskému vzrušení a obrátil se na Gretu. Trochu jízlivě se přitom zašklebil. „A co ty, Greto? Těšíš se na tu výpravu? Nebo je pro tebe vybírání vánočního stromku obnošená vesta?“

Zatvářila se překvapeně a zvedla obočí. „Nic kolem Vánoc nemůže být nikdy obnošená vesta. Pro mě ne,“ řekla důstojně, pak před ním uhnula pohledem a pokrčila rameny. „Abys věděl, tohle je vlastně poprvé, kdy jedu vybírat živý vánoční stromeček.“

Brodie na ni zůstal hledět. To přiznání mu vyrazilo dech. Greta mu odjakživa zosobňovala domácí krb, teplé hnízdečko a spokojenou rodinu. Představoval si, že vánoční úkoly jsou pro ni běžná věc.

„To si děláš legraci, ne?“

„Ne.“

Trochu se k ní pootočil a řekl: „Ale – neříkej mi, že jste s Dougem nemívali doma stromek. Musela jsi ho přece někde vzít.“

„V obchoďáku. Doug měl alergii, takže jsme mívali umělý,“ vysvětlila mu.

Na tváři mu vystouply vrásky. „Sakra, já úplně zapomněl, že bráchu trápily ty jeho věčné alergie. Ale jako dítě jsi přece -“

Greta zavrtěla hlavou.

„My… hm, my jsme si živý stromeček nemohli dovolit.“ Rychle začala zápolit se západkou bezpečnostního pásu, aby to nemusela dál vysvětlovat. „Můžeme už jít?“

Brodie chtěl říct ne. Chtěl jí říct, že ji nenechá vystoupit z auta, dokud mu neodpoví na všechno, co o ní chce vědět. Ale to by bylo bláznivé. Tak bláznivé, jako to divné mrazení, které hluboko v sobě cítil pokaždé, když se na ni podíval.

Dnes ráno zapomněla na pevně stažený cop a dovolila vlasům, aby se jí volně kroutily na ramena. Už to ho překvapilo, a k jeho ještě většímu údivu měla na sobě dobře padnoucí, přiléhavé modré džínsy, které obepínaly dlouhé pěkně tvarované nohy a svůdné pozadí. Šedý rolák, kterým je doplnila, se jí k tělu vinul ještě přítulněji. Brodie se několikrát přistihl, jak si se zájmem prohlíží tvar jejích malých kulatých prsou.

Musel si přiznat, že si vůbec nepřipadá provinile. Nijak si nevyčítal, že ho Greta fyzicky přitahuje. Jeho bratr odešel a tahle část života je pro ni uzavřena. Ale stejně ho celá ta věc překvapila. Greta představovala přesný opak všech ženských, které kdy měl. Usedlá, nenápadná, domácky založená. Tento typ se v jeho milostné minulosti dosud nevyskytl.

„Jistě,“ odpověděl a hrnul se z auta, aby pomohl vystoupit oběma svým cestujícím.

Slunce už teď stálo vysoko na obloze a silný jižní větřík čechral Gretě rozpuštěné vlasy do rozcuchané změti. Jak tak všichni tři kráčeli směrem ke stanu, kde byly vystaveny stromky, zápasila s účesem a pokoušela se ho zkrotit, až jí Brodie řekl: „Klid, Greto, nech to být. Takhle jsi moc roztomilá.“

Z té jeho lichotky málem zakopla. Nebyla roztomilá a věděla to. Proč jí takové věci vůbec říká? Nejspíš to má ve zvyku, usoudila, lichotí zkrátka ženským automaticky. To pomyšlení ji dvakrát nepotěšilo. Když vešli do stanu, pokoušela se soustředit na stromky a nemyslet na Brodieho Barstowa ani na jeho ošidný jazyk, ale moc se jí to nedařilo.

Lilly se rozběhla před nimi, osahávala stromky a za pár minut ukázala na borovici, která jistě patřila k největším v celém stanu.

„Tuhle, mami. Je moc pěkná. Vážně moc pěkná!“ prohlásila Lilly.

„No, pěkná je,“ souhlasila neochotně Greta. „Ale je… moc velká, miláčku. Možná by ses měla raději podívat po něčem menším.“

Brodie, který stál hned vedle Grety, se vmísil do rozhovoru: „Ale proč by to měla dělat? Kdo by stál o nějaký malý svraštělý stromek? Na takový by si Santa musel vzít brýle, aby ho vůbec viděl!“

„Brodie, vzpamatuj se!“ pokárala ho Greta a střelila po něm ostrým pohledem. „Tenhle stromek by u tvých rodičů zabral půlku obýváku. Anita a James dostanou záchvat, jestli jim tenhle strom přivezeme. A kromě toho, Santa přece nosí brýle.“

Brodie si všiml, že se jí při té poslední větě lehce prohnuly rty. Uvědomil si, že ho to překvapilo a zároveň zahřálo u srdce. Zdá se, že se Greta v jeho společnosti trochu uvolňuje.

„No jasně, Santa vážně nosí brýle,“ uznal a zašklebil se. „Ale pod velkým stromkem bude mít mnohem víc místa, aby měl kam položit všechny ty dárky, které k Barstowovým přinese. Viď, Lilly?“

Lilly se obrátila od stromku a zatahala Brodieho za ruku.

„Budou nějaké ty dárky pro mě?“

Úsměv na Brodieho tváři se proměnil ve výraz něžných sympatií. Dřepl si na paty a stiskl Lillyinu ručku mezi svými velkými dlaněmi. „A řekla jsi vůbec Santovi, co chceš k Vánocům, slečinko?“

Lilly důrazně přikývla. „Maminka mu za mě napsala dopis. Protože já umím napsat jenom svoje jméno.“

Brodie vzhlédl, podíval se na Gretu a zamrkal. „Teď jde jenom o to, jestli ho maminka Santovi vážně poslala.“ Zatvářil se smrtelně vážně. „Přiznej se, Greto, nezapomněla jsi na to?“

Choval se tak uličnicky a hravě, až se něco hluboko v Gretě pohnulo. Cítila, jak se jí červenají tváře, když odpověděla: „Jistěže ano. Jak bych mohla zapomenout na takovou důležitou věc? Poslala jsem ho přímo na severní pól.“

„No tak prima,“ řekl Brodie a obrátil se zpátky k Lilly. „Vypadá to, že pod tím stromkem vážně budou dárečky i pro tebe. Ale nejdřív ho musíme odvézt domů a ozdobit ho. Jasně?“

Lilly radostně spráskla ruce a poskočila si z nohy na nohu.

„Jasně! Jasně! Pojďme na to!“

Greta viděla, že jí ohledně koupě menšího stromku naprosto došly argumenty, a tak se usmála a na znamení porážky zvedla dlaně nad hlavu. „Dobře, vy dva jste vyhráli. Já tady zůstanu a pohlídám, aby ten strom nikdo nevzal,“ řekla Brodiemu. „A ty ho jdi zaplatit.“

Brodie se zasmál.

„Tak nějak jsem věděl, že tenhle úkol zbude na mě.“

O pár minut později už měli stromek uložený v zadní části dodávky. Úplně ten prostor vyplnil. Brodie vyjel z parkoviště a zamířil na hlavní silnici, která protínala městečko.

„Nemá tu už někdo hlad?“

Lilly měla moc napilno vyhlížet zadním okénkem na stromek, aby mohla Brodiemu odpovědět. Pokud šlo o Gretu, nebyla velký jedlík, ale ráno přišla o snídani a v žaludku už jí začínalo nespokojeně kručet.

„Já ano,“odpověděla. „Už je čas na oběd?“

Brodie se podíval na hodinky.

„Je něco po jedenácté. Ale my s Lilly jsme snídali brzy a ty vůbec ne, tak si myslím, že by se nám všem hodilo trochu natankovat. Stačí vám rychlé občerstvení?“

Doug nebyl fastfoody nikdy nadšen a vždycky Gretu odrazoval, jakmile navrhla, že by se mohli zastavit v nějaké restauraci řetězce rychlého občerstvení a dát si třeba hamburger. Velice si zakládal na dodržování své diety a ona se kvůli němu naučila vařit netučné a zdravě. Ze zvyku v tom pokračovala i teď, když byl Doug po smrti. Ale upřímně řečeno, jídla, která s Lilly mívaly, byla dost jednotvárná. Představa velkého mastného hamburgeru teď připadala Gretě úžasně lákavá.

„Mně úplně,“ odpověděla mu. Zvedlo jí to náladu a z náhlého popudu dodala: „Mohli bychom jet někam, kde mají i zmrzlinu? Dneska je tak teplo, že by si ji Lilly po jídle možná ráda dala.“

Lilly jako zázrakem zpozorněla a nadšeně zatleskala: „Jo! Strýčku Brodie, zavez nás na zmrzlinu!“

„Už tam jedu, madam.“

O půl hodiny později už byl oběd v plném proudu. Lilly neviděla a neslyšela, soustředila se jedině na hromadu hranolků, kterou měla před sebou. Koutky pusy a brada se jí červenaly od kečupu a Greta se nejmíň popáté od té doby, co se posadili, natáhla přes stolek a otřela dceři ubrouskem obličej.

Brodie, který seděl vedle ní, jí položil lehce ruku na předloktí a zavrtěl hlavou. Zarazila se a tázavě se na něj podívala.

Na čele mu naskočily jemné vrásky. „Co kdybys ji prostě nechala, ať se krmí, jak chce, a udělala to, až s tím skončí?“

Greta musela uznat, že Brodie má pravdu. Samotnou ji občas napadlo, že to s péčí o Lilly trochu přehání. Je to zkrátka už zvyk, udržovat holčičku pořád čistou a upravenou, pomyslela si.

„Je to moc dobré, mami,“ řekla Lilly, když si nacpala do pusy další hranolek. „Dáme si to ještě někdy?“

Když Greta viděla, jak moc si Lilly ten nezdravý oběd užívá, zapomněla na ubrousek, který držela v ruce. Brodie má tentokrát pravdu. Měla by Lilly nechat, ať se chová jako dítě.

„Určitě ano.“

Lilly se podívala na matku. „A až se vrátíme domů, tak taky?“

„Každý den samozřejmě ne,“ odpověděla dceři. „Ale někdy ano.“

Brodie se podíval na Gretu. „Dělá, jako by ještě nikdy nejedla hranolky,“ poznamenal překvapeně.

Greta klesla očima z jeho tváře dolů na vlastní jídlo. „Taky že ne. Pokud si pamatuju.“

Brodie zalétl pohledem k dívence. Dlouhé zlaté vlásky se jí trochu uvolnily z copu, který jí dneska ráno upletl, a teď jí tvář lemovaly drobné kudrlinky. Oči jí tancovaly vzrušením. Bylo mu jasné, že si holčička dneska užívá věci, se kterými se ještě nikdy předtím nesetkala. Začínalo ho čím dál víc zajímat, jaký život vedly Greta s Lilly před bratrovou smrtí i potom.

„No, to jsem rád, že si to užívá,“ řekl Brodie. „Všechny děti občas potřebují trochu rozmazlit.“

Greta si ho rychle a trochu rozladěně změřila. Vyvádělo ji z míry, že sedí jen kousek vedle ní. Byl to takový autoritativní mužský, že už jen při pohledu na něj se v ní všechno trhalo na kousky. Mít ho natolik blízko, že ho mohla cítit a dotýkat se ho, bylo tak opojné, že se jí málem točila hlava.

„Ona je rozmazlovaná,“ bránila se chabě. „Jenom jsem ji dřív nebrala na takováhle místa.“

„Jaký byl vlastně Doug táta? Rozmazloval ji taky?“ zeptal se, ale pak rychle zavrtěl hlavou. „Já zapomněl. Vlastně ji nezažil tak dlouho, aby to stačil.“

Zvedla hlavu a zpříma se na něj podívala. Srdce jí klopýtalo a ve chvíli, kdy se jejich oči setkaly, jí jistě vynechalo jeden úder. „Měla něco přes rok, když Doug zemřel. Nebyl s ní tak dlouho, aby ji mohl nějak ovlivnit. Ani se na něj nepamatuje.“

Pevně se na ni díval a pokývl hlavou. „Je mi to líto, Greto. Vážně.“

„Mami, já už nemůžu,“ ozvala se Lilly. „Musím to sníst všechno?“

Greta se podívala na dceru. Byla docela ráda, že je tou otázkou vyrušila. „Ne, miláčku. Jestli chceš, můžeš jít tamhle, kde jsou ty děti, a pohrát si.“ Greta ukázala na hrací koutek jen kousek od jejich venkovního stolu. „Ale nejdřív si sundej botičky a nechej je tady u stolu. Tam na koberec se v botách nesmí.“

Lilly to nebylo třeba říkat dvakrát. Skopla boty a uháněla na hřiště, kde se několik dětí přibližně jejího věku klouzalo po skluzavkách a prolézalo pestrými kostkami a sudy.

„Je moc spokojená,“ poznamenal Brodie.

Greta se usmála a spolu s ním se dívala, jak Lilly leze po žebříku jako veverka.

„Chtěla bych, aby si to tady v Texasu užila. To je přece smysl tohohle našeho výletu. Dát jí čas, aby mohla být se svými prarodiči. A s tebou,“ dodala upřímně. „Vůbec jsem netušila, že tady budeš, ale teď jsem ráda, že ses rozhodl na Vánoce přijet domů. Lilly potřebuje v životě nějakou pevnou mužskou ruku – i když je to jenom na pár dní. A ty to s ní vážně umíš.“

Takové spontánní přiznání ho od ní překvapilo. Obrátil se na lavici, na které spolu seděli, naklonil se ke Gretě o něco blíž a studoval její zrudlý obličej. Moc se nelíčila, ale jižní větřík jí vybarvil tváře dorůžova. Hezky to ladilo s jejími rty. V očích jí tancovalo sluneční světlo. Napadlo ho, že v téhle chvíli vypadá mnohem živěji a přitažlivěji než kdy dřív.

„Hmm. Ty mě fakt překvapuješ, Greto,“ řekl a koutky úst se mu lehce zvedly. „Myslel jsem, že mě považuješ spíš za špatný vliv.“

Zhluboka se nadechla a snažila se opakovat si, že je to jenom mužský. Sedět vedle něho přece není nic jiného než sedět třeba vedle tchána. Ale uvnitř se celá chvěla a dokázala myslet jenom na to, že jeho hnědé oči vypadají jako horká čokoláda, že má na tváři vedle úst dolíček a že se mu rty prohýbají, jak se na ni líně a provokativně usmívá – na ni, jednoduchou, prostou Gretu.

„Já nevím, jak jsi na to přišel,“ řekla.

Tiše se zasmál a ten vřelý zvuk se přes ni přelil jako horká vlna, až se jí chtělo zavřít oči a šťastně, bezstarostně se rozesmát s ním.

Musím se ovládat, uvědomila si najednou jasně. Tenhle chlap je můj švagr. Tráví s námi čas, protože jsme rodina. Je to jeho povinnost, ne volba.

„Ty mě bavíš, Greto.“

„To jsem neměla v plánu.“

Znovu se zasmál. „Já vím. Proto jsi taky tak zábavná. A víš, to není žádný zločin smát se mně nebo sama sobě – jestli to tak cítíš.“

Povzdechla si a polkla. Brodie se zarazil, všiml si, že se jí najednou objevil v očích jakýsi vzdálený výraz.

„Řekla bych, že musím být dost nudná společnice ve srovnání se ženami, které znáš,“ řekla po chvíli.

Natáhl se a vzal ji za ruku. Při tom nečekaném kontaktu málem zasténala nahlas. „Ty nejsi nudná. Jsi jenom – jiná,“ řekl. „To jistě,“ zamumlala.

Pomalým zamyšleným pohybem jí prsty promnul hřbet ruky. Pár vteřin jí trvalo, než si uvědomila, že by se od něj měla odtáhnout. Měla by mu dát najevo, že by ji neměl tak důvěrně hladit. Ale něco v ní se nechtělo vzdát toho potěšení z jeho doteku.

„Proč ses ještě neoženil, Brodie?“

Jakmile jí ta otázka sklouzla ze rtů, měla Greta chuť se plácnout přes pusu. Ale už bylo moc pozdě vzít to zpátky. A stejně na to byla zvědavá. Připadalo jí, že si nemůže pomoci, zajímalo ji to.

Na tváři se mu pomalu usadil ironický úsměv a Gretě se ulevilo, že tu otázku nebere moc vážně.

„Nevím přesně,“ odpověděl. „Musím říct, že jsem zatím nepotkal ženskou, která by mi připadala zajímavější než armáda.“

Troufla si přelétnout pohledem jeho pohlednou tvář. „No jo, asi jsem o tom moc nepřemýšlela. Mělo mi dojít, že ses oženil s armádou.“

Zamračil se, ale jen z legrace. „Přesně tak bych to neřekl.“ Sklonil se k ní ještě o malinko blíž. „Možná je to jinak. Většině žen, které jsem poznal, šlo víc o kariéru než o to, stát se něčí manželkou.“ Pokrčil ramenem, kterým se jí dotýkal. „Řekl bych, že je to znak naší doby.“ Sklonil hlavu k její tváři a dodal: „A co ty, Greto? Ty jsi nějak posedlá kariérou?“

Greta podvědomé tušila, že by se měla na lavici odtáhnout a nastolit mezi nimi decentní vzdálenost. Ale bylo to tak vzrušující, sedět tu a dotýkat se ho stehny, otírat se o něj pažemi. Díky němu, tak pohlednému a urostlému muži, si připadala plná života a jaksi zvláštní. Bylo to dost, aby ji to děsilo, ale nestačilo to, aby se odsunula na druhou stranu lavice.

Její fyzický vztah s Dougem byl něžný a příjemný, jejich manželství vřelé a pevné. Jednoduše řečeno, jejich společný život plynul klidně a spokojeně. Ale pocity, které měla, když se ocitla blízko Brodiemu, zdaleka nebyly klidné. Byly vášnivé. A neodolatelné.

„Já nemám žádnou kariéru,“ řekla. „Mám jenom práci, to je všechno.“

„Jakou práci?“

Srdce jí bušilo příliš rychle, ale nedokázala nad tím uvažovat, ani tomu hloupému svalu vysvětlit, že muž vedle ní vede jenom běžný rozhovor.

„Jsem manažerka v jedné pojišťovně v Kennebunku. Platí mi dobře – dost na to, abych uživila Lilly i sebe. A je mi tam celkem fajn. Myslím, že to stačí, abych byla spokojená. O další kariéru nestojím.“

Brodie nevěděl, že má vzdělání na kancelářskou práci, ani že už pracuje mimo dům. Myslel, že ty tři roky po Dougově smrti Greta s Lilly žijí z bratrovy pojistky. Vlastně o jeho rodině věděl jenom málo. Doug o své ženě s Brodiem nikdy moc nemluvil. Nebyli jsme si spolu bůhvíjak blízcí, pomyslel si Brodie s lítostí. Jakmile dospěli, rozhodl se Doug vybudovat si existenci v Nové Anglii a Brodie vstoupil do armády. Oni dva nebyli nikdy doopravdy spojeni poutem, jako bývají bratři.

„Jsem na řadě, takže se budu vyptávat dál,“ řekl. „Proč ses znovu nevdala, Greto?“

Zůstala na něj zírat, zaražena tou otázkou. „Nechce se mi věřit, že se mě ptáš na takovou věc,“ vypravila ze sebe konečně.

V očích mu vyrostly dva otazníky. „Proč by ne? Jsi mladá krásná ženská. Měla bys přece mít manžela. A Lilly potřebuje tátu.“

Věděla sice, že Brodie jen upřímně říká, co má na srdci, ale stejně jí ta slova připadala jaksi troufalá a neúnosně přímá. Proboha, byla přece vdaná za jeho bratra!

„Já – já bych se nikdy nemohla vdát jenom proto, abych zajistila Lilly tátu. Nebylo by to dobré pro mě – ani pro ni!“

Neřekl na to nic. Nemusel. Výraz na jeho tváři jasně naznačoval, že to nechápe.

Nešťastně si povzdechla. „Brodie, já nestojím o žádného dalšího manžela. Nikoho si hledat nechci, protože vím, že by to bylo zbytečné. Nikdy už nenajdu nikoho takového, jako byl Doug.“

Zašklebil se. „A proč bys chtěla hledat někoho přesně takového, jako byl on? Jestli chceš vědět, tak by to byla docela hrůza, snažit se manžela nahradit nějakým duplikátem.“

Zamračila se na něj a pak zalétla pohledem do hracího koutku, kde Lilly zrovna po čtyřech prolézala řadou jasně červených prstenců. „Já se ho nepokouším nahradit,“ řekla pevně. „A nechci ho nahradit! Chci jenom říct, že… no, Dougovi jsem mohla naprosto věřit. A všechno je to pryč. Nemyslím si, že bych ještě někdy dokázala nějakému muži takhle důvěřovat.“

Brodie zkrabatil čelo a pečlivě si prohlížel Gretinu tvář. Rád by ji přiměl, aby mu tu záhadu vysvětlila. Důvěřovat muži, že udělá co? Nebo co neudělá? Čeho se to Greta vlastně bojí?

Otázky ho svrběly na jazyku, ale z jejího uzavřeného výrazu usoudil, že bude lépe nechat si to na později. Přitom nechápal, proč cítí takovou potřebu vědět, co se honí Gretě hlavou.

Brodie by se ještě nedávno otázkám manželství vyhýbal jako čert kříži. To téma mu dosud připadalo nepodstatné a nezajímavé, vzdálené kdesi daleko v budoucnu. On přece nepátrá po žádné perspektivní manželce. O manželku nestojí, a tečka.

Ne, to není tak úplně pravda, opravil se. V uplynulém roce začínal pomalu snít o něčem víc než jenom o nezávazných vztazích. Krátký příležitostný sex s přístupnou ženou ho už neuspokojoval jako dřív. Možná právě proto ho tak oslovil ten Gretin obrázek lásky a rodiny. Teď musí jenom přijít na to, co mu říkal.

Toho dne po večeři, k níž bylo uzené hovězí žebro, strakaté fazole a salát, přemluvila Anita Lilly a Gretu, aby se s ní vydaly na výpravu do podkroví sebrat všechny ozdoby, které tam skladovala z předchozích Vánoc. Na Brodieho zbylo, aby se postaral o stromek, postavil ho do stojanu a přivlekl do domu.

Když měli všechnu tu práci za sebou, usadila se Greta spokojeně s tchánem v obývacím pokoji, kde tiše hrála příjemná vánoční hudba. Dívala se, jak Anita a Brodie předvádějí malé Lilly, jak se na větve zavěšují provazy světel a pak stříbrná girlanda, spadající postupně z větve na větev.

„Já myslím, že je načase začít věšet skleněné kouličky,“ prohlásila Anita, když Brodie upevnil girlandu na nejvyšší větev dva a půl metru vysokého stromu. „Pojď, Lilly, můžeš začít s těmihle.“

Podala jí krabici lesklých červených ozdob. Lilly se s ohromením podívala na babičku.

„Já je mám věšet?“ zeptala se nevěřícně.

„Jistěže ano,“ věnoval Brodie dítěti úsměv. „Jsi přesně tak veliká, abys dobře dosáhla na spodní větve. Já ti ukážu, jak se to dělá.“

Položil krabici s ozdobami na bezpečné místo a pečlivě Lilly vysvětlil, jak se háček z tenkého drátku připevňuje ke kouli a zavěšuje na větev.

Greta s pýchou pozorovala, jak se dcera řídí jeho pokyny a opatrně rozvěšuje ozdoby. Dělala to s povyplazeným jazýčkem a nesmírně důležitě. Pohled na Brodieho a Lilly, spiklenecky se smějící s hlavami u sebe, v ní však vyvolal smíšené pocity. Těm dvěma to spolu tak slušelo, skoro jako by byl Brodie její otec.

Ale nebyl. Lillyin otec zemřel. Gretin manžel zemřel. A jak řekla Brodiemu, v jejích očích ho už nikdo nedokáže nahradit.

James se ze svého křesla podíval na Gretu. „Myslím, že se moje vnučka docela baví,“ řekl a věnoval jí úsměv plný lásky.

„Moc,“ souhlasila Greta. „Tohle všechno je pro ni nové. A můžeš mi věřit, že až se vrátíme zpátky do Maine, nikdy na nic z těchhle Vánoc nezapomene.“

James se už nadechoval, aby na to něco řekl, ale zrovna v tu chvíli se hlasitě rozezvonil telefon, který měl na stolku u lokte.

Zamračil se a natáhl se po sluchátku. Prohodil do něj několik slov, pak zakryl mluvítko dlaní a zavolal na svou ženu: „To je pro tebe, Anito. Radši si to ale vezmi v kuchyni. Je to Sonja. Víš, že mluví tak, aby ji slyšel každý v okruhu deseti mil.“

„Pardon všem,“ omluvila se Anita za to vyrušení. „Sonja se mnou chce probrat oslavy Štědrého večera. Pokusím se to vyřídit co nejrychleji.“

„Nedělej si starosti, mami,“ řekl jí Brodie. „Greta tě tady zastoupí.“

Anita odspěchala z pokoje. Brodie se podíval na Gretu, zakýval na ni prstem a naznačil jí, že má přijít.

„Pojď, holka,“ řekl a rozpustile se usmál. „Už sis tam v křesle lebedila dost dlouho.“

„Dělám společnost tvému tátovi,“ bránila se.

Brodie se zašklebil, jako by věděl, že to Greta schválně zdržuje. „Táta je unavený. Celý den pracoval a chce mít svůj klid. Nepotřebuje, aby ho rozptylovala nějaká krásná ženská.“

„Nemusíš mi dělat advokáta, Brodie,“ ozval se James. „Já jsem takhle úplně spokojený. Ale rád se na vás tři budu dívat, jak vám to jde od ruky.“

Greta se celá červená zvedla z křesla a došla k vánočnímu stromku. Lilly tam právě v hlubokém soustředění rozmýšlela, kam pověsí další ozdobu.

„Já tohle moc neumím,“ přiznala se Greta Brodiemu. „Možná bys měl počkat, až Anita dotelefonuje.“

„To by dřív na těch větvích vyrostl mech. Dovedu si představit, jak dlouho se bude máma vybavovat,“ ujistil ji Brodie. „A nemusíš to umět, abys to zvládla. K tomu je potřeba jenom jediná věc.“

„Vážně? A co to je?“ zeptala se opatrně. „Ta mi nejspíš chybí.“

„Já myslím, že ji někde v sobě objevíš,“ poznamenal a měřil si ji od hlavy k patám. „Stačí, když prostě dovolíš, aby se vynořila. Není to žádná věda.“ Sklonil se, zvedl ze země krabici ozdob a vrazil ji Gretě do rukou. „Ke strojení stromečku je potřeba jedině zábava. Umět se smát, řehtat se, hihňat se, dokonce i tancovat. Znáš přece takovéhle věci, nebo ne?“

Jestli je zná? Jistě, uměla se řehtat i smát. A s manželem občas taky zažila zábavné chvíle. Ale ne tak bezstarostné a lehkomyslné, jak říkal Brodie. To pomyšlení ji docela trápilo.

Klesla pohledem ke krabici s ozdobami, které držela. „Nemusíš si ze mě dělat legraci jenom proto, že nejsem tak společenská jako ty.“

Tiše zasténal, popošel k ní a zvedl jí jedním prstem bradu. „Greto, podívej se na mě. Já si z tebe nedělám legraci. Jenom tě tak pošťuchuji!. Copak nevíš, že to taky patří k zábavě?“

Prohlížela si jeho tvář a modré oči měla plné pochybností. Jak mu měla říct, že jediné škádlení a řehtání, které v životě pamatuje, zažila kdysi dávno se svým tátou? Nechtěla to přiznat. Kdyby to udělala, pak by musela vysvětlovat, že sotva dosáhla šesti let a začala chodit do školy, Michael 0’Brien rodinu opustil a nikdy už se nevrátil.

„Jo, to vím. A věř tomu, nebo ne, ale občas se umím i smát a řehtat,“ pokusila se mu to vrátit.

Jedno tmavé obočí se pobaveně zvedlo, jak tak studoval její tvář.

„Vážně? No tak to je bezva. A jak jsi na tom s tancováním?“

Greta rozhodně zavrtěla hlavou. „Bledě. Ani nevím, jak se to dělá.“

Předstíral, že je šokovaný. Nebo ho to možná doopravdy vyvedlo z míry. U Brodieho se to dá těžko odhadnout, uvědomila si.

„Jak je to možné?“ zvolal. „Copak jste si s Dougem nikdy nešli zatančit?“

Místo odpovědi jen pokrčila rameny.

„To je naprosto příšerné,“ prohlásil. „A musí se s tím něco udělat. Hned teď.“

„Brodie!“ prohlásila Greta káravě, ale pak zalapala po dechu, protože sáhl po její ruce a vtáhl si ji do náruče. „Co to děláš?“

„Klid, chci ti ukázat, jak se tancuje,“ řekl s uličnickým úsměvem.

Gretě divoce bušilo srdce. Pokusila se vyvléknout mu ruku a vyprostit se ze železného sevření, ale její boj ho jen přiměl, aby si ji přitáhl ještě blíž.

„Já nechci – teď na to není čas, Brodie!“ Obrátila hlavu a pátrala po Lilly. Zjistila, že dcera ještě pořád stojí u stromku. Očividně zapomněla na ozdobu, kterou měla v rukách, a celá rozjívená zírala na ty dva dospělé.

„Tancuj! Mami, tancuj!“ ponoukala ji a hihňala se. „Koukej, takhle!“

Děvčátko začalo bez pobízení poskakovat v jakési napodobenině waltzu po obývacím pokoji. Greta koutkem oka zahlédla, že James celou tu scénu pozoruje se širokým úsměvem ve tváři. Ten pohled by se mu měl líbit, pomyslela si Greta. James se v tomhle nesmírně podobal Brodiemu. Vyznával volnost a zábavu. Gretu to kdysi zaskočilo, když se se svým tchánem poprvé setkala. Doug byl přesně opačné povahy, tichý a seriózní, nesmírně se lišil od zbytku rodiny.

Brodie se zasmál Gretě těsně u ucha. „Koukej, tvoje dcera je už v obraze. A kdy je lepší doba na to, aby si člověk pořádně zatancoval, než o Vánocích? Je čas slavit všemi možnými způsoby,“ prohlásil a sklouzl jí rukou níž až do půlky zad.

Ano, ale já nejsem ženská na oslavy, chtěla mu říci. „Měli jsme přece strojit ten stromek,“ připomenula mu.

„Máme na to celý večer,“ upozornil ji.

Dech se jí zadrhl v krku, když ji vzal za ruku a položil si ji na rameno.

„Tak,“ řekl s úsměvem, který ji zvláštním způsobem polechtal v břiše. „Jsme připraveni. Dělej prostě kroky jako já,“ nařídil jí.

Willie Nelson zpíval ze sterea svou verzi písně Pretty Paper. Greta ani nevěděla, jestli je to taneční hudba, nebo ne. Ale Brodie byl zřejmě přesvědčený, že ano. Plynule rozpohyboval jejich těla zepředu dozadu a ze strany na stranu.

Greta se nejprve soustředila na sledování svých nohou a dávala si pozor, aby se Brodiemu v každém kroku vyrovnala. Nechtěla se projevit jako nějaké nemehlo. Ale pak se nemotorný rytmus jejich těl začal pomalu formovat a na kroky už nemusela tolik myslet.

Jenže místo toho si začala uvědomovat jeho horkou ruku na svých zádech, prsty, sevřené pevně kolem svých, teplo jeho těla, které jí vyzařovalo do prsou, břicha a stehen. To jí na klidu nepřidalo.

Bože na nebi, nevěděla, že tanec může být tak smyslná záležitost. Alespoň pro ni. Pokud jde o Brodieho, ten určitě už tancoval s desítkami žen. A tohle bral nejspíš jenom jako legraci. Dneska přece oslavují, jak to sám nazval. A takhle to Greta musí taky brát. Až na to, že měla roztřesené nohy, vyschlo jí v ústech a že cítila neuvěřitelné nutkání položit si mu tvář na rameno.

Zvládli několik koleček po malém volném prostranství obývacího pokoje. Během jednoho z nich si Greta všimla, že tchánovo křeslo je prázdné. James zřejmě někdy během toho tance nenápadně vyklouzl z pokoje. Byla ráda. Připadala by si trapně, kdyby Barstow starší vyčetl z jejího obličeje něco, co by tam být nemělo. Na druhé straně si uvědomovala, že Brodieho rodiče jsou přístupní lidé. Možná by ji neodsuzovali za to, že ji to přitahuje k jejich mladšímu synovi.

Zničehonic hudba přestala hrát a jejich kroky se zastavily. Brodie jí řekl tichým hlasem přímo do ucha: „No tak co, nebylo to špatné, co říkáš?“

Greta si odkašlala a pokusila se zasmát, aby tu chvíli nějak odlehčila. „No, já myslím, že pro tebe to bylo daleko horší než pro mě. Šlapala jsem ti na nohy. Odteďka asi budeš mrzák.“

Na tváři se mu objevil lehký úsměv. „Ani nápad. Šlo ti to dobře. Ještě pár dalších takových koleček a bude z tebe profík.“ Uvolnil sevření, ustoupil dozadu a malinko se jí uklonil. „Děkuji vám, madam, za tanec.“

Krk se jí najednou tak sevřel, že to zaznělo ochraptěle, když řekla: „Rádo se stalo, Brodie.“

Zrovna když se odvážila zvednout k němu oči, přihnala se k nim Lilly.

„Já taky, Brodie. Chci taky tancovat.“

Dítě prosebně zvedlo ručky k Brodiemu, aby ho zvedl. Shovívavě se usmál, natáhl se pro holčičku a vysadil si ji na ruku.

„Tak dobře, mladá dámo,“ řekl Lilly a upravil si váhu dítěte do pohodlnější polohy, „drž se mě a dáme si waltz po pokoji.“

Lilly se potěšené chichotala a kroužila v náruči svého mohutného strýčka obývákem. Tancovali s takovou chutí, že jim Greta raději uvolnila parket a přesunula se zpátky k vánočnímu stromku. Vzala krabici s ozdobami a chystala se pokračovat ve zdobení.

Šokovalo ji, když zjistila, že se jí třesou prsty a tvář hoří. Nepoznávala se. Tohle s ní udělalo pár minut v mužské náruči. Ani kdysi v pubertě na kluky nikdy tak přehnaně nereagovala.

Věšela na stromek lesklou kouličku a přitom se v duchu zaklínala, ať se sebere, než její návštěva u Barstowových skončí nějakým průšvihem.

TŘETÍ KAPITOLA

Brodie měl pravdu, trvalo to skoro hodinu, než se Anita po svém telefonickém rozhovoru zase vrátila do obývacího pokoje. Jako omluvu nesla tác, naložený hrnky s kouřící horkou čokoládou a talířem cukroví. Všichni si dali na chvíli přestávku, posadili se do křesel a obdivovali stromek, který byl teď obtížený světýlky, ozdobami a sladkostmi.

Jen Lilly nevydržela sedět ani chvilku. Poskakovala jako na drátkách, každou chvíli se vypravovala k ozdobenému stromku a pokoušela se uhodnout, kam pro ni Santa položí dárky. Hned si to samozřejmě zase rozmyslela a vybírala nějaké jiné místo.

Greta svoji dceru ještě nikdy neviděla tak rozrušenou a dychtivou. A i když dobře věděla, že všechny děti bývají z Vánoc celé pryč, nadšení na Lillyině tváři znamenalo něco víc. Svědčilo jí mít kolem sebe tuhle novou rodinu. Greta pozorovala, jak jí dcera vysloveně rozkvétá před očima. Ten pohled nesmírně hřál u srdce. Gretu ale zároveň napadalo, jestli jejich život v Maine pouze ve dvou nebyl trochu chabý.

Než zmizela čokoláda a cukroví, klesala už Lilly ze všech zážitků hlava únavou. Greta je obě omluvila a zahnala dcerku do ložnice. Pomohla jí převléknout se do pyžama a dohlédla na to, aby si jakžtakž vyčistila zuby. Poslechla si Lillyinu modlitbičku, zachumlala ji pod peřinu a když viděla, že dcerka usíná, vrátila se do obýváku. Zjistila, že je prázdný.

Zastavila se v klenutém vstupu do pokoje a dívala se na třpytící se světla na vánočním stromku. Brodie měl pravdu, ta veliká borovice se sem vyloženě hodila. Byla stejně velkoryse rozložitá, příjemná na pohled a sváteční jako celý dům Barstowových. Musela si přiznat, že jejich Vánoce v Kennebunku bývaly mnohem střízlivější.

Najednou za sebou uslyšela tiché kroky. Sotva se stačila obrátit a zalapat po dechu, když se jí před očima mihl rozmazaný obrázek Brodieho obličeje. Než se mohla vzpamatovat, přistála jeho horká ústa na hladké křivce její tváře.

„Hmm. To je příjemné,“ zamumlal jí zblízka. „Možná bych to měl vyzkoušet i na druhé straně.“

Než mohla začít protestovat, odsunul jí rozpuštěné vlasy a vlepil polibek i na druhou tvář. Gretě uvízl dech v krku a od hlavy až po paty ji zaplavilo teplo.

„C – co? To děláš?“ podařilo se jí konečně vykoktat ze sebe otázku.

Tiše se zasmál, zvedl hlavu a změřil si její šokovaný výraz. „Stojíš pod jmelím, moje milá. Nebyl bych chlap, kdybych té příležitosti nevyužil.“

Greta si nebyla úplně jistá, jestli mluví pravdu, a rychle obrátila oči ke stropu. Samozřejmě, visel tam svazek zelených lístků a bílých bobulí, připevněný velkou rudou mašlí přímo ve dveřích. Jak to, že jsem si té ozdoby dřív nevšimla, uvažovala. Proč jí musel otevřít oči až tenhle armádní kapitán?

Hluboce se nadechla, aby se zklidnila, obrátila se a pospíchala do pokoje. Posadila se na gauč a zeptala se: „Kde máš rodiče?“

Brodie se ležérně přiloudal za ní. Než si Greta stačila uvědomit, co dělá, a zakázat si to, pohled se jí zatoulal na jeho dlouhé nohy. Nemohla si nevšimnout, jak mu obnošená džínsovina těsně přiléhá ke svalnatým hýždím. Doug se takhle neoblékal. Doma měl rád volnější a pohodlné šatstvo a do práce chodíval v obleku. Greta si uvědomila, že na svého muže vlastně nikdy takhle obdivně nezírala. Hned se zastyděla a sklopila oči. Doufala, že si toho Brodie nevšiml.

„Šli si už lehnout,“ odpověděl. „Táta celý den pracoval a byl unavený. Mysleli, že ti to snad nebude vadit, když půjdou na kutě o něco dřív. Mám ti vyřídit, že se uvidíte ráno.“

„Jistěže mi to nevadí,“ ujistila ho. „Nemusí mít vůbec pocit, že se mnou musí sedět a bavit mě jako nějakou důležitou návštěvu. Potřebují si přece taky odpočinout. Svátky dovedou člověka vyčerpat.“

Ke Gretině úleku se Brodie zabořil do polštářů vedle ní a nasměroval se tak, že se jí nenucené, ale přesto jaksi důvěrně dotýkal kolenem.

Opřel si ruku na opěradlo gauče a položil prsty jen kousíček od jejího ramene. Greta si připadala zahnaná do kouta a zároveň nesmírně rozrušená jeho blízkostí. Ze všech sil se snažila to všechno před ním zatajit.

„Jasně, svátky dovedou vyčerpat, ale taky pobavit,“ dodal a malinko přimhouřil hnědé oči, když se na ni usmál. „Přiznej se, Greto, bavíš ty se vůbec někdy? Nebo jenom… všechno tak nějak přežíváš?“

Sevřela rty a zamračila se na něj. Proč ji pořád takhle popichuje? A sakra, proč jí vůbec jde o to, co si o ní ten chlap myslí?

„Ať si myslíš, co chceš, Brodie Barstowe, já se vážně dokážu bavit. A těší mě být s tvojí rodinou. Co si myslíš, že vlastně jsem,“ pustila se do něj dopáleně, „nějaká upjatá stará panna?“

Zvedl jí ruku, položenou v klíně, a přitáhl si ji k sobě. „To vůbec ne. Já si jenom myslím – že žiješ ve vakuu, Greto. Myslím, že nevíš, jaké to mimo ten tvůj malý bezpečný svět vlastně je.“

Vzdychla si a pokusila se mu ruku vytrhnout, ale Brodieho prsty se kolem ní svíraly příliš pevně a jeho oči přitahovaly Gretin šokovaný pohled, jako by to byly dva magnety.

„Dougova smrt -“ začala.

„- s tím nemá co dělat,“ přerušil ji a dokončil za ni.

Čelist jí poklesla, nevědomky se k němu naklonila blíž, modrýma očima pátrala v jeho tváři po nějakém vysvětlení.

„Nechce se mi ani věřit, co říkáš! Co se mi to tady pokoušíš namluvit?“

„Nebuď na mě taková nakvašená, Greto. Já tě přece nijak neurážím. Jenom tě upozorňuju, že bys měla zbořit ty zdi, které sis kolem sebe vystavěla, a začít žít – doopravdy žít,“ usmál se na ni.

Dál na něj zírala, jako by mluvil nějakým cizím jazykem. „O čem to mluvíš? Já přece žiju!“

Místo odpovědi jenom posměšně zasupěl. To Gretu naštvalo, až jí zrudly tváře.

„Jak to, že se z tebe stal takový odborník na život?“ vyštěkla na něj.

Usmál se, jako by on byl ten správný a ona špatná a žádná síla na světě to nemohla změnit. „Nic takového se ze mě nestalo. Ale jsem dost chytrý na to, abych pochopil některé věci kolem tebe.“

„Například?“ vyštěkla.

„Například, že bys potřebovala mít zas někoho vedle sebe. Kromě Lilly,“ dodal.

Na místo vzteku nastoupila zvědavost, zírala na něj s pootevřenými ústy. „Aha. Takže ses během té své vojenské kariéry naučil analyzovat ženy?“ zeptala se ho nakonec jedovatě.

Brodie se zasmál a stiskl jí ruku. „Ne tak úplně. Ale za ty roky jsem jich pár poznal.“

„To se vsadím,“ zamumlala Greta. „No, já nechci, abys mě s nimi srovnával. Pokud to děláš.“

Úsměv se mu rychle vytratil z tváře.

„Já tě s nimi nemůžu srovnávat, Greto. Ty jsi ten… nejzvláštnější typ ženské, jaký jsem kdy poznal.“

Najednou pocítila rozpačitost a podivný smutek. Ano, v tom se Brodie trefil. Připadala si zvláštní a jiná než ostatní už od té doby, kdy byla malá šestiletá holka a právě začala chodit do školy. Její život se nepodobal životu většiny dětí kolem. V té době se otec rozhodl, že už nestojí o ni ani o mámu. Odešel od nich a ani se neohlédl, už se nevrátil. A Teresa O’Brienová pak musela vzít tři zaměstnání, jenom aby dokázala zajistit střechu nad hlavou pro sebe a pro Gretu a aby měla co dát na stůl. Dcerka nešťastně pozorovala, jak se kdysi krásná matka mění v udřenou trosku ženy. Dívenka vyrůstala a žila osamělý život, zatímco její máma pořád jenom pracovala. Ano, v tomhle směru byla Greta opravdu jiná než ostatní.

„Já si uvědomuju, že ti musím připadat prudérní a nudná. Ale s tím nic nenadělám, nejsem žádná divoká a nespoutaná ženská. Prostě to ve mně není, nedokážu být taková,“ pokrčila rameny.

„Díkybohu,“ zamumlal Brodie a pousmál se.

Popleteně zamrkala. „Teď ti vůbec nerozumím, Brodie. Myslela jsem si, že – Copak jsi mi neříkal, že se mám zkusit odvázat, být společenštější a dokonce, že si mám najít chlapa?“

Zašklebil se. „Ne, ne tak docela.“

Vyvlékla mu ruku, propletla si prsty na klíně a usadila se na gauči pohodlněji. Konečně se jí dýchalo trochu lépe. Uvědomila si, že v Brodieho blízkosti zase nevědomky zadržovala dech.

„Vysvětlování ti moc nejde,“ řekla.

Neodpověděl jí hned. Podívala se jeho směrem a všimla si, že si ji měří přimhouřenýma hnědýma očima. Pomyšlení, že si ji tak soustředěně prohlíží, ji rozpálilo málem tolik jako ten jejich dnešní neohrabaný tanec. Nevěděla pořádně, jestli se jí to líbí, nebo jestli ji to rozčiluje.

„Máš pravdu,“ řekl vážně Brodie. „Snažím se to obcházet, a přitom bych to měl prostě říct naplno. Myslím si, že využíváš Dougovu smrt, aby sis do života nepustila dalšího chlapa.“

Vztek ji přiměl vyskočit na nohy. Nemá žádné právo být k ní tak osobní!

„Ty jsi vážně příšerný!“ zavrčela na něj. Umínila si ten nepříjemný rozhovor ukončit, a tak přešla k přehrávači a začala se prohrabovat stohem cédéček. Vkládala zrovna jedno s výběrem vánočních písní do přístroje, když uslyšela, že Brodie vstal z gauče a došel k ní.

„Proč neuznáš, že mám pravdu?“ zeptal se jí tiše.

Hlas měl hluboký, drsný a mužný, stejný, jako byl on sám. Uvnitř se celá rozechvěla.

„Protože pravdu nemáš,“ řekla a schválně k němu zůstávala obrácená zády. „A já nevím, proč mě to vlastně tak rozčiluje. Stejně se nedá čekat, že bys věděl něco o lásce nebo o manželství. Pochybuju, žes někdy zažil to první – a to druhé určitě ne.“

„Já si nejsem jistý, jestli jsi to zažila i ty,“ opáčil klidně.

Ze všech těch věcí, které jí řekl, ji tohle šokovalo nejvíc. Bleskurychle se k němu obrátila. „Co se mi to tady pokoušíš nakukat?“ chtěla vědět. „Všichni vědí, že jsem Douga milovala.“

„Já jsem přesvědčený, že ano – milovalas ho po svém,“ pokrčil rameny.

Vztekle ho obešla širokým obloukem. „A jenom pro případ, že bys to nevěděl,“ střelila po něm přes rameno. „Doug mě miloval taky.“

„Tak tomu říkáš?“

Teď už celá rozzuřená se obrátila a přihnala se zpátky k Brodiemu. Zastavila se jen pár centimetrů od jeho výsměšné tváře.

„Já se z tebe zblázním, Brodie. Fakt zblázním,“ řekla se zaťatými zuby.

„Výborně. Tak to zažiješ aspoň nějaký vášnivý cit,“ zasmál se provokativně.

Tváře jí zrudly, ale měla vztek spíš na sebe než na něj. Poddala se, dovolila tomuhle chlapovi, aby ji zasáhl na tolik citlivém místě. Ale je silná, jen tak se nedá. Nic mu nedaruje.

„Ty o manželství svého bratra se mnou vůbec nic nevíš,“ namítla. „Jak bys taky mohl? Nikdy ses neobtěžoval za námi do Maine přijet na návštěvu – vždycky jsi byl někde služebně pryč. Víš, já si myslím, že láska k vojenské službě pro tebe byla vždycky hlavní. Na nic jiného jsi nemyslel, ani ti nestálo za to podívat se za bratrem,“ vychrlila na něj lavinu výčitek.

Rysy mu najednou ztvrdly a vlídná tvář se rázem proměnila. „Tohle máš nejspíš od Douga, viď,“ poznamenal jízlivě. „To ti říkal on, že k vám nechci jezdit? Že jsem se vždycky věnoval jenom vojenské službě?“

Gretin útočný postoj najednou znejistěl. Vycítila v Brodieho otázkách kousek pravdy. „No ano, Doug mi to vážně takhle říkal. Ale neměl pravdu?“

„Ne,“ odpověděl, znechuceně zavrtěl hlavou a pokračoval: „Ale než si začneš myslet, že chci ze svého bratra udělat lháře, nech mě, abych ti to vysvětlil. Doug byl přesvědčený o tom, že jsem do armády celý pryč. Nikdy nechápal, že bych mohl mít svou práci rád, když jeho děsila už jenom představa, že někdo nosí zbraň. Myslel si, že každý, kdo je ochotný pochodovat míle ve vedru a v dešti a v mraze, musí být úplný cvok. Doug měl rád svůj příjemný a klidný a bezpečný život. Nemiloval překvapení. Proto si taky vzal tebe.“

Její dřívější vztek se úplně rozplynul a místo něj ji, skrznaskrz vyplnil chlad.

„Aha. Ty na to máš svoji teorii, co?“ zeptala se upjatě.

Strnulé rysy v jeho tváři se trochu uvolnily. Prohlížel si ji s jakousi nevyslovenou lítostí, při níž ji mrazilo u srdce ještě víc.

„Samozřejmě,“ přikývl. „Znal jsem Douga dost dobře. Byl to předvídatelný člověk. Vždycky chtěl mít svoji rutinu a jistotu.“

Greta se roztřeseně nadechla a v duchu se vrátila zpátky do těch dob, kdy se s Dougem seznámila. Dostal stipendium v oboru ekonomie na Univerzitě jižního Maine v Portlandu. Greta tam studovala management. Jednou na sebe doslova narazili v kavárně. Omlouval se jí za svou nešikovnost, byl celý rozpačitý a Gretu jaksi okouzlil jeho rozvážný odstup. A později, když se navzájem poznali, na něm oceňovala nejvíc to, jak se s ním cítí bezpečná a spokojená. Vykládala si tyto dva city omylem jako lásku? Viděl Doug tytéž dvě věci v ní?

„Na tom není nic špatného,“ řekla odtažitě. „Já chci pro sebe a pro Lilly totéž.“

Brodieho tvář najednou nabrala posmutnělý výraz.

„Přemýšlej o tom, Greto. Doug poznal, že tyhle věci chceš. Viděl, že jsi tichá, poddajná žena, taková, která bude vždycky stálá a oddaná. Je mi líto, ale nevzal si tě proto, že by se byl do tebe nějak bláznivě zamiloval. On nebyl schopný něčeho tak impulzivního.“

Gretě se chtělo vykřiknout, že neví, o čem to mluví, že do sebe byli s Dougem bláznivě zamilovaní. Ale slova z ní nevyšla. Protože někde hluboko uvnitř musela uznat, že má Brodie pravdu.

Obrátila se k němu zády a řekla tichým napjatým hlasem: „Víš, Brodie, já nechápu, jak můžeš o vlastním bratrovi říkat takové hrozné věci. Zvlášť, když už tu není a nemůže se bránit.“

Zezadu na ramena se jí snesly jeho ruce. „Greto,“ napomenul ji měkce, „já tady Douga nijak nepomlouvám. Já jsem měl bratra moc rád. Neměl v sobě nic špatného. A kdyby tady zůstal do stovky, byl by pro tebe dobrý manžel – svým způsobem. Ale zemřel a ty jsi teď sama a já bych se rád dočkal toho, že v životě zažiješ ještě něco víc než jenom bezpečí a klid.“

Krk se jí najednou ucpal city, které nedokázala rozluštit. Zavřela oči a bolestně polkla. „Já nechci ještě něco víc,“ zašeptala chraptivě. „A nechci, abys mi říkal, co potřebuju!“

„Greto -“

Zbytek už nedopověděl, protože se mu vyvlékla a utekla z pokoje.

Když Greta druhý den ráno dopíjela poslední šálek kávy, vstala Anita od kuchyňského stolu a začala sbírat špinavé talíře. Greta se hned zvedla, že jí pomůže, ale tchyně jí naznačila, že má zůstat sedět.

„Není žádný spěch,“ řekla Anita se spokojeným úsměvem. „Dopij si kafe a odpočívej. Nic nás dneska nehoní. Máme čas.“

Až na ty dvě ženy byl dům prázdný. Brodie s otcem se rozhodli, že se dopoledne vydají do městečka, chtěli na poslední chvíli pořídit ještě nějaké vánoční dárky. Lilly se hned nadšeně hlásila, že pojede s nimi. Greta se jí to pokoušela vymluvit, ale děda a strýček se hned přidali na stranu dívenky. James prohlásil, že takhle bude aspoň nakupování mnohem dobrodružnější. A jakmile Brodie začal něco o zmrzlině, bylo Gretě jasné, že jí nezbývá než složit zbraně a kapitulovat.

Nedokázala si pomoci, musela si všimnout, jak prázdný teď dům působí, když tu nebrebentí Lilly a nepoflakuje se Brodie, tu a tam na ni nemrkne a neusměje se. Začínalo jí to chybět.

Do háje s tím chlapem, pomyslela si popuzeně. Musela na něj myslet, i když tu nebyl. Je dobře, že její pobyt tady u Barstowových brzo po Vánocích skončí. Jinak by se z Brodieho nakonec úplně zbláznila.

„Jsem ráda, že si James mohl vzít z práce volno až do Vánoc,“ řekla Anitě. „Lilly je s dědečkem moc ráda, to je vidět na první pohled. Pořád něco mele o jeho dílně a všech těch kladivech a nástrojích. Je přesvědčená, že ze dřeva dokáže vyrobit všechno na světě.“

„To je skoro pravda,“ řekla Anita, s láskou se zasmála a přitom položila na kuchyňskou linku několik talířů. „A všimla jsem si, že Lilly je ráda i se strýčkem. To víš, že ji oba dva rozmazlují. Ale musíš jim to prominout – mají na to právo, vidí se s ní vlastně poprvé. A té malé to neuškodí. Aspoň já jsem se něco narozmazlovala, když byli Doug a Brodie děcka.“

Greta ovinula ruce kolem příjemně teplého hrnku s kávou a zamyšleně si svoji tchyni měřila. „Když teď Brodieho trochu líp poznávám, málem se mi ani nechce věřit, že byli s Dougem bratři. Ti dva jsou – tak jiní, že už si to ani víc nedokážu představit.“

Anita se vrátila zpátky ke stolu a sebrala pár dalších kousků nádobí. Pokývala hlavou. „To je pravda. Brodie se vyvedl po tátovi a po dědovi z tátovy strany. Doug se spíš podobal mým dvěma bratrům. Ti byli oba takoví tiší a odměření.“

Greta přejela ukazováčkem po okraji hrnku s kávou a pečlivě si rozmýšlela svá následující slova. „Tohle bude možná trochu divná otázka, Anito, ale nežárlil někdy Doug na Brodieho?“

Anita se obrátila od kuchyňského dřezu, utřela si ruce do utěrky a podívala se na Gretu. „No, asi jenom tak jako většina bratrů,“ řekla a pokrčila rameny. „Doug byl jedináček skoro osm let a teprve pak se narodil Brodie. Nějakou dobu jsem čekala, jestli nebude zlý, že přišel o tu svou pozici jedináčka. Ale takové jsou zkrátka všechny děti, s tím nic nenaděláš.“

„Já jsem vlastně nemyslela tu dobu, kdy byli malí,“ vysvětlila Greta. „Zajímalo mě, jak to bylo potom, co dospěli.“

Anita vypadala, že je trochu v rozpacích. „Aha. No, abych řekla pravdu, nikdy jsem si nevšimla, že by žárlili. Proč se ptáš?“

Greta si najednou připadala trochu hloupě, že vyzvídá takové věci. Rychle se zvedla a začala seškrabovat zbytky jídla ze svého talíře. „Ani nevím,“ řekla a potlačila v sobě povzdech. „Jenom mi občas připadalo, jako by Doug nesnášel Brodieho kariéru v armádě. Kdybych já měla takového vyznamenávaného bratra, byla bych na něj pyšná. Každému bych se s ním chlubila. Ale pokud vím, Doug o Brodiem s nikým moc nemluvil.“

Vědoucí úsměv na Anitině tváři prozrazoval, že dokonale pochopila, co se Greta pokoušela tak neobratně vyjádřit slovy.

„Nesmíš zapomínat, že Doug nebyl žádná vazba, Greto. Ne, nechci říct, že to byl nějaký padavka, ale prostě nikdy nebyl silný a urostlý chlap, jako je Brodie. Musel se v životě zaměřit na jiné věci než na takovou drsnou a těžkou věc, jako je kariéra v armádě. Asi ho to dost mrzelo, zvlášť když táta byl hrdina z Vietnamu a děda důstojník ve druhé světové válce. Jsem přesvědčená, že Doug se chtěl podobat tátovi a bratrovi, ale prostě se na to nehodil. Ale to vůbec neznamená, že nebyl výjimečný člověk,“ dodala s něhou. „Byl to dobrý člověk.“

„Ano,“ řekla Greta a pousmála se. Doug byl vážně hodný. Představoval přesně to, co Greta potřebovala. Nebo si to aspoň myslela. Až do toho minulého včera, kdy jí Brodie nasadil do hlavy všechny ty nesmysly o lásce a vášni. Co ten o tom vůbec ví, ptala se sama sebe. Stálá jistota pro ni byla mnohem důležitější než nějaké pochybné rozechvění z polibku.

Ale přestože se o tom pokoušela přesvědčit samu sebe, prsty jí mimoděk vylétly k místu, kde ji včera večer Brodie políbil na tvář.

Později toho dopoledne seděly Greta s Anitou u kuchyňského stolu, povídaly si a balily dárky, když se Lilly s dědečkem a strýčkem vrátili z nákupní výpravy. Lilly byla poslána do koupelny umýt si ruce, dědeček tajně pašoval nakoupené a zabalené dárky do úkrytu a Brodie zůstal s oběma ženami v kuchyni.

„Mami, to bys nikdy neuhodla, na koho jsem v nákupním středisku narazil,“ řekl Brodie a hrnul se nalít si šálek kávy.

Anita se neobtěžovala se na syna ohlédnout. Místo toho se soustředila na rudou stužku, kterou převazovala lesklý stříbrný balíček. „Máš pravdu, to bych nikdy neuhodla, takže mi to rovnou vyklop.“

„Patsy Wallisovou. Pamatuješ si na ni? Chodili jsme spolu do třídy na střední.“

Anita vrhla rychlý pohled na syna a dál si hrála se stužkou. Greta naproti u stolu se ze všech sil snažila předstírat, že vůbec neposlouchá.

„Jistěže si pamatuju,“ prohlásila Anita. „To přece byla ta hezká blonďatá roztleskávačka. Nechodil jsi s ní jednu dobu?“

Brodie se zasmál a posadil se po pravé ruce Grety. Zvedla hlavu a věnovala mu týž chladný pohled jako u snídaně, ale vypadalo to, že mu to nijak nevadí. Naopak, vesele se zašklebil a poplácal ji po ruce, kterou měla položenou na stole.

„Ne, mami,“ zavrtěl hlavou Brodie. „To byla její kamarádka Kelli. Patsy byla ta brunetka, co se vozila v bílém mustangu.“

„No ano. To byla taky moc hezká holka. Vsadím se, že pořád ještě je,“ uvažovala Anita nahlas.

Brodie si dál prohlížel Gretu. „Řek bych, že ano.“ Hodnotícím pohledem přejel po jejích ohnivě rudých vlasech. „Pokud je člověk vysazený na brunety.“

Greta se na něj zamračila a Brodie jí to oplatil dvojsmyslným úsměvem. Díkybohu, že si toho Anita vůbec nevšímala.

„Popovídali jste si s Patsy?“ zeptala se Anita syna.

Brodie se nejprve napil kávy, než odpověděl. Greta tam seděla a představovala si, jak probíhala celá ta scéna s ním a tou fešandou ze střední školy. Patsy po něm jistě vyjela, pomyslela si nevraživě. Nejspíš ho hladila po ruce a mrkala na něj dlouhými řasami a Brodie se nad tou holkou celý rozplýval.

Sotva se jí ta představa usadila v hlavě, okamžitě se v duchu plácla přes pusu. Co ji to proboha zase napadlo? Nemůže přece žárlit na Brodieho Barstowa! On je ten poslední chlap na světě, který by o ni měl zájem jako o ženskou. Nehraje s těmihle roztleskávačkami z bílých mustangů stejnou ligu.

„Jasně,“ odpověděl Brodie matce. „Bezvadně jsme si zavzpomínali na školu. Jo, a řekla mi, že dneska večer se v klubu veteránů pořádá velká taneční zábava. Její manžel je bývalý voják a pomáhá to celé organizovat. Proč jsi mi o tom neřekla? Copak tam s tátou nejdete?“

Anita skončila s balením, odsunula připravený dárek stranou a sklonila se nad dřezem, aby si umyla ruce. „Omlouvám se, Brodie, ale dělo se toho letos tolik, že mi ta tancovačka prostě vypadla z hlavy. Někdy tam s tátou chodíme. Ale letos jsme to neplánovali. Kromě toho nemůžeme být přece z domu každý den. A zítra večer máme jít k Morralesovým na ten jejich vánoční večírek.“ Obrátila se od dřezu a najednou spráskla ruce. „Páni, teď jsem dostala výborný nápad. Brodie, co kdybys tam vzal Gretu? Bylo by to prima, dostala by se do společnosti a ty by ses mohl setkat se starými známými.“

Greta ohromeně hleděla na tchyni. „To ne!“ vyhrkla. „Neumím tancovat. Brodie to může dosvědčit.“

Anita to odbyla mávnutím ruky jako naprosto zbytečnou námitku. „Ale jdi, komu by to vadilo? Stačí, když se jenom budete držet za ruce a trochu šoupat nohama. Brodie ti může ukázat předem, co dělat.“

Gretin pohled zalétl k Brodiemu. Měl přemýšlivý výraz a podle Grety trochu moc nebezpečný na to, aby se jí to líbilo.

„Mami, to je výborný nápad!“

„Samozřejmě,“ usmála se samolibě Anita.

Greta měla pocit, jako by ji ti dva zahnali do kouta. Zvedla se a poodešla od stolu. „Vy oba zapomínáte na Lilly,“ vyhrkla, jak ji napadla první možná záchrana. „Ta taneční zábava je určitě jenom pro dospělé.“

„Jistěže ano. Je to večírek pro dospělé. Proto ti to taky prospěje,“ řekla jí Anita. „My s Jamesem ti Lilly pohlídáme. Počkat, v kině vlastně dneska dávají nějaký animovaný vánoční film. Určitě se jí bude líbit. Nemůže pořád viset mámě kolem krku. Vyrazí si pro změnu s dědečkem a s babičkou.“

Nemůžu jít s Brodiem na večírek, pomyslela si Greta zoufale. Byli by spolu sami. Byl by blízko u ní a dotýkal by se jí. To by nezvládla. Už teď se celá třese touhou po něm, kterou si tak přísně zakázala.

Zavrtěla hlavou, přistoupila ke kuchyňské lince a začala tam horlivě uklízet nějaký nepořádek.

„Omlouvám se, ale nepůjdu. Já nejsem typ na takové večírky. Nikoho bych tam neznala a Brodie se bude mnohem víc bavit, když půjde beze mě,“ prohlásila a modlila se, aby to tchyně uznala a přidala se na její stranu.

„Nesmysl,“ namítla Anita. „Brodie tě aspoň představí svým přátelům. Kromě toho, Vánoce jsou doba, kdy si člověk má dělat radost, a ty si potřebuješ svátky užít, než se vrátíš zpátky do Kennebunku. Kdy se ti zase podaří dostat se někam do společnosti?“

Bože svatý, jak já se z toho vyvleču, uvažovala Greta zoufale. Nedokáže to! Leda by z toho udělala velký problém a pak by zase vypadala upjatá jako nějaká stará panna a navíc ještě nevděčná. Neměla ale ani v nejmenším chuť jít se předvádět mezi lidi a dívat se, jak se kolem Brodieho točí jeho lásky ze střední školy. To byla ta poslední věc, která jí teď chyběla.

„Máma má pravdu. Brzo se zase vrátíš zpátky do Maine. A tam nebudeš mít šanci zatancovat si texaský twostep,“ řekl Brodie a pak se rychle opravil: „No, šanci bys možná měla, ale nebylo by to totéž jako tady v Texasu. A to bys přišla o moc.“

„Jestli s sebou nemáš šaty, něco by se jistě dalo sehnat,“ nabídla se Anita.

Greta zavrtěla hlavou. „To není třeba,“ řekla neochotně. Měla co dělat, aby nezačala hlasitě kvílet a obracet oči ke stropu. To jí Brodie dělá schválně! Nutí ji chodit na místa a dělat věci, které by ji v životě nenapadly. Copak nechápe, že ona tu svoji klidnou a jednoduchou existenci nechce měnit?

„Já ani nevím, jak se ty vaše tance tancují,“ upozornila ho, jako by tím dokázala ještě něco změnit.

Brodie se zvedl od stolu a došel k ní, jak strnule stála u kuchyňské linky. „Nedělej si starosti, po dnešku už to budeš vědět,“ slíbil jí, kamarádsky ji objal kolem ramen a prohnaně se usmál. „A stejně, jak říkala tady máma, o nic nejde. Všichni tanečníci se jenom drží za ruce a šoupají nohama do rytmu.“

Držet se za ruce. To přece nejde! Brodie si jistě sám uvědomoval, že tohle je ta poslední věc, kterou by oni dva měli dělat.

Nebo ne?

ČTVRTÁ KAPITOLA

Než nastal večer, Greta už rezignovala a smířila se s tím, že bude muset taneční večírek s Brodiem nějak přetrpět. Nerozhodně se prohrabovala šatstvem, které si přivezla z domova, a nevěděla, co si vybrat. Zeptala se dcery: „Vážně ti nevadí, že si maminka půjde zatancovat se strýčkem Brodiem?“

Lilly důrazně zavrtěla hlavou a namířila drobný ukazováček na červenou halenku. „Obleč si toto, mami. Je to moc hezké. Víš, já mám přece taky ráda červenou. Jako Santa.“ Nastrčila jí před oči sukýnku svých šatů, aby se Greta mohla dobře podívat.

„No páni, tobě to dneska ale sluší,“ prohlásila Greta. Přejela rukou po Lillyině lesklé korunce, spletené ze světlých vlásků. „Těšíš se, že půjdeš s dědečkem a babičkou do kina?“

Lilly přikývla, ale zašklebila se a naklonila hlavu na stranu. „Ale chtěla bych jít i s tebou a se strýčkem Brodiem,“ dodala pak malinko rozmrzele. „Taky chci tancovat!“

Greta poplácala dcerku po hlavičce, obešla postel a posadila se ke hromádce šatů, kterou si rozložila po posteli. „Nemůžeš jít tam i tam, miláčku. A ten tanec je jenom pro dospělé. Kromě toho, děda s babičkou by byli smutní, kdybys s nimi nešla.“

Lilly o tom pár chvil uvažovala, pak se zřejmě rozhodla, skočila na bok postele, odrážela se a poskakovala po ni jako po trampolíně. „Já nechci, aby byl děda s babičkou smutný. Chci být hodná. Nebo Santa nepřijde. A já nedostanu žádné hračky.“

Greta vyslala k dceři shovívavý úsměv. „To je velice logická úvaha, miláčku.“

Skákání po posteli se zastavilo a Lillyin drobný obličejíček se zkrabatil vráskami. „Logická? Co to je, mami?“

„No, to zkrátka znamená, že jsi chytrá holčička,“ zasmála se Greta.

Lilly seskočila dolů a přihnala se na opačnou stranu postele, kde seděla její matka. Pevně ji objala kolem krku a vlepila jí pusu.

Greta se s potěšením zeptala: „Páni, za co to je?“

Lilly se na maminku vesele zakřenila. „Protože jsi taky chytrá!“

Greta si to o sobě nemyslela. Chytrá ženská by se nenechala dotlačit k tak nebezpečnému pokušení. A večer, strávený venku s Brodiem, bude přesně takový.

Je to krásná ženská. Proč mi to nedošlo dřív, uvažoval Brodie. Nebo k tomu došlo až teď, že ji najednou vidí jinýma očima?

„Dneska večer ti to moc sluší, Greto.“

Před chvíli spolu dorazili na taneční večírek a teď stáli kousek od jednoho z mnoha nazdobených vánočních stromů, rozmístěných ve velkém sále klubu válečných veteránů. Ze stropu visely ozdoby a vánoční hvězdy v květináčích zabíraly veškerý prostor na zemi, který se nedal využít k tanci. Po sále se procházely spousty lidí, někteří hosté pojídali opečené hovězí a další dobroty z dlouhých bufetových stolů, jiné páry tancovaly na hudbu, kterou vyhrávala místní kapela. Vzduch byl prosycen vůní jehličnanů a lahodného jídla.

Greta to rozhodně nečekala, ale sváteční atmosféra zapůsobila i na ni. Modré oči jí zářily a kupodivu si i vedle Brodieho připadala uvolněná.

„Říkáš to nějak překvapeně,“ poznamenala jízlivě, aby tu lichotku zlehčila.

Brodie na ni shlédl a pohled mu sám od sebe sjel do hlubokého výstřihu její červené halenky. Měla lesklou látku a dekolt byl na Gretin vkus trochu moc odvážný. Sama by si nejspíš jako obvykle vybrala něco usedlého. Ale rozhodla se dát na Lillyinu radu a oblékla si to, co jí dcerka doporučila.

Brodieho vážně vyvedlo z míry, jak dnes vypadala. Nejvíc jím ale otřáslo, když si uvědomil, jak moc by ji chtěl držet v náruči, svlékat z ní ty luxusní kousky oděvu a pak se s ní pomalu milovat.

Tím nevysloveným přiznáním citů mu potemněly oči, kterými si Gretu dál měřil.

„To ano. Překvapilo mě, že máš na oblečení něco takového.“

Gretě zčervenaly tváře, když shlédla na červenou halenku a černou sametovou sukni. Koupila si to obojí na poslední chvíli těsně předtím, než s Lilly odjely z Kennebunku. Teď, když viděla uznalý lesk v Brodieho očích, byla ráda, že nechala prodavačku v obchodním domě, aby ji přemluvila k něčemu tak sexy. Aspoň tomu drzounovi zase trochu vytře zrak a dokáže mu, že není taková staromódní tetka, za jakou ji měl.

„Myslela jsem si, že bych měla být připravená. Pro případ, že by tvoji rodiče chtěli jít do nějaké lepší restaurace – nebo tak něco.“

Přejel jí mnohoslibně prsty po odhalené lícní kosti. Greta zadoufala, že si nevšimne husí kůže, která jí vyskočila na pažích, ani toho, jak jí pod rudou látkou divoce tluče srdce.

„Jsem rád,“ řekl tiše. „Vždycky jsem věděl, že bys právě takhle mohla vypadat.“

Už jenom ta představa, že o ní uvažoval, že myslel na její vzhled, ji vyváděla z rovnováhy. Díval se na ni, jako by byla nějaký slaďounký pomeranč, který by si rád dopřál, a v Gretě se všechno chvělo. Nebyla na takové pocity zvyklá a nevěděla, jak si s nimi poradit.

„Hm, co kdybychom se zašli podívat po něčem k pití?“ navrhla.

Krátce, ale vědoucně se pousmál, přesunul jí ruku zezadu do pasu a vedl ji ke stolu s občerstvením. Po cestě je několikrát zastavili různí Brodieho známí. Všichni vypadali překvapení, že ho tu vidí, a všichni chtěli vědět, jak dlouho se tentokrát zdrží doma. Gretu samotnou to zajímalo a byla zklamaná, když všem dával neurčitou odpověď, že ještě nedostal nové rozkazy.

Co je ti po tom, mělo by ti to být jedno, připomenula si důrazně. Za pár dní už bude i s Lilly na cestě zpátky do Maine. Kam pojede Brodie, není její věc a kdoví, kdy se s ním zase uvidí. Přesto si nemohla zapřít, že bude těžké na něj zapomenout.

Když dorazili k bufetovým stolům, ukázal Brodie na vyrovnané řady nápojů. „Vypadá to, že tu máme na výběr sodu, kávu, čaj, pivo a vánoční punč – alkoholický a obyčejný. Co si dáš, Greto?“

Nejspíš čeká, že si vyberu něco mdlého a bezpečného, například čaj, usoudila. A z nějakého důvodu pro ni bylo najednou důležité znovu mu dokázat, že ji zdaleka nezná tak dobře, jak si myslí.

„Zkusím trochu toho punče s alkoholem,“ řekla mu. „Koneckonců, jsou Vánoce.“

Překvapeně zvedl obočí. „Dobře!“ schválil jí to radostně. „Tak si připijeme.“

Naplnil dva plastové kelímky třešňově červeným nápojem a jeden z nich podal Gretě.

„Na co si připijeme?“ zeptala se ho.

Zatímco se chystal odpovědět, dorazilo k občerstvovacímu stolu pár dalších účastníků večírku. Brodie vzal Gretu za paži a zamumlal: „Pojďme někam stranou.“

Greta ho nechala, aby ji zavedl k malé lavičce na opačném konci sálu, kde bylo méně lidí a nebylo tu tolik slyšet orchestr.

„To je mnohem lepší,“ řekl, když se usazovali. „A teď ten přípitek. Na co by sis chtěla připít? Na zdraví? Na bohatství? Na lásku? Na štěstí?“

Lavička byla dost krátká a Greta byla nucena sedět hned vedle něho. Byla z toho trochu nesvá, automaticky sklopila pohled k podlaze, ale pak si umínila, že dnes nebude za stydlivku, a zvedla oči k Brodiemu. Kradmo si prohlížela jeho pohlednou tvář a nemohla si pomoci, napadlo ji, že je to ten nejpřitažlivější mužský tady na večírku. Byl mladý a silný a fyzicky v kondici a lesk v jeho očích a dolíčky ve tvářích z něj dělaly neodolatelného chlapa. Dokonce i pro ni, která si umiňovala, že se takovými věcmi nesmí nechat ovlivnit.

„Co kdybychom si připili prostě jenom na štěstí? To zahrnuje skoro všechno,“ řekla. „Nakonec, když člověk není šťastný, na žádné z těch dalších věcí nezáleží.“

Zvedl pohárek a zadíval se jí do očí. „Tak na naše štěstí,“ pronesl měkce.

Gretě se chvěla ruka, když se svým pohárkem opatrně dotkla jeho. Na naše štěstí, řekl. Znělo to od něj tak důvěrně, jako by oni dva byli skutečně spojeni nějakým romantickým poutem.

Na chvíli si dovolila popustit uzdu fantazii. Zauvažovala, jaké by to bylo, zažít vztah s takovým mužem. Všechno, do čeho se Brodie v životě pustil, dělal s nasazením. Není pochyb, že by i lásku a manželství bral stejně. Důvěrný vztah s Brodiem by byl nejspíš horoucí a divoký jako uragán. Ne jako to příjemné, klidné společenství, které si užívala v manželství.

„Zase jsi mě překvapila, Greto,“ pokračoval, když se oba dlouze napili svých nápojů. „Nevybrala sis to, co jsem si myslel.“

Alkohol z punče ji pálil v krku, ale příjemné teplo, které se jí rozhostilo v žaludku, stálo za to. Dala si další doušek a pak odpověděla: „Na cos čekal, že si připiju? Na bohatství? Všichni muži si myslí, že my ženské se soustředíme jenom na prachy.“

Brodie zavrtěl hlavou a pak se k ní jeho vážná tvář najednou sklonila blíž.

„Vím, že ty taková nejsi, Greto,“ řekl prostě. „Myslel jsem, že si budeš ze všeho nejvíc přát lásku.“

To podivné prohlášení ji šokovalo. Brodie ji zase dostal. Rozhlédla se kolem sebe, jestli někdo jeho poznámku neslyšel. Díkybohu, jediní lidé poblíž byli tanečníci na parketu pár metrů od nich.

„Já už jsem lásku zažila,“ připomenula mu.

„Vážně?“

Pevně sevřela plastový kelímek a střelila po něm vyčítavým pohledem. Nechtělo se jí znovu se pouštět do toho ožehavého tématu. „Brodie, jak můžeš tvrdit -“

Nenechal ji to dokončit. „Vsadím se, že tě Doug nikdy neviděl tak, jak vypadáš dneska večer. Vy dva jste si přece nikdy nešli zatančit.“

Greta provinile zírala na rudou tekutinu v kelímku. „To není tak úplně Dougova vina. Měla jsem se taky snažit, zkusit to naše manželství trochu oživit, dodat mu zábavu a elán. Ale abych řekla pravdu, nevěděla jsem, jak to udělat. A i kdybych věděla, tak bych z toho nejspíš měla trochu strach,“ připustila.

Brodie se k ní sklonil ještě blíž a objal ji kolem ramen. „Proč, Greto?“

„Víš, já -“ zarazila se a pokrčila rameny. Chvíli uvažovala, jak to Brodiemu nejlépe vysvětlit, a pak začala znovu: „Asi to bude tím, že jsem vyrostla v takovém nejistém domově. Celý život jsem zřejmě podvědomě toužila po klidu a po bezpečí.“

„Nejistém?“ opakoval to slovo nevěřícně. „Tak mě napadá, že jsem tě vlastně nikdy neslyšel mluvit o rodině. Vždycky jsem měl pocit, žes vyrostla v takovém tom typickém pevném klanu z Nové Anglie.“

Koutky Gretiných úst poklesly. Připadalo jí trochu bláznivé bavit se o tom zrovna tady, na lavičce uprostřed vánočního tanečního večírku, s kelímky punče v rukách. Ale když si všimla jeho napjatého pohledu, musela mu to vysvětlit. „Víš, Brodie, já o své rodině mluvím málokdy. Asi proto, že jsme žádná rodina nebyli. Můj otec mě a mámu opustil, když mi bylo teprve šest.“

Trvalo dlouho, než se odhodlal podívat se jí do tváře. „Proč? Chci říct, proč odešel?“

Greta k němu zvedla oči a řekla upřímně: „O tom přemýšlím už dlouho. Ale pochybuju, že na to někdy přijdu. Když jsem byla malá, tak jsem si myslela, že nás s mámou neměl rád. Ale pak jako dospělá jsem si v duchu ty doby, než od nás Michael 0’Brien odešel, probírala znova. Byla jsem sice ještě maličká, ale vzpomínala jsem si, že mi tenkrát připadal jako šťastný člověk. Aspoň většinou. Rád se smál a vtipkoval. A jednou jsem ho slyšela, jak říká Terese, mojí mámě, že je na jeho vkus hrozně vážná a že mě vychovává k obrazu svému. Tehdy jsem nevěděla, co to znamená. Došlo mi to všechno až později.“

„Vídáš se ještě s otcem?“ zeptal se Brodie a pokoušel se představit si tu absurdní situaci, že by takhle přišel o tátu. Nedařilo se mu to.

Greta zavrtěla hlavou. „Neviděla jsem ho, ani jsem o něm nic neslyšela od těch svých šesti let. Myslím, že jakmile se jednou rozhodl odejít, byl definitivně konec. Už s námi nechtěl nic mít.“ Těžce se nadechla a zase vydechla. „Asi se vypravil hledat někoho, s kým by byl šťastný. S námi to zřejmě nedokázal.“

Brodie se trochu napjatě ušklíbl a zeptal se: „A co tvoje máma? Vídáš se s ní často?“

Greta znovu zavrtěla hlavou a řekla: „Ne. Před několika lety se odstěhovala a znovu se vdala. Občas se ozve, ale ne moc často. Někdy si dokonce myslím, že z toho tátova odchodu viní mě.“

Brodie přesunul ruku z Gretiných ramen a sevřel ji kolem jejích chladných prstů. „To je absurdní. Nemůžeš přece za něco, co se stalo mezi tvými rodiči. Natož, když ti bylo teprve šest let.“

Greta si zvedla kelímek k ústům a polkla zbytek třešňově rudého nápoje. „Já vím,“ připustila, „ale nemůžu tu myšlenku dostat z hlavy. Víš, když táta odešel, musela máma hodně tvrdě pracovat, aby nám zajistila střechu nad hlavou. Sem tam jsme ani neměly dost jídla. Všechno by bylo lehčí, kdyby neměla mě a nemusela se o mě starat.“

„Všechno by bylo lehčí, kdyby měla zodpovědného manžela,“ namítl Brodie.

Greta zachmuřeně přikývla a dívala se dolů na jejich propletené prsty. „Proto jsem si pohlídala, abych vystudovala vysokou školu. Takhle se v nejhorším vždycky dokážu uživit sama,“ řekla spokojeně. „A proto jsem byla tak spokojená v manželství s Dougem. Byl samá práce a žádná zábava, úplný opak mého táty. S ním jsem si mohla být jistá. Věděla jsem, že mu nikdy nepřeskočí a nevypraví se hledat si něco lepšího.“

Najednou bylo tolik věcí, které chtěl Brodie Gretě říci, které by podle něj měla slyšet. Od toho večera, kdy ji s Lilly vyzvedl na letišti, prošly jeho city zvláštním vývojem. Už od začátku ho to k ní nečekaně přitahovalo. Zaskočilo ho to. Připisoval to tomu, že je tak upjatá a nepřístupná, a svým dobyvatelským touhám. Postupně to ale dospělo k něčemu mnohem, mnohem hlubšímu. Víc a víc si uvědomoval, že touží po tom, aby se Greta stala součástí jeho života, teď a navždycky. Chtěl mít příležitost udělat ji šťastnou, vytvořit s ní a s Lilly skutečnou, fungující rodinu.

Ale teď na podobné úvahy nebyl správný čas ani místo, a tak se prostě zvedl z lavičky a ukázal na parket. „Pojďme. Kapela začíná hrát Modré Vánoce. Zatancujeme si a budeme veselí.“

Byla ráda, že může hodit za hlavu všechny smutné vzpomínky na minulost. Dovolila mu, aby jí pomohl vstát a stáhnout si ji do náruče.

Za pár chvil Greta zapomněla na to, že musí úzkostlivě dávat pozor, aby spolu jejich kroky ladily, i na lidi, kteří kroužili kolem. Brodie si ji k sobě pevně tiskl. Tělo se jí z toho plnilo žárem a hlava nejrůznějšími nepřístojnými myšlenkami.

„Zlepšuješ se, holka. Učíš se rychle,“ zašeptal jí Brodie do ucha.

Měla tvář položenou na jeho rameni, dýchala tu báječnou mužskou vůni, kterou vyzařovala jeho košile.

„To je tím punčem. Připadám si vláčná jako hadr na podlahu. Možná bys mě už měl odvézt domů,“ navrhla.

Brodieho ruka se sevřela pevněji po straně jejího pasu. „Ani zanic. Večer sotva začal.“

Přibližně o tři hodiny později zastavil Brodie auto před Barstowovým domem a vypnul motor. Vedle něj na sedadle se Greta probudila a natáhla se po střevíčkách s vysokým podpatkem.

„Bože můj,“ zasténala a nazouvala si bolavé nohy do bot. „Musela jsem si zdřímnout. Vůbec jsem si neuvědomila, že už jsme tak blízko domu.“

Opřel si levou ruku o volant, malinko se obrátil a podíval se na ni. Měkké světlo nedaleké lampy před domem jí osvětlovalo vodopád rudých kudrn a ospalou tvář. Připomínala v tu chvíli roztomilou malou holčičku. Brodie si uvědomil, že netouží po ničem jiném, než si ji stáhnout do náruče a ochutnat její rty.

„Bylas unavená,“ poznamenal. „Potřebovala sis chvilku zdřímnout.“

„Ten punč mi moc neprospěl,“ přiznala se. „Co v něm asi bylo?“

Tiše se zasmál. „Nejspíš vodka.“

„Aha.“ Dotkla se špičkami prstů vrásky uprostřed svého čela. „No, můžu ti říct, že cítím následky.“

Jeho výraz se proměnil z pobaveného ve starostlivý. „Zůstaň chvilku sedět a zhluboka dýchej,“ poradil jí. „Nemusíme do domu pospíchat. Noc je teplá.“

Měl pravdu. Noc byla mírná a sedět zavřená v autě s Brodiem ji dokonale rozehřívalo. Nemohla si dovolit čekat, až se jí přestane točit hlava. Dokud bude takhle blízko něj, nestane se to nikdy.

„Jsem v pořádku. Vážně,“ řekla, pořádně se nadechla a natáhla se po klice dveří. „Greto?“

Zarazila se, přinutila se na něj podívat a srdce se jí rozběhlo jako o závod, když v šedém přítmí zachytila jeho pohled.

„Ano?“

„Chtěl jsem ti jenom říct, že se mi to dneska líbilo. Díky, žes se mnou šla.“

Překvapeně pátrala v jeho tváři. „Mluvíš, jako bys to myslel vážně.“

Zoufale zasténal, natáhl se a sevřel jí paži. Greta cítila, jak se jí z toho pevného stisku najednou napjaly všechny nervy v těle.

„Myslím to mnohem víc než vážně.“ „Brodie, co -“

Rychlým pohybem se na sedadle posunul doprostřed kabiny a stáhl si ji do náruče. „Sakra, Greto, to ti to mám hláskovat?“

Srdce jí už bušilo jako zvon, rychle dýchala a cítila, jak se do ní vpíjí horko jeho těla.

„Ano,“ zamumlala, „protože já vůbec netuším, o co ti jde.“

Neodpověděl jí slovy. Místo toho se sklonil k jejím ústům a přivlastnil si je.

Ten důvěrný dotek Gretě vyrazil dech. Na chvíli ztuhla bez hnutí, jak ji očarovaly jeho rty. Ale za chviličku se kdesi hluboko v ní rozhořel oheň a explodoval jí do těla jako zlatá zář žhavého světla. Její ruce se mu pomalu vyšplhaly na ramena a proklouzly mu kolem krku. Tělo se k němu instinktivně vypjalo.

Brodie zabořil ruku do jejích nespoutaných kudrn, zvedl hlavu a shlédl na ni. „Tak tohle jsem chtěl udělat už dávno.“

„Ne,“ zašeptala vylekaně.

Na tváři se mu objevil ironický úsměv. „Proč ti to připadá tak neuvěřitelné?“

„Já – protože jsem tvoje švagrová!“ namítla rozhořčeně Greta.

„Už ne. Jsi vdova po mém bratrovi.“

Pohnula se, doufala, že ji pustí, ale jeho sevření ještě zesílilo.

Celá ohromená se zeptala: „Copak to pro tebe nic neznamená, že jsem byla vdaná za tvého bratra?“

Špičkami prstů pohladil jemnou pleť na jejích spáncích, opatrně, jako by byla ze vzácného skla. „Znamená to, že tahle část života je pryč. A nemá to nic společného s tím, co k tobě cítím já.“

Podařilo se jí odtáhnout se od jeho hrudi, ale pořád ji pevně držel za ramena. Namítla tedy aspoň důrazně: „Brodie, já nevím, co ke mně cítíš, ale oba víme, že to není nic trvalého. A rozhodně to není vážné.“

Jedna ruka se zvedla z jejího ramene a chytila jí tvář něžně do dlaně. Dokázal pochopit, proč ho považuje za přelétavého chlapa. Nikdy v životě ještě neměl vážný vztah. Ale ne proto, že by o něj nestál. Prostě ještě nepotkal ženu, díky které by zatoužil vybudovat si útulné hnízdečko s manželkou a s dětmi. A i kdyby tu správnou potkal, nemohl by čekat, že s ním rodina bude ochotna se trmácet z jedné základny na druhou.

Ale v poslední době se všechno změnilo. Už nějakou dobu uvažoval o tom, že má dost věčného kočování po světě. Před několika měsíci požádal o nové zařazení, díky kterému by se mohl usadit na jednom místě. Každým dnem čekal zprávu o tom, jestli armáda jeho žádost schválila.

„Ty vážně nechápeš, co k tobě cítím. Co cítím k nám oběma,“ zamumlal. „Vůbec nevíš, jak moc tě chci. Jinak bys nemohla takhle mluvit.“

Prudce se nadechla, až jí vzduch zahvízdal mezi zuby, jak se pokoušela uklidnit své rozdivočené nitro.

„A ty mě chceš úplně stejně,“ pokračoval, než se zmohla na nějakou odpověď. „Jenom si to prostě nechceš připustit. Ani sama sobě, ani mně.“

Tiše zaúpěla a přitiskla si dlaně na tváře. „Možná tě vážně chci,“ zašeptala prudce. Samotné se jí nechtělo věřit, že mu to přiznala. „Ale nejsem tak pitomá. Já vím, že na tobě není seriózní ani vlásek, co se týče ženských. A nemám v plánu stát se tvou další obětí!“

Poklesla mu čelist. „Obětí! Co si o mně vůbec myslíš? A čím ti tak ubližuju, prosím tě? Že tě líbám? Že ti říkám, jak moc tě chci?“

Greta si najednou připadala zahnaná do kouta, takže ji nenapadlo nic jiného, než se do Brodieho pustit. „Ano! Přitom oba víme, že nic z toho nemyslíš vážně.“

„Tak to pr,“ nařídil jí. „Možná bychom to měli vzít od začátku. Něco ti ušlo.“

Když viděla, jak jeho obličej směřuje přímo k jejímu, pokusila se mu uhnout, ale nepodařilo se jí to. Jeho paže se jí pevně ovinula kolem ramen a palcem a ukazováčkem ji jemně chytil za bradu.

„Brodie – to ne -“

„Ne co? Nemám tě líbat? Vážně to nechceš?“ Zvedl jí bradu, špičkami prstů jí přejel láskyplně po tváři a obkroužil chvějící se rty. „Řekni to, Greto. Řekni mi do očí, že mě nechceš.“

„To nemůžu,“ zamumlala nervózním hlasem.

Vyšlo z něj další hluboké zoufalé zaúpění a pak se jeho rty ocitly zase na Gretiných ústech, líbaly ji jako o život. Ochutnávaly jejich sladkost, pátraly po znamení, že ho potřebuje stejně, jako on potřebuje ji, a když se mu její ruce pevně sevřely za krkem a jazyk si s ním začal divoce hrát, cítil Brodie nával triumfu. Konečně tu nepřístupnou, chladnou Gretu rozehřál!

„Tak co,“ zamumlal, když polibek konečně skončil, „připadalo ti, že to nemyslím vážně?“

Tvář měla v jednom ohni, tělo se jí třáslo následky toho polibku. Měla pocit, že jestli to nezarazí, nedokáže se dál ovládat. Vytrhla se mu ze sevření. „Podívej se, Brodie, já už jsem jednou o naděje a sny přišla. Nemůžu to prodělat znova. S tebou ne. S nikým!“

„Greto -“

Cokoli řekl dál, už neslyšela, protože rychle zmáčkla kliku dveří a vyklouzla na zem. Bez ohlížení pospíchala do ztemnělého domu a nezastavila se, dokud nebyla v bezpečí za dveřmi své ložnice.

Druhý den večer pomáhala Greta Anitě v kuchyni. Společně balily několik mis s lahůdkami do celofánu. Brodieho matka už byla oblečená na večírek. Měla na sobě smaragdově zelenou sukni a svetr, ozdobený na rameni broží soba, posetého napodobeninami diamantů. Greta tušila, že nadcházející oslava u známých je pro Anitu moc důležitá. Soudila podle toho, že tchyně celou hodinu strávila v koupelně a hrála si s účesem.

„Vážně je mi to líto, Greto,“ povzdychla si Anita, když s Gretou ukládaly zabalené mísy do lepenkové krabice. „Nerada tě a Lilly zrovna dneska večer s Jamesem opouštíme. Ale Morralesovi jsou naši staří přátelé, a to už nemluvím o tom, že Martin je Jamesův partner v jeho stavební firmě. Obvykle míváme to naše vánoční setkání o pár dní dřív. Ale letos to zkrátka vyšlo tak, že to Sonja naplánovala zrovna na Štědrý večer.“

Greta nad její omluvou mávla rukou. „Nedělej si kvůli tomu starosti. Nám s Lilly tu nic chybět nebude. Já si vlastně docela potřebuju odpočinout a Lilly bude celá žhavá jít brzy do postele. Tak se dřív dočká Santy, víš,“ vysvětlila se shovívavým úsměvem.

Anita se naklonila a vděčně políbila Gretu na tvář. „Děkuju ti, miláčku, že máš takové pochopení. Zítra si to vynahradíme, budeme mít celý den pro sebe,“ slíbila. „A nemusíš se bát, že bys tu byla večer sama. Brodie tu zůstane s tebou.“

To mi zrovna připomínat nemusela, pomyslela si Greta. Právě Brodieho společnosti se bála jako čert kříže. Poté, kdy mu včera v autě padla do náruče, se mu dnes ze všech sil snažila vyhýbat. Dosud jí to ulehčoval, věčně byl s otcem někde pryč a Greta ho ani nezahlédla. Ale večer to bude něco jiného.

Sami dva v prázdném domě jen se spící Lilly. K tomu podmanivá vánoční atmosféra a ještě podmanivější Brodieho osobnost. Tušila, že to pro ni bude těžká zkouška sebeovládání. Pokoušela se na ni připravit předem. Umínila si, že si před jeho kouzlem vybuduje skálopevnou obranu. Neustále si musí připomínat, že Brodie byl bratr jejího muže.

Anita pokračovala, jako by od Grety nečekala odpověď. „V ledničce mám spoustu vaječného koňaku. Je tam taky studené maso a zelenina. Třeba na to dostaneš chuť. Nebo si můžeš dát maso po mexicku.“

„Nedělej si starosti. K jídlu je toho tady spousta, něco si najdeme,“ řekla jí Greta.

Za nimi se ozvaly kroky. Greta se obrátila a uviděla Jamese, jak vchází do kuchyně. Byl oblečený v naškrobených khaki kalhotách a nové bílé košili s vánoční kravatou. Moc mu to slušelo.

Greta ho bez váhání pochválila: „Teda, Jamesi, vypadáš úžasně.“ Překvapila sama sebe. Před třemi dny by se ještě nejspíš styděla.

James se usmál a krátce ji jednou rukou sevřel kolem ramen. „Slyšelas to, ženská?“ obrátil se na svoji manželku. „Ještě jsem fešák.“

Anita se zasmála a pohladila manžela po tváři. „To jsi pořád, drahoušku. Aspoň pro mě. A teď, než se nafoukneš, že neprojdeš dveřmi, odnesl bys tu krabici do auta? Přijdu za tebou.“

Za pár minut už stála Greta na zadní verandě a mávala odjíždějící dvojici. Najednou se objevil Brodie a připojil se k ní.

„Naši už jedou?“ zeptal se.

Greta se na něj ani nepodívala, dál upírala oči na zadní světla auta, jak po dlouhé příjezdové cestě mířilo k hlavní silnici.

„Tvoje máma tam chtěla přijet dřív, aby mohla Sonje pomoct všechno připravit,“ vysvětlila mu. „Říkali, ať na ně nečekáme, že se vrátí pozdě.“

Obrátila se, obešla ho a vrátila se do kuchyně. Brodie šel za ní. Našla si před ním útočiště u kuchyňské linky, a aby se nějak zaměstnala, pustila se do přípravy čerstvé kávy. Přistoupil k ní.

„Dneska jsem tě ještě neviděl,“ řekl.

Střelila po něm opatrným pohledem a zaznamenala, že stojí s rukama vraženýma do předních kapes obnošených džínsů. Široká ramena mu napínala šedé tričko s malým vojenským znakem vlevo na hrudi. Ráda by si namluvila, že ji jeho vysoká štíhlá postava nijak nevzrušuje, že ty tmavé vlasy, které mu padají do čela, a důlky ve tvářích s ní vůbec nic nedělají. Ale nedokázala si lhát. Nedokázala to, protože každý kousíček jejího těla se toužil natáhnout a dotknout se ho. Cítila, jak se její pečlivě připravená obrana začíná hroutit v základech.

„Byl jsi pryč,“ pokrčila rameny a dala sítko s kávou do kávovaru.

„Něco mi říká, že bych tě moc neviděl, i kdybych tu byl zůstal.“

Ignorovala tu poznámku a změnila radši téma. „Kde je Lilly?“ zeptala se.

„Dívá se na kreslený film o sobovi Rudolphovi. Myslím, že by nějakého chtěla k Vánocům. Nebo aspoň poníka,“ zasmál se Brodie.

„Bože na nebi, už je to tady,“ prohlásila Greta. „Ten váš Texas ji musel nějak očarovat. Dřív nikdy žádné zvíře nechtěla.“

Přisunul se malinko blíž ke Gretinu boku a řekl tiše: „Přál bych si, aby očaroval i tebe.“

Dokončila svou práci a vzhlédla k němu.

„Proč? Abych konečně dokázala poznat, co je pro mě správné?“ „Greto, já -“

Brodieho slova najednou přerušilo cupitání Lillyiných kroků. Greta se od něj okamžitě odtáhla a za chvilku už dívenka vhopsala do kuchyně.

„Kdy budeme jíst, mami? Mám hlad.“

„Za chviličku,“ odpověděla Greta. „Nechceš pomoct mámě prostřít stůl?“

Zlaté kudrny na dívčích ramenou poskočily, jak rychle zavrtěla hlavou. „Ne. Chci se jít dívat, jak to dopadne s Rudolphem. Všichni se mu posmívají, protože má červený nos, a on je z toho moc smutný.“ Obrátila se na patě a vystartovala z kuchyně. „Můžeš mě zavolat, až se bude jíst, mami.“

Jakmile dítě odběhlo zpátky do obýváku, přiblížil se Brodie ke Gretě. Couvla, ale zahnal ji do slepé uličky u kuchyňských skříněk.

„Co to děláš?“ zeptala se ho tiše a vylekaně.

Rukama jí přejel po ramenou a po pažích a přitiskl se k ní spodkem těla. Greta okamžitě cítila, jak se rozehřívá. Všechno ji ponoukalo, aby se k němu vzepnula a přitiskla mu prsa na hruď.

„Dělám přesně to, na co jsem čekal celý den,“ odpověděl prostě.

Zoufale zasténala, kousla se do rtu a podívala se stranou. „Tys vůbec neposlouchal, co jsem ti včera večer říkala, viď?“

Klouzal jí rukama nahoru a dolů po žebrech a nakonec se odvážil zajet s nimi výš až k ňadrům. Gretě se začaly třást nohy.

„Poslouchal jsem. Ale ne slova.“

Nosní dírky se jí rozšířily, jak se pokoušela nasát nesmírně potřebný vzduch. „Ty nehraješ fér, Brodie.“

Pevné mužné rty se prohnuly úsměvem. „Já nic nehraju, Greto. Já to myslím vážně.“

Tiše zaklela a opřela se mu do hrudi, ale stejně tak dobře se mohla pokoušet odvalit balvan. „Brodie, já jsem přece nepřijela do Texasu, abych si s tebou začala nějaký románek! Jsem tu, abych oslavila Vánoce s tvojí rodinou, pro nic jiného.“

Obočí se mu lehce zvedlo a pohledem pátral v její tváři. „Já jsem sem taky přijel, abych byl s rodinou. Nevěděl jsem, že se stane tohle.“

Tohle? Co myslel tím tohle? Greta se bála zeptat. Netroufala si na další jeho vyznání. Právě teď se cítila tak, že by od něj nemusela slyšet moc sladkých slov, a padla by mu přímo do náruče.

Její dlaně se mu opřely do hrudi jako by ho ten nepatrný odpor dokázal udržet v šachu. „Brodie, prosím tě, měj přece rozum. Oba dva víme, že nejsem typ ženské, jaké tě lákají. Vlastně bych si troufla říct, že jsem přesný opak. Máš prostě svrbění a já jsem nejbližší možné místo, kde se poškrábat.“

Zamračil se na ni. „Tos řekla dost škaredě, Greto. A jak vůbec víš, jaký typ ženských se mi líbí?“

Zvedla oči ke stropu a zoufale zasténala. „Já nejsem úplně pitomá, Brodie. Jsi mladý chlap, mnohem mladší než já. Jsi hezký a společenský. Určitě nemusíš žádnou ženu prosit dvakrát, aby si s tebou vyšla. Jistě jsi jich poznal už spoustu. Nemůže tě to přece přitahovat ke konzervativní vdově, která je o sedm let starší než ty, a navíc má na starosti dítě.“

„Kdybys mi tohle řekla ještě před pár dny, asi bych s tebou souhlasil.“ Něžně jí sevřel tvář do dlaní a vážně se jí díval do očí. „Ale teď ti musím říct, že se úplně pleteš. Mě to k tobě vážně přitahuje. Moc. Včera večer, když jsem šel do postele, jsem pořád musel myslet jenom na líbání s tebou. Uvažoval jsem, jaké by bylo se s tebou milovat. Toužím po tobě, Greto.“

Tvář jí zahořela, rychle od něj odvrátila oči. Měla pocit, že by shořela jako papír, kdyby ještě chvíli čelila jeho pohledu. „Brodie, prosím tě, neříkej mi takové věci,“ zašeptala sotva slyšitelně.

Přejel jí hřbetem ruky přes lícní kosti. Cítil, jak celá hoří. „Proč ne? Na tom není nic špatného, když ti říkám, jak moc tě chci. Jak moc tě chci líbat – zrovna tady a zrovna teď.“

Rychle k němu zalétla zpátky pohledem a srdce se jí rozběhlo jako splašené. V laskavých hnědých očích mu hořela touha. Touha po ní.

Greta, opojená tou myšlenkou, nevědomky zaklonila hlavu a pootevřela ústa. Brodie toho pozvání okamžitě využil. Jeho prsty jí zajely do vlasů a sevřely ji v týle. Přitom sklonil rty k jejím ústům.

Greta celý den zoufale toužila zažít znovu jeho polibek, ale dlouho a ze všech sil se s tím nutkáním snažila bojovat. Teď byl ten boj ztracen, a přestože měla prohrát, bylo jí to jedno. Najednou jí přestalo záležet na všech předsevzetích. Spočívat v Brodieho silné náruči, cítit jeho naléhavé rty, jak zkoumají její ústa, byl ten nejúžasnější pocit, jaký kdy zažila. Najednou sebou trhla.

„Mami! Pojď sem! Pojď se podívat na Rudolpha. Táhne Santovy sáně vzduchem!“ ozval se z obývacího pokoje hlasitě Lillyin hlas. To Gretě stačilo, aby sebou mrskla a okamžitě se vytrhla z Brodieho objetí.

„Hned tam budu, miláčku,“ zavolala na ni.

Zhluboka se nadechla, aby se zklidnila. Chtěla Brodieho obejít, ale chytil ji za rameno. Zastavila se a vzhlédla do jeho vážné tváře.

„To není konec, jenom přestávka. Budeme pokračovat později, Greto.“

Byl to slib. A Greta mohla jen uvažovat, jak dlouho bude Brodiemu trvat, než ho splní.

PÁTÁ KAPITOLA

Domácí dušené maso po mexicku patřilo v jižním Texasu k vánoční tradici. Anita se postarala, aby ho v ledničce byla dostatečná zásoba a Brodie i její hosté z Maine si ho mohli užít.

Ohřál ho k večeři a přidal k tomu jídlu pořádné řezy pekanového chleba, který Anita připravila z ořechů, rostoucích za domem. Greta si pochutnávala a přímo cítila, jak se rozšiřuje kolem pasu.

Ale to byla její nejmenší starost. Vrásky jí dělal neklid, který v sobě cítila. Stále víc ji to táhlo k Brodiemu a ta touha pro ni byla naprosto nepřípustná. Jak večer pokračoval, mohla jenom doufat, že na slib, který jí dal tam v kuchyni, zapomene. Jinak by její vánoční pobyt v Texasu mohl skončit naprostým fiaskem. Jenom by ze sebe udělala hlupáka.

Když byli po jídle, přesunuli se všichni do obývacího pokoje. Lilly si sedla se zkříženýma nohama ke konferenčnímu stolku, vzala si malou krabičku pastelek a pustila se malování vánočních obrázků. Brodie se k ní brzy přidal se svými odvážnými kreacemi. Lilly se mohla potrhat smíchy, když jí načrtl Santu s černými vousy, s lasem a v kovbojských botách.

Greta se na svém místě na gauči přistihla, jak se také směje obrázku, který ti dva spolu stvořili. Nemohla popřít, že Brodie to s její dcerou moc umí. A to ji nepřestávalo překvapovat. Podle toho, co věděla, neměl Brodie s dětmi moc zkušeností. Z profese byl navíc navyklý na drsné a obtížné záležitosti. Něha a laskavost k životu vojáka nepatří. A přesto, když si Brodie hrál s malou Lilly, ten tvrdý muž v něm roztál jako máslo. Bylo moc příjemné ty dva spolu pozorovat.

Když byly obrázky hotovy, připevnil je Brodie barevnými magnety na ledničku, aby si je mohli prohlédnout i děda s babičkou a možná i Santa, jak řekl významně malé Lilly. Pak jí navrhl, že je načase, aby prostřeli mléko a cukroví na jeho návštěvu.

Greta jim pomohla pohoštění připravit a dát je na plastový tác. Brodie ho položil na stolek poblíž vánočního stromku a pak obešel pokoj a zapálil několik tlustých cesmínou parfémovaných svíček. To proto, aby Santa viděl na cestu a potmě nezakopl, až bude pod stromeček skládat dárky, vysvětlil Gretě a Lilly.

„Mně se ty svíčky líbí, a tobě, mami?“ zeptala se Lilly a vylezla na gauč k mámě. „Santovi se určitě budou taky líbit. Myslíš, že už brzo přijde?“

„Nevím, miláčku.“ Greta pohladila dcerku po hlavě. „To se dá těžko odhadnout. Santa musí dneska v noci navštívit spoustu domů.“

„Mohli bychom si třeba pustit zprávy. Uvidíme, jestli se z nich náhodou nedozvíme, kde zrovna teď Santa je,“ navrhl Brodie.

Pustil televizi a vyladil místní stanici. Jakási reportérka se tam hlásila z Houstonu, kde se konala vánoční slavnost. Lilly pečlivě pátrala po nějakých stopách po Santovi a zanedlouho vyjekla radostí. Kamera zabrala scénu, kde měl další reportér u mikrofonu bodrého tučného chlapíka v červeném osobně.

„No, to jsou dobré zprávy,“ prohlásil Brodie a věnoval Gretě spiklenecký úsměv. „Vypadá to, že se Santa už dostal do Houstonu. Víš, co to znamená, Lilly?“

Zlatovlasé děvčátko s očima rozzářenýma nadšením zavrtělo hlavou. „Co to znamená, strýčku Brodie?“

Zašklebil se a zlehka zakroutil děvčeti nosíkem. „To znamená, že Santa už to stihl do jižního Texasu a že míří přímo sem.“

Lilly byla celá pryč, tvářičky jí hořely vzrušením. Vyskočila z gauče a obrátila se k oběma dospělým. „Páni! Páni! Mami, měla bych už jít do postele,“ vyhrkla. „Santa nenosí dárky, dokud nejsou děti v posteli. Tak to říkal ten sob.“

Greta se podívala na Brodieho a střetla se s jeho pohledem. Koutky úst měl zvednuté ve shovívavém úsměvu, ale v očích mu četla vzkaz, že na svůj slib nezapomněl. Pocítila nápor očekávání, které se Santovou návštěvou nemělo nic společného.

Zvedla se z gauče a řekla: „Omluv nás, Brodie. Uložím Lilly do postele a pak se vrátím.“

„Já nikam nepůjdu,“ protáhl líně.

Greta, vyvedená z míry tím sugestivním tónem, jen přihlížela, jak Lilly dává dobrou noc strýčkovi. Dívenka mu naprosto samozřejmě skočila kolem krku a vlepila mu pusu na obě tváře. Pak ji Greta vzala za ruku a rychle odvedla z pokoje.

O několik minut později začala Lilly, už oblečená ve flanelovém pyžamu, smlouvat: „Musím si dneska čistit zuby, mami?“

„Vždycky si přece čistíš zuby, než jdeš do postýlky,“ připomněla jí Greta. „Proč bys to neměla dělat zrovna dneska?“

Lilly naklonila hlavu ke straně a loupla očima po mámě. „No protože dneska v noci chodí Santa!“

Greta potlačila úsměv a řekla: „Aha. To by mě nenapadlo. Ale to, že je dneska Štědrý večer, neznamená, že se čistění vyhneš. Naopak, dneska musíš být moc vzorná, aby sis to u Santy nepokazila. Takže honem do koupelny,“ nařídila jí. „A pak tě uložím.“

Lilly si přičinlivě vyčistila zoubky a odložila kartáček. Na několika místech si postříkala pyžamo vodou a v koutku pusy jí zbyla bílá zubní pasta. Greta umyla dcerce ústa žínkou a otřela pyžamo ručníkem.

„Nezapomeň, mami. Musím ještě říct modlitbičku,“ připomenula matce Lilly, když jí Greta odhrnula přikrývky na velké posteli.

„Jistěže ano,“ odpověděla. „Budu stát tady u postele a poslouchat.“

Lilly si klekla vedle postele u polštáře a začala děkovat bohu za všechno dobré, co ji v životě potkalo. Pak ho poprosila, aby požehnal mamince, dědečkovi s babičkou a zvlášť strýčkovi Brodiemu.

„A děkuju ti, bože, moc za Vánoce, protože o Vánocích je každý šťastný a dostane dárky. Amen,“ dodala dívenka a chystala se zalézt pod deku. Najednou si na něco vzpomněla a zarazila se.

„Mami, já už jsem si rozmyslela, co chci pod stromeček nejvíc, a Santa to neví! Můžu to říct teď?“ obrátila se na ni s ustaranou tvářičkou.

„Jistě,“ usmála se Greta a v duchu uvažovala, co dcerku dneska tolik nadchlo. Že by opravdu zatoužila po sobovi s červeným nosem?

Lilly si rychle znovu klekla po straně postele. „Bože, neřekla jsem Santovi, co si na Vánoce přeju nejvíc. Tak to povím aspoň tobě. Chtěla bych dostat pod stromeček opravdového tatínka. Prosím, prosím, zařiď, aby mi ho Santa přinesl.“

S tím se Lilly zvedla, skočila do postele a zavrtala se do polštáře. Široce se zazubila, když se k ní Greta sklonila, aby jí přitáhla přikrývku ke krku.

„Mami, myslíš, že dostanu, co jsem chtěla?“

Greta se pokusila dcerce odpovědět, ale přes ten knedlík, který jí narostl v krku, dokázala promluvit jenom chraptivě. „No, Lilly, někdy musíme na to, co si přejeme nejvíc, nějakou dobu počkat.“

„Ale třeba se probudím a budu mít nového tatínka. Brodie přece říkal, že Vánoce jsou magické,“ nevzdávala se holčička naděje.

Greta se laskavě usmála a odhrnula Lilly kudrnaté vlásky z čela. Nechtěla dcerku připravit o naděje

„Vánoce jsou zázrak. To je pravda.“

Lilly v hlubokém soustředění nakrčila nos. „Co to znamená magické, mami?“

„No, to znamená, že se může stát něco báječného,“ odpověděla Greta.

„Už se nemůžu dočkat, mami.“

„Musíš rychle usnout a za chvilku bude ráno,“ poradila jí matka.

Lilly ze sebe vydala dlouhý spokojený povzdech a zavřela oči. „Dobrou noc, mami.“

„Dobrou noc, miláčku.“

Greta jí ještě rozsvítila malou lampičku na nočním stolku. Pak po špičkách vycouvala z pokoje a přivřela za sebou dveře.

Kráčela zpátky do obývacího pokoje a cítila jakousi lehkost u srdce. Lillyina vánoční modlitba ji celou rozehřívala. Ta nevinná dceřina prosba jako by z ní sloupla všechny chladné vrstvy, všechny zábrany a strachy z budoucna. Lilly touží po blízkém člověku, po mužském, který by se o ni staral a měl ji rád. No, v tom případě by se Greta pod to její přání mohla taky podepsat.

Když se vrátila do pokoje, Brodie zrovna dřepěl na patách a probíral se zabalenými vánočními dárky pod stromečkem. Zašklebil se vesele na Gretu a zatřásl jedním malým balíčkem.

„Nic neslyším. To budou ponožky nebo kravata.“

Usmála se a projela jí nečekaná radost. Mít letos o Vánocích Brodieho nablízku všechno změnilo. Uplynuly teprve tři dny od té doby, kdy dorazila do Texasu, ale připadala si teď jaksi úplně jiná.

„Dárky by se nemělo takhle třepat, Brodie,“ napomenula ho mírně.

Rošťácky se usmál, položil balíček zpátky pod stromek a zvedl se.

„Uložila jsi Lilly v pořádku?“

Greta se nervózně nadechla a přikývla. „Je z těch Vánoc celá pryč, ale myslím, že už pomalu usíná. Má za sebou rušný den.“

Brodie došel ke konci gauče, u nějž stála. „Co ty dárky, které jí má Santa donést? Pomůžu ti je sem teď nastěhovat, jestli chceš.“

„James říkal, že je schoval do garáže. Poslala jsem je sem poštou už před pár týdny. Chtěla jsem si zajistit, že s nimi nebude žádný problém na poslední chvíli.“

„Dobře. Zajdeme pro ně a pak mám nějaké překvapení i pro nás.“

Podívala se na něj se zvednutým obočím, ale jen se usmál a postrčil ji ke dveřím.

„Uvidíš,“ slíbil jí.

Dárky od Santy Clause byly uloženy ve velké lepenkové krabici. Brodie se rozhodl, že ji do obýváku přinese celou a teprve tam všechno vybalí.

Lilly si většinou přála tradiční věci, po jakých touží většina malých holčiček. Brodie si je zvědavě prohlížel. Nejvíc ho nadchla panenka, která vypadala jako skutečné mimino, a kočárek.

„Víš,“ pronesl zamyšleně a přitom pohladil panenku po jemných vláscích, „musím se ti k něčemu přiznat. To, co vím o dětech, nestojí za řeč. Ale vždycky mě zajímalo, jaké by to bylo, nějaké mít. A letos o Vánocích s Lilly -“ Odmlčel se a ohlédl se na Gretu, která stála kousek od něj. „Je to pro mě moc výjimečné, Greto.“

Viděla, jak ve velkých silných rukách něžně drží panenku, a slyšela mu v hlase upřímné zalíbení. To Gretě stačilo, aby jí roztálo srdce. „Pro Lilly je to taky moc výjimečné,“ zamumlala. „Nikdy jsem ji neviděla takovou šťastnou. Je to hlavně díky tobě.“

Brodie posadil panenku pod stromeček tak, aby ji Lilly hned uviděla, až ráno přiběhne do obýváku, a pak se obrátil zpátky ke Gretě. Oči mu zářily, když se natáhl pro její ruku. „Tady už jsme hotoví, takže bych chtěl, aby sis sedla na gauč, a já na chvilku zajdu do kuchyně. Za dvě minutky jsem tady,“ slíbil jí.

Greta se posadila a Brodie zmizel z pokoje. Sotva stačila zauvažovat, co to na ni chystá, a už se objevil s podnosem, na kterém stály dvě sklenky.

„Co to je?“ zeptala se podezíravě Greta, zatímco Brodie pokládal podnos na konferenční stolek. „Vypadá to jako vaječný koňak.“

Brodie se posadil vedle ní. „Je to vaječný koňak. Ale ne obyčejný. Je vylepšený brandy.“

„Brodie!“ vynadala mu mírně. „Včera na tom večírku jsem si užila alkoholu dost.“

„Ale no tak, Greto! Je přece Štědrý večer,“ připomenul jí, naklonil se ke stolku a vzal skleničky. „Ta trocha tě nezabije.“

Podal jí jeden drink a pak luskl prsty, rychle se zvedl a zamířil k vypínači. „Takhle to bude chutnat ještě mnohem líp.“

Světla nad hlavou jim potemněla a pokoj se zahalil do mihotavého jasu svíček. Gretin pulz okamžitě přešel na rychloběh.

„Nevím, jestli teď vůbec uvidím na skleničku,“ namítla chabě.

Brodieho rty zformovaly neodolatelný úsměv. Vklouzl zpátky na gauč hned vedle ní. „Jestli máš problémy najít vlastní pusu, tak já ti pomůžu. A pokud si myslíš, že tě chci dneska večer svádět, tak -“

„Tak?“ zeptala se přiškrceně.

„Tak máš pravdu,“ řekl prostě.

Za posledních pár dnů zjistila, že Brodie je člověk, který se se svými myšlenkami nijak netají. Přece jen ale nečekala, že přijde s něčím tak přímým.

„Brodie, já -“

„Zkus to pití,“ nařídil jí.

Zvedla si skleničku ke rtům. „Proč? To patří k tomu svádění?“

Tiše a chraplavě se zasmál. „Jistěže ano.“

Greta se napila a příjemně ji překvapilo, jak to chutná. Přesto se jen stěží dokázala soustředit na hřejivý účinek nápoje. Brodie se k ní totiž naklonil ještě víc a nespouštěl z ní oči.

„Hmm. Chutná to moc dobře,“ zamumlala. „Ty taky.“

Rychle k němu zvedla oči. „Nemusíš mi říkat takové věci, Brodie.“

„Proč ne?“ povytáhl obočí. „Já ti chci říkat, co k tobě cítím, Greto. Měla bys pochopit, že právě díky tobě si takové věci uvědomuju a přemýšlím nad tím, co by mě dřív ani nenapadlo.“

Greta cítila, jak se celá chvěje, když jí vzal skleničku a odložil ji vedle sebe na konferenční stolek.

„Ještě jsem ten koňak nedopila,“ zaprotestovala slabě, jako by pro ni sklenička představovala záchranu před tím, co je oba čeká.

„Je toho víc, co bude muset počkat na potom,“ usmál se. „A já nechci ztrácet čas, který dneska máme.“

Kdyby se byla Greta chtěla držet té rozumné cesty, kterou kráčela odjakživa, měla by teď vyskočit z gauče a upalovat pryč, aby se dostala do bezpečné vzdálenosti od Brodieho Barstowa. Ale za těch pár uplynulých dní s ní něco provedl a ona si v návalu lehkomyslnosti uvědomila, že nechce být vždycky jenom rozumná a v bezpečí. Naopak, toužila se po hlavě vrhnout do nepoznaného dobrodružství, ať to dopadne jakkoli.

Napřáhl k ní ruce a vzal ji do náruče a Gretu ani nenapadlo, aby se bránila. Přitáhl si její hlavu na rameno a ona se natáhla a pohladila ho špičkami prstů po tváři. Cítila, že mu dluží taky něco milého.

„Brodie, před chvílí jsem ti řekla, že díky tobě má Lilly tyhle Vánoce výjimečné. No, musím říct, že já taky,“ pronesla tiše.

Tvář mu zjihla tak, jak to u něj ještě neviděla. Byla něžná a vážná a slibující a Gretě se třásly ruce, když ho chytila za ramena.

Zajel jí prsty do rudých vlasů a s obdivem si měřil její obličej. „Greto, když jsem tě viděl tam na tom letišti… Cítil jsem z tebe hrozný smutek a osamělost, těžko jsem to snášel. Ale teď je to všechno pryč. A moc rád bych si myslel, že za to trochu můžu já, že ses zase začala usmívat.“

Jak k němu tak Greta dál vzhlížela, najednou si s leknutím uvědomila, že je možná poprvé v celém svém životě doopravdy šťastná. Možná, že jí ta radost, kterou teď cítí, vydrží jen den dva, než zamíří zpátky do Maine. Ale zažije ji aspoň na chvíli.

„Brodie, to přece není tvoje starost, abych se usmívala,“ zašeptala.

Přejel lehce ukazováčkem po chvějící se lince jejích rtů. „Ale ano, je, miláčku. Je to moje práce a hodlám si ji udržet.“

Tomu dost dobře nerozuměla. Proplétalo se v ní klubko pochybností a otázek, ale neměla příležitost vyslovit víc než jen Brodieho jméno. Pak se jeho rty usadily měkce a vyzývavě na jejích.

Celé tělo do poslední částečky jí zaplavil nápor sladkého potěšení. Ani se nepokoušela skrývat, jak moc po Brodiem touží. Vzdala se už všeho váhání, všech zábran a předsudků. Ovinula mu paže pevně kolem krku, vzepnula se k němu a pootevřela pro něj ústa.

Gretina reakce ho ponoukala, aby si od jejích hebkých rtů a měkkých křivek těla vzal, co chtěl. Připadalo mu, že v něm explodovala horká nálož a jako vařící tekutina se mu šířila žilami, zatímco ji jazykem škádlil a zuby zlehka kousal její štědré rty.

Rukama jí klouzal od pasu ke křivce boků a zase zpátky nahoru. Uvelebily se na příjemném místě, kde se drobná prsa vehementně snažila protlačit kašmírovým svetrem a vklouznout do jeho dlaní.

Hnětl ty pevné vyvýšeniny prsty. Greta ho odměnila tichým potěšeným zasténáním, a to v něm ještě podpořilo už tak dost dychtivé vzrušení. Prodral se rukama pod lem jejího svetru, sevřel jí prsa do dlaní a palci jí jemně přejel po bradavkách.

Okamžitě na jeho dotyk zareagovala, cítil, jak jí ve středu ňader ztvrdly pevné hroty. Rychle ji položil do polštářů na gauči.

„Dovol mi ochutnat tě, moje sladká Greto,“ zašeptal chraplavě. „Dovol mi dívat se, jak jsi krásná.“

Greta zakroutila hlavou.

„Já nejsem krásná, Brodie. Ale chci tě. Moc tě chci.“

To zašeptané prohlášení stačilo, aby se zastavil a shlédl na ni. „Moje drahá. Moje Greto.“

Než stačila odhadnout, co má v úmyslu, už vstal z gauče a zvedl si ji do náruče. Připadalo jí, že všechno vnímá jako v mlze. Koutkem oka letmo viděla jen temné zdi a dveře, když ji nesl tichým domem.

„Kam to jdeme?“ zašeptala mu zblízka do ucha.

„Ke mně do ložnice. Myslíš, že už Lilly spí?“ zeptal se najednou.

„Ano. Ale postav mě na zem a já se půjdu podívat,“ řekla mu. Kdesi v podvědomí jí cosi křičelo strachy. Jakmile se s Brodiem pomiluje, bude mít tenhle muž její srdce pevně v rukách. A uplyne jenom pár dní a ocitnou se od sebe zase daleko. Nedokáže snést takovou bolest. Utrápí se, jak se jí po něm bude stýskat.

Ale tělo ani nenapadlo, aby poslouchalo varování, které jí kroužilo hlavou. Tělo se nemohlo dočkat, až se vrátí do jeho objetí.

Postavil ji na zem až na chodbě před Lillyiným pokojem. „Jenom chvilku,“ zahučel tiše a pak přikryl její rty dlouhým žhavým polibkem, při němž se jí kolena proměnila na rosol. „Ne aby ses za mnou zapomněla vrátit,“ dodal, když přerušil spojení jejich rtů.

Jako bych na tebe někdy dokázala zapomenout, pomyslela si prudce Greta.

Po špičkách se vydala dovnitř. Noční světýlko vysílalo na postel měkkou žlutou zář. Lilly vypadala jako ztělesnění spokojeného dětství. Ležela stočená do klubíčka na boku, tvář ve spánku vyrovnanou. Tiskla si k sobě žlutého medvídka.

Lilly se nejspíš zdá o tom, že jí Santa zítra přinese nového tatínka, pomyslela si Greta a uvažovala, jak dcerce vysvětlí, že Santa o Vánocích neplní všechna přání malých holčiček.

Když se Greta znovu vynořila z Lillyiny ložnice, čekal na ni Brodie hned za dveřmi. Tiše a odhodlaně k němu přistoupila a on ji znovu vzal do náruče a zamířil s ní do svého pokoje. Přenesl ji přes práh a donesl ji k široké posteli, která stála pod velikým oknem.

Složil svůj cenný náklad opatrně na matraci, vrátil se ke dveřím, pečlivě je zavřel a zamkl.

„Jenom pro případ, že by se Lilly probudila a šla tě hledat,“ vysvětlil jí. „Měla bys aspoň čas se obléknout a jít za ní.“

Její dech spíš připomínal chvění, jak prudce nabírala vzduch do plic a zase ho vydechovala. „Co tvoji rodiče?“ zeptala se. Uvědomovala si, že mluví jako vylekaná puberťačka, která je poprvé na zapřenou v pokojíčku svého kluka, ale nedokázala si pomoci. Nikdy v životě se ještě nedopustila ničeho tak impulzivního a nemravného. „Mohli by se brzo vrátit.“

Tiše se zasmál a uložil se vedle ní na postel. „To ani náhodou. Táta se s Martinem vždycky zabere do pokeru. Nevrátí se domů dřív než nad ránem. Nemáme my to dneska štěstí?“

Polkla, připadalo jí, že ji všechny ty různé city zadusí. „Já nevím. Vlastně tu nemám co dělat. Ale ty mě zkrátka dokážeš úplně poplést.“

S pohledem upřeným do její tváře se jí natáhl po lemu svetru a lehce ho vytáhl nahoru. Greta se napřímila do sedu a zvedla ruce, aby jí ho mohl přetáhnout přes hlavu. Když byla ta část oděvu pryč a Greta znovu klesla na postel, přejel jí Brodie rukama po nahých pažích a po bocích. Očima se přitom pásl na hedvábně jemné pleti křivek, přetékajících z košíčků krajkové růžové podprsenky.

„Dřív jsem se za takhle štíhlými ženskými ani neohlédl. Ale tebe se nikdy nenabažím. A se zrzkou jsem taky nikdy nechodil. Máš úžasné vlasy, Greto. Voní jako růže a na dotek jsou jako hedvábí.“

Zvedl jí jednu dlouhou kudrnu z ramene, promnul si ji u úst a něžně políbil. Greta se natáhla po jeho ruce a chytila ho za zápěstí.

„Nikdo mi ještě nikdy takové věci neříkal, Brodie. Prosím, neříkej to, jestli to nemyslíš vážně.“

„Greto, Greto, nikdy a v ničem o mně nepochybuj,“ pokáral ji mírně.

Její opatrné srdce mu chtělo uvěřit. A pro dnešek to udělá. Vstřebá každý polibek, každý dotek, každou chvilku strávenou v jeho náruči a schová si ji hluboko v sobě. Pak z těch zážitků bude ještě dlouho žít, až bude zase sama jako ty uplynulé roky.

Malinko ho odstrčila, klekla si před ním na kolena a sáhla po knoflících jeho košile.

„Nech mě, abych tě pomilovala, Brodie,“ zamumlala zastřeným hlasem. „Chci ti ukázat, že nejsem ta šedivá myška, za kterou mě považuješ.“

Zajel jí rukama na holá záda a uvolnil zapínání podprsenky. Prádlo jí sjelo po pažích dolů a Brodie hltal pohledem pevná ňadra s bledě růžovými hroty.

Greta čekala, že se bude stydět ukázat se nahá muži, který neměl být nic jiného než její švagr. Mělo ji šokovat to zrádné horké vlhko, které cítila mezi stehny, ale nestalo se to ani to. Brodie v ní uvolnil cosi divokého a úžasného, co v sobě měla, jen to bylo pohřbeno kdesi hluboko. Chtěla si vychutnat každou chvilku, než tato kouzelná vánoční noc skončí.

Pomalu a s rozmyslem mu rozepínala knoflíčky košile. Když s tím byla konečně hotova, stáhla mu ji z ramen a z paží. Slabé světlo, pronikající dovnitř okny, zalévalo pevné svaly na jeho ramenou a hrudi a osvětlovalo mužný profil jeho tváře.

Jakmile se Gretě odhalilo jeho krásné svalnaté tělo, dech se v ní zadrhl a na chvíli ji napadlo, že úplně přestane dýchat.

„Ach, Brodie. Brodie,“ zašeptala a rukama divoce bloudila po jeho hrudi. „To musí být sen. To nemůžu být já… připadám si úplně jinak.“

Sklonila hlavu a přitiskla mu rty na rameno. Kůži měl horkou a hladkou, slabě voněla po santálovém dřevu. Ta směsice jí popletla smysly ještě víc. Zasténala potěšením a sázela mu rychlé polibky po klíční kosti nahoru, po straně krku a po tváři.

Brodieho silné ruce ji chytily kolem pasu a přitáhly si ji blíž, až se hroty ňader přitiskla na jeho hruď. Byl to nesmírně příjemný pocit.

„Tohle je doopravdy, miláčku. Jsme to ty a já. A já jsem z tebe celý blázen,“ zasténal tiše.

Povzbuzena jeho slovy se mu propracovávala rukama po hrudi dolů, až našly opasek jeho džínsů. Začaly pátrat po zipu a Brodie se svezl pozpátku do matrace, aby jí ten úkol trochu ulehčil.

„Vážně jsem tě považoval za šedivou myšku?“ zašklebil se. „To jsem musel být blázen.“

Rozepnula mu zip a stáhla mu džínsy z boků. Poprvé v životě si připadala jako nějaká hravá lištička. „Přímo jsi to neřekl. Ale já jsem stejně odjakživa věděla, co si o mně myslíš.“

„Vážně?“ popíchl ji chraplavě. „A co jsem si podle tebe myslel?“

„Že jsem chladná, upjatá a staromódní ženská ze severu,“ řekla a zasmála se. Ta představa jí teď připadala dost legrační.

Postup džínsů dolů se zarazil, když dosáhly jeho kovbojských bot. Greta mu je rychle jednu po druhé sundala a pak odhodila stranou i džínsy.

„Máš pravdu,“ souhlasil pobaveným hlasem. „To jsem si fakt myslel. A nedokázal jsem pochopit, co mi na tom připadá takové lákavé.“

Greta se zvedla z postele, ale jen na tak dlouho, než si sundala kalhoty, a pak si k němu vlezla do zmačkaných přikrývek. Přitáhl si její štíhlé tělo blíž a ona namítla: „To ne – nemohlo tě na mně nic lákat.“

„Ale ano, moje malá myšičko. A láká. Jenom mě nech, ať ti to dokážu.“

Greta se už neobtěžovala říkat nic víc. Jestli se snažil, aby si připadala krásná a sexy a žádoucí, pak to fungovalo dokonale a ona by byla blázen, kdyby proti tomu něco namítala.

Znovu a znovu ji líbal na rty a jeho ruce přitom zkoumaly horké vyvýšeniny a údolí jejího těla. Touha, horká a naléhavá, se v ní rozlévala jako nějaký silný drink. Přimkla se k němu, chvěla se, lapala po dechu, zoufale si už přála cítit ho v sobě.

Brodie se touhou málem rozplýval, když zvedl hlavu, aby se na ni mohl podívat. Zeptal se: „Chráníš se nějakými prášky nebo tak?“

Rozum měla tak zamlžený touhou, že na něj chvilku jenom bezvýrazně hleděla. Pak, když jí konečně došel smysl jeho otázky, zavrtěla hlavou na posteli.

„Já – je mi to líto, Brodie. Žádnou antikoncepci jsem už dlouho nepotřebovala. Ty něco máš?“

„Ne. Nečekal jsem, že se něco takového stane,“ řekl s lítostí.

Sklouzla rukama k jeho bokům a přidržela si ho pevně u sebe. Nedokázala se ho vzdát. „To je jedno. Teď zrovna nemám rizikové období.“

Brodie jí to musel věřit. Neměl sílu se od ní odtáhnout. Vzrušovalo ho dokonce i pomyšlení na to, že by ji přivedl do jiného stavu.

„Greto, Greto. Jsi moc sladká. Moc hodná.“ Sklonil hlavu k jejím rtům a ten polibek je oba připravil o dech. Když se jejich ústa zase rozdělila, vzal jí tvář do dlaní a podíval se jí do očí. „Drž se mě, můj vánoční andílku. Drž se mě a nepusť se mě.“

Greta mu to chtěla slíbit, ale v tu chvíli se na ni vyhoupl a vstoupil do ní. Ten úžasný pocit ji naprosto omráčil. Nedokázala nic než zasténat a ovinout kolem něj své dlouhé nohy.

Brodie si ještě před chvílí myslel, že se s ní dokáže milovat celou noc. Představoval si, že si bude její tělo vychutnávat celé hodiny, hrát si a laskat ji, starat se, aby zažila potěšení, které potřebuje a zaslouží si. Ale uplynulo jenom pár krátkých minut a pocit z toho, jak se v ní utápí, byl natolik úžasný, že to dál nedokázal vydržet. Poznal, že Greta je na tom stejně. A když cítil, jak spolu s ním stoupá do nebes, zvedl jí boky, přitiskl je pevně k sobě a explodoval do ní…

Trvalo hezkou chvilku, než Greta konečně popadla dech a pohnula se pod vahou jeho těla. Brodie se nadzvedl na předloktích, odkulil vedle ní na postel, ale ruku nechal lehce položenou na jejím bříšku. Nechtěl přijít o spojení s ní, chtěl se jí stále dotýkat. Nechtěl o to vlastně přijít už nikdy.

„Greto?“

S očima upřenýma na světlo pod okenním parapetem odpověděla tiše: „Ano?“

Přitiskl se k ní blíž a ruka mu sama od sebe sjela na její ňadro. Podívala se na něj, na tu tolik drahou tvář, a najednou měla co dělat, aby se jí mlha v očích neproměnila na slzy.

„My, hm, musíme si promluvit.“

Připadalo jí, že se pro ni tenhle muž stal najednou vším. Jak mohla připustit, aby k tomu došlo? Teď, když zjistila, jaké je být v jeho náruči, už na to nikdy nezapomene. Jak by taky mohla?

Povzdechla si. „Brodie, nemusíš ke mně vést žádnou květnatou řeč. Já přece vím, jak to chodí. Jsem už velká holka.“ Položila si dlaň na čelo a najednou se sama sobě zasmála. „To je ještě mírně řečeno. Jsem o sedm let starší než ty! Nemusíš mi vysvětlovat, o co tu šlo.“

Hnědýma očima dlouho studoval její zasmušilou tvář. „Vážně? Když to teda víš, proč mi to neřekneš?“

Zamračila se, rozčilena jeho odpovědí, a odvrátila od něj oči.

„Jedním slovem, šlo o sex.“

Brodie zauvažoval, kolikrát už zažil prostě „sex“ s nějakou ženou. Nechtělo se mu to počítat. Teď ne, po tom, co se právě stalo mezi ním a Gretou. Cítil, jak z něj k ní proudí celé jeho srdce a duše, a dobře věděl, že už nic nebude tak jako dřív.

Opřel se na lokti a přesunul se rukou z jejího ňadra ke tváři, přejel něžné rysy jejího obličeje, obkroužil lehce křivku úst.

„To je všechno, cos cítila? Jenom sex?“

Jeho otázka byla tak bolavá, že zavřela oči a potlačila v sobě zasténání. Nikdy v životě ještě nezažila tolik potěšení, tolik touhy a tolik lásky najednou. Musela si přiznat, že žádná z intimních chvilek s Dougem se tomu nepřiblížila. Ale to mu nemůže říct. Jejich vztah není nic vážného ani trvalého. Pozítří už bude odjíždět a on se bude chystat bůhvíkam. Uplynou měsíce a možná i roky, než se s ním zase uvidí.

„Nedělej to, Brodie,“ zaprosila. „Nekaž ten dnešek. Náš společný Štědrý večer. Chci, aby to zůstalo výjimečné, abych si to mohla pamatovat napořád. Přesně takhle, jak je to teď.“

Zvedla hlavu z polštáře a vtiskla mu polibek na rty. Brodie se usmál a zajel jí prsty do vlasů. Chvíli ji mlčky hladil a připravoval se na to, co jí řekne.

„Miláčku, nemusíš si nás takhle jenom pamatovat. Odteď už takhle budeme napořád.“

Zamrkala a vyhledala v šeru pokoje Brodieho tvář. Měla pocit, že se přeslechla, nebo že nepochopila nějaký jeho další vtip.

„Jak to myslíš?“

„Jednoduše,“ pousmál se. „Chci, aby ses stala mojí ženou. Vezmeš si mě, Greto?“

ŠESTÁ KAPITOLA

Gretino srdce se rozbušilo jako o závod. Ohromeně, mlčky na něj zírala. To nemůže být pravda. Jistě nechce, aby se stala jeho ženou.

„Jestli to má být nějaký vtip, Brodie, tak je dost krutý,“ pronesla sotva slyšitelně. Najednou si před ním zase připadala nesmírně zranitelná. Obrátila se k němu zády, posadila se na bok postele a zabalila si nahé tělo do jedné z pokrývek.

Brodie se zvedl, přiblížil se k ní a když jí sevřel ramena, cítil, jak je celá napjatá. Přitiskl se jí nosem ze strany na krk a řekl měkce: „Jak si můžeš myslet, že si dělám legraci, Greto? Já tě miluju.“

Ohromeně se k němu obrátila. „Miluješ! Nevíš, co říkáš, Brodie,“ vzdychla si. „Nikdy jsi přece ještě nikoho nemiloval.“

Nad tím obviněním tázavě zvedl obočí. „Jak můžeš něco takového vědět?“

Greta sklopila oči ke zmuchlaným přikrývkám, oddělujícím jejich těla.

„Máš pravdu, nemůžu to vědět. Jenom si to myslím, protože jsi nikdy nebyl zasnoubený nebo tak něco.“ Zvedla k němu znovu pohled. „Tak mi to řekni sám, byl jsi zamilovaný?“

Rukama jí něžně hnětl ramena. „Ne. Ještě nikdy se mi to nepovedlo. Zamiloval jsem se až do tebe. Takže si moc dobře uvědomuju, jak je to zvláštní. Netušil jsem, že to může být tak… úžasné.“

Srdce jí v hrudi začalo nadšeně tančit, ale nechtěla dát tuhle svoji slabou, zranitelnou stránku najevo. Brodie to nemyslí vážně. Možná to tak cítí teď, v euforii z milování, ale nebude to nadlouho. Tahle vánoční pohádka jistě brzy skončí. A ona musí myslet hlavně na svoji a na Lillyinu budoucnost. Ne, na to, jak nádherné je být milována tímhle mužem.

„Ty mě nemiluješ, Brodie, to tě jenom dostala ta vánoční nálada.“

Rty se mu prohnuly do znechucené čárky. „Nikdy bych si nepředstavoval, že zrovna ty budeš v takové chvíli sarkastická.“

Zoufale zasténala a obrátila se k němu celým tělem.

„Já přece nejsem sarkastická! Snažím se být jenom rozumná. Ty si mě přece ve skutečnosti nechceš vzít! Vůbec se k tobě nehodím.“

To ho nepřesvědčilo. Dvojsmyslně se na ni usmál a přimhouřil oči.

„Měl jsem dojem, že před chviličkou ses ke mně docela hodila.“

Při pohledu do jeho tváře se v ní všechno rozjásalo. Stačilo jí podívat se na něj a celý svět jako by se najednou rozjasnil. Tak proč se s ním hádám, ptala se sama sebe. Proč mu prostě nepadnu do náruče a neslíbím, že ho budu milovat až do smrti?

Jenže to nedokázala udělat. Byla natolik realistická, že si to nemohla dovolit. Místo toho řekla: „Brodie, nemusím ti přece vysvětlovat, že jsme dva naprosto rozdílní lidé. Ty k sobě potřebuješ někoho mladého, jako jsi sám. Někoho, kdo ti dá děti.“

„Ty jsi taky mladá. A můžeš mít další děti.“ Odtáhl přikrývku a položil jí dlaň dolů na bříško. „Možná jsme dítě už počali.“

Srdce jí při tom pomyšlení, že by měla Brodieho dítě, poskočilo, ale rozum se dál zaobíral neveselými myšlenkami.

„Ty přece ještě nechceš být manžel. Ani něčí táta. Rád se bavíš.“

„Člověk dokáže být obojí a k tomu se bavit. To je přece radost, ne nějaká smutná povinnost, Greto. A já si dám záležet, abych ti dokázal, že to jde,“ řekl najednou nesmírně vážně.

Moc ráda by mu uvěřila, ale ta opatrná žena v ní se toho děsila. Měla strach z dalšího zklamání. Jednou to už zažila a po další takové zkušenosti netoužila. Dougův odchod byl náhlý a nečekaný, a přestože jejich manželství nebylo nijak divoce vášnivé, ztráta muže pro ni znamenala skutečnou tragédii.

Brodie žije riskantní život. Jeho práce ho často vede do nebezpečí. Kdyby si ho měla vzít a pak o něj z nějakého důvodu přijít, byl by to konec. Takovou bolest by už nesnesla.

Z očí se jí najednou valily slzy a krk se jí stahoval, až málem nemohla dýchat.

„Já si tě nemůžu vzít, Brodie. Pořád bych se o tebe bála, že se ti někde něco stane. A nechci vláčet Lilly z jedné vojenské základny na druhou. Takový život si pro ni nepředstavuju.“

Rychle, než ji stačil zastavit, vyklouzla Greta z postele a popadla svoje šaty. Nedokázala se s ním už dál o těchto věcech dohadovat. Potřebovala zmizet, než se před ním úplně rozloží.

„Tak to nemusí být, Greto! Musíme si o tom všem pořádně promluvit,“ namítl, zatímco se rychle soukala do kalhot a do svetru.

„Tady není o čem mluvit, Brodie. My dva spolu prostě žít nemůžeme. Já bych po tobě nikdy nechtěla, aby ses vzdal kariéry. Jsi jednou voják a já na tom nemůžu nic změnit, ale nedokážu s tím ani žít. Dobrou noc.“

Na roztřesených nohách vyrazila z pokoje a modlila se, aby se nepokoušel jít za ní.

O mnoho později tu noc ležela Greta v posteli ve svém pokoji, zírala na tmavé stíny na stropě a přemýšlela. V duchu si procházela všechno, co se událo. Divila se, jak její Štědrý večer mohl dopadnout tak úžasně a tak příšerně zároveň.

Milování s Brodiem bylo nádherné. A i když mu zalhala a označila jejich spojení jen za „sex“, věděla, že je to láska. Každé pohlazení, každý polibek, každá chvíle, kterou strávila v jeho náruči, všechno to bylo z lásky. Prostě se jen bála přiznat to jemu i sobě.

Teď se ale ptala sama sebe, kde má najít odvahu se s ním rozloučit. Jak má zapomenout na všechno to potěšení, které jí Brodie připravil, a vrátit se zpátky ke svému bezpečnému, ale osamělému životu v Maine? Věděla, že po letošních Vánocích nebude už nic stejné jako dřív.

Se zoufalým povzdechem se obrátila na bok a podívala se na rudé digitální číslice budíku, který stál na nočním stolku. Čtyři třicet. Ráno je tady a ona ani na chvilku nezamhouřila oči. Nedokázala si vyhnat z hlavy obrázek Brodieho. Věděla, že leží v posteli na druhé straně chodby, jen kousek od ní. Stačilo by projít dvěma dveřmi a on by jí jistě otevřel náruč.

Tak to udělej, napověděl jí vnitřní hlas. Udělej to, když to tolik chceš. Zapomeň na svoje věčné strachy. Ty tě nikam nedovedou.

Drahý bože, modlila se, bylo by to správné? Má v sobě najít odvahu k takovému činu?

Co když skončí jako máma, nakonec opuštěná a zahořklá? Teresa byla přísná, nekompromisní matka a ještě konzervativnější manželka. Své puritánské hodnoty se pokoušela vštípit dítěti i manželovi. Gretě nezbývalo, než poslechnout, ale Michael O’Brien se vzepřel. Zvolil si jiný život, vydal se za tou trochou štěstí, které ho možná ještě někde čekalo. I když to znamenalo, že bude chudý. I když to znamenalo, že nebude mít to nejlepší.

Když otec rodinu opustil, zbyla na Gretinu výchovu jen přísná matka a pečlivě dceru formovala. Ozýval se v jejich domě vůbec někdy smích? Stěží si dokázala vzpomenout. Všechno se točilo kolem školy, práce, šetření a zdravého rozumu. Chtěla by snad, aby Lilly vyrůstala ve stejné domácnosti?

Gretiny myšlenky byly tak divoké, že už nedokázala zůstat déle v klidu. Odhodila pokrývky, přehodila přes sebe župan a vyklouzla z ložnice.

V Lillyině pokoji pořád svítila noční lampička. Greta přistoupila z boku k její posteli a shlédla na spící dceru. Dlouhé zlaté dětské kudrny ležely rozhozeny po polštáři, pár jich zakrývalo růžovou tvářičku.

Greta se užuž natahovala, aby ty vlásky Lilly z tváře odsunula, ale v poslední chvíli ruku stáhla, měla strach, že by ji mohla vzbudit. Nevadí, že je má rozcuchané, uvědomila si. Bude se muset naučit nelpět tolik na dokonalosti. Někdy je lepší být šťastný než dokonalý. To ji naučily tyto Vánoce s Brodiem.

Do jejích myšlenek se najednou prodrala Lillyina vánoční modlitba. Letos bych chtěla dostat pod stromeček opravdového tatínka. Gretě připadalo, že se v ní rozplakalo srdce, předem lituje všech těch věcí, o které by mohla přijít, pokud nenajde odvahu žít, skutečně žít.

Greta jako dítě toužila a modlila se, aby se jí táta vrátil zpátky. Nikdy se to nestalo. Ta ztráta ji natrvalo poznamenala. Teď je sama rodič a jakoby zázrakem má možnost dát Lilly všechnu lásku, kterou si zaslouží, lásku obou rodičů.

Nedokázala to dcerce upřít. Nedokázala to upřít ani sama sobě…

Greta vyšla po špičkách ven z Lillyina pokoje a v duchu se usmívala. Přesvědčila sebe samu.

Přešla po chodbě k Brodieho dveřím. Zlehka /aklepla, nečekala na vyzvání, vstoupila dovnitř a pečlivě za sebou zavřela.

„Greto?“ Přikrývky zašustily a Brodie se napůl zvedl na posteli. „Co to děláš?“

Položila si prst na rty a přesunula se k němu. „Zamykám dveře. Jenom pro případ, že by nás Lilly nebo tvoji rodiče šli hledat.“

Promnul si oči a nevěřícně na ni zamžoural. „Páni, zdá se mi to, nebo ne?“

Pokrčila rameny a nechala župan sklouznout z nahého těla. Pak si zalezla vedle něj pod deku.

„Ne. Přišla jsem se ti omluvit.“

Natáhla po něm ruce a on jí vyšel vstříc. Chytil ji kolem pasu a přitiskl si ji pevně k sobě.

„No, miláčku, postavila ses k tomu správně,“ pochválil ji spokojeně.

„Byla jsem blázen, Brodie.“

Jeho ruce jí bloudily po zádech, až zajely výš do hustých vlasů a hladily je. Přitom jí sázel žádostivé polibky na šíji.

„Tak bych to neřekl,“ zamumlal. „Jsi zkrátka jenom temperamentní zrzka.“

„Miluju tě. Víš to přece, viď?“

Otřel se svým strništěm o její hebkou tvář. „No, abych pravdu řekl, měl jsem ten pocit.“

Vydala ze sebe roztřesený dlouhý povzdech. „Neměla jsem říkat to o té tvé práci, o kariéře. Ale dochází mi to všechno pomalu. Nemůžu ti lhát, Brodie. Nebudu tvrdit, že se nikdy nebudu bát, až tě budu vyprovázet do nějaké cizí země. Ale smířím se s tím a podpořím tě. Nic jiného mi nezbývá, protože tě miluju.“

Zaklonil hlavu natolik, aby se na ni mohl podívat.

„Tím mi říkáš, že si mě vezmeš?“

S úlevou se rozesmála. „Bože, Brodie, ano, ano, jistěže si tě vezmu!“

Po tom prohlášení našly jeho rty Gretina ústa. Políbily je a ten polibek byl jako nevyslovený slib. Cítila ho v celém těle od hlavy až po paty.

Pak se Brodie záhadně usmál a zvedl se na lokti.

„Něco ti prozradím, moje malá myško. Pusť to z hlavy. Nebudeš se muset bát o moje bezpečí. Nebudeme se stěhovat z jedné vojenské základny na druhou. A rozhodně od sebe nebudeme muset být odloučení.“

„Jak to?“

„Asi víš, že jsem čekal na nové rozkazy. Zrovna včera ráno dorazily. Jedná se o místo, o které jsem žádal. Přidělili mi ho,“ dodal Brodie vítězoslavně.

Greta to tak vyvedlo z míry, že se s trhnutím vztyčila a zírala na něho.

„Jaké je to místo? Proč jsi mi to neřekl už předtím?“

Z Brodieho přímo čišelo, jak se pase na jejím překvapení.

„Nějakou dobu jsem byl rozhodnutý, že je načase, abych se přestal toulat. Abych se usadil a založil rodinu. Už žádné bojové nasazení. Odteď si armáda moje zkušenosti využije jinak. Budu pomáhat při výcviku vojáků pro zvláštní bojové operace. Přidělili mě nastálo do Louisiany blízko Fort Polku.“

V puse jí vyschlo, vyčítavě ho šťouchla do ramene.

„Brodie! Proč jsi mi to proboha všechno neřekl dřív? Byla jsem tak nešťastná a -“

„Holka, holka,“ zabroukal na ni a stáhl si ji zpátky na rozložitou hruď. „Odpusť mi to. Ale vlastně jsi mi ani nedala šanci, abych ti to řekl. A kromě toho, potřeboval jsem od tebe slyšet, že mě miluješ jako vojáka, nasazovaného do bojů. Že se nemusím nejdřív změnit, abychom spolu mohli žít.“

Vyzývavě se o něj otřela a dala mu pomalý, sladký polibek na ústa. Už jí připadalo naprosto přirozené svádět ho. Byla to pro ni ta nejsnadnější a zároveň nejpříjemnější věc pod sluncem.

„Miluj se se mnou, Brodie,“ zašeptala. „Teď a až do smrti.“

Tiše a žádostivě zasténal a prudce ji převrátil na záda.

„Víš jistě, že to v Louisianě vydržíš, moje malá myško? Je tam prý spousta komárů.“

„To si piš,“ přikývla šťastně Greta. „Rozhodla jsem se, že snesu všechno na světě, jenom abych s tebou mohla založit rodinu.“

Později toho rána se všichni sešli v obývacím pokoji. Lilly vzrušeně pobíhala kolem velikého vánočního stromku, obloženého balíčky, a vrhala se na hračky. Dospělí popíjeli první šálek kávy a klidnějším tempem si rozbalovali svoje dárky.

James s hraným překvapením prohlížel svůj obvyklý příděl ponožek a kravat. Vtipkovalo se u toho, pokoj se naplnil smíchem.

„Co je propánaboha tohle?“ Barstow starší zvedl se zmateným výrazem šňůrku s mašličkou.

Anita se na něj zpříma podívala. „To máš k tomu, aby sis to uvázal kolem prstu a nezapomněl, že příští týden máme výročí svatby.“

James se hlasitě zasmál, natáhl se a objal manželku kolem krku. „Moje drahá, copak jsem na ten den, kdy jsem si tě vzal, někdy zapomněl?“

Anita se spokojeně usmála. „Ne. Ale stejně si to chci pojistit.“

Brodie se té láskyplné debatě rodičů jaksi záhadně usmál. Pak sáhl do kapsy a vylovil malý balíček ve stříbrném a červeném papíru. Přidřepl si ke Gretě a vtiskl jí dárek do ruky. Překvapeně k němu vzhlédla a zvědavě převracela krabičku v rukách.

„Co to je? Už jsem si dárek od tebe rozbalila a moc se mi ten svetr líbil.“

Hnědé oči se mu rozzářily, když viděl Gretin usměvavý obličej, plný radosti, způsobené láskou a vánoční náladou. Přesně takovouhle si ji představoval. Šťastnou, spokojenou a s ním.

„Je to taková věcička, kterou jsem pořídil na poslední chvíli,“ pokrčil rameny. „Myslím, že teď je pravý čas, aby sis to rozbalila,“ zašeptal ještě.

„Dobře.“ Opatrně, ale vzrušeně začala trhat papír. Sotva uviděla sametovou krabičku, uhodla, že uvnitř bude šperk. Rozhodně ale nebyla připravena na diamantový a platinový prsten, který na ni vykoukl.

„Proboha, Brodie!“ Přitiskla si ruku s dárkem na prsa a překvapením zalapala po dechu. „Jak jsi věděl, že řeknu ano?“

„Nevěděl jsem to,“ odpověděl prostě. „Věděl jsem jenom, že se s žádnou jinou odpovědí nesmířím.“

„Co je to?“ zeptala se rychle Anita a natáhla krk, aby viděla, co Greta drží v ruce.

„Nech ji, miláčku, Greta nám to jistě řekne,“ ozval se James.

Greta se nedokázala ovládnout, začaly se jí valit z očí slzy. Sklopila hlavu a snažila se sebrat, aby byla vůbec schopna promluvit.

Brodie ji objal kolem ramen a podíval se na své rodiče.

„Dal jsem Gretě zásnubní prstýnek,“ řekl jim s pyšným úsměvem. „A už jsme si naplánovali, kdy se vezmeme. Uvažovali jsme o příští týdnu, abychom mohli mít svatbu přesně na vaše výročí. Pokud vám nebude vadit, že se o ten den budete dělit s námi.“

James a Anita se na sebe podívali. Greta k nim opatrně vzhlédla a nesmírně se jí ulevilo, když viděla, jak se jim ve tváři objevilo nelíčené nadšení. Ti dva si rozhodně nemysleli, že by se měla dál zaobírat minulostí, uctívat jen Dougovu památku. Chtěli, aby byla šťastná s jejich druhým synem.

„To jsou ale vážně šťastné Vánoce!“ vykřikl James. Oba dva s Anitou vyskočili a hnali se jim blahopřát. „A já jsem to uhodl!“ mrkl na svou ženu. „Včera, když jsme byli s Brodiem ve městě, jsem si lámal hlavu, proč se tak dlouho zdržel v tom klenotnictví. Došlo mi, že možná kupuje zásnubní prstýnek.“

„Moc rádi se s vámi podělíme o náš svatební den,“ ujistila je oba Anita a pak se jí na tváři objevil uličnický úsměv, jak tak přejížděla pohledem z Brodieho na Gretu a zase zpátky. „Abyste věděli, měli jsme s Jamesem nějaké podezření. Všimli jsme si u vás takového toho zvláštního výrazu v očích. A Brodie mi sem tam naznačil, že je zamilovaný. Ale báli jsme se vás do něčeho tlačit. Jenom jsme doufali, že to příroda zařídí, ještě než tyhle svátky skončí.“

„Vy dva spolu budete šťastní, synku,“ řekl James Brodiemu. „Vážně šťastní.“

Zatímco se čtyři dospělí objímali a vyměňovali si vzrušené otázky ohledně nadcházející svatby, Lilly na ně nechápavě hleděla. Nakonec to nevydržela, vecpala se mezi ně a postavila se před matku.

„Mami, já to chci taky vidět! Co to je?“

Greta podržela ruku tak, aby ji Lilly viděla. „Je to prstýnek, miláčku. Znamená to, že já a Brodie budeme mít svatbu.“

Naklonila hlavu ke straně a podívala se na matku naprosto popleteně. „Aha. A co je to ta svatba?“

Gretě najednou srdce úplně přetékalo radostí. Pohladila dcerku po hlavičce.

„To znamená, že se ti splnilo vánoční přání. Brodie bude tvůj táta. Co na to říkáš?“

Lilly chvilku zírala na Gretu s vykulenýma očima a pak vyjekla a skočila mámě kolem krku.

„Říkám, že jsou to ty nejdobřejší Vánoce!“

CO SE STALO POD JMELÍM

Kathie DeNoskyová

PRVNÍ KAPITOLA

Topení v najatém voze SUV přívětivě sálalo horký vzduch a pomáhalo Megan Bennettové zahnat venkovní chlad studeného prosincového večera. Nijak ale nepůsobilo na ten sklíčený, prázdný pocit, který ji ovládal zevnitř.

Připadala si opuštěná a ztracená. Poprvé za svých šestadvacet let měla trávit Vánoce sama.

Těžce si vzdychla. Projížděla právě malebným městečkem Harmony Falls v Tennessee, ponořeným do podvečerního soumraku. Pozorovala zářící světla, zdobící stromy podél Hlavní třídy, huňaté jehličnaté věnce s velkými červenými mašlemi, visící téměř na každých dveřích, a domy s okny bohatě ověnčenými elektrickými žárovičkami. Všechno jí to připomínalo obrazy Thomase Kinkadea, přívětivé, povzbudivé a plné barev a teplého jasu.

„Přijela jsem sem utéct před Vánocemi, a přistála jsem přímo uprostřed nich,“ zamumlala nespokojeně a nasměrovala automobil na úzkou zasněženou silnici, vedoucí do svahu hory Whisper.

Světla městečka se zvolna ztrácela ve zpětném zrcátku a Megan se ze všech sil soustředila na to, aby s vozem nesklouzla z příkré klikatící se cesty a ze svahu dolů. Nebyla zvyklá na ježdění v horách ani na podobnou sněhovou nadílku.

Nic ji k cestě sem nenutilo. Místo aby trávila svátky o samotě ve srubu ve Smoky Mountains, mohla Vánoce prožít v pohodlí doma ve Springfieldu v Illinois s některou kamarádkou. Mohla taky přijmout pozvání rodičů, přidat se k expedici džunglemi Kostariky a spolu s nimi se vydat pozorovat exotické ptáky.

Ale vzhledem k tomu všemu, co se přihodilo za posledních pár měsíců, Megan nijak netoužila po společnosti, ani necítila potřebu něco slavit. Chtěla ty letošní svátky jenom nějak překlepat a doufala, že příští rok bude lepší než ten uplynulý.

V poslední době se toho na ni nahrnulo nějak moc. Po mnoha měsících se odhodlala a ukončila vztah s mužem, se kterým chodila. Konečně jí došlo, že jejich dvouletá neslaná nemastná známost nikam nepovede. Navíc přišla o zaměstnání, o dobré místo v cestovní kanceláři, která kvůli poklesu zájmu klientů musela ke konci roku své zaměstnance propustit.

Obě ty události pro ni byly dost těžké. Ale co ji zničilo nejvíc, to byla mrtvice a nečekaný odchod milovaného dědečka, jednoho z nejbližších lidí, které měla. Zbyl jí jen hořký pocit prázdnoty, kterou se jí jen těžko podaří zaplnit. Zvlášť teď, v předvánočním čase, se jí po dědečkovi stýskalo dvojnásob.

Reflektory auta osvítily pneumatiku, opřenou o kůl plotu. Megan zpomalila a zahnula na úzkou cestu, lemovanou stromy, vedoucí ještě výš do hor. Nikdy v tom srubu ještě nebyla, ale tisíckrát poslouchala dědu Bennetta, když jí líčil své rybářské výpravy za pstruhy. Cestu do svého království jí popsal tak dobře, že bezpečně věděla, kde ho najde, a ani nepotřebovala mapu.

Zanedlouho se její cíl skutečně vynořil mezi stromy. Zaparkovala vůz na pasece přímo před malým domkem se širokou krytou verandou, postaveným z klád. Chvíli seděla bez hnutí a dívala se na opuštěný srub, který po dědečkovi zdědila. Vypadal přesně tak, jak čekala. Oči se jí samy od sebe zalily slzami.

Vzpomínala na muže, s nímž trávila každé Vánoce už od svých pěti let. I když nevyznával tradiční oslavy svátků, vždycky se na prázdninovou návštěvu u něj těšila. Byla to ostatně její hlavní náplň Vánoc. Rodiče si s ní vždycky vyměnili dárky předem a pak se vydali do světa za nějakým svým nejnovějším koníčkem.

Megan a děda Bennett pak společně vysedávali před krbem v jeho pracovně, popíjeli horké kakao a jedli cukroví, které mu napekla hospodyně. Bavil ji nevyčerpatelnými historkami o svých cestách do Smoky Mountains a líčil klid, který v tomto srubu vždycky našel. A ona už jako dívenka snila o dni, kdy tu krajinu konečně uvidí na vlastní oči. Splnilo se jí to až dnes, o mnoho později, než si myslela.

„Doufám, že tady najdu taky takový klid jako ty, dědečku,“ zašeptala, vystoupila z auta a vydala se po schodech na verandu.

Za čtvrt hodiny už měla rozdělaný oheň v krbu, uvařenou konvici kávy a vyloženou většinu věcí z kufru auta. Na chvilku se zastavila u dveří a rozhlédla se po rozlehlém obývacím pokoji srubu. Líbilo se jí, jak prakticky a přitom útulně je to tu zařízeno, poznávala dědovu ruku a jeho vkus. Udělala dobře, že se letos rozhodla strávit svátky právě tady. Nejenom že si tu bude moci promyslet vlastní budoucnost a to, jak si bude hledat další práci. Navíc si bude si připadat, skoro jako by byl děda Bennett zase s ní, koukal jí přes rameno a dohlížel na to, jestli se rozhodne správně.

Ještě jednou se rozhlédla po pokoji a vyšla zase ven. Když se sem vypravovala, vůbec netušila, jak bude srub vypadat uvnitř, protože v něm už déle než rok nikdo nebyl. Ale sotva objevila skříň s pojistkami a zapnula elektřinu, byla příjemně překvapená, že se všechno nachází v tak výborném stavu.

Než se vrátím domů, budu muset vyhledat dědova přítele, nějakého Lucase McCabea, a poděkovat tomu starému pánovi za to, že se o srub tak dobře postaral, pomyslela si, když otevírala kapotu kufru vozu. Ten pán bude mít kromě toho jistě svá léta a možná bude chtít, aby si Megan opatrování srubu zajistila nějak jinak. Nejspíš se po nějakém správci poptá dole ve městečku.

Ale teď musí nanosit dovnitř zbytek jídla, které si nakoupila po cestě v Pigeon Forge. Jakmile s tím bude hotová, vrazí do trouby mraženou pizzu, převleče si postel a pak se uvelebí u krbu s kouřícím hrnkem kávy a knížkou, kterou si koupila v obchodě se suvenýry na O’Hareově letišti během čekání na odložený let. Bude mít teplo, klid a příjemnou zábavu – a nic jiného už od letošních Vánoc nepotřebuje. Klidně tak stráví celé svátky, zalezlá jako medvěd v noře. Lidí si za celý rok užila ažaž, teď si pro změnu vychutná samotu.

Ponořená do svých myšlenek vylovila z kufru auta poslední dva pytle naložené potravinami, popadla je do náruče, loktem zaklapla dveře a obrátila se, aby se s nákladem vydala zpátky do srubu. Ale stačila ujít jen několik kroků, když se z hustého lesa, obklopujícího mýtinu, vynořila jakási temná postava.

Megan ztuhla na místě. Přimhouřila oči, aby v šeru lépe viděla.

Byl to muž. A držel v ruce zbraň.

„Tohle je soukromý majetek. Co tady děláte?“ houkl na ni nepřátelsky.

Megan pustila, co držela v rukách, a rozječela se jako siréna.

Lucas McCabe nevěděl, co si má myslet, když vyšel před svou tesařskou dílnu a uviděl, jak ze srubu Sama Bennetta stoupá proužek dýmu.

Co se děje? Srub je přece už kolik měsíců prázdný, Sam se už do něj nikdy nevrátí.

Lucas se dlouho nerozmýšlel, zašel do dílny, popadl z háčku brokovnici a rozběhl se mezi stromy do kopce. Ani ho nenapadlo sednout do auta a v klidu tu nevelkou vzdálenost ujet. Věděl dobře, že zkratkou pěšky bude u Samova srubu o dobrých pět minut dřív a vypakuje toho vetřelce okamžitě pryč.

Žil v horách dlouho, leccos už zažil a jen tak něco ho z míry nevyvedlo. Ale rozhodně nečekal, že v Bennettově srubu načapá tuhletu drobnou blondýnku, která umí ječet, že by dokázala probudit ze zimního spánku všechny medvědy z okolí.

„Počkejte, slečno. No tak, jenom klid,“ pokusil se ji utišit. Nevěděl, jestli ho vůbec slyší, protože ještě pořád ječela jako na lesy.

„Nechte toho, proboha!“ houkl hlasitěji a to konečně zabralo.

„Kdo – kdo jste?“ O několik kroků před ním zacouvala. „Co chcete? Nemám s sebou žádné peníze, ale… můžete si vzít moje cestovní šeky.“ Rozhlédla se kolem, jako by hledala nějakou pomoc, žádnou neobjevila, a tak kývla hlavou. „Můžete si vzít i moje kreditky.“

„Já od vás nechci peníze, cestovní šeky ani kreditní karty,“ zavrtěl hlavou Lucas.

Opatrně se k ní blížil a snažil se přitom působit natolik důvěryhodně, jak jen chlap jeho postavy s dvouhlavňovou brokovnicí v ruce může vypadat. Ale sám viděl, že se mu to moc nedaří, protože před ním pořád couvala a vypadalo to, že se znovu chystá začít vřískat jako divoká kočka chycená do pasti.

„Nechte mě!“

Lucas znechuceně vydechl. Tohle přece nemá zapotřebí. Dal si dnes pořádně do těla, uplynulých dvanáct hodin strávil v dílně, montoval kolíbky pro panenky a řezal dřevo na vláčky, které bude sestavovat zítra. Byl k smrti unavený a po ničem netoužil víc než po plechovce studeného piva, horké sprše a několika hodinách nicnedělání před televizí, než si půjde lehnout. Potýkat se uprostřed lesa s hysterickou, rozječenou ženskou si na žebříčku jeho oblíbených zábav nestálo moc vysoko.

„Slečno, uklidněte se. Já vám nic neudělám. Vypadá to, že jste zabloudila,“ řekl a snažil se, aby to neznělo moc podrážděně. „Na téhle straně hory nejsou žádné chaty k pronajmutí. Tenhle srub patří rodině Bennettových. Budete muset odjet.“

Vyplašená ženská přestala couvat a zastavila se. Zdálo se, že konečně začala vnímat, co jí říká.

„Vy jste znal dědu Bennetta?“

Lucas se zamračil a pomalu se k ní dál blížil. „A kdo vlastně jste, slečno?“

Měsíční záře, odrážející se od sněhu, vysílala dost světla. Jasně na ní viděl, že se rozmýšlí, jestli mu má říct své jméno, nebo ne.

„Kdo jste vy?“ zeptala se nakonec a vzdorně zvedla bradu o něco výš.

„Já jsem se ptal první.“

Vydala ze sebe zoufalý povzdech a rozhodila rukama. Lucas věděl, že rezignovala. Pochopila, že jí ten lesní muž s brokovnicí nehodlá odpovědět na žádné otázky, dokud mu ona neodpoví na ty jeho.

„Jsem Megan Bennettová. Vnučka Sama Bennetta,“ prohlásila pevně.

„To není možné,“ řekl Lucas a zavrtěl hlavou. „Jste na to moc stará.“

„Stará?“ opakovala dotčeně.

„Myslím na tu vnučku,“ opravil se honem.

Ta ženská si opřela ruce o pěkně tvarované boky a zlostně se do něj zabodla pohledem. „A jak můžete vědět, jak bych měla být stará?“

Lucas si nemohl pomoci, musel se rozesmát nahlas. Ať už je tahle slečinka kdokoliv, rozhodně má pořádnou dávku odvahy. Sotva strávila ten počáteční šok z toho, jak se před ní vynořil z lesa neznámý chlap, rozčílila se jako čert. Teď vypadala, že by se do něj klidně zakousla jako jezevčík do lišky lapené v noře. Ne každá žena její postavy by si troufla postavit se mužskému, který je přinejmenším o pětadvacet čísel vyšší a o dobrých třicet kilo těžší než ona. Natož když ten chlap svírá v ruce dvouhlavňovou brokovnici.

Smích ho ale pomalu opustil, když si všiml, jak rozčileně dýchá a jak se jí přitom pod svetrem zvedají a klesají prsa. Byl to docela příjemný pohled. Nechtěl ale, aby si toho všimla, a tak honem uhnul očima a řekl vážně: „Sam přede mnou celou dobu mluvil o své malé vnučce. Nemůže jí být dneska víc než deset jedenáct let. Nanejvýš dvanáct, řekl bych.“

„No, vidíte sám, že jsem o něco dospělejší,“ škubla rozčileně rameny.

„To vidím,“ vyhrkl, než se stačil zarazit.

Najednou zavrtěla hlavou.

„Ale o můj věk tady nejde. Kdo jste vy a odkud znáte mého dědečka?“

„Byli jsme se Samem Bennettem přátelé,“ vysvětlil konečně Lucas. Začínal věřit, že mu ta ženská možná přece jen tvrdí pravdu. „Můj otec Samovi na tenhle srub dohlížel dvacet let. A pak, když táta umřel, jsem to vzal po něm. Bydlím támhle kousek pod kopcem.“

Chytila se rukama za paže, nejspíš cítila, jak jí teplota, pohybující se hluboko pod bodem mrazu, proniká silným červeným svetrem. Nevěřícně si ho změřila od hlavy k patám. „V – vy jste pan McCabe?“

„To jsem. Křestním jménem Lucas.“ Pokývl směrem k domku. „Co kdybyste teď šla dovnitř a trochu se zahřála a já vám zatím posbírám ty zásoby? Můžeme to probrat, až vám je odnesu do srubu.“

„To n – není třeba, pane M – McCabe.“ Začínala se třást a zuby jí cvakaly jako kastaněty.

Chtěla ho obejít a sesbírat si potraviny sama, ale postavil se jí do cesty, aby ji zadržel. Podal jí pušku, aby si uvolnil ruce, a teprve pak si uvědomil, co dělá. Doufal, že ji už přesvědčil a že ho teď nezastřelí jeho vlastní zbraní. Pobídl ji směrem k verandě. „Pospěšte si dovnitř, než celá omrznete.“

Několik dlouhých vteřin se na něj dívala a brokovnici přitom držela, jako by to byl had nebo něco, co ženy považují za stejně ohavné. Pak se konečně obrátila a odkráčela zpátky do srubu.

Lucas si nemohl pomoci, vyprovázel ji pohledem až do dveří. Pak v duchu zaklel, obrátil se a začal sbírat jídlo, které upustila na zem.

Co se to s ním sakra děje? Proč má problémy chytit dech? A proč mu najednou připadá, jako by mu byly džínsy o pár čísel menší?

Vzal ze země poslední plechovku kukuřice, vyšel po schodech a opatrně se kolem ní protlačil, aby mohl potraviny složit na kuchyňský stůl. Nebude se s tím párat, vyřídí to rychle. Jakmile zjistí, jak se to doopravdy má s tou Samovou vnučkou, buď tu ženskou vyhodí ven přímo na ten její roztomilý zadeček, nebo se slušně omluví, odporoučí se zpátky domů do svého srubu a bude se snažit zapomenout, že nějaká Megan Bennettová vůbec existuje. A tím to celé pro něj skončí.

„Děkuju vám,“ řekla už o něco přívětivěji. Zaznamenal, jaký má měkký hlas. Připadalo mu, jako by v něm ten zvuk rozvibroval celou páteř.

Lucas pokrčil rameny a ze všech sil se snažil mluvit tak, aby to znělo přirozeně. „To bylo to nejmenší. Vlastně jste ty věci upustila na zem kvůli mně.“

Obrátil se a s překvapením zjistil, že mu něco strká do ruky.

„Jenom abyste neměl žádné pochybnosti o tom, kdo jsem, tak tady máte můj řidičák,“ prohlásila a znělo to jaksi zajíkavě, podobně, jako promluvil před chvílí sám. „Myslím, že z té fotky a údajů poznáte, že jsem opravdu Megan Bennettová.“

Prostudoval si průkaz a pak jí ho podal zpátky. „Omlouvám se, že jsem vám tak znepříjemnil život, ale Sam ve mně vážně vzbudil dojem, že jste mnohem mladší.“

Kousla se do spodního rtu a rozkošné smaragdově zelené oči se jí najednou zaleskly, jako by neměla daleko k slzám. „Myslím, že to docela chápu. Děda si… nejspíš nechtěl přiznat, že už jsem vyrostla.“

Několik vteřin mlčeli a pak Lucas usoudil, že by bylo na místě vyjádřit jí svou soustrast. „Je mi líto, že Sam odešel. Bude se mi po něm stýskat. Byl to dobrý člověk a vždycky jsme si spolu tady v potocích moc příjemně zarybařili.“

Odkašlal si. Už nevěděl, co by víc řekl, a tak se pomalu vydal ke dveřím. Potřeboval se odtud dostat. Z důvodů, kterým ani vzdáleně nerozuměl, měl najednou příšerné nutkání tuhle Megan Bennettovou obejmout a pevně si ji k sobě přitisknout. Byl to tak intenzivní pocit, že se mu málem nedalo odolat.

„Já, hm, vám sem zítra ráno přivezu ještě nějaké další dřevo do krbu.“ Co to do něj vjelo? Proč si s tou ženskou smlouvá další setkání, když je z ní už po pár minutách známosti jako na jehlách? Nerozuměl sám sobě, ale nabídka už byla venku a nešla vzít zpátky.

„Mám vám zaplatit hned?“ zeptala se a natáhla se po kabelce, která ležela na stole.

Lucas už otevíral dveře, ale zarazil se a obrátil se k ní. „Ne, a nebudete mi nic platit ani zítra, až to dřevo přivezu.“

„Ale -“

Důrazně zavrtěl hlavou. „Byli jsme se Samem dobří přátelé. Čekal by ode mě, že na vás dohlédnu, když tady budete. A jde přece jenom o trochu dřeva.“

Než ze sebe Megan stačila vypravit, že nepotřebuje, aby na ni někdo dohlížel, sebral Lucas pušku, kterou předtím odložila na zem, vyšel ven a bez ohlédnutí za sebou zavřel dveře. Teprve tehdy s úlevou vypustila z plic dech, který nevědomky zadržovala od té chvíle, kdy vstoupil do jejího srubu.

Tohle setkání ji rozhodně vyvedlo z míry.

Předně si správce srubu představovala jako mnohem staršího muže, nejspíš v dědečkově věku. Tenhle Lucas McCabe by jí ale vyrazil dech, i kdyby byla připravena na mladého muže, to jí bylo jasné.

Rozhodně nečekala, že na ni nějaký chlap dokáže tahle zapůsobit a že ho potká zrovna tady, na odlehlé pasece v horách. Byl hezký tou přirozenou, nevyumělkovanou mužskou krásou, měl rovné hnědé vlasy odstínu tabáku, které mu ulič-nicky padaly přes pravé obočí, tmavě čokoládové oči, které jako by jí viděly až do duše, a úsměv, který by dokázal rozpustit i led na severním pólu. Byl to jeden z nejpohlednějších mužů, jaké v životě potkala, to si přiznala bez váhání.

Ale nebyl to jeho hezký zevnějšek, který v ní vyvolal lehké chvění. Spíš ta mohutná postava a dominance, která jako by okamžitě naplnila celý srub. Megan byla společenská osoba a lidí se nebála, ale tváří v tvář McCabeovi mladšímu se jí zkrátka nedostávalo dechu.

I skrz ten těžký kabát lemovaný ovčí vlnou dokázala odhadnout, že by Lucasova postava stála za hřích. Měl skoro dva metry, širokou hruď, svalnatá stehna a ramena dost rozložitá na to, aby si o ně žena mohla opřít hlavu, když ji zklame celý svět.

Proboha!

Srdce jí vynechalo jeden úder a dech se v ní zadrhl. Jak ji taková věc mohla napadnout?

Netoužila přece po mužském, který by ji nějak citově podporoval. A ani ho nepotřebovala.

To jí přece nedávno pomohl pochopit Nathan Kennedy, její snoubenec. Pořádně se v tom chlápkovi spletla. Myslela si, že když s někým chodí dva roky, bude při ní stát i v těch těžkých dnech, které přišly po dědečkově smrti. Brzo ale zjistila, jak moc se zmýlila. Nathan o roli utěšitele rozhodně nestál. Jen odtažitě prohlásil, že mu takové emocionální scény nedělají dobře, odporoučel se a řekl jí, aby mu zavolala až po pohřbu, až se všechno vrátí zpátky k normálu.

To všechno se stalo před šesti měsíci. Od té doby s ním nepromluvila jediné slovo. Několikrát jí sice zavolal a nechal na záznamníku vzkaz, aby se s ním spojila. To určitě! Připadalo jí, že dřív zamrzne peklo, než by mu znovu zavolala.

Megan zavrtěla hlavou a zašla do ložnice, aby si převlékla postel. Bude se držet programu, který si stanovila, a nenechá se ničím vyvádět z míry. Už vyplýtvala spoustu sil uvažováním o tom, jak nespolehliví dokážou být muži. Do háje s nimi! Ona je přece silná, nezávislá žena, která dokáže stát na vlastních nohách. Umí si poradit se vším, co jí život přinese.

Ale později večer, když se schoulila ve veliké dědečkově posteli, zhasla světlo a zavřela oči, vynořila se před ní příjemná představa urostlého tmavovlasého muže s báječným úsměvem a vřelýma hnědýma očima. Vybízel ji, aby si mu položila hlavu na rameno, a sliboval, že zažene všechny trampoty.

S tou představou se usínalo docela příjemně.

DRUHÁ KAPITOLA

Druhý den ráno hodil Lucas další poleno na hromadu dřeva dozadu do auta a přitom nejméně podesáté proklel svůj smysl pro odpovědnost. Měl před tím místním štědrovečerním večírkem ještě spoustu práce a když bude ztrácet čas dohlížením na Samovu vnučku, nijak s ní nepohne. Ale i když v něm bojovalo svědomí s potřebou dokončit dřevěné hračky, které každý rok chystal pod stromeček pro děti z Harmony Falls, dál házel polena na korbu auta.

Rodiče ho přece vychovali k tomu, aby pomáhal jiným. Navíc Lucas věděl, že by po něm Sam Bennett jistě chtěl, aby na Megan dohlédl, když bude trávit svátky tady nahoře ve srubu. Ale to mi sakra nic neulehčuje, usoudil, když zabouchl zadní dveře dodávky, otevřel dveře u řidiče a nasoukal se za volant.

Celou noc sebou házel a obracel se. Nedokázal si vysvětlit, proč myslí na tu ženu, která spí jen o pár stovek metrů výš v horách a kterou ani pořádně nezná. A když dnes ráno vylézal z postele, byl už přesvědčený o tom, že totálně ztratil hlavu.

Vůbec nechápal, jak se to mohlo stát. Megan Bennettová se přece nijak nepodobala typu žen, jaké se mu obvykle líbily. Nepřipomínala ani jeho manželku.

Sue Ellen byla vysoká, rozvážná žena, přitažlivá tím nejpříjemnějším způsobem. Byla pro Lucase přítelkyně i milenka a i když jejich manželství nebylo založeno na bůhvíjaké bláznivé vášni, nepochyboval, že by spolu byli jistě strávili celý život, kdyby nebyla umřela. A byl by to spokojený život, za to by dal ruku do ohně.

Proto ho tak příšerně trápilo, co se s ním včera stalo, a nedokázal to pochopit.

Megan byla přesný protiklad Sue Ellen, alespoň na první pohled, pokud mohl soudit. Byla drobná, trochu popudlivá a vypadalo to, že je bystrá jako čert. Tak proč nedokázal myslet na nic jiného než na ni už od té chvíle, kdy vyšel z lesa a přistihl ji, jak ječí, až se jí málem rozskočila ta roztomilá hlavička?

Lucas si zoufale vzdychl a zahnul s vozem na cestu, vedoucí nahoru k Samově srubu. Nevěděl, co to do něj vjelo, ale pevně si umínil, že si toho nebude všímat. Udělá, co by od něj byl Sam čekal, splní tu přátelskou povinnost. Dohlédne na Megan, zatímco bude tady ve Whisper Mountain. Ta slečinka jistě stráví ve srubu jen vánoční svátky, déle se určitě nezdrží. Těch pár dní Lucas už nějak přežije. Pak jí popřeje šťastnou cestu, až zamíří zpátky do Illinois a pryč z jeho života. Jistě se tu víc neukáže.

Ta úvaha Lucase trochu uklidnila. Zaparkoval auto hned u srubu, vystoupil a začal skládat polena na úhlednou hromadu po jedné straně verandy, kde odjakživa rovnal dříví pro Sama. Ze všech sil se přitom snažil udržet myšlenky u dřevěných dětských vláčků, do kterých se musí pustit, až bude zase zpátky v dílně a v bezpečné vzdálenosti od Megan Bennettové.

Podařilo se mu zabrat se do práce natolik, že vůbec nezaznamenal, jak se otevřely dveře srubu a jeho obyvatelka vyšla na verandu.

„Vážně vám za to dřevo nemůžu nic zaplatit?“ zeptala se mile.

Když uslyšel její sladký hlas, srdce se v něm nejprve zastavilo a pak mu začalo pumpovat krev do žil dvojnásobnou rychlostí.

Vzhlédl k ní a dech se mu zadrhl v plicích. Zazmatkoval a upustil poleno, které zrovna vytáhl zezadu z auta. Megan dneska vypadala ještě lépe, než jak si ji pamatoval ze včerejška, a to bylo co říct. Její dlouhé světlé vlasy vypadaly jako žíly zlatého hedvábí, jak se jí tak plazily po námořnicky modrém tričku. Koutky dokonalých úst barvy korálu se zvedly nahoru v přátelském úsměvu. Jen tohle stačilo, a málem ho srazila na kolena. Najednou mu připadalo, jako by vyrostl z jistých partií džínsů, a měl se co ovládat, aby nezapomněl dýchat.

V duchu proklel svůj nedostatek sebeovládání, zvedl poleno, které před chvílí pustil, a držel ho před sebou jako štít, aby zakryl nepřehlédnutelnou reakci svého těla. Zavrtěl hlavou. „Už včera večer jsem vám to přece vysvětlil. Dělám to kvůli svému starému příteli. Sam by po mně jistě chtěl, abych se postaral, že vám nebude nic chybět, když tady budete.“

„No, když nepřijmete peníze za dřevo, pak vám snad můžu nabídnout aspoň šálek kávy a trochu cukroví,“ usmála se na něj a mávla směrem dovnitř. „Zrovna se ho chystám vytáhnout z trouby.“

Založila si ruce pod plnými ňadry a to mu přitáhlo pohled k jejich jasně se rýsujícím hrotům. Jistě to bylo zimou, skrz lehké tričko se do ní musel venkovní mráz pořádně zakusovat. Těžce polkl a sevřel poleno tak silně, že nejspíš otiskl prsty do kůry.

„Bez kabátu vám tu bude zima,“ řekl a horečně uvažoval. Venku sice bylo pod nulou, ale v něm teplota stoupala výš a výš s každou vteřinou. „Co kdybyste se vrátila dovnitř a já za vámi přijdu, jakmile to tady složím?“

„Vážně je dost chladno,“ řekla a promnula si paže. „Jak dlouho vám to bude ještě trvat?“

„Takových pět deset minut.“

Usmála se a obrátila se k odchodu. „Takže půjdu a postavím na to kafe.“

Lucas neřekl nic a díval se, jak jde přes verandu. Vzhledem k množství adrenalinu, který mu právě koloval v žilách, by auto dokázal vyložit dřív, než by za sebou stačila zavřít dveře.

Znechucený sám sebou a svými najednou nadměrně činnými hormony, vyhrkl nahlas něco, za co by mu byla matka kdysi nespíš vymyla pusu mýdlem. Hodil poleno, které držel v rukách, na hromadu vedle verandy. Natáhl se do auta pro další, pracoval automaticky jako stroj a pořád přitom musel myslet na to, proč je z téhle Megan Bennettové tak rozpálený a utrápený. Co to na ní je, že to z něj udělalo takový uzlíček nervů?

Ne že by po manželčině smrti žil jako mnich. Několikrát si vyrazil a i když na to nebyl bůhvíjak pyšný, dopřál si fyzickou úlevu u několika žen, které pochopily, že od něj nemohou čekat žádné závazky. Ale Megan k takovým ženám nepatřila. Ani nebyla z těch, které by si k tomu účelu sám vybral.

Najednou ho něco napadlo a při tom pomyšlení se mu zvedly koutky úst. Ulevilo se mu. Říkala přece něco o tom, že peče. V tom případě za ní nejspíš za pár dní dorazí nějaký příbuzný nebo přítel.

To Lucasovi vyhovovalo. Bude-li mít někoho s sebou, nebude cítit povinnost se o ni starat a dohlížet na ni. Vyřeší se to stejně rychle, jako se to zašmodrchalo. Jakmile složí to dřevo, omluví se jí, odjede zpátky domů a zašije se do dílny, kam patří. Megan Bennettová a její společnost se o sebe postarají sami.

Megan zrovna vytahovala plech s čerstvě upečeným máslovým pečivem z trouby, když se ozvalo důrazné zaklepání na dveře. „Teď nemůžu, musíte si otevřít sám,“ zavolala přes rameno. Položila horký plech nahoru na sporák, obrátila se a přistihla Lucase, jak na ni zírá a stojí přitom v otevřených dveřích.

„Copak?“

Máchl palcem směrem ke své dodávce.

„Já… budu muset jet. Musím se vrátit do dílny.“

S tím pozváním na kávu to myslela jenom jako poděkování za dřevo, protože si nechtěl vzít peníze. Nemuselo by jí tedy nijak zvlášť vadit, že její nabídku odmítá. Ale cítila pravý opak. Z nějakého zvláštního důvodu, kterému ani zdaleka nerozuměla, si najednou připadala zklamaná, že si s ní nechce dát kávu a cukroví.

„Teď si vzpomínám, děda říkal, že vyrábíte na zakázku moc pěkný dřevěný nábytek,“ řekla s úsměvem. „Pracujete zrovna na něčem zvláštním?“

Přikývl. „Mám něco rozdělaného a musím to do Vánoc dokončit.“

Nevěřila svým uším, ale přistihla se, jak se ptá: „To si vážně nemůžete udělat čas ani na jeden hrnek kafe a pár kousků cukroví? Byla bych moc ráda, kdybyste mi to ohodnotil.“

Trochu nejisté přikývl, stáhl si rukavice a nacpal si je do kapsy kabátu. „Ohodnotil co?“

„Potřebuju nezaujatý názor na to, jak chutná tohle cukroví.“ Obracečkou na lívance shrnula cukroví z plechu na talíř. „Ten recept je od hospodyně mého dědečka a zkoušela jsem ho poprvé.“

Zavřel za sebou dveře a popošel o krůček dál do pokoje. „Proč si nepočkáte a nevyzkoušíte ho na tom, s kým budete trávit Vánoce?“

Obrátila se k němu a zamračila se. „Co vás vede k dojmu, že tady budu mít společnost?“

„Vy budete trávit svátky sama?“ Vyslovil to, jako by to bylo něco neslýchaného.

„Ano.“ Zvedla k němu oči a pousmála se.

Přesunula na talíř poslední kousek cukroví a pak se obrátila, aby vložila do trouby další plech. „Budu tu jenom já a nejnovější knížka mého oblíbeného spisovatele. Rozhodla jsem se, že letos Vánoce slavit nebudu.“

Když se narovnala, všimla si, že konečně přestal postávat u dveří a pustil se dál do pokoje. Pořád ještě uvažoval nad tím, co mu řekla.

„Takže nebudete mít ani stromeček?“ ptal se jí dál nevěřícně.

„Ne.“ Málem se hlasitě rozesmála, když viděla výraz na jeho pohledné tváři. „Letos prostě o Vánocích nechci ani slyšet. Ujela jsem před nimi sem na samotu.“

„Proč?“

„Proč ne?“

Znovu zatajila úsměv, když si sundal teplou pracovní vestu a pověsil ji přes jednu ze židlí. V té červené kostkované flanelové košili, obnošených džínsech a těžkých pracovních botách vypadal jako nějaký dřevorubec. Ale bezstarostný výraz ji záhy opustil a vystřídalo ho zaujetí, s nímž sledovala, jak si pomalu rozepíná manžety košile, vyhrnuje rukávy a odhaluje svalnatá předloktí. Usadil se ke stolu a natáhl se po kávě, kterou nalila chvilku předtím, než vešel do srubu.

Dobré nebe, s tímhle chlapem dostává výraz mužná krása úplně nový význam. Těžce polkla a raději se soustředila zase na cukroví.

„Vy Vánoce nemáte ráda, že nejste se svojí rodinou?“ Napil se kávy. Vypadalo to, že je z jejího přístupu trochu zmatený.

„Ne že bych neměla svátky ráda,“ řekla a pokrčila rameny. „Ale necítím se na to, bojovat v Kostarice s moskyty, jenom abych na chviličku zahlédla šarlatového papouška ara nebo nějakého vzácného tukana.“

Vypadal ještě popletenější než předtím. Zamračil se na ni. „Počkejte. Co mají papoušci společného s trávením Vánoc o samotě?“

Zasmála se, věděla, že tomu nebude rozumět. Odsunula si židli na protější straně stolu a posadila se. „Zrovna tohle teď dělají moji rodiče. Rozhodli se, že budou radši bloudit nějakou středoamerickou džunglí a pátrat po vzácných nebo ohrožených druzích ptáků. Kdyby trávili Vánoce ve Springfieldu, moc by jich neviděli. Většina ptáků odtamtud odlétá na zimu na jih.“ Natáhla se pro cukroví na talíři, který položila na stůl mezi ně. „Zvali mě, ať jedu s nimi, ale to není nic pro mě. Při svém štěstí bych tam ještě chytila nějakou exotickou horečku a s tou bych se trápila až do smrti.“

„A co přátelé?“ zeptal se a taky si vzal kousek cukroví. „Proč netrávíte Vánoce s někým z nich?“

„No… asi jsem se nechtěla vnucovat.“ Megan pokrčila rameny a zvedla se od stolu, aby vytáhla další plech z trouby. „Kromě toho, většina mých kamarádů se letos na svátky dívá stejně jako já. Je to pár týdnů, co jsme všichni přišli o práci. Naše firma zrušila cestovní kancelář, ve které jsme pracovali.“

Když byla hotova s aranžováním cukroví na talíř, znovu se posadila a napila se kávy. „Stejně nemám ve zvyku dělat nějaké velké oslavy. Děda si moc na tradice nepotrpěl. On… vždycky říkal, že nemá rád, když se kolem svátků dělá takový kolotoč.“

Co na tom Lucasovi je, že ji to nutí ospravedlňovat před ním své rozhodnutí, vysvětlovat mu věci, se kterými se nejspíš nesvěřovala ani nejbližším přátelům? Vždyť ho ani pořádně nezná!

„Chcete říct, že jste nemívali vánoční stromeček, ani když jste byla malá?“ zeptal se. Zřetelně z něj cítila, jak s tím nesouhlasí.

„Samozřejmě, že jsme mívali.“ Uždibla cukroví. „Máma a táta vždycky připravili stromeček už pár týdnů před Vánocemi. Ale jakmile měli ze školy na svátky volno, dali mi nějaký nesmyslně drahý dárek, stromek sklidili a po cestě na letiště mě nechali u dědy.“

„Oni s vámi netrávili Vánoce? Kam to proboha jezdili?“ Místo aby to začal chápat, vypadalo to, že jeho nesouhlas roste čím dál víc.

Megan si raději pospíšila s vysvětlením, dřív než by si stačil o jejích rodičích udělat špatný obrázek. „Mám dojem, že jsem vám to vylíčila špatně. Měla jsem nádherné dětství, rozhodně si nemůžu stěžovat. Jenom nebylo tak docela konvenční.“ Usmála se, když si vzpomněla na své neortodoxní rodiče.

Pořád na ni tázavě hleděl.

„Mámě a tátovi vždycky moc záleželo na tom, abych věděla, že jim jde hlavně o mě a že mě mají moc rádi. Ale táta je profesor ornitologie a máma nadšená pozorovatelka ptáků. A školní prázdniny jsou pro ně jediná příležitost, kdy se mohou vydat na cesty a pokoušet se najít a vyfotografovat vzácné a exotické ptáky.“

Lucas se natáhl pro další cukroví a přitom uvažoval o tom, co mu řekla. „Takže jste prázdniny vždycky trávila se Samem?“

Přikývla. „A nic mi u něj nechybělo. Vždycky jsme si to bezvadně užívali. Měli jsme takovou svoji tradici. Sedávali jsme se zkříženýma nohama u krbu v jeho pracovně, pili kakao, jedli cukroví a on mi vyprávěl historky ze svých výprav sem.“ Odložila nakousnutý kousek cukroví na papírový ubrousek a najednou zvážněla. Se zaujetím začala cupovat jeho růžek. „Víte, tohle budou moje první Vánoce – bez dědečka.“

Lucas se na Megan díval a odhadoval, že má co dělat, aby zachovala klid, když mluvila o Vánocích bez Sama. Sám se měl co držet, aby nepodlehl téměř drtivému nutkání vzít ji do náruče.

„Víte, co potřebujete?“ zeptal se jí. Spolu s tím se natáhl a přikryl jí ruku svojí dlaní.

Myslel to jenom jako konejšivé gesto. Ale v ruce se mu okamžitě rozlilo teplo a šířilo se mu až do prsou, jak pod mozolnatou dlaní ucítil její jemnou kůži. Chtěl se odtáhnout, ale když se na ni odhodlal podívat, rozeznal v těch hezkých smaragdových očích smutek. Místo aby od její ruky vycouval, malinko ji stiskl. Moc dobře chápal, jak jí musí být právě v této roční době. Ještě si dobře pamatoval své první Vánoce po smrti Sue Ellen. Byly to nejhorší chvíle jeho života. Nevěděl, jak by si s tím byl tehdy poradil, nebýt pomoci přátel.

Zamračila se a zavrtěla hlavou. „Nenapadá mě nic, co potřebuju.“

„Ale potřebujete,“ prohlásil pevně, malinko ji zatáhl za ruku a zvedl se od stolu. „Musíte začít s vlastními vánočními tradicemi – s něčím úplně jiným, než co jste zažívala dřív.“

„Proč?“

„Proč ne?“ Znovu jí stiskl ruku. „Honem, vezměte si kabát a boty.“ „Proč?“

Zasmál se. „Mluvíte jako nějaký papoušek, co je vaši rodiče teď hledají ve Střední Americe. A teď se se mnou přestaňte dohadovat a pořádně se nabalte, abyste nezmrzla. Dneska večer má začít sněžit a mám dojem, že se tam už o pár stupňů ochladilo.“

Jak se tak Lucas navlékal do pracovní vesty, byl sám přesvědčený, že mu úplně přeskočilo. Původně přece neměl v plánu dát si u Megan ani tu kávu, natož se pouštět do diskuse o tom, jak trávila předchozí svátky. Ale když otevřel dveře srubu a naskytl se mu pohled na její rozkošný zadeček, jak se skláněla, aby vytáhla cukroví z trouby, ztratil zřejmě veškerý zdravý rozum. A pak, když si začali povídat a on zjistil, jak moc jí chybí Sam a že nikdy nezažila tradiční Vánoce, nedokázal se zkrátka z té situace jen tak vykroutit.

Ty první svátky bez manželky mu pomohli přežít přátelé. Teď je na něm, aby udělal totéž pro ženu, která se ocitla v podobné situaci. Tak si to alespoň v duchu říkal. Není v tom nic jiného, jen snaha pomoci člověku, který to právě potřebuje. A kdy jindy se mají konat dobré skutky, než právě o Vánocích?

„Co budeme dělat?“ zeptala se trochu zdráhavě, ale přitom už si obouvala boty.

„Jdeme pro vás objevit nějaký vánoční stromek,“ zašklebil se na ni. Vzal z věšáku vedle dveří její bundu a přidržel ji, aby se do ní mohla nasoukat.

Natahovala si zrovna kožené rukavice, které vylovila z kapes bundy, ale zarazila se a odmítavě si ho změřila.

„Já žádný stromek nepotřebuju.“

„Přivezla jste si s sebou nějaký ten umělý nesmysl?“ zeptal se a otevřel dveře.

„To ne. Ale -“

Vyvedl ji na verandu a po schodech dolů, než měla šanci se s ním o tom začít dohadovat. Sebral zezadu z vozu sekeru a vydal se k lesu. „Pak se nedá nic dělat, potřebujete vánoční stromek.“

„Zpomalte a poslouchejte mě,“ dožadovala se a snažila se ho dohnat, zatímco se brodili sněhovou závějí.

„Já jsem vás poslouchal. Proto jsme teď tady venku.“ Zkrátil trochu krok, aby ho mohla dohonit. „Nemůžete slavit tradiční venkovské Vánoce a nejít si předtím uříznout stromek. Pak budete potřebovat -“

„Nemohl jste mě poslouchat,“ přerušila ho. Zvedla vyzývavě bradu. „Jinak byste si zapamatoval, co jsem vám říkala. Dávejte pozor, řeknu to ještě jednou: já letos Vánoce neslavím.“

„Já si to pamatuju.“ Usmál se. Věděl, že to nemyslí tak docela vážně. Sice protestovala, ale přesto za ním šla do lesa. „Jak si vzpomínám, říkala jste, že jste se sem ujela schovat před Vánocemi.“

„Přesně tak. Ale to se mi nepovede, když po mně budete chtít, abych měla nějaký stupidní stromek.“ Najednou se zastavila a opřela si pěsti o pěkně tvarované boky. „A proč vám o to vůbec tolik jde?“

Lucas pokrčil rameny. Nevěděl přesně, proč je pro něj tak důležité zvednout Megan náladu. Ale důležité to pro něj bylo.

„Řekněme, že vím, jaké to je, prožívat první svátky po tom, co člověk někoho ztratí.“ Čas trochu zapracoval a zmírnil bolest ze ztráty Sue Ellen, ale Lucas si dodnes dobře pamatoval, jak mu bylo o prvních Vánocích bez ní. „Mám přátele, a ti mi pomohli, když mi umřela žena. Vy tu přátele nemáte, takže vám pomůžu já, stejně jako oni tehdy pomohli mně.“

„Bože, Lucasi, to je mi moc líto.“ Dotkla se jeho paže. „To jsem nevěděla. Jak je to dlouho?“

„V létě to bylo pět let.“ Zastavil se před malým cedrem a chvíli si ho měřil. Páni, je to vážně teprve pět let? Najednou mu připadalo, že ho od té hrozné události dělí celá věčnost.

„Nějak mi připadá, že je to mnohem déle,“ řekl a soustředil se zase na stromek.

„Co se s ní stalo?“

„V květnu se zjistilo, že má leukémii.“ Zvedl sekeru a zasadil šikmou ránu do kmene stromu. „V srpnu už byla po smrti.“

„Musela být dost mladá.“

Přikývl. „Zemřela tři týdny před svými pětadvacátými narozeninami.“

Megan si najednou připadala hrozně hloupě a provinile. Ona si tady libuje v sebelítosti nad tím mizerným rokem, který má za sebou, ale mohlo to být ještě mnohem horší. Nikdy nemusela čelit něčemu tak hroznému, jako je ztráta manžela nebo rodičů. Lucas už zažil obojí.

„To pro vás muselo být hrozně těžké,“ vymáčkla ze sebe nakonec.

Nepatrně přikývl, znovu zvedl tu masivně vyhlížející sekyru a zasadil dvě další rány na druhou stranu kmene. Pak toho nechal a opřel se do horní části stromku. Kmen hlasitě zapraskal a pak se malý cedr poroučel na bok do měkkého sněhu.

„Občas jsem ani nevěděl, jestli se mi chce žít dál.“ Ostře si ji změřil a dodal: „Ale přežil jsem to, protože mě k tomu donutili přátelé. Tvrdili, že život jde dál a že se musím dát dohromady a žít taky.“ Pokrčil rameny. „Dneska vidím, že měli pravdu.“

„Vy tomu nerozumíte,“ řekla Megan na svou obranu. „Já se přece nesnažím utéct před životem. Jenom se necítím na nějaké slavení.“

„Když myslíte.“ Jednou rukou popadl kmínek a se sekerou ve druhé se vydal zpátky, odkud přišli. Stromek táhl za sebou. „Ale vsadím se, že až to tam u vás ve srubu nazdobíme, budete mluvit jinak.“

Vlekla se za ním a vztekle se mu zabodávala pohledem do širokých zad. Proč jsou muži přesvědčení, že mají po ruce jednoduché řešení pro každou situaci? A proč si myslí, že je ženská hned poslechne a bude dělat přesně to, co si představují?

Celá znechucená se sklonila, sebrala hrst sněhu, uplácala z ní pevnou kouli a hodila ji po něm. Trefila ho přímo mezi lopatky. Rozesmála se. „Máte pravdu, McCabe. Teď už je mi líp.“

Pustil sekeru i stromek a sklonil se. „Víte, co to znamená, vážená dámo?“

„Že se na ten pitomý nápad se zdobením srubu vykašlete?“ zeptala se a nabrala do hrsti další sníh.

„Ne.“

Zvědavě si ho měřila a čekala, co udělá. Pomalu se napřímil. Napadlo ji, jestli to nepřehnala. Když se k ní ale obrátil, uličnický úsměv v jeho tváři sliboval odplatu.

„To znamená válku.“

Měkká koule, kterou po ní hodil, ji zasáhla do břicha, a pak se jí rozsypala na boty.

„Můžete si za to sám, vážený.“

Znovu se napřáhla, zamířila a spokojeně pozorovala, jak se mu koule rozpleskla o rameno a sníh mu zasypal štíhlou tvář. „Strčte si tu sváteční výzdobu za klobouk, já žádnou nechci.“

Natáhl se pro další hrst sněhu a vykročil k ní. „Ale chcete. Jenom si to neuvědomujete.“

„To teda ne.“ Obrátila se a chtěla se rozběhnout, ale pod sněhem se jí za něco zachytila bota. V tu chvíli jí na zádech přistála další sněhová koule. Megan zavrávorala a svalila se na zem nedůstojně jako balík.

Lucas byl okamžitě u ní. „Jste v pořádku, Megan?“ zeptal se starostlivě.

Položila mu ruku kolem ramen a on jí pomohl si sednout. „Jsem v naprostém pořádku,“ vyjekla, zajela mu rukou v rukavici pod límec flanelové košile a nacpala mu hrst sněhu za krk.

K jejímu překvapení sebou ani necukl. „Dobrý pokus, holka. Ale budete se muset zlepšit. Ten sníh mi zapadl mezi košili a vestu.“

Vstal a vytáhl ji na nohy. Stáli až příliš blízko sebe. Troufla si podívat se mu do očí a uviděla v tom tmavě hnědém pohledu něco, co ji připravilo o dech. Byl to naprosto jasně čitelný náznak touhy.

„Lucasi?“

„Pojďme,“ řekl konečně a o krůček ustoupil. Kouzelná chvilka byla rázem pryč. „Musíme zpátky do srubu a začít strojit ten stromek.“

Dívala se, jak sbírá sekyru a stromek, a přesvědčovala sama sebe, že si to jen představovala. „Vy si myslíte, že máte na všechno odpověď, viďte?“

Pokrčil rameny, zapřáhl se do stromku a vydal se dál. „Vždycky ne.“

Megan ze sebe oprášila sníh a klopýtala za ním mezi stromy ke srubu. Tuhle bitvu možná vyhrál, ale válku rozhodně nevyhraje. Ona se jenom tak nedá, nenechá se donutit k ničemu, co by sama nechtěla udělat. A to včetně zdobení toho nezvaného stromku.

„Já rozštípu poleno a vyrobím stojánek a vy byste zatím mohla najít něco na nazdobení,“ řekl Lucas, když vešli do srubu.

„Páni, čára přes rozpočet! Já jsem si s sebou nevzala žádné ozdoby,“ vyjekla Megan a celkem zdařile zahrála zoufalství. „No, co se dá dělat. Takže není ani třeba ten stromek stavět,“ prohlásila a ani se nepokoušela zamaskovat drzý úsměv.

Zašklebil se na ni tak, že se jí v kožešinových botách až zkroutily palce. „Výborně.“

„Co tím myslíte, výborně?“ Byla přesvědčena, že celou dobu stejně dobře věděl, že si s sebou nic podobného ozdobám nepřivezla.

Pomohl jí z bundy, pak ji pověsil na věšák. „Na pravý venkovský stromeček se stejně nedávají ozdoby a cingrlátka z obchodu.“

Opřela si pěsti o boky.

„A co se tam teda dává?“

„Perníčky, popcorn, stužky – co je k máni.“ Položil jí lehce ruku na záda a ponoukl ji tak, aby šla do kuchyně. Ten dotek jí vyslal po páteři příjemné chvění. „Tak šup, pusťte se zase do pečení.“

„Cože? Mám zase péct?“ zeptala se nevěřícně a obrátila se k němu. „Děláte si ze mě legraci?“

„To máslové cukroví se vám povedlo na jedničku. Perníčky určitě zvládnete levou rukou. Já se zatím vypravím ven a vyrobím stojánek.“

„A co když řeknu, že už nemám na další cukroví suroviny?“ zeptala se. Nesnášela se za to, že to znělo tak příšerně udýchaně.

„Tak vám nebudu věřit,“ zasmál se. „Proč ne?“

„Protože jistě máte všechno, co je třeba na pár perníčků na stromeček.“ Sklonil se k ní, aby jí mohl promluvit zblízka do ucha, a při tom tichém jižanském přízvuku v ní až poskočilo srdce. „Vsadím se, že vám zůstalo dost mouky, cukru i koření na jednu dvě dávky.“

„Ale nemám vykrajovátka,“ zoufale se pokusila naposledy ho odradit.

„Ty nepotřebujete.“ Znělo to tak příšerně logicky, až se jí chtělo křičet.

„Jak to?“

„Základní tvary vyřežete nožem a kroužky vrškem skleničky.“ Sáhl si do vnitřní kapsy vesty a vytáhl tužku. Vyšrouboval z jednoho konce gumu a podal jí ji. „Tím kovovým koncem vyříznete do těsta dírky. Až se to upeče, dírky se trochu zatáhnou a budou akorát tak velké na protažení háčků.“

Zlostně na něj hleděla, jak se obrací a chystá se k odchodu ven. „Vy to nevzdáte, co?“

„To si pište, že ne.“ Zašklebil se, otevřel dveře a ukázal ke sporáku. „Dejte se do práce. Až vytáhnete první plech z trouby, budu mít stojan připravený a stromek se bude moci postavit.“

Zavřel za sebou dveře. Měl štěstí, že zmizel, protože Megan měla sto chutí po něm něčím hodit. Nechtěla a ani nepotřebovala, aby se Lucas McCabe nějak pletl do jejích plánů na svátky. Nebo spíš do toho, že žádné plány nemá. A nehodlala připustit, aby ji tlačil do něčeho, co dělat nechtěla.

Ale zatímco si pro sebe cosi mumlala o tvrdohlavosti, bláznivých neodbytných chlapech a o tom, jak dokážou člověku otrávit život, natáhla se po sáčku s moukou a začala odměřovat množství, potřebné na dvě dávky vánočních perníčků.

TŘETÍ KAPITOLA

„Ty jsi korunovaný blázen, McCabe,“ mumlal si Lucas po cestě ke srubu.

Zajel sem nahoru k Bennettům jedině proto, aby vyložil náklad dřeva a ujistil se, že Samova vnučka má všechno, co k pobytu ve srubu potřebuje. Pak měl v plánu hezky rychle prásknout do bot, pospíchat zpátky do dílny a dodělat dřevěné hračky na vánoční večírek v Harmony Falls. Místo toho už má dvě hodiny zpoždění, trčí tady a pomáhá jí zdobit srub na Vánoce.

Shlédl na svou ruku v rukavici, která držela jmelí. Co to do něj ksakru vjelo?

Natolik se mu zalíbilo připravovat pro Megan Vánoce, že se nedokázal udržet. Jakmile upevnil stromek do hrubě opracovaného stojanu, který vyrobil z polena, sebral z přihrádky za zadním oknem auta brokovnici a vrátil se do lesa. A proč tam šel? Sestřelit chumáč jmelí. Zahlédl ho růst na jednom starém dubu nedaleko od místa, kde pro Megan objevil ten vánoční stromeček. Nějak mu připadalo, že bez jmelí, zavěšeného nade dveřmi, by to nebyly pravé vánoční svátky.

Megan prohlásila víc než jasně, že přijela do srubu, aby utekla před svátky. Tvrdila, že nestojí o žádné oslavy. Tak proč se Lucas chová jako totální hlupák a nutí ji do té vánoční atmosféry?

Za běžných okolností by byl ten poslední, kdo se míchá do záležitostí ostatních. Pokud by jí věřil, že to, co prohlašuje, myslí vážně, šel by pryč a nechal ji být. Ale během toho rozhovoru nad cukrovím jí zahlédl v očích něco, co nedokázal ignorovat.

Kdepak, Megan se nesnaží utéct před Vánocemi, jen na ně svádí vinu za svou samotu. A Lucas byl přesvědčený, že si to ani neuvědomuje.

Došel k zadním dveřím auta, vzal stromek a pořád si lámal hlavu nad tím, proč cítí takovou nutkavou potřebu zařídit, aby byla Megan šťastná. Ona o jeho pomoc nestojí. Jasně, on sám se cítil stejně, když ho ty první Vánoce po smrti Sue Ellen přátelé přesvědčovali, aby slavil. Měl na ně příšerný vztek, že mu diktují, co má dělat. Ale Sam by jistě nechtěl, aby jeho vnučka byla tady ve srubu nešťastná. A z respektu k příteli si Lucas umínil udělat, co je v jeho silách, aby se to nestalo.

Když vešel do pokoje, snažil se mluvit veseleji, než mu bylo. „Máte už ty perníčky hotové?“

„Hotovější už být nemůžou,“ řekla a jaksi pochybovačně se podívala na talíř na stole. „Ale ten nůž místo formiček jim moc neprospěl.“

Postavil stromek u dveří a došel ke stolu, aby se podíval na výsledek jejího snažení. Cukroví vonělo příjemně, ale vypadalo všelijak. Ukázal na jeden křivý kousek. „Co je tohle?“

Pohled, který mu věnovala, dával jasně najevo, že ho nepovažuje za žádného génia. Opřela si ruce v bok. „Co je to podle vás?“

„Hvězda?“

Obrátila oči ke stropu a ukázala na vršek cukroví. „Měl to být domeček. Copak nevidíte ten komín?“

„Jo, teď už ho vidím.“ Sice ho neviděl, ale přiznávat jí to nemusel.

„Vypadalo by to líp, kdybych měla nějaké potravinářské barvivo nebo něco, abych to trochu ozdobila,“ řekla a zamračila se.

Vycítil z jejího hlasu hrozné zklamání. Všechno se v něm sevřelo a než si stačil uvědomit, co dělá, a zarazit se, položil jí ruku kolem ramen a krátce ji k sobě přitiskl. „Budou vypadat dost dobře, až je pověsíme na ten stromek, moje milá.“

Zamýšlel ji stisknout jen tak, mělo to být přátelské gesto, ale sotva pod rukou ucítil její drobnou postavu, projel mu paží elektrický výboj a explodoval do celého těla. Rychle se od ní odtáhl, než stačil provést nějakou hloupost. Nějakou úplnou pitomost… například že by ji vzal do náruče a líbal až do bezvědomí.

„Kam ho chcete postavit?“ zeptal se a namířil si to ke stromku.

„Já… nevím.“ Mluvila trochu zajíkavě a Lucas věděl, že právě zažila stejný šok jako on.

„Není moc vysoký,“ přemýšlel nahlas. „Co kdybyste vyklidila jeden ten stolek na konci gauče? Přestěhuju ho do rohu a stromek na něj můžeme postavit. Tam na něj bude odevšad pěkně vidět.“

Počkal si, až Megan odstraní lampu a malou figurku medvěda z venkovského stolku vedle pohovky, pak ho přesunul tam, kam jí řekl. Postavil na něj vánoční stromek a zeptal se: „Máte něco, čím obalit spodek?“

Chvíli se zdálo, že přemýšlí. „Možná by se na to dalo použít prostěradlo. Šlo by to?“

Megan vypadala tak zatraceně roztomile, jak tam stála a kousala se do spodního rtu, že od ní musel okamžitě poodstoupit. Kdyby to neudělal, musel by ji popadnout a hned tam na místě ji políbit, to věděl tak jistě, jako že se Lucas jmenuje.

Přikývl a zacouval ke dveřím. „Než to nachystáte, podívám se, jestli v kůlně nenajdu něco, na co bychom mohli pověsit ty perníčky.“

O dvě hodiny později se ve srubu ještě pořád pracovalo na přípravě vánoční atmosféry. Vzduch byl prosycen příjemnou vůní másla a koření z perníčků. Megan seděla se zkříženýma nohama na koberci před krbem a propichovala jehlou poslední kousek popcornu. Pak s úlevou udělala na konci nylonového vlákna uzlík a zvedla řetěz do výšky, aby ho Lucas mohl zhodnotit.

„Myslím, že je to hotovo.“

Řetěz na stromek byl další z řady Lucasových výmyslů. Jako obvykle byly všechny její protesty marné. Když provlékl všemi dírkami v perníčcích nylonový vlasec, nasedl do auta a sjel k sobě do srubu pro pytel kukuřice na popcorn a velkou pánev. Megan měla podezření, že ji musel ukrást odněkud z muzea.

Zatímco věšela pokřivené cukroví na stromeček, připravil v té nádobě s dlouhou rukojetí popcorn v krbu. Pokoušela se mu vysvětlit, že by bylo jednodušší a rychlejší, kdyby si vzal obyčejnou pánev a udělal to na sporáku, ale Lucas si nedal říct. Tvrdil, že příprava popcornu tím staromódním způsobem patří k tradičním zábavám venkovských Vánoc, a Megan musela nakonec uznat, že to pro ni byla docela zajímavá zkušenost.

Vzhlédl od hvězdy, kterou právě vyřezával z kusu kartónu, podíval se na řetěz a přikývl. „Ten se vám moc povedl. A teď ho pověste na stromek.“

Změřila si popcornového hada, který se klikatil na dřevěné podlaze mezi nimi. „Vypadá to, že je příšerně dlouhý na takový malý stromek.“

„Budete mít štěstí, jestli vůbec vystačí, uvidíte,“ zasmál se.

Z toho hlubokého mužského smíchu jí celým tělem projelo něco jako elektrický šok. Než ji stačil celou ochromit, rychle se vyškrábala na nohy a šla věšet řetěz na stromek. Začala ho volně obtáčet kolem hustých zelených větví a ke svému překvapení zjistila, že došla ke konci, zrovna když se dostala na špičku.

„Vyšlo to perfektně,“ konstatovala a byla tím doopravdy překvapena.

„Tak vidíte, říkal jsem vám, že nebude moc dlouhý.“ Vzal roli alobalu a odtrhl z ní pořádný kus, pak naznačil Megan, aby se posadila vedle něj na kamennou římsu krbu. Udělala, co chtěl, a Lucas jí alobal podal. „Až tu hvězdu tímhle obalíte, posadíte ji na špičku a stromeček budete mít ozdobený.“

„Proč to neuděláte sám?“ zeptala se a uhlazovala fólii na kartónové hvězdě. „To celé byl přece váš nápad. Vzpomínáte si?“

Se smíchem se zvedl a vydal se ke dveřím. „Já mám mezitím na práci něco jiného.“

„Co jako?“

Rozpustile na ni zamrkal, až se jí rozbušilo srdce. „Uvidíte.“

Vrátil se s chumáčem čehosi zeleného a kladivem. Zamračila se. „Co to je?“

„Jmelí,“ vysvětlil a začal zatloukat hřebík do dřevěného trámu na stropě u dveří.

Když byl hotov a zavěsil řídkou větvičku na hřebík, zavrtěla pochybovačně hlavou.

„Já nevím. Připadá mi to spíš jako tráva než jako jmelí.“

Zvedl jedno obočí. „Viděla jste už hodně divoce rostoucího jmelí?“

Nedokázala zakrýt rozpačitý úsměv. „Vlastně jsem zatím měla vždycky jenom umělé.“

„No tak vidíte,“ řekl a přešel ke krbové římse, na níž seděla. Natáhl k ní ruku, aby jí pomohl se zvednout. „Nemůžete přece soudit opravdové jmelí, když jste ho nikdy neviděla.“

Srdce se v ní zastavilo, vnímala, jak sevřel prsty kolem její ruky, a cítila na své jemné kůži jeho hrubé mozoly. „Asi máte pravdu,“ řekla a měla vztek, že to znělo, jako by právě doběhla maratón.

Když Megan zvedla hlavu, aby se na něj podívala, setkali se očima a jí připadalo, jako by se čas zastavil. Nevěděla jistě, jak dlouho tak na sebe zírali, ale v krbu najednou zapraskalo poleno a kouzlo se přerušilo. Rychle mu vyvlékla ruku.

„Hmm, asi bych tu hvězdu měla dát na stromek,“ řekla překotně a trochu rozechvěle. „Ale netuším, jak ji tam připevním.“

Lucas se snažil působit sebejistě, i když si tak vůbec nepřipadal. Došel k věšáku, sáhl si do vesty, vytáhl drátky na čištění dýmky a ruličku stříbrné lepicí pásky. Kouskem pásky připevnil drátek zezadu na hvězdu a výsledek jí ukázal. „Tím je to vyřešeno.“

„Instalatérskou páskou?“

„Funguje to.“

„Většina chlapů je přesvědčená, že je to osmý div světa,“ zašklebila se.

Usmál se na ni tak kouzelně, že se pod ní málem podlomila kolena. „Instalatérská páska drží pohromadě půlku věcí na světě.“

„A co je s tou druhou půlkou?“ zeptala se s úsměvem. „Co drží tu?“

Podal jí lesklou hvězdu a zamrkal na ni. „Devátý div světa – drát.“

Jak si od něj brala kartón obalený alobalem, zavadila prsty o jeho ruku a po paži se jí rozběhlo mrazení. Rychle se obrátila ke stromku a natáhla se na špičky, aby hvězdu připevnila na vršek. Naneštěstí na to nebyla dost velká, kousek jí chyběl.

Pokrčila rameny a chtěla vrátit hvězdu zpátky Lucasovi. „Budete to muset udělat vy.“

„Ani nápad,“ řekl a přistoupil za ni. „Je to váš stromek. Špičku si musíte ozdobit sama.“

Když ucítila v pase jeho ruce, nadskočila. „Co si myslíte -“ Slova se jí zadrhla v krku, zvedl ji lehce, jako by nic nevážila.

„Teď už tam dosáhnete?“ Cítila v týle jeho horký dech. Rozechvěl jí celé tělo.

Nebyla schopna ani myslet, natož protestovat. Rychle se natáhla, umístila hvězdu k vrcholu a omotala drátek kolem špičky stromku. „H – hotovo.“ Jak ji Lucas pomalu stavěl zpátky na zem, neúmyslně se o něj otřela zadečkem a srdce jí vynechalo jeden úder.

„Vypadá to fakt pěkně,“ řekl tiše a ustoupil. Několik rozpačitých vteřin stáli mlčky, pak se Lucas konečně obrátil a zamířil ke dveřím. „No, už je docela pozdě a já musím domů.“

Megan šla za ním a pokoušela se vymyslet, co by řekla.

„Já, hm, vážím si toho, že jste na mě obětoval tolik času a pomohl mi s tím stromkem.“

„Jenom nelžete, holka.“ Navlékal si vestu a přitom se na ni vesele šklebil. Pak jí položil ruce na ramena. „Jenom se přiznejte. Pěkně vás štvalo, že jsem chtěl, abyste měla stromek.“

Přestože v ní ten žár z jeho doteku dělal divy, podařilo se jí zformovat na tváři úsměv. „No, možná jsem nechtěla vánoční stromek, ale nakonec vypadá docela dobře a taky to tu teď pěkně voní. I když si myslím, že ty perníčky mohly dopadnout líp, kdybych měla něco na vykrajování místo toho nože.“

„Můžete použít formičky příští rok.“

„Příští rok?“

Přikývl. „Vzpomínáte? Tohle je začátek vaší vlastní vánoční tradice.“

„A, vaše stará písnička,“ zašklebila se.

Jak tam tak stála a dívala se na něj, jeho bezstarostný výraz se pomalu vytrácel. Než si uvědomila, co se děje, přejel jí dlaněmi po pažích, uchopil ji za ruce a zvedl si je na svá široká ramena. „Abyste věděla, stojíme pod jmelím, Megan.“

Vzhlédla a těžce polkla. „Asi jo.“

Lehce jí položil ruce kolem pasu, sklonil hlavu a zašeptal jí do ucha: „Nevadilo by vám, kdybych dodržel další tradici a políbil vás?“

„A – ano.“

„Vážně?“

„Ne.“ Zavrtěla hlavou. „Teda, ano.“

„Tak jak je to, Megan?“ Lehce se dotkl rty jejího ušního lalůčku. „Chcete ode mě pusu nebo ne?“

Čeká snad od ní, že dokáže zformulovat souvislou odpověď, když jí těmi pevnými rty škádlí najednou tolik rozcitlivělou kůži? „No… já… myslím, že bych ráda,“ přistihla se, jak říká.

Maličko se odtáhl, aby na ni mohl shlédnout, zvedl ruku a odsunul jí ukazováčkem z tváře pramínek vlasů. „To jsem moc rád, protože jsem v sobě celé odpoledne dusil chuť to udělat.“ „A – no?“

Přikývl a bez dalších řečí k ní sklonil ústa.

Při prvním něžném doteku Megan klesla víčka. Okamžitě zapomněla na všechny vánoční stromky, ozdoby a křivé cukroví na světě. Každá buňka v těle ji brněla, jak Lucas důkladně ochutnával a škádlil její rty. Potom ji začal líbat naléhavěji a zároveň ji sevřel pevněji a přitiskl si ji k sobě blíž.

Kontrast jeho pevně stavěného těla a jejího, mnohem měkčího, ji celou rozechvěl očekáváním a srdce jí vynechalo několik úderů. Ale když špičkou jazyka začal loudit, aby mu ústa pootevřela, byla si jista, že se v ní srdce zastavilo úplně. Bez rozmýšlení rozevřela rty a pustila ho dál do těch citlivých zákoutí.

Zkoumal je s něhou, která Megan brala dech. Připadalo jí, jako by se jí v duši rozletělo tisíc motýlků. Zažila už dost polibků, ale takhle ji ještě nelíbal nikdo. Jako by ji Lucas uctíval a zároveň se dožadoval, aby mu to stejným způsobem vracela.

Ovinula mu paže kolem krku, nestydatě vyšla vstříc jeho naléhání a přitiskla se k němu pevněji. Úplně se utopila v příjemných pocitech, které v ní Lucas vyvolával každým pohybem jazyka. Připadalo jí, že se čas najednou zastavil, svět se přestal točit a zůstali na něm jenom oni dva, semknutí v objetí. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že se rukama přesunul na její zadeček. A když ji k sobě zvedl a ona ucítila jeho mohutné vzrušení, tisknoucí se pevně na její podbřišek, zatočila se jí hlava a v žilách se jí rozlila příjemná vlna horka.

Připadalo jí, jako by měla kolena z gumy. Přitiskla se k jeho měkké flanelové košili, aby se udržela na nohách a neroztekla se na kaši. Nikdy ještě necítila tak intenzivní touhu, takovou žádost. A nikdy se to taky nestalo tak rychle.

Ta podivná, naprosto nezvyklá reakce a úplná ztráta sebeovládání ji vyděsila. Přimkla se k jeho široké hrudi. „P – prosím -“

„Nic se neděje, moje milá.“ Trochu povolil sevření, ale pořád ji ještě držel v náruči. „Byla to jenom taková vánoční pusa.“

Zavrtěla hlavou a váhavě k němu vzhlédla. „Ne. Neřekla bych.“

„Radši půjdu,“ řekl, pustil ji a natáhl se po klice. „Musím ještě pár věcí dodělat v dílně.“

„Děkuju,“ hlesla rozpačitě, nevěděla, co by měla jiného říct.

„Potěšení bylo na mé straně.“ Pomalu se usmál a Megan připadalo, že se jí vnitřnosti proměnily na rozpuštěné máslo. „A doufám, že i na tvojí.“

Pochopila, o čem mluví. Myslí si, že měla na mysli ten polibek. „Já ti ale děkovala za dřevo a za vánoční stromeček.“

„Já vím.“ Usmál se ještě víc a otevřel dveře. „I s tím jsem ti rád pomohl.“ Než dokázala přimět své omámené hlasivky k činnosti, zamrkal na ni a vyšel ven.

Megan několik dlouhých vteřin zírala na zavřené dveře, jako by ji uhranuly. Do čeho se to proboha zase zapletla? Přijela sem do Smoky Mountains jedině proto, aby utekla před svátky a užila si samoty. A dopadlo to tak, že nejenom přistála přímo uprostřed Vánoc, ale musí se navíc potýkat s nejotravnějším, nejtvrdohlavějším chlapem, jakého kdy potkala.

Srdce se jí divoce rozhoupalo, když se podívala nahoru na jmelí a vybavila si, k čemu pod ním došlo. Bůh jí pomoz, Lucas ale umí líbat.

„Nech toho,“ vynadala si nahlas. „O Lucase McCabea ani o žádného jiného chlapa přece nemáš zájem.“

Došla k pohovce, stočila se v jejím rohu a zírala na polena, praskající v krbu. Nedokázala dělat nic, než jen přemýšlet a přemílat si v duchu, co právě zažila. Musí s těmihle nesmysly přestat. Není přece typ na nějaké prázdninové úlety a je úplně jedno, jak lákavý byl ten polibek, nebo jak příjemné bylo, když ji Lucas držel v náruči a ochutnával její rty.

Jasně, ani v delších vztazích to se mnou nestojí za nic, pomyslela si znechuceně. Ženská, která dokáže chodit s chlapem přes dva roky a za celou tu dobu nepozná, jaký povrchní a sobecký grázl to je, nemá moc spolehlivý úsudek. O tom, jak ubohý má odhad, se nejlíp poučila, když si konečně uvědomila, že ji ten podivný rozchod ani nijak nerozházel.

Ale jak se tak dívala do žhavých uhlíků v ohni, musela uznat, že Nathan Kennedy by se mohl u Lucase učit. Především v tom, jak ženskou hýčkat. Nathan se vytratil při první známce toho, že by potřebovala jeho podporu a útěchu. Lucas si vzal do hlavy, že jeho pomoc potřebuje, aby svátky přežila, a nenechal si to vymluvit, i když to tak vůbec nebylo. Zřejmě se ještě nedávno mýlila. Všichni chlapi asi přece jen nebudou stejní.

Těžce si vzdychla, stáhla z opěradla pohovky barevnou angorskou přikrývku a přikryla si nohy. Nejspíš jsou to zbytečné starosti a ani na to nedojde, ale neměly by se už konat žádné další pusy pod jmelím ani zdobení srubu s Lucasem. Přijela sem proto, aby si rozmyslela, jak si bude hledat novou práci, a aby utekla před svými problémy, ne aby si zadělala na nové.

Kolem půlnoci Lucas zhasl světla v dílně a vyšel ven do tiché noci. Podařilo se mu nabarvit všechny kolébky pro panenky, ale vláčky si budou muset počkat na sestavení do zítřka. Byl k smrti unavený a zralý zalézt do postele a pořádně se vyspat. Ještě předtím ale potřeboval na chvíli na čerstvý vzduch.

Vyhlédl nahoru směrem k Bennettově srubu a uviděl v temnotě probleskovat matné světlo. Mezi jeho a Meganiným příbytkem se rozkládal les, a tak nedokázal odhadnout, jestli ta záře vychází ze srubu, nebo jestli nechala svítit světlo na verandě. Stejně to bylo jedno. Už jen při vědomí, že je Megan tam nahoře v Samově srubu, se v Lucasovi všechno stáhlo.

Napadalo ho, jestli je to vůbec ještě on, jestli ještě někdy bude stejný jako dřív.

Zpočátku se pokoušel namlouvat si, že jí jen chce pomoci překonat první svátky bez dědečka. Ale někde v době mezi tím, jak ji viděl hrát si ve sněhu, a jejím smutkem nad pokřivenými perníčky si musel přiznat, že je to jinak. Má o ni zájem.

Proto se taky dnes vypravil domů pro ten popcorn. Potřeboval se od ní na chvilku dostat dál, aby se vzpamatoval, a přitom zpytoval sám sebe. Po dlouhém bádání došel k přesvědčení, že není důvod, proč by si nemohli užít vzájemnou společnost jako přátelé, dokud bude Megan tady ve srubu na Whisper Mountain.

Vypadalo to, že nestojí o nějaký trvalý vztah. To mu vyhovovalo. Měla být o svátcích sama a on taky. Tak proč by nemohli ten čas strávit společně a trochu se zabavit? Jde přece jenom o to, mít poblíž nějakou spřízněnou duši, aby si člověk nepřipadal opuštěný, když na něj dopadne melancholie. A za pár dní se Megan vrátí zase zpátky do Illinois. On zůstane tady ve Whisper Mountain, bude dál pracovat v dílně a vzpomínat na společné příjemné časy.

Pak se ale stalo něco, co ho zaskočilo. Rozhodně, rozhodně nepočítal s tím, že ten polibek tam pod jmelím bude tak náruživý. To ho víc než ohromilo. Byl pro něj jako elektrický šok.

Myslel, že to bude jenom lehká a hravá záležitost – pusa mezi přáteli. Ale v okamžiku, kdy se dotkl jejích rtů, se začalo všechno vyvíjet úplně jinak. Připadalo mu, jako by v něm všechno chytilo. Sakra, byl vzrušený, jenom si na to vzpomněl.

Zhluboka se nadechl ostrého nočního vzduchu a přiměl se znovu střízlivě uvažovat. Pokoušel se přijít na to, proč na Megan, kterou skoro nezná, reaguje tak náruživě. Se Sue Ellen nejprve rok chodil, pak byli pět let manželé, ale nikdy nepoznal takovou vášeň, jako cítil s Megan při tom jednom jediném polibku. Navíc měl pocit, že ani ona nic takového ještě nezažila. Kde se vzala ta touha, žádost po ženě, o které toho dohromady nic moc neví?

Jak se tak dál díval na světlo, vycházející ze srubu, najednou zhaslo. Usoudil, že Megan šla nejspíš spát. Pomyslel na to, jak se převléká do pyžama a zavrtává se pod pokrývky, a zachtělo se mu být tam, držet ji v náruči a zahřívat ji.

Pohotově se probouzející tělo ho vrátilo do reality. Vynadal si za vlastní pošetilost. Bez ohledu na to, jak svůdné by bylo zkoumat rostoucí sympatie mezi ním a Megan, bez ohledu na to, jak ho drtila touha tuhle ženu mít, se nic takového nikdy nestane. Předně kvůli tomu, že je to vnučka Sama Bennetta. A pak proto, že Megan není typ na nějaký krátkodobý románek, jak Lucas odhadoval. A on by jí nic jiného nabídnout nemohl.

On a Sue Ellen měli dobré, spokojené manželství. Ale Lucas nebyl takový blázen, aby si myslel, že blesk udeří dvakrát do stejného místa. Šance na to, že najde další ženu, která by se smířila s poklidným venkovským životem uprostřed hor, se blížily nule.

Vyšel zpátky na verandu, obrátil se a ještě jednou se podíval nahoru směrem ke srubu na druhé straně lesa. Všude vládl klid a mír, kopce se mlčenlivě vypínaly pod tmavomodrým nebem plným hvězd.

Lucas si povzdychl. Ano, udělá, co bude v jeho silách, aby pomohl Megan přežít vánoční svátky, protože by to Sam od něj čekal.

Ale to je všechno. Nebudou se konat žádné další polibky pod jmelím ani touhy zahřívat ji celou noc, byť by ho to lákalo sebevíc.

ČTVRTÁ KAPITOLA

„Jdi pryč,“ zamumlala Megan a zachumlala se hlouběji pod pokrývky.

Klepání ale neustávalo, naopak se ozývalo stále silněji. Konečně už to nemohla vydržet, odhodila deku a posadila se na bok postele. Věděla, kdo to tluče na přední dveře srubu, a měla v plánu dát mu jasně najevo, co si o něm myslí. Vděčná mu za to rozhodně nebude, že ji vzbudil v tu nekřesťanskou hodinu – podívala se na svůj cestovní budík na nočním stolku – v sedm ráno. Jistě, dřív byla zvyklá vstávat do práce každý den v šest. Teď ale do práce nechodila, a i kdyby nějakou měla, jsou přece svátky.

Dotkla se bosýma nohama dřevěné podlahy a zavyla. Zem byla studená jako led. Poskakovala z jedné nohy na druhou a snažila se zpod postele vylovit bačkory. „Jenom počkej, ty si to ode mě slízneš, jenom co otevřu ty dveře, Lucasi McCabe,“ slibovala mu.

Konečně pod postelí nahmatala huňaté růžové papuče. Vrazila do nich nohy, zrovna když se ozvalo další naléhavé zaklepání.

„Megan, jsi už vzhůru?“

„Udělej to ještě jednou a budu tě muset přizabít,“ zavrčela. Prohnala se obývákem, rozrazila dveře a zlostně se do svého hosta zabodla pohledem. „Máš ty vůbec představu, kolik je hodin?“

„Dobré ráno i tobě,“ řekl vesele. Zvedl zelené větve a pytle s potravinami, které držel v náruči, aby se mohl podívat na hodinky. „Je osm.“

Zavrtěla hlavou. „Ne, je sedm.“

„Jsi v jiném časovém pásmu, holka.“ Usmál se na ni a pod tím úsměvem se jí v huňatých papučích až zkroutily palce. „Tady je o hodinu víc než v Illinois.“

„To je detail.“ Zachvěla se pod náporem chladného vzduchu, přicházejícího z otevřených dveří. „P – proč jsi přišel, Lucasi?“

Vypadal najednou roztržitě, jako by ani nevnímal, na co se ho ptá. „Cože?“

Sledovala směr jeho pohledu a pochopila, co se děje. Jak tak spěchala zarazit ho, než jí rozmlátí dveře, nestačila si navléknout ani župan. A přestože měla na sobě flanelové pyžamo, chladem jí na prsou vystoupily bradavky a jasně se rýsovaly pod silnou látkou.

Tváře jí zčervenaly. Založila si ruce na prsou, aby to zakryla. „Co tady děláš?“

Očividně tím porušila kouzlo, které ho ovládalo, protože sebou trhl a hned spořádaně zvedl pohled zpátky k jejím očím. „Co kdyby ses šla obléknout? Já mezitím rozdělám oheň.“

„Víš co, Lucasi? Zařiď se tady jako doma. Dělej si, co chceš. Ale já se radši vrátím do postele,“ prohlásila umíněně.

„To nemůžeš.“ Protlačil se kolem ní, aby mohl odložit větve na kuchyňský stůl a dát pytle s potravinami na linku. „Máme moc práce.“

„O čem to sakra mluvíš…“ Roztřásla se zimou a nedokázala to ovládnout. Pak si všimla, co to přinesl, a strnula, „…a co je to za prales na mém stole?“

„Mrzneš.“ Položil jí ruce jako lopaty na ramena a obrátil ji směrem k ložnici. „Vysvětlím ti to, až se oblečeš a já budu mít rozdělaný oheň.“

Viděla, že nemá jinou možnost než udělat, co po ní chce, a tak si jen vzdychla a odkráčela poslušně do ložnice. Chvíli bojovala s nutkáním skočit znovu do vyhřáté postele, zavřít oči a nechat toho umíněného chlapa, ať si ve srubu provádí, co chce, ale pak se přemohla. Oblékla si teplou košili, džínsy a nejsilnější ponožky, jaké našla. Když se vrátila do obýváku, Lucas právě stavěl před plápolající oheň v krbu zástěnu.

„Tak prima, za chviličku se to tady začne vyhřívat.“ Zvedl se a obrátil se ke dveřím. „Než uděláš kafe, zajdu do auta a přinesu drát.“

„Počkat, zadrž.“ Opřela si ruce v bok. „Než to dojde ještě dál, máš mi co vysvětlovat.“ Ukázala na větve a zeptala se: „Na co je tohle všechno?“

„Musíš mít přece na dveřích věnec,“ řekl, jako by to bylo to nejlogičtější vysvětlení na světě.

„Co prosím?“ zeptala se nevěřícně.

„No, věnec. Nedělej, žes nic takového ještě neviděla,“ zašklebil se na ni.

„Já žádný věnec nechci.“

„Myslela sis, že nechceš ani stromek.“ Zašklebil se. „Ale když ho teď máš, tak se ti líbí, viď?“

Podívala se na úhledný stromeček v rohu, ozdobený cukrovím a popcornem. „Vypadá docela dobře,“ musela neochotně přiznat. „Ale myslela jsem, že tím to skončilo.“

Zavrtěl hlavou a vydal se ke dveřím. „Až ti pomůžu s věncem, rozvěsím na zábradlí na verandě pár řetězů se žárovkami, aby to vypadalo slavnostně.“

„No, ty lišky a medvědi to venku fakt ocení,“ poznamenala jedovatě.

Zasmál se. „Nejde o ně, ale o tebe. Sama z toho budeš mít dobrý pocit.“ Odmlčel se a pak jakoby nic dodal: „…a ty mezitím upečeš perník.“

Měla znovu pocit, že se přeslechla, nebo že se zbláznil. „Cože mám zase péct?“ houkla hlasitěji, než měla v úmyslu. „Perníčky jsem plácala včera, pokud si ještě vzpomínáš, a nedopadlo to moc slavně.“

Zasmál se. „Ne perníčky, ale perník. Přesněji řečeno perníkovou chaloupku.“

Zavrtěla hlavou. Tohle už je vážně trochu moc. „Copak jsme Jeníček s Mařenkou? A kromě toho, nemám už na perník žádné suroviny,“ prohlásila vítězně, přesvědčená o tom, že mu zkřížila aspoň nějaký plán.

„Ale ano, máš.“ Ukázal na pytle, ležící na lince. „Zavolal jsem Margii Lou. Má v Harmony Falls obchod se smíšeným zbožím a připravila mi všechno, co budeš potřebovat. Přidala k tomu dokonce vlastní recept a plánek, jak tu chaloupku sestavit.“

„Tak ty už verbuješ i ostatní, aby ti s tím vánočním tažením pomohli?“ zasténala Megan. „To ti nestačilo, žes mě přinutil ozdobit stromek?“

„Včera ano, dneska už ne, holka.“ Otevřel dveře a zamrkal na ni. „Vzpomínáš? Začínáš s vlastními vánočními tradicemi. A ta chaloupka patří k věci.“

Když Lucas odešel pro drát, Megan si několik vteřin podezíravě měřila větve na stole a pak se obrátila ke sporáku, aby uvařila kávu. „Už mi začíná být jasné, jak vypadá zosobněný duch Vánoc. Chodí mě strašit přímo do srubu!“

Megan stála u kuchyňského stolu a mračila se na výtvor, který měla před sebou. Věnec to připomínalo, ale o souměrnosti se moc mluvit nedalo. „Neměla ta věc být kulatá?“

„Myslím, že na první pokus to vypadá docela dobře.“ Lucas se posadil na židli vedle ní, pokrčil rameny a podal jí roličku široké červené sametové stužky. „Vsadím se, že to každý rok bude lepší a lepší.“

„A kolik jste jich už udělal vy, vážený pane Všeuměle?“ zeptala se a odměřila stužku, která podle ní měla stačit na pořádnou mašli.

Štíhlé tváře se mu nepatrně začervenaly. „No, abych řekl pravdu…“

Když se mu hlas vytratil, rozesmála se. „Jinými slovy, i pro tebe to bylo poprvé.“

„Něco takového.“

Pod jeho okouzlujícím úsměvem jí teplota vyletěla až do nebe. Snažila se to ignorovat, položila stužku na stůl a opřela si výhružně ruce v bok. „Chceš mi říct, žes mě nechal trápit se, jestli tu příšernou věc dám dohromady, a přitom jsi ani sám nevěděl, jak pořádně na to?“

„Proč se rozčiluješ? Podařilo se ti to úžasně,“ usmál se jako svatoušek.

„Copak ty na dveřích nemáš věnec?“

Přikývl, ale všimla si, že má aspoň dost slušnosti na to, aby nasadil rozpačitou tvář.

„Kde ho bereš, zrádče?“

„Každý rok si ho kupuju v Pigeon Forge nebo v Gatlinburgu už v listopadu, když tam dodávám nábytek do obchodů,“ rozesmál se na celé kolo.

„No, tak to máš pěkný průšvih, hochu,“ řekla a snažila se, aby to znělo dostatečně rozhořčeně. Ale bylo moc těžké udržet vážnou tvář. Za chvíli jí začaly cukat koutky a brzy se culila skoro stejně jako on.

„Umíš se pěkně smát,“ řekl. A pak, aniž by si pořádně rozmyslel, co udělá, se po ní natáhl a stáhl si ji k sobě na klín.

Když ucítila pod zadečkem pevná stehna a kolem pasu Lucasovy silné paže, málem nebyla schopna dýchat.

„Lucasi… co to děláš?“

„To vůbec netuším.“

Ucítila z boku na krku jeho horký dech a celou jí projela vlna vzrušení. „Ale můžu ti říct, co vím.“ „A to je co?“

„Vím, že tě chci zase políbit.“

Jeho ospalý jižanský přízvuk ji celou obalil jako teplá pokrývka. Připadalo jí, jako by se jí kosti proměnily na gumu.

„To by asi nebylo moc moudré.“

Zavrtěl hlavou a přejel jí ukazováčkem po tváři.

„To asi ne.“ Usmál se na ni a Megan to příjemně zašimralo v podbřišku. „Ale co chceme, a co je moudré, není vždycky totéž, co říkáš?“

„Ne,“ zašeptala.

„Chceš, abych ti dal pusu, Megan?“

Slíbila si, že znovu už Lucase nepolíbí za žádných okolností. Ale pravda byla taková, že po ničem jiném tolik netoužila.

„Ano, to bych moc ráda.“

Hnědé oči mu ztemněly jako hořká čokoláda. Sklonil k ní hlavu a přejel jí rty špičkou jazyka. „Jsi tak měkká, tak sladká.“

Jeho slova, šeptaná tak blízko u úst, jí rozechvěla celé tělo. Megan bez rozmýšlení pootevřela rty a pozvala ho, aby polibek prohloubil. V žilách se jí začalo rozlévat vzrušující horko a srdce se jí v hrudi divoce rozbušilo. Lucas se nenechal pobízet, pozvání okamžitě přijal. Proklouzl jazykem mezi její rty a začal ji s nekonečnou něhou laskat.

Napjala se mu na klíně, toužila dostat se k němu blíž. Zvedla ruce, aby mu je mohla ovinout kolem krku a vjet mu prsty do vlasů, které mu dosahovaly až po límec. Za zavřenýma očima se jí míhaly jiskřičky a srdce jí vynechalo jeden úder, když ucítila, jak se jí na stehno tlačí jeho naléhavé vzrušení. A potom Lucas nadzvedl okraj jejího trička, vklouzl pod něj rukou a vyjel nahoru po bříšku až k ňadru. Sevřel ho a začal se skrz krajkovou podprsenku mazlit se ztvrdlou bradavkou. Megan připadalo, jako by se měla celá rozpustit.

Chtěla se ho dotýkat stejně, jako se dotýkal on jí, cítit pod dlaní jeho teplou kůži. Pokusila se mu rozepnout měkkou flanelovou košili. Ale osvobodit knoflíky z dírek chvějícími se prsty bylo nad její síly. Přistihla se, jak zoufale sténá.

Ztuhla.

Ten zvuk jí pomohl vrátit se aspoň trochu ke zdravému rozumu. Co to proboha dělá? Nikdy v životě se ještě nechovala tak vyzývavě, navíc k člověku, kterého zná jen pár desítek hodin.

„Klid, holka,“ zašeptal Lucas, který zřejmě vycítil, jak se vyděsila. Prolíbal si cestičku od jejích úst až k jamce u klíční kosti. Pak si povzdechl, pomalu jí odsunul ruku z ňadra a stáhl tričko dolů. „Nemusíš se bát. Dál to nezajde.“

Sklopila oči, nedokázala čelit jeho zkoumavému pohledu, popletená svým nemravným chováním a pořádně rozpačitá.

„Já… já obyčejně…“

Vzal jí hlavu do dlaní. Cítila na tvářích jeho mozolnaté ruce a uvažovala, jaké by to bylo, cítit je na jiných místech těla. Tváře se jí rozhořely ještě víc, nejradši by se neviděla.

„Nic se neděje, Megan.“ Políbil ji s takovou něhou, až jí vstoupily slzy do očí. „Dáme si pauzu. Co kdybys uvázala tu mašli na věnec? Já zatím přibiju hřebík na dveře, ať ho máme kam pověsit.“

Zamrkala. On se chce tvářit, jako by se mezi nimi právě nic nestalo?

Tak dobře. Usoudila, že je to nejspíš nejlepší cesta, jak si s celou tou křehkou situací mezi nimi poradit. Zhluboka se nadechla a přikývla. „Vůbec ale neslibuju, že ten věnec bude vypadat bůhvíjak.“

Začala se mu zvedat z klína. Jeho paže ji zadržely. Podíval se jí přímo do očí a řekl vážně: „Jenom abys věděla, já taky nic neslibuju.“

„Ohledně toho věnce?“

„Ne.“ Ještě jednou ji na okamžik sevřel, pak ji postavil na nohy a zvedl se ze židle. Zašklebil se, sklonil se k ní a zašeptal jí do ucha: „Vůbec neslibuju, že tě nepolíbím znova.“

Lucas vyšel ven do chladného vzduchu a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Zahrával si s ohněm a sakra dobře si to uvědomoval. Ale když jde o Megan, nemá zřejmě na vybranou, není schopen se ovládnout. Umiňoval si, že to mezi nimi musí udržovat v nezávazných mezích, nemůže být nic víc než jen její přítel.

Ale už se nedokázal udržet, musel ji vzít do náruče, potřeboval to stejně jako dýchat. A pokud si včera večer myslel, že ta pusa pod jmelím s ním udělala divy, pak si ani nedokázal představit to peklo, jaké zažije dneska, až si půjde lehnout.

Vzal si kladivo, bedýnku hřebíků a světelné řetězy, které koupil, když se stavil v obchodě pro věci na chaloupku z perníku. Přitom uvažoval, jak dlouho člověk vydrží beze spánku. Celou uplynulou noc se jen vrtěl a házel sebou na posteli a pořád myslel na ženu, která mu tak rychle převrátila svět vzhůru nohama. A kdyby si měl sám na sebe vsadit, tipoval by, že si nočního spánku neužije, dokud Megan neodjede zpátky domů. A kdo ví, kdy se mu na ni podaří zapomenout…

Zavrtěl hlavou a rychle připevnil řetězy na zábradlí verandy. Pak vylovil z bedýnky silný hřebík, na který se pověsí věnec, a začal ho zatloukat. Ale zrovna když se rozmáchl kladivem, otevřela Megan prudce dveře. Lucas se lekl, minul hlavičku hřebíku a praštil se do palce a ukazováčku.

„Už mám tu mašli -“ Zatvářila se zděšeně a přikryla si pusu rukama.

„Do… háje,“ řekl a pustil hřebík. Stačil si uvědomit, co se děje, a podařilo se mu zmírnit sílu úderu, ale neměl už čas ho odklonit od svých prstů.

„Bože, Lucasi, je mi to moc líto. Ublížil sis moc?“ Vzala ho za ruku. „Ukaž.“

Zranění celkem nestálo za řeč, ale i kdyby si byl prsty rozmlátil na kaši, nejspíš by to ani necítil. Jak by mohl? Megan ho držela za ruku, prsty mu jemně přejížděla po kůži a prohlížela zranění. Lucas si nebyl schopen uvědomovat nic jiného, než jen to, že je z jejího dotyku čím dál tím víc vedle.

„To je v pořádku,“ podařilo se mu konečně ze sebe vypravit přes ten knedlík, který mu narostl v krku.

„Ne, není,“ prohlásila a zvedla svoje prsty, aby mu ukázala malou kapku jeho krve.

Pokrčil rameny, nevěděl, proč dělá takové drama z pár šrámů. „Už jsem zažil horší věci.“

„Půjdeme dovnitř a já se podívám po něčem, čím bych ti ty prsty zavázala.“

I když měl ruku skoro dvakrát větší než ona, pořád ji držela, jako by to byla ta nejkřehčí věc, s jakou se v životě setkala. Pobavilo ho to a chystal se jí říct, aby to nechala plavat, ale už si ho vedla do kuchyně, a tak to vzdal.

„Posaď se ke stolu,“ nařídila mu. „Hned se vrátím. Myslím, že skříňka s první pomocí je v koupelně.“

Lucas si připadal trochu provinile, když se za ní díval, jak pospíchá do koupelny. Dělala kolem toho hotové pozdvižení, a přitom se skoro nic nestalo. Ale pomyslel na to, jak příjemné bylo cítit dotek jejích prstů, a tak se poslušně posadil ke stolu a čekal, až se vrátí a bude si hrát na ošetřovatelku.

Už dlouho se nenechal žádnou ženou takhle opečovávat. Jistě, dělávala to kdysi máma, protože mámy to zkrátka dělávají. Ale později, v manželství nic takového nezažil. Jeho žena byla odjakživa moc praktická, máloco ji nějak zvlášť rozrušilo.

Jak tam tak seděl a přemýšlel o málo soucitné Sue Ellen, musel si přiznat, že občas by byl její péči uvítal. Občas by byl možná rád cítil, že má o něj starost. S trochou hořkosti si uvědomil, že si v jejích očích nikdy nepřipadal tak důležitý jako teď s Megan.

Odjakživa považoval Sue Ellen za klidnou povahu. Ale nespletl si tu její vyrovnanost a klid s citovým odstupem a nedostatkem vášně?

„Je mi moc líto, že se to stalo,“ řekla Megan, pospíchala k němu a klekla si před ním.

Rychle nechal toho nepříjemného sebezpytování a pokrčil rameny.

„Nedělej si s tím starosti.“

„Šla jsem se tě jenom zeptat, jestli už můžeme pověsit ten věnec,“ řekla. „Nechtěla jsem ti ublížit.“

„Taky jsi mi neublížila,“ zasmál se. „To kladivo jsem přece držel já.“ Pořád nedokázal pochopit, proč z toho dělá takovou vědu.

Díval se, jak mu jemně potírá poraněnou kůži dezinfekcí, pak nanáší na oděrky trochu antibakteriální mastičky. Hruď se mu začala naplňovat jakýmsi teplem, kterému nerozuměl a o němž nevěděl jistě, jestli je mu příjemné. Navíc cítil naléhavé nutkání chytit Megan do náruče a svírat ji jako o život, a tak usoudil, že nejjistější metoda bude držet se od ní chvíli dál.

„Je to v pořádku. Díky.“ Zvedl se a pomohl jí vstát, pak ukázal palcem přes rameno. „Teď půjdu konečně zatlouct ten hřebík do dveří. Pak ti dám vědět, že máš přinést věnec ven.“

Usmála se na něj tak škádlivě, až se mu pořádně zvedl krevní tlak a dech se v něm zadrhl. „Chceš říct, že nestojíš o to, abych ti pomohla?“

Bože, moc by od ní potřeboval pomoc, ale ne tu, kterou mu nabízela.

„Co kdyby ses pustila do těsta na ten perník?“ zeptal se a znělo to jaksi skřípavě, jako když se protáčejí rezavé panty.

„Dostala jsem tě,“ prohlásila pyšně. „Těsto se chladí v ledničce už skoro hodinu.“ Podívala se na hodiny nad sporákem. „Asi tak za deset minut ho vyndám, rozválím a začnu vykrajovat.“

Vydal se ke dveřím. „To zní, jako že máš všechno pod kontrolou.“

„Budu mít, až pověsíš ten věnec a přijdeš mi pomoct s chaloupkou.“

Usmála se a byl to jeden z nejsladších úsměvů, jaké kdy viděl.

Všechno se v něm stáhlo, připadalo mu, jako když se topí. Do čeho se to sakra zapletl?

„Víš, já o dělání perníkových chaloupek nemám ani páru,“ přiznal se.

„Ale byl to tvůj nápad, vzpomínáš si? Kromě toho od tebe potřebuju jedině to, abys mi rozměřil stěny.“ Kousla se do spodního rtu. „Máš přece mezi nářadím v autě takové to roztahovací kovové měřítko, ne?“

Zasmál se. Trochu se tím zbavil toho nepříjemného napětí. „Říká se tomu pásmo. Jo, mám ho v autě.“

„Dobře.“ Zase se usmála a v Lucasovi se všechno sevřelo ještě desetkrát víc než předtím. „Můžeš to brát, jako že si připravuješ nějaký tesařský plánek.“

O hodinu později Lucas usoudil, že je načase zmizet. Přistihl se, jak zírá na Meganin kulatý zadeček jako hladový pes na kost.

Sklonila se, aby vytáhla plech s perníkem z trouby, a když se narovnala, tváře měla zarudlé od horka, z koňského ohonu se jí volnil jeden pramínek hedvábných vlasů a padl jí přes pravé oko. Vypadala tak zatraceně roztomile, že ho stálo veškeré sebeovládání, aby ji nepopadl a nelíbal až do bezvědomí.

Zoufale vydechl a vstal. Byl dost chlap na to, aby si přiznal, když se ocitne v koncích. Celý den se snažil držet od ní ruce dál a žalostně se mu to nedařilo. Kromě toho by se už opravdu měl dát zase do práce. Jestli sebou trochu nehodí, nestihne ty hračky dokončit včas na zítřejší večerní oslavu. Byl nejvyšší čas se s ní rozloučit a odjet zpátky domů.

„Vypadá to, že tady máš vážně všechno pod kontrolou,“ řekl a natáhl se po své pracovní vestě. „A na mě čeká v dílně práce.“

„Jestli chceš, mohla bych udělat něco k večeři.“ Usmála se na něj a odhodila chňapku na kuchyňskou linku. „Teda pokud máš hlad.“

Teplota mu znovu vystoupala až kamsi k neměřitelným hodnotám a těžce polkl. Hlad by měl, to ano, ale nemělo to nic společného s jídlem, zato všechno s tou ženou, která mu je chtěla připravit.

Zavrtěl hlavou a vzal si pásmo. „Díky za nabídku, ale nemám.“

„Než odejdeš, musím se tě na něco zeptat,“ řekla a šla za ním ke dveřím.

„Na co?“ Doufal, že to zvládne rychle, než přijde o poslední zbytek zdravého rozumu, který mu zbyl. Dopadlo by to tak, že by po ní zase vyjel.

„Nebudeš mě zase v půlce noci budit z hlubokého spánku s další vánoční tradicí, kterou podle tebe musím zavést, viď že ne?“

Zelené oči jí vesele tancovaly a Lucas si pomyslel, že ještě nepotkal ženu tak sladkou a žádoucí, jak vypadala Megan právě teď. Jeho odhodlání držet od ní ruce dál vyletělo oknem spolu se zdravým rozumem. Jestli se jí okamžitě nedotkne, shoří na místě jako papír.

„Myslím, že jsme pamatovali na všechno. Zapomněli jsme jenom na jedno.“

„Na co?“

„Na tohle.“

Natáhl se po ní, přitáhl si ji, vzal ji do náruče a sklonil se k ní. Zmocnil se jejích dokonalých hebkých rtů a ty se k němu okamžitě přimkly. Lucas věděl, že je ztracený. Snažil se ze všech sil ovládnout se, ale tohle by bylo na každého chlapa moc. Megan představovala celý balíček nádherných lákadel, od té roztomilé blonďaté hlavy až po paty drobných nožek. Mnohem větší pokušení, než jakému by starý dobrý venkovský chlapík dokázal odolat.

Přitiskl si ji k sobě a jakmile mu obemkla paže kolem krku a natáhla se k němu, připadalo mu, jako by mu v žilách koloval tekutý oheň. Srdce mu bušilo do hrudního koše jako sbíječka, když mu došlo, že ji to k němu přitahuje stejně jako jeho k ní. Nedokázal se zarazit, prohloubil polibek, jako by na tom závisel jeho život.

Sotva ji pořádně ochutnal a připomenul si, jak je sladká, namířila si to horkost, která mu kolovala žilami, přímo do slabin. Zasténal nad intenzitou toho vzrušení, sjel jí rukama po zádech dolů, sevřel rozkošný zadeček a zvedl si ji k sobě.

Zasténala jeho jméno a zachvěla se mu v náruči. Projel jím nápor touhy tak silné, že ho to málem srazilo na kolena. Chtěl ji v tu chvíli víc, než kdy chtěl jakoukoli ženu. A to ho děsilo k smrti.

Pomalu se odtrhl od jejích úst a pak ji něžně políbil na čelo. Vypadala stejně omámeně, jako si připadal on sám. Stálo ho všechny síly ovládnout se a nevzít ji znovu do náruče. Odlepil se od ní a pro jistotu o krok ustoupil, aby se vzdálil z dosahu jejího magnetismu.

„Megan, já…“ Musel se odmlčet a odkašlat si, „…musím už jít.“

„To bude asi nejlepší,“ přikývla. Soudil, že je z té nevyzpytatelné chemie mezi nimi vyvedená z míry stejně jako on.

„Opatruj se, holka,“ nařídil jí, otevřel dveře a vyšel na verandu.

„Veselé Vánoce, Lucasi.“

Několik dlouhých vteřin se na ni ještě díval a vrýval si do paměti každý kousek její krásné zrůžovělé tváře. „Tobě taky, miláčku.“

Než by si to stačil rozmyslet, přinutil se sejít po schodech z verandy a nastoupit do auta. Ale ještě dlouho potom, kdy se vrátil k sobě domů, zněla mu v uších její slova na rozloučenou.

Věděl, že už se k ní na návštěvu nevypraví, a ona to věděla taky.

PÁTÁ KAPITOLA

Megan odhodila knihu na polštář na gauči vedle sebe. Stejně nebyla schopna vnímat, co čte: Neměla daleko k pláči. Proč se cítí tak osamělá? Copak nepřijela do Smoky Mountains, aby tu byla sama?

Ale jak se tak dívala na vánoční stromeček v rohu a pak jí padly oči na nakloněnou perníkovou chaloupku na římse nad krbem, věděla, že samota je ta poslední věc, po které by teď toužila.

Včera večer, když Lucas odcházel, jí vlastně dal najevo, že už se nevrátí. A přestože si to nechtěla přiznat, teď jí chyběl. Chybělo jí dokonce i to, jak se jí drze pletl do života.

Tenhle muž byl úplně jiný než její bývalý přítel Nathan. Ten si na ni nedokázal udělat čas, ani když ho nejvíc potřebovala. Ale Lucas se vehementně snažil jí pomoci, přestože si ani sama neuvědomovala, jak to potřebuje. Prohlédl její výmluvy a poznal, že neutíká před Vánocemi, ale naopak za nimi.

Lucas pochopil, že přijela do Smoky Mountains – na místo, o kterém její dědeček mluvil s takovou láskou – protože se pokoušela znovu zachytit tu atmosféru svátků, jak je trávila s ním. Proto jí Lucas říkal, že se musí přestat držet minulosti a začít se dívat do budoucna, vytvořit si svoje vlastní vánoční tradice.

Nešťastně si setřela slzu z tváře. To se mu teda povedlo. Jediný problém se skrýval v tom, že ty nové zvyky, na kterých trval, přijala včetně něj samotného. Popotáhla. Vůbec nepochybovala o tom, že kdykoli bude ode dneška vybírat stromeček nebo vázat velkou červenou stuhu na věnec, pomyslí na Lucase. Každé příští Vánoce bez něj pro ni budou mít příchuť nostalgie. Nevěděla, jestli si tím moc polepšila.

Ale nevídat se dál, přerušit styky bylo to nejlepší, co mohli udělat. Čím víc času by spolu strávili, tím víc by si ho spojovala se vším kolem Vánoc a měla by pak mnohem těžší slavit svátky bez něj.

Natolik se ztratila v myšlenkách, že poplašeně nadskočila, když se ozvalo zaklepání na dveře. Vymrštila se z gauče, hnala se obývákem a nedokázala ignorovat dychtivé očekávání, které v ní rostlo.

To musí být Lucas. Je to jediný člověk, kterého v širém okolí zná. A přes všechno to namlouvání, že čím míň se spolu zapletou, tím lépe, si nemohla zapřít, že by ho moc ráda viděla.

Zhluboka se nadechla a sáhla po klice.

Byl to on, přešlapoval na prahu a jeho mohutná postava vyplňovala celé dveře.

„Dobré ráno, Lucasi.“

Vypadal, jako by byl raději kdekoli jinde než právě tady. Všimla si toho a úsměv ji okamžitě opustil. „Proboha, děje se něco?“

„Přesně tak.“

„Nechceš jít dál?“ zeptala se a ustoupila, aby mohl projít do srubu.

Zavrtěl hlavou, pak si nervózně promnul zátylek. Bylo jasné, že má něco na srdci a rozpakuje se jí s tím svěřit. „Nejsem zvyklý tohle dělat, ale nic jiného mi nezbývá. Potřebuju, abys mi pomohla.“

„Co se děje?“ zeptala se, vzala ho za paži a odtáhla dovnitř. Vypadal dobře, ale to ještě neznamenalo, že není nějak nemocný. „Jsi zdravý?“

Pomyslel si asi, že se zbláznila. Překvapeně se na ni podíval. „Jsem. Proč se ptáš?“

„Myslela jsem -“ Najednou si připadala hrozně hloupě, že dělá takové ukvapené závěry. „To je fuk. Teď mi řekni, s čím ti mám pomoct?“

Lucas na ni dlouho zíral, pak se mu po pohledné tváři pomalu rozlil úsměv. „Ty ses o mě bála?“

Rychle zavrtěla hlavou. „Ne.“ Zasmál se. „Lžeš.“

Rozzlobila se sama na sebe, že je tak průhledná, a zeptala se: „Prozradíš mi, proč jsi přišel, nebo se tady budeme dohadovat?“

Nasadil tedy znovu vážný výraz. „Jak umíš malovat?“ zeptal se jí.

„Jak co. Loni jsem si sama vymalovala byt a myslím, že vypadá docela dobře.“ Zasmála se. „Ale ve výtvarce na střední škole jsem zjistila, že ze mě žádná konkurence Rembrandtovi ani Picassovi nebude.“

Malinko se uvolnil a začínal zase připomínat Lucase, jak ho znala. Všechno se v ní rozvibrovalo. „Tak si vezmi kabát. U mě v dílně je spousta vláčků pro děti, které se musí do odpoledne nabarvit.“

Lucas se tajně díval, jak si Megan zastrčila pramínek jemných světlých vlasů za ucho, pak vzala další dřevěný vagónek a začala ho natírat červenou akrylovou barvou. Vypadala při tom stejně roztomile, jako když se včera mordovala s perníčky.

Původně ji rozhodně nechtěl prosit o pomoc při dokončování hraček na dnešní slavnost, umiňoval si, že to zvládne sám. Potom si ale uvědomil, že to v žádném případě nestihne, a tak se obrátil na osobu, která to jeho veliké zpoždění vlastně způsobila.

Po cestě nahoru k ní si opakoval, že ji žádá o pomoc při barvení vláčků jedině kvůli tomu zdržení. Byla to přece její vina, že je nedokončil včas. Koneckonců, kdyby nestrávil tolik času vybíráním stromku a zdobením jejího srubu, byl by s tím hotov už dobrých pár dní.

Ale musel si přiznat, že je to jenom jeden z důvodů, proč chce, aby mu pomohla. Ty další byly trochu míň komplikované a nebylo mu tak docela příjemné, když si je uvědomil. Ale věděl, že je to tak: skočil do auta a uháněl nahoru do hor prostě proto, že mu chyběla.

Odložila natřený vagon a natáhla se po dalším. „Jak dlouho už děláš hračky pro děti z Harmony Falls?“

„Asi tak dvanáct let.“ Nanesl zlatou barvu na kola lokomotivy. „Je to taková naše tradice. Každý ve městečku něco na tu slavnost připraví. Já vyrábím dřevěné hračky pro děti. Margie Lou ze smíšeného zboží dává zase ženským svůj domácí džem. Jim Ed támhle od benzínky naděluje všem chlapům, kteří kouří, novou dýmku z kukuřičného klasu.“ Pokrčil rameny. „Nikdo z té oslavy neodejde bez dárku, i když je to třeba maličkost.“

Vypadala, že to na ni udělalo dojem. „Já vím, že tady nežije moc lidí -“

„Necelých sto padesát,“ řekl a zašklebil se. „Proto z té oslavy děláme takovou událost. Pro některé jsou to celé jejich Vánoce.“

Přestala malovat a podívala se na něj. „To je moc hezké. Působí to spíš jako rodinná sešlost, než jako městská oslava.“

Chvíli mlčeli, pak si Lucas odkašlal. „Koukej, a co kdybys tam zašla taky?“ Chtěl jí to navrhnout už včera večer, ale po tom polibku si nebyl schopen vzpomenout ani na to, jak se jmenuje. „Bylo by to lepší, než trávit Štědrý večer o samotě.“

Položila poslední nabarvený vagónek vedle ostatních a zavrtěla hlavou. „Cením si toho pozvání, ale myslím, že si dnes večer vystačím sama.“ Zvedla se, došla k umyvadlu v rohu Lucasovy dílny a smyla si šmouhy akrylové barvy z rukou. „Nedělej si o mě starosti. Nejspíš si budu chvilku číst a půjdu brzo spát.“

„Kdyby sis to rozmyslela -“

„Nerozmyslím.“ Megan si utřela ruce, pospíchala ke dveřím, vzala si z háčku bundu a oblékla si ji. Najednou potřebovala být chvilku sama, dál od Lucase. „Pamatuješ? Přijela jsem se schovat před svátky,“ řekla a snažila se, aby to znělo vesele. „A to bych nemohla, pokud půjdu na vaši místní oslavu. Mohlo by to úplně zlikvidovat mou image vánočního neznaboha.“

Pospíchal se taky umýt. „Počkej, jenom si smyju tu barvu a odvezu tě domů.“

„Ne!“ Nechtěla to ze sebe vyrazit tak příkře. Když si všimla jeho popleteného výrazu, usmála se. „Nezdržuj se se mnou, Lucasi. Je to odsud jenom pár set metrů a trocha pohybu mi neuškodí.“

Ještě předtím, než za sebou zavřela dveře, se jí podařilo dodat: „Hezký Štědrý večer. A pěkně se na tom večírku pobav, Lucasi.“

Pospíchala nahoru po stezce, o které jí Lucas řekl, že vede k jejímu srubu. Stačila urazit jen pár metrů a už jí do očí vstoupily slzy. Jak to, že si po tom pozvání na oslavu připadá najednou osamělejší než dřív? Neměla to přijmout, neměla spíš uvítat šanci zúčastnit se takové srdečné místní události?

Vlekla se sněhem a musela si přiznat, že odpovědi na ty otázky zná. Chápe i důvod, proč má v sobě najednou takový nesmírný smutek. Lucas ji pozval jenom na tu slavnost, neřekl, aby tam šla s ním. A to jí připadalo jako veliký rozdíl.

Měla by mu za to být vlastně vděčná. Takhle pro ni bylo mnohem snadnější to pozvání odmítnout. Což musela udělat. Je rozhodně v jejím nejlepším zájmu trávit s ním co nejmíň času.

Vyšla z lesa, otřela si tváře a vystoupala ke srubu. Lehce chápala, proč dědeček o Lucasovi vždycky mluvil tak dobře. Je silný a schopný, ohleduplný a starostlivý, prostě typ chlapa, který bez ptaní ochotně pomůže, když to někdo potřebuje.

Ale přesně kvůli vlastnostem, které z něj dělaly tak zvláštního a výjimečného člověka, nepodobného žádnému muži, kterého dosud poznala, znamenal takové nebezpečí pro klid její duše. Nevěděla si sama se sebou rady. Její dvouletý bezvýchodný vztah s Nathanem ji přesvědčil o tom, že není nej lepší znalec lidí, takže by na své pocity raději neměla spoléhat.

„Jsi pitomá, pitomá, pitomá,“ nadávala si, když dupala po schodech na verandu.

Přes všechno úsilí, s nímž se bránila, se stala zvláštní věc. Začínala se do toho velkého, všetečného a úžasného chlapíka zamilovávat. A vypadalo to, že to nijak nedokáže zastavit.

Když Lucas naložil krabice s dárky dozadu do své dodávky, byl už přesvědčený, že kdyby měl místo mozku písek, nenaplnil by s ním ani náprstek. Je úplný idiot a není divu, že ho Megan odmítla. Místo aby ji požádal, aby šla na tu oslavu s ním, jak měl v plánu, řekl to jen tak mimochodem. Jako by mu bylo jedno, jestli půjde. Ale jedno mu to rozhodně nebylo, ať se mu to líbilo, nebo ne. Nedokázal si dnešní večírek bez Megan představit. Připadal mu najednou jako naprostá ztráta času, až se za to musel sám před sebou zastydět.

Práskl zadními dveřmi a došel ke straně řidiče. Ale dveře neotevřel. Obrátil se, opřel se o vůz a za chvíli se přistihl, jak zírá na zářící světla, vycházející z malého srubu nahoře.

Při pomyšlení, že by měla Megan trávit Štědrý večer sama, se mu v krku všechno stáhlo a hrozilo ho zaškrtit. Ne, to přece nejde. Na ten večírek bez ní v žádném případě nepůjdu, rozhodl se. Vylovil z kapsy džínsů klíčky a nastoupil do vozu.

Když se rozburácel silný motor, zařadil rychlost a vyjel ze dvora. Na konci příjezdové cesty ani na chvilku nezaváhal a zahnul ke srubu do hor místo dolů do městečka. Ať se Megan třeba staví na hlavu, ale na ten večírek dneska zkrátka půjde s ním.

Za pět minut už zastavoval před srubem. Vystoupil z auta, vyběhl po schodech na verandu a rázně zabušil na dveře. „Určitě mě pošle do háje,“ zamumlal nahlas. Nemohl by jí to vyčítat.

„Co tady děláš, Lucasi?“ zeptala se, když otevřela dveře. Vypadalo to, že je pořádně vedle. „Neměl bys být na tom večírku?“

„Přijel jsem pro tebe.“

Sakra, vypadala tak roztomile, jak tam tak stála a dívala se na něj, jako by si myslela, že přišel o poslední zbytky zdravého rozumu.

„Já nikam nejdu.“

Lucas ji odvedl do srubu a zavřel dveře. „V tom případě já taky ne.“

„Ale ty tam musíš.“ Opřela si pěsti o pěkně tvarované boky. „Vyrobil jsi všechny ty hračky. Když nepůjdeš, děti nebudou mít dárky.“

Umíněně pokrčil rameny. „No tak zkrátka letos žádné nedostanou.“

Zamračila se ještě víc. „Neblázni, to jim přece nemůžeš udělat.“

„Tak si vezmi bundu.“

„Proč?“

Při jejím užaslém pohledu se málem rozesmál.

„Už jsem ti to přece řekl. Já tam bez tebe zkrátka nepojedu. Budeš mít všechny ty děti na svědomí,“ prohlásil a myslel to vážně.

„Proboha. Lucaaasi!“ Protáhla jeho jméno do vylekaného výkřiku, protože po ní najednou sáhl, chytil ji pod koleny, zvedl ji a přehodil si ji přes rameno. „Co – co to sakra provádíš?“

„Možná by sis měla vážně vzít tu bundu,“ řekl a otevřel dveře. „Můžeš si ji obléct v autě.“

„Co se to s tebou děje?“ vzdychla. „Chováš se jako nějaký neandrtálec.“

„Ani náhodou.“ Počkal, až si stáhne bundu z věšáku, pak za nimi zavřel dveře a vydal se s Megan na rameni přes verandu k autu. Složil ji na přední sedadlo a pozoroval ji, jak si odhrnuje vlasy z očí. „Chovám se jako starý dobrý venkovan z Tennessee, miláčku.“

„Cože?“

Zasmál se výrazu na její roztomilé tváři. „Copak jsi nikdy neviděla ty kreslené vtipy o horalech, co si nesou holku přes rameno?“

„Jasně, ale co to má co dělat s -“

„Dobrovolně bys se mnou nešla, tak jsem musel zvolit přesvědčování po našem,“ řekl a zavřel za ní dveře u spolujezdce.

Obešel předek auta a nastoupil. Zabodla se do něj pohledem, který by dokázal vraždit. „Nejsem ani pořádně oblečená na nějaké oslavy.“

Natáhl se k ní a vzal ji za ruku. „Moje milá, tohle je Harmony Falls. My nejsme žádní manekýni. To, co máš na sobě, úplně stačí.“

„Džínsy a tričko že stačí?“

Odhadoval, že mu nevěří o nic víc než tomu, že měsíc na nebi je koláč sýra.

„Jo.“ Malinko jí stiskl ruku. „Věř mi, úplně mezi nás zapadneš.“

„To radši ne.“

Zasmál se, nastartoval auto a vycouval. „Uděláme takovou dohodu. Jestli se tam budeš cítit jenom trošičku nepříjemně, stačí říct a já tě hned odvezu zpátky sem do srubu. Co ty na to?“

Zavrčela cosi nesrozumitelného a upřela pohled na silnici před nimi.

Megan si oddechla úlevou, když vešla do slavnostně vyzdobené jídelny základní školy v Harmony Falls a rozhlédla se kolem sebe. Všichni byli oblečení civilně stejně jako ona. Přesně, jak jí tvrdil Lucas.

„Páni, to jsem ráda, že vás konečně poznávám,“ prohlásila jakási žena středního věku a hrnula se hned k Megan. Sevřela ji v náruči jako starou známou a dodala: „Váš dědeček chodíval k nám do obchodu celou dobu, když tady byl na těch svých rybářských výpravách. Bylo mi vážně moc líto, když odešel.“

„Děkuju,“ řekla Megan. Cítila, že to žena myslí upřímně, a zahřálo ji u srdce.

„Megan, tohle je moje dobrá přítelkyně Margie Lou Smithová,“ představil ji Lucas a s úsměvem pomáhal své společnici z bundy. „Co kdybyste se vy dvě trochu seznámily? Já sem zatím nanosím z auta hračky.“

„Pusť se do toho a udělej, co musíš,“ řekla Margie Lou a mávla rukou ke dveřím. „Já tady Megan provedu a všem ji představím.“

Deset minut po svém vstupu do místnosti už měla Megan povinné kolečko za sebou. Zastavila se u stolu s občerstvením a stále ještě žasla nad tím, jak příjemní a srdeční k ní všichni byli. Dělili se s ní o příjemné vzpomínky na jejího dědečka, vyjadřovali jí soustrast a říkali, jak jsou rádi, že se s ní konečně mohou seznámit. Přestože si stačila zapamatovat jen pár jmen, cítila se mezi těmito venkovskými lidmi dobře.

„Bavíš se?“ vylekal ji Lucas, který se k ní zezadu přiblížil.

S úsměvem se obrátila a vzala si od něj papírový pohárek s punčem, který jí podával. „Víš, Lucasi, nechce se mi ani věřit, že to řeknu, ale jsem docela ráda, žes mě donutil sem zajet.“

„Znamená to, že tě nemusím odvážet zpátky domů?“ zeptal se a usmál se.

„Kdepak.“ Rozhlédla se po svátečně vyzdobené místnosti. „Je mi tu fajn. A musím říct, že lidi z Harmony Falls jsou bezvadní.“

„Lucasi, nechceš zahájit oslavu a rozdat dětem ty svoje dárky?“ zavolal z druhé strany místnosti nějaký muž v kostkované košili a montérkách.

„Vypadá to, že jsi volán,“ řekla a natáhla se po pohárku punče, který držel v ruce. Jejich prsty se letmo dotkly. Rukou jí projel žhavý pocit a pomalu se rozšířil do celého těla.

Musel to taky cítit, protože mu oči potemněly jako hořká čokoláda a úsměv, který jí věnoval, byl tak slibující, že v ní poskočilo srdce.

„Budu zpátky za pár minut.“

Dívala se na něj, jak kráčí k velikému vánočnímu stromu na druhé straně místnosti, kde se shromáždil dav dětí, a všechno se v ní svíralo. Úsměv na jeho tváři, s nímž rozdával kolébky pro panenky a vláčky, vyjadřoval jasněji než všechna slova, jak rád to dělá. Byl to moc dobrý a příjemný člověk. Vůbec nepochybovala, proč ji hrozí, že se do něj zamiluje.

Cože?

Když jí to došlo, celý svět jako by se kolem ní zastavil. Je velice blízko tomu se do něj zamilovat. Pokud se to už dokonce nestalo.

„Jsi v pořádku, holka?“ zeptal se Lucas.

Byla natolik vyvedená z míry, že ani nezaznamenala, že už rozdal hračky a vrátil se k ní. Pomalu přikývla a dívala se, jak další muž obdarovává několik starších pánů dýmkami. „Jenom jsem přemýšlela, co se bude dít pak, až se rozdají dárky,“ vymyslela si bleskově.

Zašklebil se.

„Můžeš se těšit. Pak teprve doopravdy začne zábava.“

„Vážně?“ Napila se punče. „A co to bude?“

„Leroy Baker a další kluci to rozbalí se svojí kapelou,“ vysvětlil jí. „Děti si budou někde v koutě hrát s novými hračkami, nebo je rodiče odvedou spát a my ostatní si zatancujeme.“

„Ty rád tančíš?“

„Jenom pomalé kousky.“

Usmála se na něj. „No jasně. Jsi stejný jako většina mužských.“

Rozesmál se tak, až se Megan celá vzrušením rozechvěla. Pak se k ní sklonil a ona pod jeho horkým dechem málem roztála. „Jenom počkej, až budeme stát tamhle uprostřed parketu a já tě budu držet v náruči. Vsadím se, že se ti ty ploužáky budou taky líbit.“

Když byl rozdán zbytek dárků a kapela na improvizovaném pódiu začala ladit, hluboce se před ní uklonil.

„Smím prosit, moje dámo? Musím si zamluvit tanec radši hned, než mi tě někdo vyfoukne. To víš, takových hezkých holek tady nemáme moc,“ zasmál se.

Megan nevěděla, jestli si z ní dělá legraci, nebo to myslí vážně. Pro jistotu to nechala bez odpovědi a zavěsila se do nabízené paže. Lucas si ji odvedl na parket a vzal ji do náruče.

Megan brzy poznala, že mu musí dát za pravdu. Neznala tu country píseň, kterou kapela hrála, nevnímala melodii ani slova. Vůbec na tom ale nezáleželo. Pomalý tanec s Lucasem byl nádherný, najednou šlo jen o to, že ho měla blízko u sebe.

Pak někdo ztlumil světla. Lucasova široká ramena jí zastiňovala všechno kolem a Megan si připadala, jako by byli v celé místnosti jen oni dva. Hudba kolem nich spletla jakési zvláštní kouzlo. Nedokázala se mu ubránit, zajela rukama výš na Lucasovy bicepsy, pevné jako skála, a on si jí lehce položil tvář na temeno hlavy. Spokojeně si vzdychla. V životě ještě nikdy neměla tak silný pocit, že někam patří, teprve teď. Dnes večer patří sem, do těchto silných rukou, do Lucasovy náruče. Alespoň těch pár hodin si může připadat jako princezna na bále a představovat si, že to bude trvat napořád.

Přitiskl ji k sobě ještě blíž, pevnými stehny se jí otíral o nohy a Megan projížděly každičkým nervem v těle drobné elektrické výboje. Pak si uvědomila, že není sama, koho zasáhlo to intimní kouzlo. Zadržela dech a málem se jí podlomila kolena. Ucítila Lucasovo narůstající vzrušení, které ji naléhavě tlačilo na podbřišek, a musela mu zatnout prsty do flanelové košile a přidržet se ho, aby se nezhroutila.

Ani jeden z nich nemluvil. Dál se beze slova kolébali do rytmu hudby a Megan věděla, že spolu komunikují na úrovni, kde jsou slova zbytečná. Lucas jí řečí těla dával najevo, jak moc po ní touží. A Megan mu odpovídala, že ona ho potřebuje právě tak.

ŠESTÁ KAPITOLA

„Díky, žes mě přesvědčil, abych šla dneska večer na tu oslavu,“ řekla Megan, když Lucas zaparkoval před jejím srubem.

Tiše se rozesmál, až se jí po celém těle rozběhl příjemný mráz. „To je docela zajímavá verze toho, jak jsem tě donutil tam jít.“

„Já myslím, že to zní líp, než kdybych ti děkovala, žes mě unesl,“ řekla se smíchem.

Počkala, než vystoupí a obejde auto, aby jí otevřel dveře, a přitom shlédla na drobné dárky, které držela v rukou. „Vážně jsem si to moc užila, Lucasi. A dost mě dojalo, jak jsou tu všichni štědří.“

„Říkal jsem ti přece, že z večírku nikdo neodejde bez dárku, i kdyby to měla být jenom úplná maličkost.“ Vedl ji po schodech nahoru na verandu. „Jsem rád, že ses pobavila, miláčku.“

Zůstali stát přede dveřmi a najednou mezi nimi zavládly rozpaky. Megan na něj několik dlouhých vteřin hleděla a pak se konečně zeptala: „Nechtěl bys jít dál? Mohla bych uvařit kafe.“

Nespouštěl z ní oči, natáhl se a zlehka ji špičkami prstů pohladil po tváři. „Moc rád bych šel dál, Megan. Ale ne že bych měl zájem zrovna o kafe.“

Pokoušela se nadechnout a měla pocit, že se jí to už nikdy nepovede. Věděla moc dobře, o co tady jde. Říkal jí tím, že pokud půjde dovnitř, bude se s ní chtít milovat a nic ho nezastaví.

„Já… asi taky nechci kafe,“ řekla a uvažovala, jestli ten chraplavý ženský hlas doopravdy patří jí.

„Pořád ještě chceš, abych šel dál?“ zeptal se jí s vážným výrazem.

Odpověď si nemusela rozmýšlet dvakrát. „Ano.“

Usmál se, pak si ji přitáhl do náruče a zeptal se: „Víš to jistě, miláčku? Protože jestli teď spolu půjdeme dál, tak budeme -“

Megan mu položila prst na pusu, aby ho umlčela. „Já vím, Lucasi.“

Večer, strávený tancem s ním, jeho pevná mužská náruč, punč a vánoční nálada, to všechno si na ní vybralo svou daň. Toužila po tom, aby dnešní kouzlo pokračovalo dál, přála si zakončit Štědrý večer nejbáječnějším způsobem, jaký si dokázala představit. Ať to bylo špatné, nebo dobré, ať to bylo nerozumné a neuvážené, chtěla zjistit, jaké to je, milovat se s tímto úžasným mužským.

Beze slova se sklonil a políbil ji tak něžně, až jí vhrkly slzy do očí. Pak ji na okamžik pustil, aby mohla otevřít dveře srubu. Třásly se jí ruce tak, že se jí to málem nepodařilo.

Když byli konečně vevnitř, pověsil Lucas bundy na věšák vedle dveří a zamkl dveře. Megan šla odložit dárky, které dostala na oslavě, pod stromeček do rohu.

Pak se k němu obrátila. Věnoval jí úsměv, při němž se pod ní málem podlomila kolena, a napřáhl k ní ruku. Odhodlaně k němu přistoupila, bez váhání ji přijala a nechala se odvést do ložnice.

Věděla jistě, že dnešní noc si zapamatuje navždycky. Ať vztah s Lucasem skončí jakkoli, tento zážitek si odnese s sebou, nikdo ji o něj nepřipraví.

Lucas rozsvítil lampičku u postele a pak si ji bez okolků stáhl do náruče. Megan se divoce rozbušilo srdce, když viděla hlad v jeho tmavých hnědých očích, tu nesmírnou vášeň.

„Jsi nervózní, miláčku?“ Sytý baryton jí rozechvěl vzrušením všechny buňky v těle.

„Trošku.“

Políbil ji lehce jako peříčko. „Nechci, aby ses mě bála.“ Znovu se jí dotkl rty. „Přísahám, že bych ti nikdy neublížil.“

„Já vím.“

Přivlastnil si její ústa a Megan by přísahala, že ještě nikdy v životě nezažila nic něžnějšího ani dojemnějšího. Ale když jí jazykem přejel po rtech a pak drze vyrazil mezi ně, připadala si, jako by se jí kdesi hluboko uvnitř rozhořel oheň. Labužnicky si vychutnávala Lucase i naléhavost jeho touhy.

Lucas vklouzl rukama pod okraj jejího trička a pak jel po hrudním koši nahoru, až jí sevřel ňadra, díky jeho dotekům najednou ztěžkla. Megan se ze všech těch smyslných pocitů roztřásla, připadlo jí, že ji celou pohltí. Skrz látku podprsenky jí prsty třel ztvrdlé bradavky. Všechna touha se jí soustředila dole v podbřišku, nedokázala si pomoci, musela tiše zasténat.

„Pomalu, holka.“ Prolíbával se jí po krku až k citlivé kůži pod uchem a přitom jí uvolnil přední zapínání podprsenky. „Máme na to celou noc a já mám v plánu dát si na čas, aby sis to užila.“

„Celou noc?“ Těžce polkla, když si to představila. „Já netušila… chci říct, nevěděla… že milování může trvat tak dlouho.“

Tiše a důvěrně se zasmál, až se v ní všechno rozechvělo.

„Tak mi připadá, že by se těm vašim hochům ze severu hodil kurz, jak milovat ženu.“

Kdyby Megan dokázala promluvit, byla by mu řekla, že má pravdu. Ale v tu chvíli jí pod tričkem roztáhl podprsenku a dotek těch silných mozolnatých rukou na nahých ňadrech ji naprosto oněměl.

Chtěla se ho dotýkat stejně, jako se on dotýká jí, a tak se natáhla, aby mu rozepnula košili. Prsty se jí třásly, pomalu manévrovala s knoflíky v dírkách měkkého flanelu a vtiskla polibek na každý kousek odhalené kůže. Brzy byla za svou píli odměněna, Lucas se napjal a odněkud hluboko z krku vyrazil tiché zaúpění.

„Miláčku, jestli to takhle poženeš dál, asi ze mě uděláš lháře,“ řekl chraplavě.

Rozhrnula mu košili a přejela rukama po vypracovaných polštářích prsních svalů. „Jak to?“

Vzal ji za ruce, zvedl je a políbil na prsty. „Museli bychom si počkat, než se zase seberu a budu ti moct předvést, jaké to je, milovat se celou noc.“

Nechala pohled klesnout po jeho těle níž až pod opasek. Rozpustile se zašklebila. „No, hm, myslím, že máš drobný problém.“

„Drobný?“ zeptal se s úsměvem.

„Bože můj, já…“ Připadalo jí, že má tváře v ohni. Co to plácla? „Chtěla jsem říct, že ten problém je drobný. Nemyslela jsem… víš dobře… nechtěla jsem tě urazit. Vážně nevím -“

K jejímu překvapení se rozesmál nahlas. „Miláčku, víš vůbec, jak jsi roztomilá, když jsi takhle popletená?“

Zavrtěla hlavou, moc se najednou styděla, aby byla schopna odpovědět.

Ovinul kolem ní paže a začal ji líbat, až jí kolena vypověděla službu a musela se k němu přitisknout, jinak by se zhroutila.

„Nechci, abys byla rozpačitá, nebo měla pocit, žes mě nějak urazila,“ konejšil ji.

Chopil se jejího trička a stáhl jí ho přes hlavu. Odhodil ho stranou, pak ji zbavil podprsenky. Aniž by si to uvědomila, zvedla ruce a chtěla si zakrýt hruď, ale podržel ji za zápěstí. „No tak, Megan. Já jsem s tebou nikdy nebyl nejistý a ani ty bys neměla být.“ Sklonil se k ní, aby ji mohl políbit na prsa. „Nemáš se za co stydět. Jsi dokonalá, miláčku.“

Projížděly jí drobné záchvěvy vzrušení, když cítila jeho pevné rty na holé kůži. Celá roztřesená touhou, která jí lomcovala odkudsi zevnitř, sáhla po jeho košili a stáhla mu ji ze širokých ramen a silných rukou.

„Jsi krásný,“ řekla obdivně a pohladila ho po vypracovaném břiše.

„Chlapi nejsou krásní. Jsme takoví celí hranatí, nic než pár úhlů,“ namítl. Klekl si na kolena, sundal jí boty a ponožky a pak se zul sám. Když se narovnal, uviděla mu v tmavě hnědých očích hořet touhu jako požár. Pulz se jí rozběhl o závod, začala rychle dýchat. „Opravdová krása jsou ženské obliny.“ Natáhl se po zapínání jejích kalhot, rozepnul je, roztáhl zip a vjel rukama dovnitř k jejím bokům. „Jako tyhle.“

Mozolnatými a přesto něžnými dlaněmi jí laskal stehna, pak lýtka a přitom jí stahoval džínsy a kalhoty po nohách dolů. Položila mu ruce na ramena, aby nezakolísala, a když z kalhot vystupovala, nevěděla, jak dlouho ji ještě nohy dokážou nést.

Narovnal se a sáhl po knoflíku u vlastního pasu, ale zavrtěla hlavou a odstrčila mu ruku.

„Posledních pár minut jsi ze mě málem udělal šílence. Teď je na mně, abych ti to trochu oplatila.“

Pomalu se usmál a jí připadalo, jako by se jí vnitřnosti proměnily v teplý pudink.

„Miláčku, na to už je pozdě. Já jsem do tebe blázen od té chvíle, kdy jsem tehdy vyšel z lesa a načapal tě tu, jak ječíš, až ti málem uletěla hlava.“

Megan rozepnula knoflík a pohrávala si s jezdcem zipu. Usmála se: „Vážně?“ „Jasně.“

Pomalu mu rozepínala poklopec a s potěšením pozorovala, jak se mohutné Lucasovo tělo zachvělo a hluboko v očích mu zajiskřilo. Přejela prstem po okraji bílých bavlněných slipů a viděla, že se mu svaly na břiše napjaly a že zaťal zuby. Ale když pak prstem putovala dál po švu slipů směrem dolů, zasténal a popadl ji za ruce.

„Vzpomínáš si, jak jsem ti říkal, že bys ze mě udělala lháře?“ zeptal se a oči mu hořely žárem, který ji rozpaloval ještě mnohem víc. Přikývla a Lucas zavrtěl hlavou. „Tak pozor. Teď už to není možnost, teď už je to bezprostřední hrozba.“

„Hmm. Tak mi připadá, že se ten problém trochu zvětšil,“ zašklebila se.

„A už jsi zase u té velikosti,“ zasmál se. Rychle si stáhl džínsy i slipy a odkopl je stranou.

Megan mu chtěla s úsměvem připomenout, že každý by měl být se svým tělem smířený, ale okamžitě na to zapomněla, když uviděla jeho úžasné nahé mužné tělo. Není divu, že tu žádná nejistota nebyla na místě. Ten chlap rozhodně nemá k ničemu takovému důvod.

„Ty si možná nemyslíš, že jsi krásný, ale já ano,“ řekla bez dechu.

Zavrtěl hlavou, natáhl se po ní a vzal ji do náruče. „To ty jsi tady za krásnou.“

Prohlížela si je oba, jak se k sobě tiskli, pozorovala kontrast jeho mužského těla, porostlého chloupky, a její hebčí, hladké ženské pokožky a teplota jí vyletěla až do nebe. Musela se ho zachytit, musela ho obejmout kolem pasu, aby se přidržela. „Lucasi, já… myslím, že už mě nohy moc dlouho neunesou.“

„Tak si lehneme,“ řekl a bylo znát, že se mu nedostává dechu stejně jako jí.

Natáhl se a odhrnul pestrobarevné přikrývky, pak ji k jejímu překvapení lehce jako pírko zvedl do náruče a jemně uložil přímo doprostřed velké postele. Pozorovala, jak vylovil něco z kapsy džínsů, zastrčil to pod polštář a uložil se vedle ní.

Přitáhl si ji k sobě a Megan zavřela oči, vychutnávala si, jak se jejich těla tisknou k sobě po celé délce, od ramen až po kolena. „Hmm. To je příjemné.“

„Slibuju, že to za chvilku bude ještě příjemnější, miláčku,“ zašeptal. Vjel jí prsty do vlasů a sevřel jí jemně hlavu v zátylku.

Spojil jejich rty polibkem, při kterém jí projel žár rychlostí blesku. Ale pak Lucas polibek prohloubil, Megan ochutnala jeho naléhavou mužskou touhu a pronikavou vášeň a připadalo jí, že to nemůže přežít, že se celá vznítí v plamenech.

Roztřeseně se nadechla, jakmile se odpoutal od jejích úst. Postupoval polibky dál ke klíční kosti a pak po ňadru až ke ztvrdlému hrotu. Při prvním doteku jeho jazyka na tom citlivém místě ho chytila za hlavu a přidržela si ji u prsu. Napadlo ji, jestli vůbec bude schopna vydržet to nádherné napětí, které mezi nimi vzrůstá. Nejspíš se brzy rozteče na kaši.

Vzal bradavku do úst a něžně ji začal sát, zároveň sjel rukou dolů do hnízda kudrn mezi jejími stehny. Dráždil ji na nejcitlivějším ženském místečku a Megan už byla přesvědčena, že z těch pocitů, které jí pulzovaly tělem, jistě shoří na popel.

Netrpělivě se pod ním ošívala, klín ji pálil téměř nesnesitelnou touhou, toužila po jejím naplnění. „Lucasi, p – prosím -“

Zvedl hlavu a políbil ji na ústa. „Copak bys potřebovala, Megan?“

„Tebe.“

„Už?“

„Ano!“

„Ale já jsem ti chtěl ukázat, jaké to je, milovat se celou noc,“ namítl, ale zároveň se od ní odtáhl a sáhl pod polštář.

Dívala se, jak roztrhl plochý balíček a nasadil si ochranu.

„Do rána by ze mě byl škvarek.“

„To nedopustím,“ řekl a kolenem jí roztáhl nohy od sebe. Usadil se mezi nimi, vzal její ruku do své a pak se usmál a navedl ji k sobě. „Tak mi ukaž, kde mě potřebuješ mít, Megan.“

Díval se jí upřeně do očí, zatímco mu pomáhala spojit se s ní v jedno tělo. Megan se ani nechtělo věřit, jak dráždivé je hrát při milování tak aktivní roli. Ale všechny myšlenky se jí z hlavy okamžitě vykouřily, sotva ucítila, jak do ní Lucas opatrně vstupuje a jak se její tělo snaží ho do sebe přijmout.

„Jsi tak… napjatá.“ Pozorovala v jeho hezké tváři sebezapření a věděla, kolik úsilí ho stojí nepospíchat, dát chvilku času, aby se mu přizpůsobila. „Už je to nějakou dobu… že?“

Přikývla a položila mu dlaň na štíhlou tvář. „Prosím, miluj se se mnou, Lucasi.“

Bez dalších řečí ji sevřel v objetí ještě víc a pomalu se v ní začal pohybovat. Megan byla překvapena, jak rychle na jeho podněty reaguje. Nitky stupňující se touhy si razily cestu do každého kousíčku jejího těla, pak se všechny spojily do mohutného proudu žádosti tam, kde byli tak krásně spojeni.

Objala mu široká záda a pevně ho držela ve snaze prodloužit tu chvíli, kdy je s ním spojená. Hladila ho po jemné kůži a napadlo ji, že právě teď, v tuto chvíli, se přiblížila absolutnímu štěstí. Ale nevydržela uvažovat dlouho, brzy se dokázala soustředit jen na jeho pohyby v sobě a na nekonečně příjemný svíravý pocit v podbřišku.

Zanedlouho dosáhla na vrchol a pak se rozletěla na milion jiskřících úlomků intenzivních pocitů, to všechno jen chvilku předtím, než ho uslyšela volat své jméno. Pak ji následoval, protože se stali jedním tělem, jedním srdcem, jednou duší…

Noční tma se konečně rozplynula do našedlého svítání. Megan se probrala a chvíli jen tak zírala nahoru do stropu, než si oči přivykly na kalné světlo v pokoji. Pak se zvedla na lokti a pásla se pohledem na tom pohledném muži, který ležel na posteli vedle ní. Paži měl majetnicky položenou na jejím bříšku. Usmála se, když ze spánku zašeptal její jméno a pak si ji přitáhl ještě o kousek blíž.

Po celou noc se Lucas svědomitě staral, aby si připadala opečovávaná, povzbuzoval ji, aby si brala všechno, co jí dokázal nabídnout. Dosud nikdy za svých šestadvacet let si nepřipadala tak dokonalá, jako když ji držel ve svých silných pažích.

Dál se dívala, jak spí, a do očí jí vstoupily slzy. Aťsi ho zná jenom pár dní, na tom nezáleží. Miluje ho celým srdcem a celou duší.

Špičkami prstů se zlehounka dotýkala jeho tváře a myslela na všechno to, co pro ni za těch uplynulých pár dní udělal. Ukázal jí, že Vánoce jsou mnohem víc než jen vyrazit si na dovolenou nebo dávat drahé dárky. Šlo o ten čas, který trávili spolu, ať už chodili po lese a hledali stromek, seděli před krbem a navlékali popcorn, nebo balili lepenkovou hvězdu do alobalu. Jedině na tom doopravdy záleželo.

Jak tak vzpomínala na všechno to, co jí Lucas dal, zahanbeně si uvědomila, že ona pro něj na oplátku udělala jen málo. Ale co by mohla dělat? Co má provést, aby si připadal podobně opatrovaný a výjimečný, jako se díky němu cítila ona?

Opatrně, aby ho nevzbudila, vyklouzla zpod jeho paže, vylezla z postele, navlékla si trepky a župan a odloudala se do obýváku. Rozdělala oheň v krbu, aby zahnala zimu, a přitom se snažila vymyslet něco – cokoli – co by pro něj mohla udělat.

Pak pohledem zabloudila ke kuchyni a koutky úst se jí začaly zvedat. Jasně! Připraví Lucasovi snídani a naservíruje mu ji přímo do postele. Bude to jenom maličkost, ale on to jistě ocení.

Najednou jí připadalo úžasné mít někoho, o koho se může postarat. Možná, že by jí s Lucasem tahle povinnost nikdy nezevšedněla. To ale nikdy nezjistí…

Přejela si rukama po tváři a podobné myšlenky raději zahnala. Doufala, že všechno zvládne, než se Lucas probudí. Pustila se do práce a zanedlouho už vcházela do ložnice s podnosem, na němž stály dva hrnky kávy a dva talíře naložené jídlem.

Lucas ještě pořád spal. Přiblížila se k posteli, zastavila se a několik okamžiků si dopřávala radost pozorovat jeho hezkou tvář, odhalená svalnatá záda a silné paže, sevřené na pokrývce.

Jako by i ze spánku vycítil, že se na něj dívá, najednou se mu zachvěla víčka, Lucas se pohnul a cosi zabručel.

„Veselé Vánoce, ospalče,“ pozdravila ho vesele.

„Veselé Vánoce, miláčku.“ Lucas zatápal po posteli vedle sebe, uvědomil si, že tam Megan není, převalil se na záda a protáhl se. „Kolik je?“

Začal vstávat, ale zavrtěla hlavou. „Zůstaň tam. Nesu ti snídani do postele.“

„No páni,“ hvízdl obdivně. „Nemusela sis dávat takovou práci, miláčku,“ prohlásil, posadil se a vzal si od ní tác. Počkal, až si zaleze pod pokrývku vedle něj. „Vážně jsi mě překvapila. Nikdo v životě mi ještě snídani do postele nepřinesl.“

„Fajn. To mě docela těší, že jsem první.“ Šťastně se usmála a podala mu vidličku. „Doufám, že máš rád míchaná vajíčka se slaninou.“

Opatrně, aby nepřevrhl tác s jídlem, se k ní naklonil, pohladil po tváři a políbil ji. „Mám. Ale nechápu, proč to všechno.“

Vzala si krajíček toastového chleba a pokrčila rameny.

„Za těch pár dní jsi toho pro mě udělal takovou spoustu. Chtěla jsem ti to aspoň trochu oplatit, abys věděl, jak jsi pro mě výjimečný.“

Usmála se na něj tak sladce, že se málem začal vznášet. Věděl, že jeho reakce pro ni hodně znamená, jen netušil, jak jí dát svůj vděk najevo. „Děkuju ti, miláčku,“ řekl nakonec prostě.

Lucas nevěděl, co má víc říct. Pokud si dokázal vzpomenout, nikdy za svých dvaatřicet let si nepřipadal tak rozmazlovaný jako právě teď s Megan. Hruď se mu naplnila citem, který si nechtěl pojmenovat a který se snažil ignorovat od té chvíle, kdy se s ní potkal. Jediný problém byl v tom, že rostl s každou vteřinou a vypadalo to, že už ho nic nedokáže zastavit.

Podezření, které měl, mu vůbec nebylo příjemné, a tak usoudil, že bude lepší změnit téma. „Kdy se tvoji rodiče vrátí z Kostariky?“

„Až v půlce ledna.“ Zatvářila se trochu smutně. „Já to beru, že moji rodiče jsou všechno, jenom ne konvenční. Mám je ráda právě proto, že jsou takoví zvláštní. Ale až já si jednou pořídím rodinu, budu trávit všechny prázdniny s manželem a s dětmi. Chci, aby věděli, že jsou pro mě to nejdůležitější v životě. Ten čas, který strávíme spolu, bude nejkrásnější dárek, jaký si navzájem můžeme dát.“ Usmála se a políbila ho na tvář. „A musím ti poděkovat za to, žes mě to naučil, Lucasi.“

Málem se udusil osmaženou slaninou.

„Mně?“

„Ano, tobě.“ Pousmála se na něj svým známým způsobem, při němž se mu vždycky rozbušilo srdce a krev mu začala kolovat žilami jako zběsilá. „Dal sis tu práci, abys mě naučil, co vlastně Vánoce znamenají.“

Podezření, ukryté hluboko v Lucasově hrudi, nabobtnalo až k nevydržení. A to ho děsilo k smrti.

Najednou potřeboval nastolit mezi nimi dvěma nějaký odstup, nedokázal se soustředit na nic jiného. Potřeboval si popřemýšlet a být na to sám. Pokoušel se vymyslet, jak by zmizel a neublížil přitom Megan. Rozhodl se, že se uchýlí k polopravdě.

Podíval se na její cestovní budík na stolku u postele.

„Sakra! Musím domů. Už před čtvrthodinou jsem měl volat mámě a popřát jí k Vánocům.“

„Kde žije?“ zeptala se Megan, sebrala tác s prázdnými talíři a položila ho na prádelník.

„Brzo potom, co táta zemřel, se přestěhovala na Floridu. Chtěla být blíž ke své sestře,“ vysvětlil jí a vstal z postele.

Natáhl se pro šaty, stále ležící na zemi, kam je včera odhodil, a snažil se nepřipadat si moc provinile. Máma opravdu žila s jeho tetou v Orlandu a on jí vážně měl volat, aby jí popřál k Vánocům. Jen nebylo přesně určeno, kdy to má udělat.

Ale když se oblékl a obrátil se ke dveřím, všiml si Megan a ztuhl na místě. Zaraženě ho sledovala, jak se chystá zmizet, a vypadala najednou v rozlehlém pokoji hrozně maličká a úplně ztracená.

Nevěděl, co má dělat. Moc se mu chtělo zůstat, ale zároveň potřeboval i ten čas na přemýšlení.

Pořádně se nadechl, došel k ní a dal jí takovou pusu, až ho to samotného rozpálilo. Zatoužil přehodit si ji přes rameno a odnést zpátky do postele. Místo toho ji ale jen špičkami prstů pohladil ho hebounké tváři. Zavřela oči a víčka se jí chvěla.

„Díky za tu noc a za dnešní ráno. Bylo to pro mě moc krásné.“

„To jsem ráda,“ zašeptala.

Jestli se nepřinutí odejít teď, tak neodejde nikdy.

„Je mi to moc líto, miláčku, ale musím jít.“

„Já to chápu,“ řekla tiše. Podle ublíženého výrazu na její tváři by spíš řekl, že to není pravda, ale snažila se statečně.

„Měj se pěkně, Megan.“

„Nápodobně.“

Přiměl nohy k pohybu, bez ohlédnutí prošel obývacím pokojem a ze dveří ven a ten provinilý pocit v něm se zdesateronásobil, připadal si jako král idiotů. Ale nedalo se nic dělat. Potřebuje čas, aby pochopil ty city, které se ho pokoušejí zničit.

Už si nedokázal dál zapírat, co je to za city, které s ním lomcují. Pochopil, že se mu ani za svět nepodaří je ignorovat. Pokoušel se s tím bojovat, ale pochopil, že je to ztracená bitva.

Zamiloval se do Megan.

Teď mu zbývá vymyslet, jak si s tím poradit dál.

SEDMÁ KAPITOLA

Lucas se opřel o sloupek na zadní verandě, obrácené k horám, a zahleděl se na světlo, vycházející z Bennettová srubu. Připadalo mu jako maják na rozbouřeném moři, jako magnet, od kterého se nedokázal odpoutat.

Když dneska ráno od Megan utekl jako zbabělý pes, strávil celý den v dílně a pořád jenom myslel na to, že se do ní zamiloval.

Ale co s tím bude dělat?

Co s tím vůbec může dělat?

Netušil ani, co k němu po dnešní noci cítí ona. Tušil, že jí na něm záleží. Byl si tím dokonce jistý. Megan nebyla ten typ ženy, která by s ním šla do postele, kdyby o něj nestála.

Ale miluje ho?

Lucas byl přesvědčený, že ano. Samozřejmě, svého času byl taky přesvědčený, že ho nebožka žena milovala stejně, jako on miloval ji. Když se ale teď ohlížel zpátky, nedal by za to ruku do ohně.

Věděl, že ho Sue Ellen milovala, nakolik byla schopna někoho milovat. Ale s odstupem času viděl, že jejich manželství mělo k dokonalosti daleko.

Dál se díval na malý srub v horách a hlavou se mu pořád honilo něco, co mu Megan řekla toho rána. Svěřila se mu, že ji rodiče milují, ale přesto staví svoje prázdninové plány výš než ji. Proto tvrdila, že chce trávit všechny Vánoce tak, aby manžel a děti věděli, že jsou pro ni ti nejdůležitější lidé v životě.

Všechno se v něm stáhlo návalem citu a jednou jedinou myšlenkou. Bylo to bláznivé, vzhledem k tomu, jak krátce se znají. Ale chtěl by být ten muž a chtěl, aby ty děti byly jejich.

Naneštěstí bylo nutno brát v úvahu ještě další věci, nejenom vzájemnou lásku. Ona žije v Illinois a on tady na úbočí Whisper Mountain. Zdálo se, že se jí tady líbí, ale je tu jen na návštěvě. Dokázala by být šťastná, kdyby tu s ním žila napořád?

Lucas zavrtěl hlavou. Neměl teď o nic víc odpovědí na svoje otázky, než ráno, když od ní odcházel. Ale jedna věc byla jistá. Musí za ní zajít, musí ji zase vidět. I kdyby to mělo být je proto, aby se s ní rozloučil.

Megan si přestala namlouvat, že si čte, zhasla lampičku vedle gauče, přitáhla si kolena k bradě a objala je pažemi. Hleděla na hořící polena v krbu a usoudila, že je načase, aby se podívala pravdě do očí.

Přiznej si to. Lucas se už dnes nevrátí a nevrátí se ani nikdy potom.

Už nejmíň posté od té doby, kdy ráno odešel, jí hrozilo, že se rozpláče. Nic nového pod sluncem. Její čich na mužské byl očividně stejně špatný jako před šesti měsíci. Spletla se v Nathanu Kennedym a teď to vypadá, že se spletla i v Lucasovi.

Megan si nešťastně otřela oči. Celý den si lámala hlavu nad tím, co se vlastně stalo. Odešel Lucas kvůli něčemu, co řekla? Dotkla se ho snad nějak, odradila ho? Nebo usoudil, že minulá noc byla chyba a chtěl se prostě od toho všeho distancovat?

Rozhodně se ráno snažil zmizet hezky rychle. A Megan neušlo, že jaksi zapomněl říct, kdy se vrátí.

Připadalo jí, že má srdce rozbité na tisíc kousíčků. Uvědomovala si, jak moc pro ni Lucas znamená a za jak krátkou dobu k tomu došlo. K žádnému muži ještě nikdy tohle necítila. Věděla jistě, že se nikdy v životě přes tu lásku k němu nepřenese.

Rozhodně by pro ni bylo nejlepší, kdyby hned zítra ráno ze srubu odjela. Tak by aspoň neriskovala, že se s ním zase uvidí, a nemučila se myšlenkami na to, co se nikdy nemůže stát.

Ano, tak to udělá. Nebude tu sedět a čekat na něco, co se nestane. Sbalí se a zmizí. Ušetří si aspoň zbytečné trápení. Nikdy se nedozví, jestli by se za ní Lucas ještě obtěžoval zajít.

Najednou na gauči nadskočila. Ozvalo se rázné zaklepání na dveře.

„Megan? Jsi vzhůru?“

Proboha. Tak se přece jenom vrátil. Zdálo se jí, že se s ní zatočil celý svět. „Jdi pryč, Lucasi,“ zavolala. I když ho milovala z celého srdce, v tu chvíli byl ten poslední člověk, kterého by chtěla vidět. Nemůže se mu ukázat v tomhle stavu, sakra. Stačilo by mu podívat se na ni a hned by pochopil, že se do něj zamilovala. Tolik hrdosti jí ještě zůstalo. Nemínila mu předvést, jak je hloupá a důvěřivá…

„Megan, copak se děje?“ ozval se zvenku ten důvěrně známý milovaný hlas.

„Nic. Prostě jdi pryč,“ odsekla.

„To mě ani nenapadne,“ zavolal rozhodně. „Máš dvě možnosti, holka. Buď ty dveře otevřeš, nebo je vykopnu.“

„To by sis netroufl.“

„Tak se dívej.“

Z tónu jeho hlasu nepochybovala, že to myslí vážně. Raději se rychle zvedla, došla ke dveřím, rozrazila je a postavila se do nich s rukama opřenýma v bok.

„Co chceš, Lucasi?“

„Jsi v pořádku?“ Prošel kolem ní, aniž ho pozvala dál. „Proč jsi mě nechtěla vidět?“

„Prostě jsem nechtěla,“ odsekla a zavřela rychle dveře, než mohlo ze srubu uniknout ještě víc tepla. Nejdřív se zhluboka nadechla a pak se k němu obrátila. „Máš nějaký důvod, proč jsi sem přišel?“

„Musíme si promluvit,“ řekl a sundal si kabát, jako by se chtěl zdržet déle. Vytáhl něco z kapsy a pak kabát pověsil na věšák.

Zavrtěla hlavou. „To počká. Možná zítra. Dneska už jsem fakt unavená a -“

„Tys plakala,“ všiml si a přistoupil k ní. Než ho mohla zarazit, objal ji a přitáhl si ji k sobě. „Copak se děje, miláčku?“

„Ale n-nic.“ Snažila se rychle vyvléct z jeho hřejivého objetí, než ze sebe udělá pitomce, rozbrečí se a nebude k zastavení.

„Něco se děje.“ Odvedl ji ke gauči, posadil se a stáhl si ji na klín. Pokusila se vstát, ale držel ji pevně. „No tak, Megan. Řekni mi to.“

Pátrala po něčem, co by mu řekla místo pravdy. „Myslela jsem… na dědu.“

„To bych neřekl,“ zavrtěl hlavou. Bříškem palce jí setřel slzu z tváře a ten něžný dotek ji málem zničil. „Chceš vědět, co si myslím?“

„Ne.“

„Myslím, žes plakala kvůli mně,“ řekl jemně. „Myslím, že ti ublížilo, jak jsem se ráno choval.“

Zarazilo ji, jak přesně to vystihl, a překvapilo ji, že má vůbec kuráž říct to nahlas. Jeho tichý hlas ji celou rozechvíval, ale snažila se ze všech sil to ignorovat. „Kdepak… vůbec ne,“ zalhala. Zadržovat slzy bylo čím dál tím těžší.

„O tom by se dalo pochybovat, miláčku,“ řekl znova s tou svou neotřesitelnou jistotou.

Po tváři se jí vydala další slza. Naklonil se k ní a slíbal ji. „Neplač, Megan. Chci ti povědět jeden příběh. A byl bych rád, abys mi slíbila, že mě budeš poslouchat, dokud ti to všechno nevypovím.“

„Jak chceš.“ Těch pár vět od něj ještě vydrží. Možná, že až jí to vyklopí, půjde pryč a ona se bude moci zhroutit o samotě.

„Před několika dny jsem až do večera pracoval v dílně a najednou jsem si všiml, jak ze srubu mého přítele Sama Bennetta stoupá kouř,“ začal Lucas. Mluvil klidným a přívětivým tónem, jako by vyprávěl pohádku malému dítěti. „Šel jsem se podívat, co se děje. Když jsem vyšel z lesa, narazil jsem na nejkrásnější blondýnku, jakou jsem kdy viděl. A ta blondýnka ječela, jako když ji na nože bere.“ Rozesmál se, sotva si na to vzpomněl. „Když jsem ji konečně přesvědčil, aby toho nechala a přestala budit všechny medvědy v celém pohoří, zjistil jsem, že je to Samova vnučka.“

On si myslí, že je krásná?

Kousla se do spodního rtu, aby se jí netřásl. Nejspíš to neznamená nic víc, než že se jí snaží zvednout náladu. Nebude na to raději myslet. „Pokračoval bys, prosím, abys už mohl jít pryč?“

„Nehoň mě, miláčku,“ řekl a políbil ji na čelo. „Zkrátka jsem usoudil, že Sam by byl rád, abych mu na vnučku dohlédl, když bude tady u něj ve srubu.“

Chodil za ní jenom z úcty k dědečkovi. Přesně jak si zpočátku myslela. Připadalo jí, jako by se jí srdce zase roztříštilo na kousky.

„Prosím… nech toho… radši už… nechci nic slyšet,“ vypravila ze sebe. Nenáviděla se za to, že se jí tak příšerně třese hlas.

„Ale tohle je ta nejlepší část, miláčku.“ Velkou rukou ji konejšivě pohladil po zádech. „Netrvalo dlouho a zjistil jsem, jak moc jí Sam schází. Přijela do hor, protože jí připadalo, že mu tak bude blíž. A tak jsem se rozhodl, že jí budu o těch prvních svátcích, které stráví bez něj, pomáhat.“

„Já… teprve včera mi došlo… že jsem sem přijela právě proto,“ připustila.

„Já vím, miláčku.“ Přitáhl si ji k sobě ještě o kousek blíž. „Ale někdy mezi tím, když jsem té blondýnce pomáhal najít stromeček a když jsem ji vzal na slavnost do Harmony Falls, se něco stalo.“

Čekal, jak zareaguje, ale Megan seděla a zarytě mlčela. Když už to trvalo dost dlouho, zeptal se: „Chceš vědět, co se stalo?“

„Já – já nevím,“ řekla a přála si, aby to přešel rychle, než se z toho úplně rozloží.

„Podívej se na mě, Megan.“

„Ne.“

Pokud by to udělala, určitě by nebyla schopna udržet klid. Už tak to pro ni bylo dost hrozné.

Zvedl jí bradu palcem, až se s ním střetla pohledem. Srdce jí poskočilo, když uviděla hluboko v jeho tmavě hnědých očích cit. „Já jsem se do té úžasné Samovy vnučky zamiloval.“

Megan byla přesvědčena, že se v ní v tu chvíli srdce úplně zastavilo. „Vážně?“

Jeho úsměv jí vyrazil dech. „Rozhodně.“

„Bože, Lucasi, já tě taky miluju,“ řekla a vrhla se mu kolem krku. „Strašně moc.“

Políbil ji tak něžně, až se jí zatočila hlava. „Ale ten příběh ještě nekončí, miláčku.“

Se šťastným úsměvem na uslzené tváři se zeptala: „A co bude dál?“

Lucas pokrčil rameny. „To zatím není jasné. Všechno to záleží na té Samově vnučce.“ Podal jí věc, kterou předtím vytáhl z kapsy kabátu. Byla to krabička, zabalená v prostém plátně. „Ale nejdřív bych byl rád, kdyby sis rozbalila tohle.“

Megan se třásly prsty, když stahovala červenou stužku a rozbalovala krabičku. Otevřela víčko a vytáhla miniaturní dřevěnou kolíbku.

„Páni, Lucasi, to je krása,“ vydechla obdivně. „Tos dělal sám?“

Přikývl. „Když jsem dneska ráno odtud odešel, byl jsem celý den v dílně. Musel jsem si najít nějakou práci. Při té se mi nejlíp přemýšlí.“

„Ale co to má co dělat s naším příběhem?“ zeptala se a pohladila prsty ozdůbku. Srdce jí napovídalo, co uslyší, ale rozum se bránil tomu uvěřit.

„Chtěl jsem tím té Samově vnučce něco naznačit. Doufám, že si mě vezme za muže,“ řekl chraplavě. „A jestli ano, tak jí udělám pořádnou velikou kolíbku, aby v ní mohla uspávat naše děti.“

Slzy se valily Megan po tvářích, hlas jí zradil, nedokázala by promluvit, ani kdyby jí šlo o život. Lucas ji právě požádal o ruku!

Vytáhl ze zadní kapsy veliký kapesník a otřel jí tváře. „Doufám, že to jsou slzy štěstí.“

Přikývla a on ji odměnil takovým úsměvem, až se jí zkroutily palce. „Nečekal jsem, že na tebe narazím, holka. Nehledal jsem už další manželku. Ale teď, když tě mám, tě nenechám jít. Vezmeš si mě, Megan, a necháš mě vyřezat tu kolíbku pro naše děti?“

„A – ano,“ řekla a připadalo jí, že ještě v životě nebyla šťastnější. „Miluju tě víc, než si dokážeš představit, Lucasi McCabe.“

„A já miluju tebe, miláčku.“

Přitiskl ji k sobě a něžně kolébal a Megan zavřela oči, aby si tu chvíli štěstí dokonale vychutnala. Měla pocit, že by s ním takhle dokázala sedět celou věčnost. Najednou jí ale projela hlavou další důležitá věc: „Páni! Budu se sem muset přestěhovat. Jak to uděláme – chceš bydlet ve svém srubu nebo v mém?“

„Myslíš, že budeš tady v horách šťastná, Megan?“ odpověděl jí otázkou. Soustředěně si ji měřil, vycítila z jeho pohledu, jak moc mu na tom záleží.

Posadila se zpříma a vzala mu štíhlé tváře do dlaní. „Lucasi, nedělej si se mnou starosti. Já to tady miluju. Už od té doby, kdy mi o tom vyprávěl dědeček. Nechci žít nikde jinde. Pokusím se najít si práci v Pigeon Forge nebo v Gatlinburgu. Ale jestli ji nenajdu, tak mi bude úplně stačit sedět doma a houpat naše děti v té kolíbce, kterou mi vyrobíš.“

Pod jeho úsměvem se rozehřála i ta nejtemnější místa v její duši.

„Chceš se svatbou počkat, až se tvoji rodiče vrátí ze Střední Ameriky?“

Bez váhání přikývla a usmála se. „Rozhodně chci, aby byli u toho. A kdo ví, možná je to inspiruje, aby do toho šlápli taky.“

„Miláčku, tady mi muselo něco ujít,“ poznamenal a zatvářil se dost popleteně. „Chceš, aby si tvoji rodiče zopakovali svatbu?“

Nemohla si pomoci, musela se rozesmát nahlas. „Jestli si vzpomínáš, říkala jsem ti, že moji rodiče jsou trošku nekonvenční.“

„Jistě.“

Megan pokrčila rameny. „Žijí spolu už skoro třicet let a jsou hrozně spokojení, ale nikdy je nenapadlo, že by se mohli vzít.“

Vypadal trochu překvapeně a zaraženě. Pobavilo ji to. Věděla, že stejně jako ve všem ostatním vyznává tradiční hodnoty, i tady přirozeně předpokládal, že jsou její rodiče manželé.

„Ale tobě nebude vadit, když se vezmeme?“ zeptal se malinko ustaraně.

„Absolutně ne.“

Málem se rozesmála, když pozorovala v jeho hezké tváři úlevu. „Budu muset zajet zpátky do Springfieldu. Chvilku to potrvá, než zlikviduju byt a zabalím si všechny věci, ale jakmile se vrátím, začneme plánovat tu svatbu.“

„Nemůžu se dočkat,“ zašeptal. „Pozveme na ni všechny z Harmony Falls. A ty budeš ta nejkrásnější nevěsta, jakou tady kdy viděli.“

Megan při té představě poskočilo srdce radostí a očekáváním. Najednou si na něco vzpomněla. Usmála se. „Páni. To jsem zvědavá, jak se bude Greta s Kaylou tvářit, až se s nimi sejdu příští týden v Chicagu.“

„To jsou tvoje kamarádky?“ zeptal se a sázel jí drobné pusy z boku na krk.

Bylo to tak příjemné, až ji to celou rozechvělo. „Skamarádily jsme se před několika dny. Zrušily nám lety z O’Hareova letiště kvůli sněhové bouři, čekaly jsme společně. Pověděly jsme si toho o sobě tolik, že jsme skoro jako staré známé.“

„Hmm,“ zabručel. Jeho rty se jí propalovaly do citlivé kůže, bylo čím dál tím těžší se soustředit.

„Zjistily jsme, že se máme vracet zhruba ve stejnou dobu, a tak jsme si naplánovaly, že se na zpáteční cestě sejdeme a popovídáme si, jak jsme se měly o Vánocích. No, já teda rozhodně budu mít co vyprávět.“

„To je pěkné.“ Znělo to, jako by měl větší zájem o prohlubeň za jejím ouškem, než o její nové kamarádky. „Ale já mám taky svoje plány.“

„V – vážně?“ zeptala se. Měla podezření, co tím myslí, a projela jí touha jako blesk.

Lucas si ji přitiskl na rozložitá prsa, zvedl se a odnášel si ji do ložnice. „Mám v plánu se s tebou dneska v noci milovat. A budu to dělat každou další noc až do smrti, holka.“

„Ten plán se mi líbí,“ pochválila ho a vrhla se mu kolem krku.

A k jejímu potěšení se Lucas do toho plánu hned svědomitě pustil.

EPILOG

Megan pozorovala davy lidí v letištní hale na O’Hareově mezinárodním letišti a pátrala po svých známých. Konečně zahlédla Kaylu, Gretu a Lilly, jak společně sedí ve výklenku nedaleko vchodu.

„Už jste na mě přestaly čekat?“ zeptala se a blížila se k nim.

„Začínaly jsme si pomalu myslet, žes zmeškala letadlo,“ řekla Kayla s úsměvem.

„Nebo sis ten pobyt zkrátila a odletěla domů dřív,“ dodala Greta.

„Já nevím, co to je, ale stává se mi to pokaždé, když letím,“ řekla Megan a s úsměvem se usazovala ke stolu naproti nim. „Můj let z Knoxvillu se zpozdil kvůli sněhové vánici. Asi to nějak způsobuju já.“

Obě její společnice se rozesmály. Megan si nemohla pomoci, připadalo jí, že všeobecná nálada je jaksi mnohem lepší, než když tu před víc než týdnem zůstaly trčet. Přepadla ji zvědavost. „Tak mi honem vyprávějte o svých svátcích. Užila sis setkání s kamarádkou v St. Croix, Kaylo? A jak dopadla ta tvoje návštěva v Houstonu, Greto?“

„Strýc Brodie bude můj nový tatínek,“ vpadla do rozhovoru dospělých malá Lilly. Zívla si a vlezla si Gretě na klín. „Budeme bydlet v opravdické pevnosti.“

„Fakt?“ zeptaly se Megan a Kayla unisono. Podívaly se z děvčátka na její mámu.

„Nechtěla bys nám něco prozradit, Greto?“ zašklebila se Kayla.

Greta, celá zářící štěstím, přikývla a začala usínající dcerku kolébat v náruči. „Stalo se něco nečekaného. Bratr mého bývalého muže, Brodie, mě přesvědčil, že láska je moc vzácný dar a člověk se jí nemá zříkat. Chceme se vzít, jakmile si s Lilly stačíme doma všechno sbalit a přijet za ním do Louisiany. Je kapitán v armádě a nedávno ho přidělili k výcviku vojáků ve Fort Polku.“

„Gratuluju,“ usmála se Kayla.

Megan spokojeně přikývla.

„Mám za tebe a za Lilly vážně radost.“ Pak si všimla, že Kayle hraje ve tváři stejně blažený výraz. Obrátila se k ní a zeptala se: „A co ty, Kaylo, nechtěla by ses nám taky s něčím svěřit? Mám pocit, že se s tebou na té dovolené v St. Croix něco stalo. Vypadáš jako kočka, které právě slupla kanára.“

„No, vlastně ano,“ zasmála se Kayla. „Ta moje kamarádka, se kterou jsem se tam měla setkat, se neukázala. Poslala místo sebe bratra.“ Zavrtěla hlavou. „Já jsem si to ani neuvědomovala, ale Karyn musela vědět, že jsem byla kdysi do Marka zamilovaná. Napadlo ji, že si zahraje na dohazovačku. A vyšlo jí to. Vezmeme se s Markem v červnu, až dostuduju první rok na právech v Oregonu. On pracuje ve Washingtonu, a tak si od podzimního semestru podám žádost o přestup do Georgetownu.“

„Takže tvoje nejlepší kamarádka teď bude i tvoje švagrová,“ řekla Megan. „To je prima.“

Greta přikývla. „Přeju ti s Markem hodně štěstí.“

Chvíli bylo ticho a pak si Megan uvědomila, že na ni obě její společnice hledí, jako by na něco čekaly. Konečně promluvila Greta: „No tak, nenech se nutit. Co bylo s tebou? Měla jsi svátky lepší, než jsi čekala?“

„No… dalo by se to tak říct.“ Megan se nedokázala ubránit úsměvu.

„Tak nás nenapínej,“ napomenula ji Greta vesele. „Vyklop nám, co se stalo.“

„Taky jsi někoho potkala,“ hádala Kayla.

Megan přikývla a spokojeně se zašklebila. „Potkala jsem úžasného chlapíka jménem Lucas, a ten mě nenechal se litovat. Donutil mě k tomu, že musím mít tradiční venkovské Vánoce. No, a někde mezi vybíráním stromku v lese a mým chabým pokusem o výrobu perníkové chaloupky jsme se do sebe zamilovali.“

„Přestěhuješ se do Tennessee, nebo on za tebou do Illinois?“ chtěla vědět Greta.

„Přijedu za ním do Tennessee, sotva zařídím stěhování a vrátím klíče domácímu,“ řekla Megan šťastně. „Plánujeme s Lucasem svatbu, jakmile se moji rodiče vrátí z výpravy do Kostariky.“

„Moc ráda slyším, že ti to taky vyšlo, Megan,“ řekla Kayla s úsměvem.

„Já jsem nadšená z vás obou,“ dodala Greta. Podívala se na hodinky. „Je mi fakt líto, že se s Lilly nemůžeme zdržet, ale už nám to za chvilku poletí.“

„Mně taky,“ řekla Megan a vzala si kabelku a příruční zavazadlo.

„Jsem moc ráda, že jsme si pověděly, co jsme o Vánocích zažily,“ řekla Kayla.

„Já taky,“ souhlasila srdečně Megan.

„Co kdybychom si vyměnily adresy?“ navrhla Greta. „Ráda bych s vámi oběma zůstala v kontaktu.“

„To je bezvadný nápad.“ Megan zalovila v kabelce a vytáhla bloček a tužku. „Dám vám už svoji novou adresu do Tennessee.“

Když si vyměnily údaje a slíbily si, že zůstanou ve styku, objaly se a rozešly se ke svým letadlům.

Svátky dopadly lépe, než by si kterákoli z této trojice dovedla představit. Objevily lásku, štěstí a k tomu ještě dvě dobré přítelkyně. A to všechno díky tomu, že se odhodlaly porušit svůj zaběhaný stereotyp a dopřály si tento malý vánoční výlet.

Advertisements